Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Hošek (* 1924)

• narozen 4. 8. 1924 ve Čkyni na Vimpersku

• krátce po jeho narození se rodina odstěhovala do Strakonic

• roku 1942 absolvoval tříletou učňovskou obchodní školu

• vystudoval pražskou aranžérskou školu a odešel studovat obchodní školu, kde maturoval až po válce

• v roce 1942 vstoupil do ilegální odbojové skupiny důstojníka Svatoše, která vznikla po rozpadu Obrany národa

• byl nuceně nasazen ve strakonické ČZ

• od roku 1944 byl členem regionální odbojové skupiny Niva

• po válce pracoval jako učitel

Skaut je vždy věrný a oddaný:

Ladislav Hošek byl od mládí skautem. Narodil se ve Čkyni, v malém městečku na pokraji Šumavy, ale na své dětství v těchto místech si Ladislav Hošek vzpomenout nemůže. Bylo mu totiž pouhých několik měsíců, když otec získal práci ve strakonickém Fezku a celá rodina se přestěhovala do Strakonic. Podniky Fezko a Česká Zbrojovka zaměstnávali tisíce zaměstnanců a město se začalo rozrůstat, přestože výroba stagnovala ustavením Atatürkova Turecka a zákazem nošení fezů. „V sobotu byl takzvaný velký obchod, do obchodu s textilem docházeli i lidé z okolních vesnic. Dříve nebyl v Oseku, v Radomyšli ani v Katovicích žádný podobný obchod.“ Když malému Ladislavovi bylo sedm let, zemřel mu otec a malý kluk zůstal sám se svou maminkou.

Tatínkovu památku se rozhodl uctít vykonáváním stejného řemesla, v roce 1939 nastoupil do učení na prodavače textilií na Učňovské škole obchodní, kterou úspěšně absolvoval roku 1942, následovalo učení v Praze a ve Volyni. 

Spojkou ve Svatošově skupině s úkoly pro exilovou londýnskou vládu:

Před okupací prodával v obchodě a kdyby se mu sama nenaskytla příležitost vstupu do odboje, prožil by celou protektorátní dobu ve zcela jiném duchu. Mladí odbojáři vstupovali do ilegálních skupin náhodně. Podobný byl i vstup Ladislava Hoška do Svatošovy skupiny vzniklé po rozpadu Obrany národa.

Co to je za organizaci? Zkráceně ilegální odbojová organizace vzniklá za okupace z důstojníků prvorepublikové československé armády. Rozšířeně skupina vojáků, kteří se nesmířili s německým obsazením a hodlali proti nacistům bojovat všemu dostupnými prostředky. Obrana národa vznikla již v roce 1939 a počítala s rychlým pádem nacismu, po kterém by se jako vojenská organizace podílela na odzbrojování wehrmachtu a nastolila by svobodný režim. Její chybou bylo nedodržení konspirace, jak dokládá Jaroslav Podlipný (1922), sám zakladatel ilegální odbojové skupiny působící na Mladoboleslavsku. „Obrana národa doplatila na používání normální vojenské organizace a nikoliv konspirativní. Němci jeli podle seznamu a zavírali.“ Gestapu pak nedělalo problémy podle seznamu zatýkat členy Obrany národa, popravovat je nebo posílat do koncentračních táborů. Zbylí členové po uvědomění této strašlivé chyby přešli do hluboké ilegality, ovšem i druhá garnitura byla rozbita a členové pozatýkáni. Nyní měl být zatčen i kapitán Antonín Svatoš[1].

Unikl gestapu díky náhodě. Byl nalákán na spolupráci s další odbojovou skupinou a měl jet s konfidentem v tramvaji za jeho údajnými spolupracovníky. Díky své intuici ukončil spolupráci skokem do vedlejší tramvaje a zjistil, že jsou zatýkáni další členové ilegální organizace. Na nic nečekal, sbalil se a odjel pryč. Doma nechal manželku a děti. Později byla manželka, zřejmě v rámci tzv. E-akce[2], internována ve Svatobořicích, protože její manžel byl nezvěstný. Antonín Svatoš ovšem neodešel z protektorátu, možná chtěl, ale neměl kudy a nemohl se na nikoho spoléhat. Nakonec získal bydliště u spolupracovníka z odboje, v domě rodiny Bystřických v Křimicích u Plzně. Ironií osudu neměl Bystřický takové štěstí, dostal se do koncentračního tábora Dachau a Antonín Svatoš se tak dostal k ženě, které bylo dovoleno žít i po zatčení manžela běžným životem, zatímco sám svou nepřítomností způsobil manželce utrpení ve svatobořickém lágru. Nadále se svou ilegální činností hodlal podílet na odboji.

Vzhledem k nezbytné a hluboké ilegalitě si musel najít tajné spolupracovníky-spojky, sám se mezi lidmi moc pohybovat nemohl a chtěl využít kontakty na nejvyšší velení Obrany národa. Rozhodl se rychle jednat a přes své známé si potřeboval zajistit spojky. Sehnal je z nejrůznějších částí protektorátu a pravděpodobně kvůli konspiraci si nevybíral vojáky, ale prosté občany a ještě lépe mladé lidi. Jednou z těchto spojek byl Ladislav Hošek.

V roce 1942 přijel do strakonického obchodu s textilem pan Novák a nabídl Ladislavu Hoškovi možnost ilegální odbojové činnosti pod Svatošovým vedením. Ten tentokrát zariskoval a přijel do Strakonic - jednak nemohl dovolit, aby nedůvěryhodná a neznámá osoba, přestože možná spojka, přijela do bytu pí. Bystřické a jednak si mohl Ladislava Hoška při osobním setkání prověřit. „Novák mi řekl, zda bych mohl vyjít ven, chtěl mi něco říct. Já jsem vyšel ven a on povídal: ‚Mám pro vás zprávu. Sestra k nám do domu přivezla důstojníka žijícího v ilegalitě a hned první večer nám řekl, že by potřeboval najít ve Strakonicích nějakého spolupracovníka, někoho, kdo by za ním jednou do měsíce jezdil, vozil zprávy ze Strakonicka a dostával od něj úkoly. Ládíku, dobře si rozmyslete, zda byste do toho měl chuť a přijeďte k nám.‘ My jsme se s panem Novákem dobře znali a on mi věřil, řekl to na rovinu. Svatoš navrhl, jak by si spolupráci představoval, ovšem důvěrnosti mi neříkal. Celkem se mi zamlouval, tak jsem s ním začal spolupracovat. Byl to člen československé armády, jehož největším zájmem bylo dostat Němce z Československa. Veškerá činnost, kromě Křimic u Plzně, kam jsem za důstojníkem jezdil, probíhala ve Strakonicích. Svojí matce jsem napovídal, že jezdím za pánem, který by mě dostal z nuceného nasazení do Německa. Ona tomu uvěřila a byla ráda. Po revoluci jsem jí řekl pravdu.“

Ladislav Hošek při vyprávění velice často používá slovo konspirace. Je pro něj základem veškeré odbojové činnosti a vyplývá se Svatošova zaučování do metod odboje. Sám Svatoš kvůli jejímu nedodržení přišel o řadu svých přátel a známých.

Na protektorátních rádiích nebo na veřejných místech visela cedulka s nápisem: „Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo smrtí.“ A poslouchání cizího rozhlasu bylo jednou z činností, kterou Ladislav Hošek postupoval. Mezi další činnosti se řadilo pozorování nacistů ve Strakonicích, zjišťování počtu a nákladu zdejších vlaků a změny na úřednických místech. Se Svatošem se scházel jednou za měsíc. „Poslechli jsme Londýn a Moskvu, poslechli jsme nejnovější zprávy a on mi jako voják vysvětloval kroky armád. Poté jsem ho informoval, jak to vypadá ve Strakonicích. Jezdil jsem v saku, v podšívce jsem si udělal několik patentů a  materiál jsem šoupl mezi podšívku a látku, uzavřel a jel jsem domů. V tašce jsem měl několik papírů pro gestapáky, aby se v tom přehrabovali. Na trase Budějovice – Plzeň pravidelně kontrolovala německá hlídka zavazadla.“

Kapitán Svatoš byl skrze další kontakty napojen na exilovou vládu sídlící v Londýně. Ačkoliv Obrana národa a kapitán Svatoš měli skutečně spojení s nejvyššími místy, může se následující úkol zdát lehce přehnaný: „Svatoš povídal: ‚Je to úkol, který hraničí s cizí zemí. Potřebujeme získat celkový plán všech budov zbrojovky. Musí v tom být označení: co se tam vyrábí, kolik je tam lidí, jestli tam jídelna, kuchyně či nějaká samostatná místnost. Plán je ukrytý na nějakém místě. Kdybys jej našel, nečekej na další měsíc a přijeď.‘ Celou cestu jsem přemýšlel jak to udělat.“ Díky známosti s mistrem chromovny ze zbrojovky, panem Benešem, se k plánům dostal. Pan Beneš tušil zapojení Ladislava Hoška do ilegální činnosti a zařídil mimořádné jednohodinové chemické cvičení, při němž sebral plány zbrojovky a propůjčil je Ladislavu Hoškovi, který jej v uzavřené kanceláři opsal. Po opsání nechal Benešovi plány na stole. „Svatoš mně říká: ‚Nejsi zvědavý, co s tím uděláme? Ty jsi sice mladý, ale já ti to řeknu. Jako mám tebe pro Strakonice, tak mám další osoby z jiných míst. V nejbližší době přijede moje pražská spojka, ta sem jezdí jako ty, dostane plán, půjde mezinárodnímu rychlíku na trase Vídeň, Brno, Praha, Drážďany, Lipsko, Berlín a Hamburg. Půjde k rychlíku asi půl hodiny před odjezdem z Prahy a bude hledat člověka, jenž je v rychlíku kuchařem. Šikovně si vymění obálku, to už je jejich věc. Ten si v Hamburgu splní své pracovní povinnosti jako kuchař nebo číšník a vydá se do města. Vídeň – Hamburg je ohromná trasa a v Hamburgu mají několik hodin přestávku, než pojede vlak zpět. Sejde se v parku s člověkem, který zajišťuje naše úkoly a jeho úkolem bude dostat obálku do Londýna pro naši vládu. Některé země nejsou ve válečném stavu s Německem a normálně jezdí s loďmi do hamburského přístavu a zpět. Plán se tak dostane se k plukovníkovi Moravcovi a ten to dá Benešovi.‘ Od momentu, kdy jsem předal plán zbrojovky, mně při náletech nebylo dobře. Přelétávali přes podnik, o kterém jsem poslal informace! Mohli bombardovat např. kanóny. Měl jsem strach, že zaviním smrt lidí. Naštěstí k tomu nedošlo.“

Antonín Svatoš porušoval konspiraci a navštěvoval své děti, které přebývaly u pěstounů, nebo vycházel ze svého domovního úkrytu na večerní vycházky. Nebyl zatčen kvůli gestapu ani kvůli rozbití Obrany národa, ale telefonátem nemohoucího a nemocného starého muže. Několikrát v domě zaslechl starý muž dupot a zvuky neznámého člověka ve večerních hodinách a zavolal českým četníkům, kteří celou záležitost podstoupili gestapu. Antonín Svatoš tak byl čtrnáct dní před koncem války zatčen a odvezen na výslech: „Na gestapu ho hodně mlátili. Jednou ho přivedli do cely a hodili ho na zem. Nad ním stál dozorce, Vídeňák mluvící česky, a často se podivoval, kolik ran od gestapa vydrží. Svatoš si ho zapamatoval. Celou noc přemýšlel ve své cele a došel k závěru, že musí něco udělat, jinak by ho gestapo umlátilo. Vídeňák mu přinesl snídani, Svatoš s ním chtěl mluvit a všechno mu řekl. Říkal: „Já potřebuji Vaši pomoc a já na oplátku pomůžu Vám. Já budu mít určitou moc, až to praskne. Vždyť víte, že jsou Rusové ve Vídni, táhnou na Berlín, Američané jsou v Bavorsku, tak na co čekáte? Já potřebuji vědět, co o mně gestapo ví! Potřebuji se pomalu přiznávat, aby polevili v mlácení, jinak mě zabijí.“ Do 3 dnů dozorce přišel, řekl Svatošovi několik věcí a když gestapo vidělo, že je neignoruje a je ochoten něco říct, tak mlácení takové nebylo. Takhle se z toho dostal.“

Osvobodit své rodné město se zbraní v ruce:

Niva vznikla ve Strakonicích a v Domažlicích jako pomocná odbojová skupina pod záštitou pražského Předvoje a Rady tří. Přestože byla polovojenskou organizací, četní členové byli muži od rodin a po sehnání zbraní a potřebných informací povstali se zbraní v ruce proti německým vojákům.  

Jedním z úkolů Ladislava Hoška bylo získávat další spolupracovníky pro Svatoše. V tomto smyslu se jeho plány kryly. S Nivou se dostával na křehčí půdu, konspirace nebyla tak přísně dodržována a úkoly byly útočnější než u Svatoše Už se blížil konec války a Niva měla získávat více materiálu i lidí pro připravovanou revoluci.

Neustávaly nálety hloubkařů ani shazování spojeneckých bomb a Ladislav Hošek v těchto chvílích získával další spolupracovníky pro Svatoše i pro Nivu nebo psal Němcům výhružné dopisy: „Našel jsem výborného člověka, jmenoval se Jan Marušák a byl pokladníkem na úřadu. Kontaktoval jsem ho, vše jsem mu řekl a on souhlasil. Svatoš byl rád, domluvili jsme termín a šel jsem Svatošovi naproti na strakonické nádraží. Zrovna bylo letecké nebezpečí a já jako spojka civilní obrany ve Strakonicích jsem se mohl po městě pohybovat. Dovedl jsem Svatoše do svého bytu, rovněž přišel Marušák, představil jsem je a poté si vyřídili věci. Marušák slíbil, že bude pracovat podle pokynů naší organizace a zapojí se do Revolučního národního výboru. Pro Nivu jsem potřeboval sdělit plavci a vojenskou hodností četaři Darebnému, že s ním ilegální organizace Niva počítá, má si vybrat deset blízkých lidí, jež měl po vypuknutí povstání svolat a čekat na úkoly. Napsal jsem mu anonymní dopis, poslal jsem ho a sledoval pošťáka. Viděl jsem, jak Darebnému dává dopis. Ten ho rozbalil, otevřel, zavřel a schoval. Bylo jasné, že ví, o co jde. Netušil od koho to bylo. Gestapáku Moravcovi jsme psali česky a ostatním německy. Psali jsme jim, že bude revoluce a každý se bude zodpovídat. Druhý den jsem je kolikrát potkal a tvářili se všelijak. Snad to působilo. I další bývalí vojáci byli proti režimu, např. nadporučík Křivanec se vracel kolem 4. ranní hodiny, protože porážel telegrafní sloupy.“

Niva připravovala roty, čety a družstva, které po vypuknutí povstání měly Němce vyhnat z města. Skutečně vše proběhlo bez vážnějších přestřelek nebo ztrát, známá je pouze přestřelka mezi Nivou a německými vojáky v Ulici 5. května, v níž našlo svoji smrt několik mladých mužů. Němci se naštěstí vzdávali, už věděli, že je konec: „5. května jsem se dostavil do penzionu Podskalí, kde jsme zatkli ubytované Němce. Vedoucí naší skupiny byl vrchní četnický strážmistr Vojta, s jehož syny jsem chodil do skautingu. Němci měli pod matracemi pistole a museli slíbit, že zůstanou na ubikacích a nikam nepůjdou. Poslali jsme tam lidi, kteří je hlídali a Němci byli poté posláni do sběrného tábora. Ve sběrném táboře bylo asi 2000 Němců. Ještě byli rádi, že se nedostali k Rusům. Pistole jsme přinesli na velitelství, v místě současného městského úřadu, a tam si to mezi sebou rozdělili. Řada lidí neměla ani pistole. To bylo hrozně nebezpečné získávat načerno pistole, které by nebyly ve zbrojovce spočítané nebo co by přišly z opravy, kde o ní nebyla dobrá evidence. Skalický řadu pistolí sehnal a potom se tyto pistole používaly v revoluci. Já jsem měl vlastní pistoli od Svatoše. Velitel a zástupce družstva měl deset nebo jedenáct lidí a rozdělil si je podle potřeby. Jedenáct lidí tak mohlo jít do lesa na dvě místa. Já si vzpomínám, že jsme byli v kruhu připravení s puškami a čekali jsme je. Věděli jsme, kudy chodí. Museli jsme být zticha, ani zapálit cigaretu jsme si nemohli.“  Nakonec od Vimperka přijeli Američané a veliteli Nivy, poručíkovi Bláhovi, podali ruku a poblahopřáli k úspěšnému osvobození.

Němci byli odsunuti do lágru namísto dnešního autobusového nádraží a členové SS byli uzavíráni na místě dnešního Městského úřadu. Přesto nebyli všichni stejní, řada lidí si to uvědomovala: „Já jsem poznal i ty lepší Němce, ale většinou SS nebo Sicherheinstdienst. To byli lidé, kteří nás byli schopni pomlátit, schopní popravit šest miliónů lidí. Všichni Němci nebyli stejní. Jeden z Chamu byl hodný, příjemný, inteligentní Němec. Pokud ho někdo pozdravil heilováním, tak musel samozřejmě zaheilovat také. Po něm přišel mladý Němec, právník, a uměl perfektně česky. To bylo neštěstí pro Strakonice. V prodejnách si ženy kupující na potravinové lístky stěžovali na málo chleba pro děti, on je poslouchal a na některé z nich zavolal gestapo. Další uměl také česky, jmenoval se Moravec a byl velitelem Sicherheitsdienst. Do jejich práce patřilo poslouchat slova českého národa.“

Při bombardování Strakonic zemřel Ladislavu Hoškovi kamarád: „Viděl jsem, jak se z jednoho letadla odpoutaly tři bomby. Za chvilku zazněly tři rány, dopadly někde u zbrojovky. Pak jsem se dozvěděl, že můj kamarád Karel Keřka šel za dívkou na schůzku, jeho to zabilo a té dívce bomba utrhla ruku.“

Vlastenectví jako základ všeho:

Po válce si Ladislav Hošek dodělal obchodní školu a pracoval jako učitel ve Volyni. Jakmile přišel rok 1948, tvrdě odmítal komunistickou stranu a nikdy nebyl jejím členem. Přestože mnozí podlehli jejímu vábení o vládě dělnické třídy a byli přesvědčeni, že právě KSČ je cesta k lepšímu zítřku, Ladislav Hošek se rozhodl nadále zůstat přívržencem skautů a tím pádem odpůrcem KSČ.

V roce 1951 přišly volby a Ladislav Hošek byl jedním z přibližně 300 strakonických občanů, kteří odevzdali tzv. „bílý lístek“. Volební lístek bez hlasu pro KSČ podávali lidé nesouhlasící s režimem, dali tím najevo svůj odpor a zároveň si byli vědomi, že upadnou v nelibost. Ladislav Hošek byl „perzekuován“ tím, že nedostal ve Strakonicích byt a musel se odstěhovat zpátky do svého rodného domu ve Čkyni. V podstatě tím měl klid, s komunisty se ve zlém rozešel, o politiku se nezajímal a v poklidu učil až do důchodu.  Jako učitel s praxí si dodělával vysokou školu.

Poselství: „Mladí lidé by měli dobře poznat českou historii. Já bych přál mladým lidem, aby se jim podařilo být dobrými vlastenci.“