Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hortová (* 1933)

Nesloužili jsme režimu, ale dětem

  • narozena 1. listopadu 1933 ve Slaném

  • část dětství prožila v Praze

  • v roce 1950 absolvovala gymnázium ve Slaném

  • hlásila se na Akademii múzických umění v Praze

  • na nátlak rodiny na akademii nenastoupila a stala se učitelkou

  • učila na základních školách v Pcherech, na Smečně, v Brandýsku a ve Slaném

  • cvičila v Sokole

  • účastnila se nácviku spartakiád

„Můj ročník měl štěstí, že jsme mohli maturovat v normálních společenských šatech. Ročník po nás, kde byly většinou doktorské děti, byla tam Míla Dražanová, Jitka Stehlíková a spoustu dalších, tak ti se dostali do neuvěřitelného průšvihu. Jejich rodiče, nebo alespoň jeden z nich, měl akademický titul. Byl to lékař, byl to doktor filozofie, inženýr nebo cokoliv, ale byl to absolvent vysoké školy. Tihleti nešťastníci, kteří maturovali rok po nás, zaprvé maturovali ve svazáckých košilích, to už bylo svým způsobem povinné, zadruhé dohořeli na tituly svých rodičů. Kvůli těm titulům je nepustili k maturitě. Takže tahle parta, která měla maturovat v roce 1951, nastoupila do ČKD, aby se seznámila s prací dělníků, rolníků a ostatních a teprve potom, že je nechají dělat maturitu. To nebylo, jestli je pustí na vysokou, ale neměli by vůbec maturitu. Takže nastoupili do továrny. Budiž, děly se občas neuvěřitelné věci. Byl mezi nimi i jeden z mých kamarádů, Jirka Hulínský. Jeho tatínek je dodneška ve Slaném znám jako spisovatel a historik. Rodinu opustil, když se chlapec narodil. Opustil je, o dítě se nestaral, maminka ho vychovala sama. A i tenhle kluk, který vlastně vůbec neměl tátu, doplatil na to, že jeho táta měl akademický titul, také ho nepustili k maturitě. Byla to největší ironie, s jakou jsem se kdy setkala. To byla tedy padesátá léta na slánském gymnáziu.“

Narodila jste se ve Slaném?

„Legrační je, že jsem se ve Slaném narodila. Rodiče bydleli v Praze, přijeli sem na Dušičky, a já jsem se tady 1. listopadu narodila. Pro všechny spolužáky jsem byla exotická. Když jsme se v mých čtrnácti letech vrátili do Slaného, protože jsem měla stejné místo narození, exotická jsem být přestala. Spolužáci ale nedovedli pochopit, že já o jejich dětských kamarádech nic nevím. Neustále mě upozorňovali, že tenhle, že tamhleten, že se děje tohle. Nemohli pochopit, že já bych to bývala stejně nevěděla, protože mě tyhle věci nezajímaly. Od tatínka jsem byla vedená k tomu, že musím zachovávat intimitu každého jedince. Čili že není v pořádku se s někým o tom bavit. Pro své spolužáky jsem nebyla přitažlivá, protože jsem žádné drby nevěděla, ale to ze Slaným jako takovým nemá co dělat.!“

Půjdu zpívat do školy

Po ukončení gymnázia jste studovala pedagogickou školu?

„Po končení gymnázia jsem se chystala udělat státnici z klavíru. Měla jsem vyjednáno, že po roce přípravky vezmou do Prahy na AMU na zpívání, takže já jsem byla zaměřena úplně jiným směrem. Ovšem můj tatínek řekl, tak to ne, nebylo mě ještě osmnáct, hlasivky tě zradí, to není žádné normální povolání, a já ti to nepodepíšu. Sice jsem asi půl roku dělala, že s ním nesouhlasím. Ale v té době byl nesmírný nedostatek kantorů. Na gymnáziu udělali nábor, a protože jsem věděla, že mi to táta, ačkoliv jsem měla vše vyjednané, nepodepíše, řekla jsem si, že půjdu zpívat do školy. Probíhalo to tak, že nás na nějaké škole podrobili náslechu, podívat se na hodiny… bylo to někdy velice zajímavé, na druhou stranu, byli kantoři, u kterých by člověk během čtyř pěti minut usnul, zvlášť když mu bylo ani ne osmnáct, protože měl na tyhle věci svůj názor, že kantor má být takový… Končilo to tím, že nás nechali na školách udělat si učitelský výstup. To byl velice pěkný příběh, i když mě trochu shazuje.

Ve škole, kde bývala zvláštní škola, nyní základní škola, bývala obecná škola, v té době dívčí. Vím, že jsem tam učila jenom samé holky. Měla jsem tam mít hodinu o chroustovi. Táta mně sehnal chrousta, měla jsem ho v krabičce od sirek, paní učitelka Kušičková měla v té době pátou třídu a měla tam chrousta. Přinesla mi to napsané na papíře – co chroust, jak chroust atd., byla to jedna stránka. Děti byly vzorní. Vzadu byla řada, kde seděli inspektor a představitelé města, několik ředitelů…všechno to tam takhle hezky sedělo a já se dala do chrousta a děti věděly všechno. Paní učitelka mi zapomněla sdělit, že už toho chrousta pro jistotu naučila. Takže o chroustovi věděli všechno a já byla s chroustem hotova za deset minut, protože nebylo co učit. Největší průšvih byl v tom, že v té době nebyly učebnice. To znamená, že já jsem neměla nejmenší tušení, co měly před tím a nejmenší tušení, co má následovat po chroustovi. Co se učilo v páté třídě, mě nikdo neřekl, takže: Co teď? Do konce hodiny zbývalo půl hodiny. Odvaha dát se do nějakého jiného zvířete naprosto nepřipravená, byl nesmysl. Takže jsem udělala to, co jsem uměla. Postavila jsem děti a do konce hodiny jsme zpívaly. Pan ředitel Slunéčko vždycky když mě po letech, kdy už jsem učila, potkal, říkal: ‚Já na vás nezapomenu, jak jste ty děti zvedla a chroust, nechroust daly jste se do zpěvu.‘ Říkala jsem: ‚Pane řediteli, co jsem měla dělat, byla jsem v naprosto nemožné situaci. Osmnáctiletá holka, která to v životě nedělala, měla jednu stránku chrousta a děti chrousta uměly, protože paní učitelka nechtěla riskovat.‘ Takže to bylo z mých učitelských začátků, svým způsobem nejdramatičtější.

Potom nás poslali na měsíc do Příbrami, kde jsme měli kompletní pedagogické školení. Dávali do nás, co mohli, abychom byli na školskou mašinérii připraveni, protože jsme o ní nic nevěděli a 1. září nás rozdělili po slánském obvodu. Takže moje maturitní třída se skládala: polovina šla na medicínu a druhá polovina šla učit. Takže takhle jsme byli hozeni do života. Nejprve jsem učila ve Zlonicích třetí třídu a prala jsem se s tím, co to šlo. Protože co se týče nějakého zvláštního pedagogického dozoru, s tím se nějak nepočítalo, že kdybychom třeba něco potřebovali. Naštěstí jsem v páté třídě měla tetu, byla to sestřenice maminky. Byla to veselá, příjemná ženská, taková spíš lidová. Ta mě tehdy občas někam postrčila, když se jí něco nezdálo. Takže alespoň díky ní jsem se tou první třídou proplazila, ale ještě se mi podařilo, uvědomte si, že mě bylo osmnáct, že mě poslali, to by dneska snad nikdo neudělal, mě samotnou, osmnáctiletou holku, na tři neděle se třetí třídou na školu v přírodě. Jeli jsme do České Kamenice, dovedete si představit, jaké to tam bylo po skončení války. Bylo to v roce 51, bylo to taková velká nezařízená haluzna, ve které děti spaly. Ještě tam byla jedna nepoužívaná místnost. Dneska by tam nejeli ani skauti. Poslali se mnou dvě maminky. Ty tam byly proto, aby se odpoledne staraly o děti. Jenže se o ně moc nestaraly, čili mě v tom všichni tak nějak nechali. Dopoledne jsem učila, odpoledne jsem chodila s dětmi na výlety, a teď si představte, že jedno dítě dostalo spálu a že ho nevzali do nemocnice. Jednu místnost mi tam nějaká služba vydrhla, vydesinfikovala a ten kluk v ní přebýval. Takže já jsem dopoledne učila, odpoledne se věnovala dětem a v pravidelných termínech i v noci dávala chlapci penicilin. Přitom to dítě bylo jedné té maminky, co tam s námi byla. Ta maminka do té místnosti ani nešla. To nepochopím. Já jsem s těmi druhými dětmi byla od rána pořád a ještě jsem obsluhovala dítě se spálou.

Přijela jsem domů a jediné co si z té doby pamatuji, že jsem dva dny vůbec nepromluvila. Táta se bál, ne – nikdo ze mě nic nedostal. Protože to je neuvěřitelné. Když se na to podívám dnešníma očima, dneska jezdí děti na školu v přírodě celkem běžně. Ten kantor se tomu samozřejmě musí věnovat, ale jedou tam kantoři zkušení a nemají jako já dvaatřicet dětí, protože stavy ve třídách nejsou tak vysoké. Takže Česká Kamenice mi nepřirostla k srdci. Trochu jsem si spravila náladu výletem, kdy jsem poznala, že Česká Kamenice je skutečně krásná, ale moc si z toho nepamatuji. Takže takovéhle byly moje začátky.

Jak dlouho jste tam učila?

Ve Zlonicích jsem učila rok. Oni nás totiž, ty učitelské kadety, používali k tomu, aby s námi zalepili díru. Někde chyběl kantor, v obci byl třeba jen jeden, a obec se vzbouřila. Tak se chytil takovýto kadet, který nemohl nic říkat. Neměl rodinu, neměl děti atd., žádné politické ambice, tak šup tam s ním. Tímhle tím stylem jsem se dostala do Tuřan na malotřídku, naštěstí jen dvě třídy. Po roce mě poslali na školu do Pozdně. To jsem pořád byla dvacetiletý zajíc a tam jsem měla druhou, třetí, čtvrtou, pátou třídu. Největší legrace byla, že v té době byl na okresním úřadě ve Slaném Jindřich Novák. Proslavil se tím, že celý úřad ve Slaném se zavázal, že si splní Tyršův odznak zdatnosti. V Tyršově odznaku zdatnosti byl také pochod deset kilometrů na určitý čas. Ten čas nebyl špatný, dalo se to ujít. Tak okres taky šel těch deset kilometrů. Bylo to kousek za Tuřanama a zpátky, ještě se muselo nést asi čtyři kila závaží. Dneska by tam neprošli, tenkrát to byla procházka po pěšině. On se proslavil tím, že na ten pochod přišel v černém obleku, s černou kravatou, bílou košilí a černými lakýrkami. Upřímně řečeno spoustu lidí to opravdu došlo, protože chtěli vědět, co to s ním udělá.

To byla zajímavá postava tenhle inspektor. Přišel mě na inspekci do Pozdně. Přece jenom práce na malotřídce, zvláště tehdy, byla zajímavá. Dneska se to všelijak umělecky rozkládá, že ta některá třída je sólově, ty druhý jdou domů, prostě se to trochu upravuje. Ovšem v té době byly děti druhá, třetí, čtvrtá, pátá třída. Je logické, že druháci uměly dělení dvojmístným dělitelem, to co měla pátá třída, ale nebylo to špatné, šlo to. Člověk si za určitou dobu zvykl. Ale stálo za to, když mě tenhle výstřední inspektor přišel na inspekci. Pozdeňská škola byla na návsi, v době, kdy jsem tam učila, už byly ve škole jenom dvě třídy. V té první, kde je nyní obchod, byla paní ředitelka, já jsem byla až nahoře. Každá třída měla svůj vchod. Byla to, v té době, jedna z nejstarších škol na okrese. Kolem plotu školy vedla cesta do Jedomělic. V té době učil v Jedomělicích pan ředitel Čiviš a on bydlel na Bilichově. Chodil z Bilichova přes kopce pěšky do Jedomělic. Ten den, když šel kolem plotu školy, mával na mě: ‚Jde vám sem inspektor, ale on mně nestačil.‘ Pomyslila jsem si, nedá se nic dělat. Nebylo by to nic zvláštního, ale on přišel, a první co bylo, dal dětem v druhé třídě krátký diktát. Druhákům, kteří začínali tvrdé, měkké souhlásky. Dal jim diktát na shodu přísudku s podnětem. Pak mě paní ředitelce kladně hodnotil, jak to děti dobře napsaly. Nikdo neměl odvahu mu říci, že to děti v životě neslyšely a jedině díky tomu, že ve třídě byli čtvrťáci a páťáci, dost věcí pochytily a diktát napsaly dobře. Neměl vůbec představu, co se ve škole učí, ale právě svojí nevědomostí mohl dost ublížit.

Byl učitelem, aprobaci měl dokonce pro gymnázia, k tomu patřila, v té době, také latina. Potkala jsem na Londě svého profesora latiny pana profesora Matějku. Byl to opravdový latinařský grand se vším všudy. V gymnáziu jsme dostávali překládat z latiny do češtiny. Někdo se tím moc nezabýval, protože už na konci 19. století vydávali knihkupci z latinských textů pravidelně překlady. To študáci většinou měli. Dědilo se to, prodávalo apod., každý něco měl. Pan profesor byl vynikající latinář, jenom se pousmál, tak tohle je nakladatelství Otto 1905, protože ty texty byly starodávné. Byly tam přechodníky a bylo to seřazeno básnicky tak, že to z toho žáka v životě nemohlo překlad tak padat. Zastavil mě na té Londě, ‚Poslyšte, znáte vy nějakého inspektora Nováka?‘ Když jsem odpověděla, že ho znám, ptal se, co je to za člověka a vyprávěl, že za ním přišel, že bude za tři neděle skládat zkoušku z latiny a chtěl, aby mu poradil, jak by se to za tři neděle naučil. ‚Řekl jsem mu, vážený pane, latinu se študáci kdysi učili od primy až do oktávy a ještě z ní maturovali. Dneska se učí od kvarty do oktávy a vy se to chcete naučit za tři neděle?‘ On neměl pojem o tom, co lze a nelze, byl to opravdu inspektor na úrovni, ale při tom byl zábavný a nemůžu říct, že by někomu ublížil.

Po eskapádě malotřídek, jsem byla dalšího čtvrt roku dost nešťastná, protože jsem zjistila, že když mám před sebou normální třídu, že jsem za patnáct minut hotová, tak jak jsem byla zvyklá, když jsem tam měla tři třídy a co teď. Srovnat se, že mám tolik volného času a že ho můžu nějak naplnit, mi dalo chvíli práci.

Kolektiv dělá strašně moc

To už jste učila ve Slaném?

Nejprve mě přeložili do Pcher. Byla to svým způsobem zábavná škola. Byl tam školník, který ráno, když měl nějaký kantor svátek nebo narozeniny, hrál na harmoniku. Znamenalo to, což je pro dnešek nepochopitelné, že sebralo pár dětí a něco šly kantorovi koupit. Takže, tam se vytvářelo takové domácké prostředí. A ještě pan ředitel Angelis, který potom dosluhoval na základce v gymnáziu, byl nadšený fanda stolního tenisu. Všichni museli hrát pinpong, celý sbor měl žebříček a musel si to odehrát, ať chtěl nebo nechtěl. Je pravda, že kolektiv dělá strašně moc, protože tam hrozil takový určitý vyhazov panu učiteli Pejšovi, člověku, který učil na Akádě (stř. ekon. škola), tam se něco semlelo, takže s ním potom takhle cloumali po základkách. Já jsem s ním jezdila do Pcher. I on musel hrát pinpong, Angelis ho donutil ne nějakým násilným způsobem, ale i on hrál. Škola to byla dobrá takovým přátelským duchem, ale nedá se říct, že by tam trpělo vyučování a bylo tam možné žít kamarádsky, což se na školách většinou v té době nedělo, protože každý měl v té době obavy, coby kdyby. Já osobně jsem neměla ani tisíc korun výplatu, ale bylo něco důležitého, co se nedalo pominout, bylo nutné jednat podle určitých regulí. V té době jsem také ještě zpívala. Pan ředitel Čada z Hudební školy si usmyslil, že nastuduje operu. Takže vyhrábnul takové roztomilé rokokové dílko Bastien a Bastiena, které napsal Mozart, když mu bylo třináct. Nahnal mě a Helenu a vedoucího kultury pana Stříbrského, který byl také zanícený pěvec. Protože tam byly jenom tyto tři osoby, pastýřka, pastýř a jeden, který to všechno zamotával, usmyslil si, že se to nastuduje.

Operu jsme nastudovali, Čada sehnal orchestr, dvakrát nebo třikrát jsme to hráli ve Slánském divadle, potom jsme s tím byli někde venku a tím pádem slánské nadšence pro muziku napadlo, že by se ve Slaném dalo něco dělat. Jedním z nadšenců byl starý pan doktor Dražan. V té době mě trápily hlasivky. Pan doktor mě vyjednal srovnání hlasivek na klinice v Praze. Bydlela jsem čtrnáct dní v Praze u tety a na klinice mě dělali obstřiky hlasivek. Bylo to velice půvabné tím, že na stejnou kliniku, ke stejnému profesorovi chodili i pěvci Národního divadla. Viděla jsem Zdeňka Otavu a i jiné, byli to zábavní lidé, např. Otava si pro svého kolegu pumpu od auta, jinak stříkačka na obstřik je docela malá. Za čtrnáct dní jsem se vrátila z léčení, že budeme zpívat a zjistila jsem, že jsem ve Smečně. Smečno dělalo rámus, chyběli dva kantoři a tlačilo na OV KSČ a všechny orgány, které v té době existovaly a ty jednaly direktivně. Pcherskou školou to prošlo, každý i přinesl nějaké potvrzení proč nemohl a já protože jsem byla v Praze, byla jsem k dispozici a šla jsem do Smečna.

Proč jste mě nevzala na spartakádu?

Ve Smečně jsem s dětmi absolvovala spartakiádu, to už se nedalo nic dělat. Když jsem nastupovala do školy ve Smečně, řekla jsem řediteli, že neumím recitovat ani zpívat. Ředitel rozhodl, že tedy pěvecký kroužek nedostanu, ale protože studuji tělocvik, ujmu se nácviku spartakiády. Ve Smečně jsem měla průšvih. Jsou tam dvě školy. Jedna je na boku a druhá je při silnici u zámku. V té bylo harmonium. Kolegyně mě žádali, abych něco zahrála, bránila jsem se, že jsem řiditeli řekla, že neumím zpívat, ale protože on poletoval mezi oběma školami, když přinesli Ave Maria, nechala jsem se přesvědčit. Když jsem byla asi v půlce, otevřely se dveře a vstoupil ředitel se slovy: ‚Ale, my neumíme ani hrát, ani zpívat.‘ No nic se nedělo, protože pěvecký kroužek už byl přidělený, takže to bylo v pořádku. Tak šel život. Je pravda, že někteří moji žáci z té doby vzpomínají, jak cvičili. Je pravda, že je příjemné, potkat se třeba u doktorky se sestřičkou a vědět, že je to přesně ta holka, která to byla atd. A je zajímavé, že mi dodneška, když mě potkají, říkají, vy jste nás honila, ne že bychom rádi běhali, ale zaplať pánbůh za to, se dneska ještě hýbáme.

Nechci Vám lichotit, ale Vaše jméno mělo renomé, vědělo se, že děti naučíte.

Ano, holky musely. Kupodivu mnou nepohrdají, i když, šla jsem kolem Grandu a z pivnice se vypotácela taková větší, mohutná ženská, vzala mě za rameno – proč jste mě nevzala na tu spartakiádu! Vůbec jsem ji nepoznala a během jejích řečí, zřejmě podložených nějakým pivem jsem pochopila, že jsem ji neučila, ale chodila do Sokola a holt jsem ji nevybrala. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že jsem měla jedenácet starších žákyň na kladenském okrese a z nich jsem musela vybrat sto a tu tisícovku nechat doma a ty holky chtěly cvičit všechny. Jestli někdo nechtěl cvičit, tak to byli vysokoškoláci. Chtěli cvičit i vojáci, měli spoustu náhradního volna. Ale ona si stejně pořád vedla svou, že jsem ji nevzala.

Kam jste šla ze Smečna?

Ze Smečna mě dali na Brandýsek a odtud jsem se konečně dostala do Slaného, kde na Hájích dělala ředitelku Eliška Forejtová. Zahltila mě všemi možnými úkoly, hlavně sportovními. Ale hráli jsme dokonce i divadlo, Jak mráz čaroval.‘ Dostala jsem za úkol vymyslet všechny možné taneční vložky, vymyslet a dát do toho písničky. Byla to nakládačka. Ke všemu, v září přišel do sborovný takový velký chlap a sháněl Elišku. Potřeboval krychle ze spartakiády. V Brandýsku si vzpomněli, že spartakiádní vystoupení udělají ještě v září nebo říjnu. On jim šel shánět krychle, protože dělal tajemníka Sokola. Řekla jsem nezapomenutelnou větu, kterou mě ještě oživoval dalších padesát let, to budete ještě blbnout s tou spartakiádou?

Byl to samozřejmě Hort, přišel si půjčit ty krychle. Jenomže potom jsem ho do Vánoc neviděla. Za prvé jsem neměla čas, bylo nacvičování, Jak mráz čaroval, všechny možné závody, až o Vánocích koukal z okna Sokolovny. Sice jsem do Sokolovny chodila, ale v té době se jmenoval Spartak, protože byla pod ČKD. Ale protože jsem byla sokolka, musela jsem být zapsaná tam, kde Sokol byl. Na vesnicích Jedomělice, Tuřany,…zůstávaly Sokolské jednoty, ale ve městech, kde byl průmysl, si tu znárodněnou tělovýchovu závody braly pod sebe. Tak on koukal z okna a říkal, poslyšte, já vás mám v kartičkách. Byla jsem registrovaná v Sokole Tuřany, kde jsem necvičila, ale potřebovala jsem legitimaci, protože jsem pracovala na Krajském výboru Sokola v Praze, takže jsem musela být v Sokole a ne nějakém Tatranu. Taklhle jsme se spolu u toho okna bavili. Pak jsem ho viděla o Štěpána, také u toho okna, když jsem šla domů na Skalka. Nevím, co mě to napadlo, řekla jsem, že o Nový rok jdeme s partou do divadla na Lortzinga - Car a tesař. Standa šel s námi. No, Lortzinga jsme nemohli vydržet. Herci byli po Silvestru značně znavení. Seděli jsme v první nebo druhé řadě a o přestávku jsme se rozhodli, že nás to nebaví a půjdeme domů. Standa se postavil: ‚To nemyslíte vážně, přece neopustíte tu první řadu, jak by to vypadalo, kdyby se herci museli dívat na tu prázdnou řadu, to se přece nehodí!‘ Zůstali jsme na něho koukat, protože on nějaký sportovec bude nás inteligenci poučovat, že nemáme chodit z divadla. Fakt je, že jsme zůstali sedět, asi dva odešli, ale vyslechli jsme Lortzinga do konce.

Dopadlo to tak, že pátého ledna mě řekl, že si ho musím vzít. Ještě v lednu jsem musela jet do Řisut, v půli ledna se k nám pozval na jídlo, 1. února přišel žádat mého tátu o ruku, protože se bál, že když pojede na týden na školení, že si to rozmyslím, 7. března, na Masaryka jsme se zasnoubili a v červnu jsme se brali a v prosinci se nám narodil syn. To všechno jsme zvládli v šestapadesátem roce a byli jsme spolu padesát tři let. Dělali jsme spolu tělovýchovu, sice ho lákali do Prahy, mě na Kladno, ale někam dojíždět, to nebylo pro nás. Je pravda, že po spartakiádě jsem jezdila po celém Středočeském kraji. Jeden můj kolega si dal práci a spočítal hodiny, které jsem takto odpracovala, samozřejmě zadarmo, nebylo to nijak placené a svoje jsem si odučit musela. Spočítal mě, že kdybych měla korunu padesát na hodinu, vydělala bych na auto a vilu. Jenomže takto se to nedá brát. Jsou lidé, kteří říkají, že spartakiádou se vypustila tělovýchova, to není pravda. Na poslední spartakiádě měly holky švihadla, prakticky z nich neslezly a zkuste dvacet minut skákat a měly tam i dvojšvihy, byly úplně vyřízené, vím to, protože jsem tu skladbu dělala s nimi. Skladby byly dělané tak, aby děti byly v neustálém pohybu, protože když se skladba dělá na značkách, nedá se na tu koukat, je potřeba aby se někam běželo, aby se někam doskočilo, aby se člověk někam otočil, třeba i dvakrát, pokud má na zádech třeba jinou barvu trička, aby to bylo vidět. S tím vším se skladba zpestřila, holkám se to líbilo, zvlášť když začal David zpívat.

Také se asi zapomnělo na to, že hodina tělesné výchovy má nějakou skladbu. Na začátku je úvod, to znamená nástup, hlášení, potom je rozcvička, pak je náplň hodiny – atletika, míčovky nebo gymnastika a nakonec hodiny ještě zařvou a jdou do šatny. Čili ta spartakiáda se učila jenom v té rozcvičce, což rozcvička opravdu byla. Já jsem tělocvik odučila vždycky, až na poslední týden, kdy se mělo jet do Prahy. To bylo o něčem jiném, pilovalo se…Takže kritizovali to ti, kdo do toho neviděli a nedělali to. Ono to bylo v duchu Tyrše a pokračování Sokola, nesetřelo se to z toho. Tisíckrát tam mohl někdo zpívat budovatelskou píseň. To se z toho prostě nesundalo, všichni to tak brali. Měli jsme soustředění v Nymburce, večer jsme šli na ostrov, kde jsme byli ubytovaní, šli jsme kolem sochy Miroslava Tyrše a všichni jsme mu zazpívali ‚Lví silou, vzletem sokolím.‘Na první schůzi po revoluci jsem starému panu Kočkovi vysvětlovala, možná to i pochopil, když mě obvinil, že jsme sloužili režimu.

Nesloužili jsme režimu, ale dětem. Nechtěli jsme, aby tady čtyřicet let celý národ hnil. Čtyřicetiletá přestávka třeba v kultuře se dá překlenout, kultura se dá sledovat, ale ve sportu to je strašná díra. Holky, které se chtěly zapojit do sokolské práce, zjistily, že na to absolutně nemají. Že dětem, které tady čtyřicet let cvičily a byly zvyklé, že jsou na ně kladeny určité pohybové nároky, že jim nemají absolutně co říct, že tělovýchova dělá neuvěřitelné pokroky. Když se člověk podívá na jakýkoliv vývoj sportu, třeba na krasobruslení, původně na ně stačily váhy a nějaká piruetka. Teď se skáčou trojité skoky a přemýšlí se o čtverných skocích. Je to neuvěřitelně stoupající dráha ve všem. Dneska děti je potřeba zaměstnat, skutečně zaměstnat. Jednou mě nebylo dobře, doufala jsem, že někdo do Sokolovny přijde, občas se tam vyskytly i jiné cvičitelky. Najednou se ozval zvonek, paní učitelko, musíte tam jít, nás je tam asi padesát a není tam nikdo. Takže ať mi bylo, jak mi bylo, musela jsem vzít boty a cvičky a těch padesát holek, jako jedna cvičitelka zaměstnat. A oni se musely hýbat! Nepřišly na tu hodinu očumovat, čili to znamenalo pás žíněnek přes celou sokolovnu a cvičily kotouly, a kotouly nazad, a cvičily všechny a vymýšlet jak to udělat, aby se všech padesát za tu hodinu hýbaly. V Sokole jsem cvičila odjakživa. Když mě bylo osm měsíců, vzala mě máma do Sokola, protože mě neměla kam dát, takže já jsem seděla na žíněnce. Maminka byla náčelnice. V 48. roce ji ze Sokola vyhodili, i když ji potom přemlouvali, aby se vrátila, už nešla, přesto jsem v životě od ní neslyšela, že bych já jít do Sokola neměla. Věděla, že je to moje povolání a lidi se hýbat musejí, všechny spartakiády seděla v hledišti. U nás prostě Sokol byl, já ho mám v sobě od osmi měsíců.“

Pokračují vaše děti?

„My jsme si to s tátou rozdělili. Můj muž dělal v tělovýchově, to je pravda, ale od malička byl skaut. Byl tady pan Bosák. V osmašedesátem skauting tak trochu probudili. Po dvou letech založili vodácký oddíl, do kterého ‚jako‘ přešli, ale ve skutečnosti ty kluky pořád vychovával. Standa tam okamžitě dal syna Ivu, takže Ivo je skaut, doteďka. A dcera chodí do Sokola, s ženskými nacvičuje slety.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Blažena Hrabánková)