Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Hořenín (* 1933)

Ani se nám po Volyni nestýskalo

  • volyňský Čech

  • narozen 8. října 1933 v Mirohošti

  • příchod Rudé armády, zakládání kolchozů

  • německá okupace oblasti, řádění skupinek zbojníků

  • otec padl na Dukle

  • 1947 – příjezd do Československa (repatriace)

Na východ

V druhé polovině devatenáctého století, za vlády císaře Františka Josefa I., se z Čech odstěhovalo na tisíce zemědělců do Volyně, území, které se nachází na severozápadě dnešní Ukrajiny. Stalo se tak prý na popud ruského cara, kterému se při návštěvě českých zemí zalíbila úroveň zdejšího zemědělství. Zavedl tedy pro Čechy výhodné daňové podmínky a nabídl jim pozemky, aby přišli a pozvedli zemědělství v Rusku. Spolu s dalšími tisíci lidmi se na Ukrajinu vypravily i rodiny prarodičů Jindřicha Hořenína. „Můj děda se jmenoval Hoření, ale tam to asi nějak špatně znělo, tak přidali koncovku ‚n‘, takže jsem teď Hořenín.“

Vedle sebe

Hořenínovi žili ve vsi Mirohošť, v okrese Dubno. Zde se také pamětník 8. října 1933 narodil. Jeho otec Vladimír byl kolářem, matka Evgenie (roz. Derflerová), vyučená švadlena, se starala o Jindřicha a jeho dva bratry, o domácnost a hospodářská zvířata. Mirohošť byla jako mnoho okolních obcí napůl česká a napůl ukrajinská. Vztahy česky mluvícího obyvatelstva s Ukrajinci byly podle Jindřicha Hořenína vcelku dobré, otec měl například v dílně ukrajinské učně. Do hospody spolu prý však Ukrajinci s Čechy nechodili, rodina neměla žádné bližší ukrajinské přátele.

Jako ilustraci toho, jak spolu ale obě skupiny obyvatelstva relativně „držely“, uvádí: „Za Německa se nesměla třeba zabíjet prasata, ale tam si každý musel svoje jídlo sám vyrobit. Takže za války se prasata normálně zabíjela, všichni to věděli, ale nikdo na nikoho nic neřekl.“

Čechy na Ukrajině

Čeští statkáři byli často o poznání bohatší, Ukrajinci k nim chodili na práci, nezřídka jen za stravu. „Sedláci měli peníze i zlato, tam kdo byl sedlák, to byl někdo. Také mezi sebe nikoho nepustili. To byly selské rody, a když se někdo vdával nebo ženil, tak jenom mezi sebou.“

Doma Hořenínovi mluvili česky, v obci byla dokonce česká škola, ačkoli i zde byla vyučovacím jazykem ukrajinština. „My jsme měli týdně třeba dvě hodiny češtiny.“ Zvyky a svátky se držely stejné jako v Čechách. „Akorát Velikonocům jsme neříkali Velikonoce, ale Červené svátky, neříkali jsme První květen, ale Zelené svátky.“ V obci byl Český národní dům, kam se chodilo do Sokola a kde se pořádaly slavnosti a plesy. Kontakt se starou vlastí zajišťovaly návštěvy příbuzných, četly se české knihy, jednou za čas se do vsi dostaly i československé noviny.

Střídání nadvlády

Až do roku 1939 patřila Volyň k Polsku, kterému připadla po první světové válce. Po začátku druhé světové války byla oblast zabrána Rusy. „To přišlo nějak bez velkého randálu. Přišli tam, zabrali to, že by se nějak moc střílelo, si nepamatuji.“ Změny ovšem nastaly: „Hned se založily kolchozy, pár sedláků odvezli na Sibiř – někteří se vrátili, někteří ne.“ Hořenínovi nijak zasaženi nebyli, neboť neměli žádné pozemky. Maminka sice chodila do kolchozu, ale otec mohl dál pracovat ve své kolářské dílně.

Později byla Volyň zabrána Němci. Jindřich Hořenín vzpomíná, že některým zajatcům z řad Rudé armády bylo dovoleno, aby pomáhali na statcích. To byli zřejmě ti šťastnější, neboť jinak ruští zajatci v táborech umírali hlady v hrozných podmínkách. „Tam třeba nebyly žádné pořádné cesty, když je hnali tou cestou, tak byli po kolena v blátě, sotva šli. Někdo tam zůstal ležet, tak se na něj vykašlali a nechali ho tam v tom blátě.“

Pod jevištěm

S Němci přišla i perzekuce židovského obyvatelstva. Nedaleko Mirohošti byla vesnice, ze které bylo zřízeno ghetto, jež uvěznění Židé na protest zapálili. Pamětníkův otec byl dobrovolným hasičem. „Vyprávěl, co tam s těmi Židy dělali ti hasiči z Dubna, to byli většinou Ukrajinci. Prý je normálně mlátili, kdo byl u cesty, tomu přejeli nohy těmi stříkačkami.“

Co se s Židy z tohoto ghetta stalo dál, Jindřich Hořenín neví. Hodně jich z Dubna bylo jen tak odváženo do lesa a popravováno. „Lidé to věděli, že je tam vozí a střílí.“ V samotné Mirohošti byla velká židovská rodina, která žila, zřejmě za pomoci někoho z vesnice, většinu války pod jevištěm v Národním domě. Přežili prý všichni až na jednu ženu, kterou pochovali přímo pod jevištěm, a jejího bratra, jenž byl zabit maďarskými hlídači železnice, když v noci sháněl jídlo po vesnici. „Toho jsem sám viděl mrtvého a tři dny jsem nespal, to jsem byl malý.“

Banderovci praví i falešní

Ačkoli se stávalo, že Němci přijeli do vesnice a postříleli v odplatě za mrtvého německého vojáka několik desítek lidí, jako například v sousední Moldavě, nebyli jedinou hrozbou pro vesničany okupanti. Byly tu i potulné skupinky lupičů. „My jsme jim říkali banderovci, ale oni s banderovci neměli nic společného. To byli prostě zloději, nic víc – parta třeba tří chlapů, kteří se schovávali někde v lese a v noci přišli krást a zabíjet.“

Pamětníkův otec vyrobil bednění na okna a vedle postele měl sekyrku. „Člověk nevěděl, kdo v noci přijde.“ Mezi jinými válečnými hrůzami si Jindřich Hořenín pamatuje i vypálení vesnice Český Malín. „V noci jsme viděli na nebi záři, pak bylo cítit i spálené maso.“ Němci zde zaživa upálili všechno ukrajinské i české obyvatelstvo pod záminkou toho, že byli napadeni oddílem skutečných banderovců, kteří se v oblasti rovněž pohybovali a jimž podle Němců Malínští pomáhali.

Tatínkův odchod

Ke konci války začali Němci ustupovat před Rudou armádou, v okresním městě Dubno však vydrželi obléhání téměř měsíc, Jindřich Hořenín si pamatuje ostřelování a nálety. „To bylo asi osm kilometrů od nás, tak to všechno šlo nad naší vesnicí, tam se pořád střílelo a bombardovalo. Tatínek zůstal doma, ale my jsme se proto s maminkou odstěhovali načas k příbuzným.“

V té době vznikal 1. československý armádní sbor pod vedením Ludvíka Svobody. Volyňští Češi se do něj hromadně dobrovolně hlásili. Tak odešli do boje i pamětníkův otec a strýc, oba zahynuli v bojích na Dukle. O otcově a strýcově smrti se dozvěděli z dopisu jednoho ze sousedů, který psal z fronty domů, že už pochoval druhého Hořenína.

Tatínkova dílna se po jeho odchodu zavřela a rodina se musela obejít bez hlavního živitele. „Až když pak tatínek padl, tak na nás maminka dostala podporu, na každého pětadvacet rublů. To znamená třikrát pětadvacet rublů, ale vajíčko stálo pět rublů, kilo mouky na černém trhu čtyřicet rublů, tak co jsme si tak asi za těch pětadvacet rublů mohli koupit...“ V okolí nebylo pro maminku mnoho pracovních příležitostí, takže rodina žila nuzně. V roce 1946 onemocněl a zemřel pamětníkův starší bratr. Vesnice se mu složila na rakev, aby mohl být pochován.

Jako v Rusku

Po válce začali volyňští Češi na základě mezistátní dohody s Československem odjíždět hromadně do Čech. Odcházeli téměř všichni, sedláci zejména ze strachu před kolektivizací. Rodina Hořenínových se neměla ve Volyni jak uživit a pamětníkova matka měla v Čechách jako vdova dostat bydlení. „Matka měla jako vdova mít přednostní právo, ale nakonec pochopitelně nic nedostala.“ Jindřich Hořenín s mladším bratrem a matkou se dostali do Čech v roce 1947.

„Sem jsme přijeli jenom s tím, co jsme měli na sobě.“ Cesta vlakem trvala dva týdny. Československo nově příchozím vyrazilo dech, rozhodně nebyli zvyklí například na elektrické pouliční osvětlení, vždyť v okolí Mirohošti nebyla elektřina vůbec. Ale volyňští Češi přinášeli do Československa také novinky. „Když jsme přijeli a začali jsme vyprávět o těch kolchozech, místní sedláci říkali: ‚To si tady nedovolí, my nejsme tak blbí jako v Rusku.‘“ Sám Jindřich Hořenín říká, že po Volyni se rodině nestýskalo, nebylo po čem.

Rudá armáda, náš vzor

Nejprve byli všichni z Volyně ubytováni v táboře v Jirkově, odkud se postupně rozjížděli za příbuznými a známými a hledali si bydlení. Hořenínovi tak nějaký čas bydleli u matčina bratra, který do Čech dorazil již předtím s armádou. Nakonec se rodina usadila na Litoměřicku. Jindřich Hořenín začal dohánět školu. Aby vůbec mohl studovat, musel jít na rok do učení. Rok se tedy učil zedníkem, odkud šel na vojenské gymnázium. Po jeho dokončení pokračoval na vojenskou akademii. „Říkali, že ruská armáda je náš vzor, na Dukle podle nich bojoval a padl jenom Vít Nejedlý.1 Tak jsem jednou řekl tomu politrukovi (to byl zástupce velitele ve věcech politických): ‚Vy tady pořád mluvíte o tom, jak je ruská armáda náš vzor, ale já je znám. Vždyť oni se třeba ožrali a postříleli se navzájem, protože byli ožralí jak prasata. Jaký to může být vzor, co to povídáte?‘ K tomu jsem ještě řekl, jak to v Rusku vypadá. A to jsem si zavařil.“ Politruk si nechal zavolat pamětníkovu matku, ta však synova slova potvrdila. Jindřicha Hořenína za to degradovali a vyloučili a rok a půl ještě dosluhoval v Terezíně u PTP (Pomocných technických praporů) ve společnosti dalších „politicky nespolehlivých osob“.

Prý měl štěstí, že nešířil své názory mezi spolužáky, a neskončil tak na práci v dolech. Posléze při zaměstnání ještě večerně dostudoval střední stavební průmyslovou školu. Vystřídal několik povolání. Pracoval jako zedník, učitel na stavebním učilišti a většinu života působil jako stavební dozor. V oboru stavebnictví pokračoval ještě několik let v důchodu. Jindřich Hořenín má tři děti a žije v Roudnici nad Labem.

1 Syn komunistického politika Zdeňka Nejedlého.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Magdalena Metličková)