Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Horák (* 1919  †︎ 2014)

Znovu bych šel bojovat, protože je to má povinnost. Ale dnes bych šel s trochou méně nadšením...

  • narozen 27. 7. 1919 v Poděbradech

  • 15. 3. 1939 se přihlásil na čs. velvyslanectví v Londýně do armády

  • květen 1940 - povolán do armády, odjel do Agde, zařazen k dělostřelcům

  • červen 1940 - po pádu Francie odjel zpět do Anglie, opět zařazen k dělostřelcům, jako telegrafista

  • 1941 - důstojnická škola

  • 1942 - prodělal parašutistický výcvik

  • podzim 1944 - bojoval u Dunkerque jako velitel pátracího tanku

  • po roce 1945 demobilizován, odešel zpět do rodinného podniku v Brodcích

  • 1948 – brusírna skla Brodce zabavena komunisty, až do roku 1968 vykonával podřadná povolání

  • po roce 1989 se soudil o nápravu chybně provedené restituce rodinného podniku

  • zemřel 14.9. 2014

Jiří Horák, odchován Sokolem a legionářskou literaturou, se dne 15. března 1939 přihlásil na československém velvyslanectví v Londýně jako dobrovolník do budoucí československé armády. Nevěděl, že na samotné povolání bude muset čekat až do května 1940. Za tu dobu ztratil kontakt se svou rodinou v protektorátu a přestaly mu také chodit peníze, ze kterých byl živ a platil školu v Ambry, v kraji Yorkshire. Naštěstí se ho po několika měsících ujala sklářská firma, která před okupací Československa udržovala obchodní kontakty s jeho otcem.

V květnu roku 1940 se mu splnilo přání a odjel transportem dobrovolníků do pevnosti Agde ve Francii, kde se od 15. 1. 1940 ustavovala 1. československá divize. Podmínky nebyly právě ideální: „Uniformy jsme měli z první světové války, já jsem dostal rajtky, čepici a zimník, který smrděl naftalínem. Podšívka byla hnědá, takže ten, kdo ten kabát měl, buď padl, nebo byl zraněn…a ten kabát mu byl dlouhý, tak si ho ustřihl – takhle jsme byli vymustrovaní. Mnozí z nás nedostali ani boty a chodili v dřevácích. V takovém stavu a v takových uniformách jsme se dostali na luxusní loď – špinaví, zavšivení. Angličtí pasažéři na lodi oblečení v bílém, námořníci taky. Cigaretu nám podávali za jeden konec a za druhý jsme ji museli vzít – báli se, abychom je nezavšivili.“

Po bleskovém postupu Němců a pádu Paříže v červnu roku 1940 byl s ostatními československými vojáky evakuován trajektem do Anglie, kde prošel dělostřeleckým a parašutistickým výcvikem. U dělostřelců byl vycvičen jako pozorovatel, do vojenských operací nastupoval jako velitel pozorovacího tanku. Jeho posádka měla za úkol zkoumat protivníkovy pozice, podporovat pěší jednotky a koordinovat palebné a manévrovací akce dělostřeleckého pluku.

Na konci srpna roku 1944 Československá samostatná obrněná brigáda přeplula přes Lamanšský průliv zpět k francouzským břehům, ke známému přístavu Dunkerque se brigáda dostala až o dva měsíce později. Jiří Horák se tam vyznamenal, když se mu podařilo vyvést jednotku anglických vojáků z německého obklíčení. Několik dní poté, co německá posádka v Dunkerque 8. 5. 1945 kapitulovala, začal přesun obrněné brigády do Československa. Jiří Horák se v Praze na Vypichu poprvé po sedmi letech setkal se svým otcem a rodinou.

Po válce obdržel celkem tři vysoká vojenská vyznamenání – Československý válečný kříž, medaili Za chrabrost a medaili Za zásluhy – a bylo mu nabídnuto, aby v armádě zůstal. Jiří Horák ale odmítl, přál si vrátit se do Brodců a budovat rodinnou sklárnu, kterou jeho otec koupil v roce 1930. Do rodinného podniku investoval celý svůj žold, který mu byl dodatečně vyplacen – 80 tisíc tehdejších korun. V roce 1948 sklárnu komunisté znárodnili a Jiří Horák se musel živit nejrůznějšími způsoby – například jako čistič soustružnických rohožek či jako řidič nákladního auta. Později si přivydělával jako průvodce po kutnohorských památkách a doučoval angličtinu, kterou perfektně ovládal od dob svých studií ve Velké Británii.

V roce 1991 vrátil Jiřímu Horákovi stát sklárnu v dezolátním stavu. Ani po osmnácti letech soudních sporů se nemůže ujmout rodinného dědictví v původní míře a znovu zprovoznit starou brusírnu. Již několik let se marně snaží svůj případ medializovat a dovolat se práva.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století