Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Horák (* 1965)

Nezapomeňme, že Československo před listopadem 1989 bylo půlnočním královstvím, kde bylo zakázané tančit a zpívat

  • narodil se 4. června 1965 ve Vítkově u Opavy

  • vystudoval gymnázium v Uničově

  • sblížil se s undergroundovou komunitou, člen Brix Bar Bandu

  • v osmdesátých letech podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení

  • po sametové revoluci vstoupil do politiky

  • člen ODS, starostou Uničova

  • v letech 2010-2016 působil jako starosta města Uničov

  • od roku 2016 náměstkem hejtmana Olomouckého kraje

Česko-německé prolínání

Dalibor Horák se narodil 4. června 1965 ve Vítkově. Jeho rodiče, maminka Libuše a tatínek Josef, pocházeli z Hané, ale potkali se v obci Tvrdkov, kde po druhé světové válce osidlovali se svými rodinami domy po odsunutých Němcích. Tatínek Dalibora Horáka na to vzpomínal tak, že v Tvrdkově žily po válce jen ženy a děti. Muži buď padli na frontách, nebo se z nich ještě nevrátili. Podle Josefa Horáka vládly mezi Čechy a Němci dobré vztahy. Němci běžně pomáhali Čechům na hospodářstvích. Dědeček Dalibora Horáka měl koně a přes jedenáct hektarů půdy. „Byl nemocný a bez pomoci Němců by to před odsunem vůbec nezvládal obhospodařit,“ vzpomíná Dalibor Horák.

 

Útvar Vnitřní stráže

Rodiče Dalibora Horáka museli hned po ukončení povinné školní docházky nastoupit do tkalcovny v nedalekém Horním Městě. „I když měli oba na studium velký talent, tak v tom kraji se chodilo do dalších škol jen ve městech. Maminka byla velmi manuálně zručná, a když do té fabriky nastoupila, neměla ani čtrnáct let. Rok nato už byla vyhlášena za nejlepšího pracovníka a jako odměnu dostala knihu Jana Drdy Městečko na dlani,“ vypravuje pamětník. Jeho tatínek v roce 1948 vstoupil na Gottwaldovu výzvu do komunistické strany. Jako voják základní služby nastoupil v roce 1952 do nově vzniklého útvaru Vnitřní stráže. Tento útvar měl specifické určení, a to ochranu objektů zvláštní důležitosti, jako jsou železniční objekty, mosty či vládní budovy, spoluúčast na stíhání protistátních skupin či spoluúčast na likvidaci kontrarevolučních akcí. Během své služby byl nasazený v Plzni, kde jeho jednotka střežila závody Vladimíra Iljiče Lenina, tedy největší plzeňskou továrnu Škodovku.

 

Začal o tom víc přemýšlet

Psal se 30. květen roku 1953. Státní rozhlas přinesl první hlášení o měnové reformě a již následujícího dne vyšla stejná informace v tisku. O den později začaly v Závodech Vladimíra Iljiče Lenina bouřlivé protesty, známé jako Plzeňské povstání. Vedení fabriky tehdy úmyslně vyplatilo mzdy předčasně, aby je nemuselo vyplácet až po měnové reformě, čímž došlo k jejich znehodnocení. Dělníci zpočátku protestovali z ryze ekonomických důvodů, ale hněv davu se postupně obrátil proti režimu samotnému. Celá událost se zvrhla v masovou demonstraci o zhruba dvaceti tisících protestujících a podle všeho šlo o dosud největší vystoupení občanů proti komunistickému režimu v rámci celého sovětského bloku. Otec Dalibora Horáka musel coby voják proti demonstrantům zasahovat. V místě, kde se jeho jednotka nacházela, prý padl jediný výstřel. „Jeden z vojáků si prostřelil čepici, aby mohl později prokázat své hrdinství tím, že se po něm střílelo,“ vypráví Dalibor Horák. Podle dostupných pramenů však v Plzni zasahovali i milicionáři a policie a celkově došlo na obou stranách ke zranění asi dvou set třiceti lidí. Josef Horák po skončení vojenské základní služby nastoupil na vojenskou školu v Praze Klánovicích, odkud vyšel po roce s maturitou a hodností poručíka osvětové služby. Převeleli jej do výchovného pracovního tábora v Bytíze, kde působil jako politruk. „Tehdy začal poznávat, že tam jsou zavření političtí vězni. Faráři, učitelé, vědci. Začal si dávat dohromady, že to s režimem nebude až tak v pořádku, jak se zdá. Začal o tom víc přemýšlet.“ Josef Horák nakonec z armády odešel, po těžkém zápalu plic, kdy se dostal až do stavu klinické smrti, se k práci politruka nevrátil. Vystudoval v Ostravě pedagogickou fakultu a začal učit ve Štáblovicích, kde dostal na starost jednu dvojtřídku.

 

Od katedry do výkopu

„Období vesnické kantořiny prožíval otec coby zapálený komunista, ale toho ideálního ražení. Posloužit všem a nemít pro sebe prospěch. Za pražského jara mluvil hodně otevřeně, nebyl mistrem kompromisu. Takže při prověrkách v roce 1970, kdy ti místní komunisté všechno tohle tátovi spočítali, si pamatuju - protože jako malý jsem s ním trávil veškerý volný čas ve škole pod katedrou - že jednoho dne jsme šli místo do školní třídy kopat výkop. Ze dne na den ve školství skončil. Byla to jeho hrdost, nabízeli mu místo vychovatele v Melči, ale on jim řekl: ‚Já s vámi nechci nic mít, uživím se sám,‘“ vypravuje pamětník.

 

Nejvlasatější dědina

Poté, co se rodina Horákových přestěhovala do Uničova, nastoupil mladý Dalibor na gymnázium. S přijetím problém neměl. Přičítá to tomu, že se na studia hlásil koncem sedmdesátých let, kdy byl režim, oproti nejtužším letům normalizace, přeci jen volnější. Navíc uničovské gymnázium proslulo tím, že zde působili kantoři, kteří nesměli učit jinde. „Na gymplu jsem se potkal s klukama z Libiny, která byla vyhlášená jako nejvlasatější dědina v republice. Mým spolužákem byl třeba Jarda Žuška, který nastoupil s dlouhými vlasy, odstudoval jeden rok a skončil. Z přesvědčení své víry neuměl dělat žádné kompromisy. Později jsem se s ním potkal už jako s farářem. Tehdy odešel z domu a vstoupil do podzemní církve. Já jsem spolu s dalšími máničkami chodil na taneční zábavy, později na undergroundové akce, které pořádal třeba Libor Grónský. V Libině jsme měli kapelu, Brix Bar Band,“ vypravuje Dalibor Horák.

 

Druhá kultura

Název kapely vznikl podle hospody u Brixů, kde se muzikanti rádi scházeli. Jejich hudba, silně ovlivněná tvorbou The Plastic People of The Universe, sestávala z ponurých skladeb s deklamovaným zpěvem, za mocné podpory kraválu a saxofonů. V souboru našly místo rozličné nástroje, jedním z nejkurióznějších byl podomácku vyrobený klapkostroj, na nějž se hrálo stlačováním zvonkových tlačítek. Kapela obrážela festivaly podzemní kultury, ale ne vždy si stihla zahrát. Jako první vždy začínaly hrát hvězdné undergroundové sestavy, jelikož se počítalo s tím, že přijede Bezpečnost a koncert rozežene. Dalibor vzpomíná, že na těchto akcích často hrávali Psí Vojáci a po jejich vystoupení se z uvedených důvodů již na další kapely nedostalo. Osobně žádné policejní zásahy nezažil, pokaždé stihl zavčas zmizet. Druhá kultura měla v Uničově silné zastoupení nejen v hudbě. Veškeré undergroundové aktivity se točily kolem legendární hospody Čtverka. „Dělaly se tu poslechy desek a pásek. Nebylo to o politice, neodehrávaly se tam politické projevy a nebylo to směrované jako protest, šlo nám o to svobodně se pobavit,“ líčí Dalibor Horák.

 

Pro underground jsem se nenarodil

Podzemní léta pro Dalibora Horáka skončila povolávacím rozkazem. „Vojně jsem se snažil všemožně vyhnout. Začal jsem co nejvíc marodit, přehrával jsem svoje kožní problémy. Dva měsíce mě jeden známý doktor držel v nemocnici mimo armádu a postupně jsem získal modrou knížku. Během té chvilky, co jsem na vojně byl, jsem se stal hvězdou politického školení mužstva. Politika mne vždy bavila a zajímala, hodně jsem četl, hodně jsem věděl. Politruk mne dokonce navrhl ke studiu na Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě,“ vypravuje pamětník. Na vojenskou akademii do Bratislavy nakonec odmítl nastoupit a po uvolnění ze základní vojenské služby získal zaměstnání v malém skladu zeleniny v Uničově, kde dříve pracoval jeho otec. A jelikož se již před vojnou stačil oženit a počít syna, přemýšlel, jak svou rodinu co nejlépe zabezpečit. „Zaměřil jsem se na starost o rodinu. Pro underground jsem se nenarodil, nebylo to nic, co by mne dlouhodobě naplňovalo.“

 

Ze skladu se zeleninou odnesli akorát razítko

S muzikou se ovšem Dalibor Horák odmítl rozloučit. I nadále působil v různých zábavových kapelách. Během jednoho turné, když měli štaci v pražském hotelu Pyramida, probíhala zrovna na Václavském náměstí demonstrace k výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Psal se jedenadvacátý srpen 1988. Masivní demonstrace svolaná hnutím České děti a Nezávislým mírovým sdružením byla brutálně rozprášena příslušníky bezpečnostních sborů. Dalibor Horák si zde stačil poslechnout projev Hany Marvanové. „Než to začali policajti zatahovat, podařilo se mi uniknout na hotel,“ líčí pamětník. Pozornosti státních orgánů však neušel. Uničovská policie vnikla do jeho skladu se zeleninou, nejspíš tam hledala kompromitující materiály a dokumenty. Nic nenašli a jediné, co si odnesli, bylo prý podnikové razítko.

 

Jakmile Klaus založil Občanskou demokratickou stranu, vstoupil jsem tam

Sedmnáctý listopad zastihl Dalibora Horáka opět na pódiu. „Na koncertě se říkalo, že v Praze se něco děje. Doma zase manželka, že toho je plná televize a druhý den zprávy přibývaly. V Uničově se na náměstí začaly pořádat mítinky, ale bylo vidět, že změna režimu tu proběhne v rukách lidí, co byli spojeni s rokem 1968. Byli staří. Mně bylo dvacet čtyři, nenapadlo mě, že bych se mohl nějak angažovat,“ vypravuje Dalibor Horák. Potřeba vyjádřit se k věcem veřejným vyvstala před Daliborem Horákem až okolo třicátého roku jeho věku. „Začal jsem uvažovat o politickém angažmá. Zvažoval jsem různé strany, od zemědělců po sociální demokraty, ale jakmile Klaus založil Občanskou demokratickou stranu, vstoupil jsem tam. Klause jsem miloval, ale moc dlouho to netrvalo,“ vypravuje pamětník.

 

Za rok už o žraní trávy nikdo nemluvil

Polistopadový vývoj hodnotí Dalibor Horák následovně: „Jsem rozpačitý, jak se dnes lidé chovají k odkazu sametové revoluce. Když se podíváme do dějin, tak ta první republika se bere jako vzor demokracie a lidé, co v ní žili, jako bytostní demokraté. Ale ti samí byli za rok schopni přimknout se k čemukoli. Uštval se Karel Čapek, z národních barev do hnědých košil. Vzpomínám na nadšení při tom, kdy se zvonilo klíčema, které po pár letech opadlo. Spousta lidí říkalo, že budou klidně trávu žrát, když si budou moct koupit motorku a Playboy v trafice, jen když bude svoboda. Ale za rok už o tom žraní trávy nikdo nemluvil.“ Všem, kdo budou jeho příběh číst, Dalibor Horák vzkazuje: „Nezapomeňme, že Československo před listopadem 1989 bylo půlnočním královstvím, kde bylo zakázané tančit a zpívat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)