Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Honová (* 1926  †︎ 2019)

Komunismus devastoval duši českého národa. Ukradli nám budoucnost

  • narozena 8. 8. 1926 v Uherském Brodě
  • vystudovala ekonomickou školu v Uherském Hradišti
  • obviněna z rozšiřování protistátních letáků
  • ve vazbě a věznici v Uherském Hradišti a v Brně strávila 2,5 roku
  • v uherskohradišťské věznici vyslýchána a zastrašována obávaným vyšetřovatelem Holubem
  • spoluzakladatelka K 231, v roce 1968 opět vyslýchána StB
  • dnes jednatelka Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti a předsedkyně revizní komise v Praze
  • v roce 2007 převzala z rukou prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy o stát
  • zemřela 1. dubna 2019

Mládí

Anna Honová, rozená Krmenčíková, se narodila 8. srpna 1926 v Uherském Brodě. Rodiče pracovali jako dělníci, ale rodina bídu nepocítila a čtyřem dětem bylo umožněno studovat. Anna Honová vystudovala ekonomickou školu v Uherském Hradišti a poté přijala od pražské podnikatelky, která vlastnila v Luhačovicích divadelní restauraci, kavárnu a vinárnu, nabídku na místo pokladní a účetní. V té době, za protektorátu, byly hranice zavřené a hotely v Luhačovicích obsadila Hitlerjugend. Po skončení sezony dostala Anna Honová od své zaměstnavatelky nabídku odejít s ní do Prahy a dělat administrativní práci v lékařské ordinaci. Bydlela u bezdětné vdovy, vnučky Jana Evangelisty Purkyně, u paní Pokorné-Purkyňové.

„To byla pro mě opravdu, dá se říct, univerzita, protože jeden den v týdnu byl vyhrazen návštěvám a v jejím bytě se pravidelně scházela pražská inteligence, vnučka Tomáše Garrigua Masaryka Anna Masaryková, ředitel Akademie věd a umění Šeplavý, akademický malíř Dědina a celá řada dalších jmen. Já jsem mohla sedět u stolu a podávat čaj, sušenky, kávu. Přisednout, vyslechnout, zapojit se do debaty, klást otázky. Tehdy se ve mně zrodilo vlastenectví posílené z domova, láska k této zemi a pocit zodpovědnosti.“

Situace po komunistickém převratu a následné zatčení

V roce 1948 se kvůli nemoci matky a sestry vrátila na Moravu do svého rodiště Uherského Brodu: „Přijala jsem nabídku podnikatele pana Bruštíka, který měl v Brodě velkou potravinářskou firmu Raciola. Stavěl se tam velký podnik z dotace ministerstva výživy ve dvouletém plánu, takže tam jsem přijala místo účetní. Byla tam i sběrna léčivých bylin, která byla podstatným přísunem deviz pro tento stát. Tam byly moderní mlýny, sušily se tam byliny, řezaly a dodávaly do několika západních států. Dodávaly se do Belgie do Bruselu, do Sankt Gallenu do Švýcarska, do New Yorku, do Johannesburgu. V kanceláři byli dva zahraniční korespondenti, kteří znali francouzsky, anglicky, německy a kteří to překládali. V každém státě byl nějaký reprezentant, který potom získával zákazníky pro odběr léčivých bylin. To se za pana Bruštíka dělalo, to se tam pytlovalo. Všecko to bylo proti režimu tak naladěné. My jsme mysleli, že se to převrátí, že to nemůže dlouho trvat, takže se tam vkládaly i letáky, takové informace, jak to tady vypadá s tou demokracií. Vím, že předseda závodního výboru dostal u soudu trest za to, že jeden ten leták našli. Jinak se to nenašlo, ale už bylo podezření, že se tam dávají nějaké zprávy. O tom já jsem věděla, ale nezúčastnila jsem se toho. V březnu 1948 bylo znárodnění a na začátku února 1950 přišla StB a zatkla pana Bruštíka.“

Po Bruštíkově zatčení požádala jeho dcera paní Honovou, aby odnesla dva pořadače se soukromou korespondencí pana Bruštíka s jeho synem, který ilegálně utekl za hranice, z firmy do Bruštíkova bytu. Jeden z pořadačů jí pomohl vzít spolupracovník Bruno Gabriel, který si ale všimnul, že jsou sledovaní, a tak paní Honová odnesla pořadače domů a odtud se dostaly k příbuzným. Zanedlouho paní Honovou v práci zatkla StB, odvezla do bytu, který rozházela, aniž by našla pádné důkazy o údajném kontaktu s cizinou, a poté Honovou převezla do věznice v Uherském Brodě.

„Já jsem pořád zkoumala, proč mě zavřeli, proč jsem ve věznici. Na mysl mně přišla pouze jediná věc: Byla jsem funkcionářkou lidové mládeže a v roce 1948 za mnou přišel předseda Svazu socialistické mládeže a chtěl, abych převedla kartotéku, tedy členy lidové mládeže, do Svazu socialistické mládeže. Já jsem řekla, že v žádném případě hromadně nic převádět nebudu.“

Ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti

Po čtrnácti dnech strávených na samotce v uherskobrodské věznici převezli Annu Honovou do Uherského Hradiště, kde následoval okamžitý křížový výslech, kterého se účastnilo asi šest vyšetřovatelů. Dotazovali se na pana Bruštíka, nicméně o skutečnosti, že byl zapojen v protikomunistickém odboji, paní Honová nevěděla, a tak vyšetřovatelé nepořídili a pustili ji na celu. Vzápětí byla předvolána znovu, ovšem tentokrát měli vyšetřovatelé v ruce důkaz, moták, který se podařilo dostat do uherskohradišťské věznice dceři pana Bruštíka. Bylo na něm napsáno: Anyno, kam dalas ty doklady? Já jsem je nedostala.“ Moták se dostal do rukou estébáků, takže se paní Honová musela přiznat, že byla do akce s pořadači obsahujícími korespondenci zapojená.

Toto se estébákům zdálo málo. Aby zjistili víc, dali paní Honovou na celu s konfidentkou Šimoníkovou, která na Honovou donášela estébákům. Vyzvěděla od ní, že se za svého pobytu v Praze seznámila s Jugoslávcem Bořivojem Pušičem, který nesouhlasil s Titovým režimem v Jugoslávii. Na druhý den opět následoval výslech a estébák říká: „A co ten ustašovec?“

Na toto vyšetřování vzpomíná Anna Honová takto: „Já sama jsem nezkusila nějakého bití asi z toho důvodu, že při tomto výslechu, kdy zase začali s tím Chorvatem a že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti Holubovi, který byl po Grebeníčkovi nejhorší vyšetřovatel, a říká mně: ,Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu řekla: ,Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, muž ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. A nakonec, toto dělalo gestapo, pokud vím. Ale vy jste úředník nebo příslušník československé bezpečnosti, ta to přece nedělá jak gestapo.‘ On byl tak zaražený, že už mně nedal vůbec žádnou facku. Lidi se jich báli. Já jsem se nebála, ještě jsem nebyla tak obeznámena, jaké hrubosti oni dělají. Tak zase na mě zkoušeli, protože proti mně pořád nic neměli, nějaké jiné způsoby. Bylo po uzávěrce, uzávěrka byla ve čtyři nebo v pět hodin, bachařka otevřela celu, já jsem se jmenovala Krmenčíková, a ona říká: ‚Krmenčíková, špatně jste utřela prach. Marš, je tam hadra, utřete prach na strážnici.‘ Já si říkám: ,Co já jsem utřela špatně prach…‘ My jsme vždycky hledaly, jestli tam není kousek novin nebo něčeho, co bychom se dozvěděly. Protože noviny, tužka, to tam nesmělo být. Říkám si: ‚Vyloučená věc, to je zase nějaký chyták.‘ Taky že ano. Přišel tam takový mladý muž a říká: ‚Ty, víš co, my tady máme ilegální hnutí, dostáváme vězně ven. Ty jsi taková šikovná, tebe dostaneme ven do zahraničí, neboj se.‘ A já mu na to říkám: ‚Prosím tě, jdi do háje, já tě tady nebudu ani poslouchat, já tu nemám co dělat.‘ A vyletěla jsem z té strážnice na chodbu, kde jsem viděla, jak z foyeru vystrčil hlavu, Čankajšek jsme mu říkali. To byla služba StB nahoře na estébáckém oddělení, kde byly nejtěžší případy. No tak jsem věděla jasně, že to je zase další chyták.“

Estébáci také vyhrožovali zatčením nemocné maminky a sestry. „Já jsem plakala, ale ne před nimi, a bachařka mně říká: ‚Neplačte, to oni jenom tak zkouší.‘“ Provokací, kdy estébáci posílali paní Honové na celu falešné motáky, aby se jim podařilo na něco ji nachytat, bylo víc, ale kromě záležitosti s pořadači korespondence na ni stále nic neměli.

„V té době ale došlo k zatýkání členů protistátní organizace Včela z Uherského Brodu. Členem této organizace byl i můj zaměstnavatel pan Bruštík. Estébáci bili vyslýchané po šlapkách, bejkovcem. Vyšlo najevo, že pan Bruštík měl vysílačku a vysílal reprezentantovi Národní socialistické strany Bartošovi do emigrace. Zahraniční korespondent Syneček, dříve francouzský překladatel v Alžíru na Československém velvyslanectví, po výprasku řekl, že jsem opsala pro pana Bruštíka tři letáky: pastýřský list arcibiskupa Berana, hanobné desatero proti KSČ a karikaturu proti vstupu do JZD. Za toto jsem potom byla odsouzena. Po devatenáctiměsíční vyšetřovací vazbě na mě konečně něco měli a dostala jsem celkem dva a půl roku. První soud za ty pořadače, které jsem vzala, se konal v Uherském Brodě, protože tam byly fabriky, Zbrojovka, Slovácké strojírny. Komunisté potřebovali ukázat dělníkům, jaký byl pan Bruštík špatný, jak se obohacoval. Samozřejmě to nebyla pravda. U tohoto soudu jsem byla obviněna z maření vyšetřování a bylo u něj použito říšského zákona z roku 1859, který byl velmi mírný, nicméně bylo mně řečeno, že nemůžu být propuštěna na podmínku, protože jde o čin nebezpečný pro společnost. Druhý soud na letáky se konal v Brně, byla jsem obviněna ze sdružování s jinými činiteli proti republice, a tento soud už byl přísnější.“

Hrůzné poměry v uherskohradišťské věznici

Podzim roku 1950 a duben roku 1951 se v uherskohradišťské věznici staly smutně proslulým obdobím pěti poprav: „Na podzim roku 1950 byl popraven Lenhart, Jánošík a Mana. V dubnu 1951 Zámečník a Šimara. Další popravy neproběhly, protože šibenice byla v těsné blízkosti frekventované Velehradské ulice a mezi lidmi se šeptalo, co se zde děje, takže se to zarazilo a popravovalo se v Brně. Rozsudky trestů smrti zde ale padaly stále nové.

Jánošík mně z hradišťské cely ukazoval, že se čas krátí, že bude popravený… My jsme vždycky věděly, že se chystají popravy, protože začali strašně výt psi. Pak jsme se od bachařek dozvěděly, že popravy byly provedené.“

Vězni neumírali jen na šibenici: „Jednoho muže zřejmě ubili pažbou pušky, vrátili ho mrtvého rodině a tvrdili, že se oběsil. Rodina ale zřejmě nechala udělat pitvu, která oběšení neprokázala. On se nemohl ve věznici oběsit, protože on nikdy nenosil opasek, on míval šráky.“

Vyšetřovatelé využívali všech možných prostředků, jak od vězňů získat co nejvíce usvědčujících informací: „To se dělo začátkem roku 1950 ve vězeňské kapli. Tam byly zpovědnice ještě z éry, když tady byli Němci. Byl tady totiž silný partyzánský odboj a v Uherském Hradišti bylo popraveno moc těch nacistů, kteří měli samozřejmě možnost chodit do kostela. A oni [estébáci] se převlékali podle našeho liturgického kalendáře. Velikonoční doba má jiné roucho, vánoční doba má jiné roucho, ale to oni neznali, takže některé ženy, které nebyly ještě vyšetřené nebo rozdělané, tam šly ke zpovědi a estébáci čekali, že se od nich ještě něco dozví. Ony tam byly několikrát, a až poznaly, že jsou to estébáci převlečení za kněze, tak to rozhlásily, a estébáci už neměli úspěch, už se tam nechodilo.“

I v uherskohradišťské věznici samozřejmě existovala korekce. Paní Honová ji ale jako žena nezažila: „U žen nevím, že byla korekce. Ale pamatuju si na strážmistra Františka Dvořáka ze skupiny z Hodonína, který byl popravený. My jako chodbařky jsme chodily věšet prádlo. Na chodbách byly takové ochozy a v nich sítě. Sítě tam byly z toho důvodu, aby nikdo nespáchal sebevraždu. V těch sítích se sušilo prádlo, které se pralo v prádelně. Čili my jako chodbařky jsme tam nosily sušit prádlo a pak suché jsme braly. To znamená, než jsme se dostaly do toho patra, už jsme viděly, kde jsou samotky, ten je tam, to nebo to. Jednou měla Lola Horníčková službu a my jsme žgráňaly: ‚Paní velitelko, jak vypadá ta korekce?‘ Ona byla dost tolerantní, otevřela celu a já jsem tam viděla tu korekci. Tam byla sklápěcí lůžka, okýnko tmavé až navrchu. A já jsem toho Dvořáka viděla, on musel chodit, protože tam nebylo kde si sednout. Svítilo ostré světlo, on měl takové černé oči, tak smutně se díval a my mu nemohly nijak pomoct. Už jsme tušily, že bude popravený…Toto mě tak pronásledovalo kolik roků. Já jsem ty oči pořád ve snu viděla. Toto byl nejhroznější dojem, který jsem tam zažila… Jinak ženy korekci neměly, to ne. Nějaká ta facka byla. Vím, že Jarka Obrtlíková přišla zděšená, že ji bili na šlapky. Oni hrozně bili na šlapky, a to strašně bolelo.“

Grebeníček, Holub, Hlavačka, Šimčák, Ondra, Říha, Čaňa

Mezi nejkrutější a nejznámější vyšetřovatele patřil Alois Grebeníček. Ten ale ženy nevyslýchal, vyslýchal muže: „Já jsem ho potkávala jenom na chodbě. Vždy ulízaný, škaredé nepříjemné oči a naleštěné holínky, to byl Grebeníček. Bydlel ve Starém Městě a původně se živil jako řezník. Nejhorším vyšetřovatelem po Grebeníčkovi byl Holub. Hlavačka zavedl ve věznici mučení elektrickým proudem. Dále vyslýchali Šimčák, Ondra, Říha, Čaňa… Bití bejkovcem, mlácení pendrekem přes chodidla, elektrický proud, lidé zakovaní v okovech. To byly jejich metody, jak člověka zlomit na těle i na duchu.“

Život za mřížemi

Při nástupu do vězení probíhala lékařská prohlídka. „Tehdy tam byl nějaký hrozný doktor a řekl: ‚Máte vši, blechy, filcky? Nemáte. Tak ven!‘ Já ani nevěděla, co to filcka je. To byla celá lékařská prohlídka.“

K místu chodbařky, kam estébáci paní Honovou přidělili, panovala určitá averze, protože se říkalo, že chodbařku dělá buď konfidentka, zrádkyně, nebo prominentka. Trvalo dost dlouho, než si ženy na cele uvědomily, že Honová není ani jedním z těchto případů.

Chodbařky musely umývat ve studené vodě, ale také žankovat: „Žanek byl prádelní hrnec, který sloužil jako toaleta. Dávaly se tam zbytky hygieny a všechno možné. Dvakrát denně jsme to musely vylévat. Měly jsme hák, a tím jsme to všecko musely nastrkat do takové kulaté mříže. Poprvé jsem myslela, že dám střeva pryč, že to dělat nebudu. Byla tam se mnou ale ředitelka mateřské školy ze Zábřehu a říká mně: ,Otoč se a vydrž, vydrž, to vydržíš.‘ Tak jsem se otočila a vydržela jsem to.“

Mezi úkoly chodbařek patřila také roznáška jídla, z čehož plynuly určité výhody: „Pro jídlo jsme chodily k mužské kuchyni. Od mužů musel být odstup, ale občas se něco proneslo. Muži byli ve vězení déle, a tak nám leccos řekli. Hlavně nám říkali termíny, kdy to praskne, ale ono to pořád nepraskalo.“

Informace se sdělovaly také pomocí Morseovy abecedy. „Bachaři většinou morseovku neznali. Dokonce v Uherském Brodě byl jeden bachař takový prosťáček, analfabet, který neuměl číst ani psát, ale by oddaný režimu.“

Prožívání dvou největších svátků v roce popisuje paní Honová takto: „Na Vánoce jsme dostávaly slanečky, protože po tom se chtělo hodně pít, a my jsme vody měly málo. Voda byla ve džbáně na umývání i na pití, muselo se s ní strašně šetřit. Pod sprchy nám dovolili jít až za několik měsíců, jinak jsme vůbec nechodily, s vodou se muselo šetřit, tak jsme se střídaly. Později bylo i kus sekané. No a jinak my jsme si samy zpívaly na celách, jenže bachaři to neměli rádi, tak nám kopali do dveří. Nesměly jsme nějak moc, ale zpívaly jsme si. Tenkrát bylo milostivé léto, tak jsme se modlily to milostivé léto. Ale i v Brně, všude bachaři kopali do dveří. A Velikonoce, my jsme neměly noviny, my jsme ani nevěděly, jaký je čas.“

Svůj trest Anna Honová dokončovala na komandu v Chrlicích u Brna. Stál zde bývalý arcibiskupský statek, po znárodnění státní statek, kde pracovala na poli: „Když jsem jednotila řepu, správce se křižoval. Zpočátku jsem nadělala víc škody jak užitku, ale naučila jsem se.“

Aby se to již nikdy neopakovalo

Propuštění na svobodu se dočkala 28. 6. 1952, nicméně Okresní soud v Uherském Brodě se odvolal, takže do poslední chvíle nebylo jisté, zda ji po vypršení trestu skutečně pustí na svobodu. Zaměstnání podle svých představ samozřejmě nezískala. Zpočátku sázela stromky, ale brzy ji přijali do textilky, kde dělala kartotéku.

Anna Honová se stala spoluzakladatelkou K 231, tedy Klubu bývalých politických vězňů, organizace sdružující bývalé politické vězně komunistického režimu uvězněné mezi únorem 1948 a počátkem šedesátých let. Organizace byla založena 31. března 1968 v Praze a pojmenovaná byla podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky (zákon č. 231/1948 Sb.), dle nějž byla většina politických vězňů odsouzena. Členové rozdávali letáky a upozorňovali na situaci ve státě. Protože v té době nikdo nechtěl příliš mluvit, rozhodla se celou kauzu v Uherském Hradišti popsat Anna Honová. Vyjmenovala estébáky a také metody, jakými zacházeli s vězni.

„V roce 1968 jsem mluvila na tribuně na téma ‚Ženy v dobách temna‘. Měli jsme heslo: ‚Aby se to již nikdy neopakovalo.‘ To heslo se v průběhu našeho jednání urvalo a spadlo. My jsme říkali: ‚To je špatné znamení.‘ A špatné znamení to bylo, pak to začalo. Po roce 1968 jsem byla volaná na StB kvůli tomu, co jsem tenkrát na muklovském sjezdu v Redutě řekla. Byla ve mně malá dušička, protože dcera měla pět měsíců, já ji kojila a teď jsem se měla večer dostavit na StB. No, zase hrozné výslechy. Já jsem říkala: ,Podívejte se, to já mám dávno odsezené. Tenkrát kdybyste se chovali tak, jak dneska v šedesátém osmém roce to všecko běží, a nedávali takové flastry… A ještě byl tak sprostý a řekl mně: ‚No, a vy jste si vzala zase politického vězně, nespolehlivého. To jiný na vás nezbyl?‘ Já jsem mu říkala: ‚Jak si dovolujete urážet mého manžela z lékárnické rodiny, poctivého pracanta? Bohužel se nikde nedostal a musel jít zpátky do dolů, protože tady pro něj žádné místo nebylo.‘ Takže já jsem si to jediná tenkrát vylízala za ten projev. A od té doby zase bylo zle.“

Manžel paní Honové prožil za mřížemi devět let a tři měsíce a minulost rodičů „poskvrněná“ nesouhlasem s komunistickým režimem se dotkla také dcery a syna manželů Honových. Za komunismu nemohli studovat obory, o které se zajímali.

Anna Honová patří dnes mezi jedny z mála žijících svědků, kteří popsali dění v uherskohradišťské věznici a metody vyšetřovatelů Státní bezpečnosti v čele s Aloisem Grebeníčkem. Oddalování soudu s Grebeníčkem až do jeho úmrtí, aniž by byl kdy potrestán, bylo ostatně důkazem toho, že se zločiny komunismu se stát dodnes nedokázal vyrovnat.

V současnosti je Anna Honová jednatelkou Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti (organizace navazuje na K 231). Je také předsedkyní ústřední revizní komise v Praze, kam pravidelně dojíždí. Spolu se členy KPV v přednáškách na školách usiluje o to, aby mladá generace nezapomněla, jakou hrůzu dokázal bývalý režim ve své nenávisti vůči odpůrcům rozpoutat, a aby tuto dobu děti nebraly jen jako historii, která se jich netýká, ale pochopily, že demokracie není samozřejmostí.

Její přínos pro společnost a odvahu v boji proti totalitě ocenil prezident Václav Klaus v roce 2007 udělením státního vyznamenání, medailí Za zásluhy o stát.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století