Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Holý (* 1938)

• narodil se 11. června 1938 ve Ctiboři do rolnické rodiny

• jeho otec Josef Holý prožil během první světové války tři roky v ruském zajetí

• v letech 1932 až 1945 byl jeho otec starostou obce

• za války odváděli povinné dodávky

• pamětník zažil několikadenní průjezd Rudé armády vsí

• od patnácti let pracoval v zemědělství

• během kolektivizace musela rodina v roce 1956 vstoupit do JZD

• v listopadu 1989 sledoval sametovou revoluci v rádiu při práci v lese

• v roce 1992 se JZD transformovalo a rodinný majetek se vrátil do soukromého vlastnictví

• v roce 2024 žil pamětník ve Ctiboři

„Mimo několika málo lidí – mezi nimi můj otec – kteří se dostali v první světové válce na východní frontě do ruského zajetí, tomu tady nikdo nevěřil. Ale oni, co tam prožili Velkou říjnovou revoluci a kolektivizaci, tak ti tomu uvěřili,“ vzpomíná na nucený vstup do jednotného zemědělského družstva Josef Holý, který na rodinném hospodářství ve Ctiboři na Vysočině pracoval prakticky od svých osmi let. Zažil tam válečnou bídu, osvobození i kolektivizaci. „Život jsem si přestavoval jinak, jako normální soukromé podnikání.“

 

Otec strávil tři roky v ruském zajetí

Josef Holý se narodil 11. června 1938 ve Ctiboři v okrese Pelhřimov do rolnické rodiny. Jeho otec, vyučený kolář a majitel čtyřhektarového hospodářství, narukoval během první světové války na východní frontu, kde ale v březnu 1915 padl v pevnosti Přemyšl do ruského zajetí. Odvezli ho do Tambovské gubernie, kde spolu s ostatními zajatci pracoval na tamějším panství. Když přišla v roce 1917 Velká říjnová revoluce, majitel panství utekl a Češi byli přiděleni do vsi do jednotlivých rodin, kde opět pracovali – v létě na poli a v zimě v lihovaru. Když válka skončila, místní je sami odvezli na vlak, takže Josef Holý starší se dostal domů už před Novým rokem. „Zbyl mi po něm jeden stříbrný rubl. Přivezl těch peněz trošku víc a něco rozdal, takže tady zbyl jen ten rubl a pár kopějek,“ vypráví pamětník o svém otci, který se v roce 1932 stal starostou obce. Protože ovdověl, v roce 1935 se ve svých čtyřiceti sedmi letech podruhé oženil. Pamětník a jeho o dva roky starší sestra Marta se tak narodili až do jeho druhého svazku a do velmi nelehké doby – pouhých pár měsíců po Josefově narození hitlerovské Německo zabralo Sudety, vzdálené od Ctiboře dvacet kilometrů. O další půlrok později už na stavení rodiny Holých přibylo vedle českého „Obecní úřad“ i německé „Gemeindeamt“. Začala okupace.

 

Z protektorátního cukru jsme vařili pivo

Kromě německých nápisů se objevily také potravinové lístky. „Když byla na kmenovém listě zapsaná osoba mladší patnácti let, na měsíc dostala poukázku na 10 dkg čokolády. Druhý měsíc to byla zase desetidekagramová krabička kakaového prášku. To byla slavnost mít čokoládu!“ vzpomíná Josef Holý na tehdejší malé dětské radosti. Místo kávy se ale pila melta z rozemletých kořenů čekanky nebo praženého žita. Stejně tak se po domácku vařilo pivo. „Chmel byl k dostání v drogerii, horší už bylo sehnat cukr, protože ten byl na lístky a bylo ho málo. Pamatuju si, jak rodiče vařili pivo. Chuť piva to mělo, ale nebylo to uleželý,“ směje se pamětník. „Uvařilo se a za týden se pilo. Stočilo se to do lahví a nosilo se na pole, když se žalo ve žních nebo když bylo horko. Já jsem pil ten spodek, kde se usazovaly kvasnice.“ 

Kromě lístků na potraviny pamatuje Josef Holý i šatenky, na kterých se každý měsíc uvolňovalo sto bodů. „Když se muž chtěl oženit a chtěl si pořídit oblek nebo koupit látku na něj, za celý rok si nesměl koupit ani kapesník. Nebo mu body museli dát rodinní příslušníci. Zrovna tak obuv.“ Tabačenky, tedy lístky na tabák, se ve Ctiboři ani nevyužily – kuřáci si totiž tabák sami pěstovali na zahrádkách. „Pak ty lístky olamovali a sušili nad kamny. Měli je navlíknuté na provázku, sušili je a krájeli. Nějak ho překládali, v lidové hantýrce se říkalo, že ho pácovali.“ Dokonce se prý kouřilo i sušené listí z dubu, to ale bylo o zdraví. 

 

Všechno jsme do soupisu nehlásili

Za války lidé ve vesnici dál hospodařili, museli ale odvádět povinné dodávky. Každého půl roku se dělal soupis hospodářských zvířat, šrotovníky na obilí a mléčné odstředivky byly zaplombované a pravidelně na ně chodily hospodářské kontroly. „Z odstředivky jsme museli odevzdat odstředící buben, ty byly v bedýnce u nás na půdě, jak byl otec starostou,“ vzpomíná Josef Holý. Samozřejmě se lidé snažili nařízení obcházet, zejména pokud šlo o zabijačky načerno. „Podmínka byla, že to zvíře nesmělo být hlášené v soupisu. Většinou to bylo tak, že kdo měl prasnici, tak vám přenechal malý sele. To se vykrmilo a pak si ho majitel zabil.“ 

Četníci, kteří docházeli z nedalekého Častrova, se o zabijačky načerno naštěstí moc nezajímali. Na obchůzky ale chodili i v noci. Josef Holý si pamatuje, jak u nich jeden četník ve světnici dokonce i přespal, protože přišla vánice. Kromě toho, že v roce 1942 zrekvírovali zvon z kapličky a téhož roku za heydrichiády musel otec coby starosta obce jet do Prahy na shromáždění, si německé úřady Ctiboře nijak nevšímaly. Jedinou výjimku tvořil příběh ctibořského rodáka Bohuslava Provázka.

 

Uprchlíka honilo gestapo

Vzpomínky na Bohuslava Provázka se rozcházejí v tom, z jakého důvodu se ocitl v říši – zda tam odjel dobrovolně, nebo z důvodu totálního nasazení. Každopádně odtamtud utekl a skrýval se v lesním srubu nedaleko Ctiboře. Když ho hajný nahlásil, přijeli dva gestapáci z Pelhřimova a 15. srpna 1943 na uprchlíka provedli zátah. „Zatloukli na dveře a on jim řekl, že vyjde. Jenomže na protilehlé straně měl okýnko, prorazil ho hlavou a houštinou jim utekl. Oni po něm pochopitelně začali střílet z pistole.“ Zasáhli ho, ale on stihnul doběhnout domů, ovázat se a utéci do jiného lesa. „Tehdy se jeho otec k nám přišel rozloučit s tím, že je odvezou do koncentráku,“ rozpomíná se Josef Holý. Nakonec k tomu ale nedošlo, protože příbuzní z Rynárce prý měli napojení na pelhřimovské gestapo. „Prostě tam to utichlo a nikdo dál po ničem nepátral. Případ byl uzavřený.“ Bohuslav Provázek se pak až do konce války ukrýval v rodné chalupě. „Když jeho otec zemřel, byl v okýnku ve štítě, vůbec mu nešel na pohřeb.“ 

Určitou dobu Bohuslava Provázka prý ukrýval i zubař Jaroslav Hlava z nedalekých Počátek, který společně s doktorem Karlem Eckschlagerem zachránil mnoho z těch, kteří měli být totálně nasazeni. „Když přišel rozkaz k totálnímu nasazení, lékař napsal zprávu, že je nemocný nebo že má pracovní neschopnost, takže nemůže být v říši nasazený.“ Postupem času to ale už nebylo potřeba, protože s blížící se frontou se blížil i konec druhé světové války.

 

Utíkaly přes nás německé ženy s dětmi

V září 1944 nastoupil Josef Holý do první třídy, hned v březnu 1945 ale museli ctibořskou školu vyklidit německým uprchlíkům před frontou a jít se učit na blízký statek. „Kdo měl koně a koňský povoz, musel pro ně jet na nádraží do Horní Cerekve. Většinou to byly ženy s dětmi a několik starších mužů, celkem asi třicet lidí. Polovina z nich byla ubytovaná ve škole, druhá polovina v hostinci u Doležalů,“ vzpomíná Josef Holý na německé děti, které najednou chodily po vsi a u rybníka pouštěly lodičky, než je po měsíci zase přesunuli dál. V tu dobu také nad nimi začala nízko létat letadla, lidé se báli, a někdo si dokonce v lese postavil provizorní bunkr. Jednou, když si pamětník s dětmi hrál venku, začalo se blýskat. „Pak se říkalo, že spojenecká vojska bombardovala Linec. A odtud ty záblesky byly až sem!“ Netrvalo dlouho a nastalo Květnové povstání.

 

Nestřílejte, my patříme k vám! 

Pouze pět rodin mělo rádio, takže se pak k poslechu rozhlasu scházela celá vesnice. „Pamatuju si, že 5. května jsme byli na zahrádce, stáli jsme pod oknem a oni měli ve světnici puštěné rádio. A Praha volala o pomoc,“ vzpomíná Josef Holý na vypuknutí Květnového povstání. „Přes toho Hlavu se dělala sbírka potravin. Lidi k nám nosili mouku a bochníky chleba, pak přijel Hlava s nákladním autem a odvezli to.“ Zbraně – několik pušek a jeden lehký kulomet – jim z Počátek dodali už před tím, shromážděné byly ve škole u učitele Hrabáka. „Tehdy se založil revoluční národní výbor, předsedal mu starosta. Náčelníka nebo velitele dělal pan Kyba, který měl na starosti zbraně a taky rozpis hlídek. Ty každou noc nastupovaly v devět hodin a trvaly až do rána.“ 

Hlídky byly v pohotovosti kvůli ustupujícím okupantům. „Německé jednotky byly rozprášené a jednotlivci utíkali na vlastní pěst. Snažili se dostat se na rakouské hranice, hlavně ne do ruského zajetí. Ve dne se většinou schovávali v lese a v noci přicházeli ke vsi a sháněli potraviny. A pochopitelně, že když někde na kraji vesnice zatloukli, tak došlo i ke střelbě.“ Jedna přestřelka se Čechům málem stala osudná. „Co si tak pamatuju, tak jedna větší skupina byla na kopci směrem k Častrovu, Čihadlo tomu říkáme. Tady ta naše domobrana se na ně snažila zaútočit. Ale byla to větší skupina, protože střílela zpátky. A z druhé strany zase na ně zaútočili z Perek. A jeden muž, co obsluhoval ten lehký kulomet, pod mezí viděl nějaké lidi, tak na ně spustil střelbu. Ti začali křičet: ‚Nestřílejte, my jsme Perkáři!‘ Oni by se bývali mezi sebou pozabíjeli,“ směje se Josef Holý. Pak ale hned zvážní a vzpomíná na dvě skutečně tragické události, které se obě odehrály v noci z 5. na 6. května 1945 ani ne dvacet pět kilometrů od Ctiboře – střet partyzánů a místního obyvatelstva s ustupující německou armádou v Mnichu a vypálení Leskovic. „Když se vyšlo na kopec k Božím mukám, byl vidět kouř, jak ta vesnice hořela.“ 

 

Osvoboditelé se chovali jako na dobytém území

Vojáci Rudé armády dorazili 9. května v dlouhé koloně. „Rusové přijeli od Počátek, tanky, auta, povozy, a všechno se to táhlo k Častrovu. Byl zrovna zasvěcený svátek, rodiče byli v kostele a chvátali domů, aby viděli Rusy. Jenomže oni se tady táhli čtrnáct dní. Napřed je lidi vítali, ale potom byli rádi, že od nich byl pokoj. Oni se taky chovali všelijak, jako na dobytém území.“ Na louce pod vsí si zřídili tábořiště s polní kuchyní. O zvířectvo zájem neměli, přitáhli si vlastní, ale chalupy obcházeli. „Přišli do stavení, a když se jim něco líbilo, tak si to vzali. Třeba Šohájkovi brali koňský chomout, a on jim ho pochopitelně nechtěl dát. Tak ho chtěli zastřelit,“ vypráví pamětník. K žádnému vážnému incidentu ale prý nedošlo, ani k násilí na ženách. „Děvčata za nimi napřed lezla, a potom před nimi utíkala,“ krčí rameny pamětník.

Pro kluky to samozřejmě byla velká zábava. „Když jeli, většinu času jsme proseděli na mezi, kde je autobusová zastávka, a zdravili jsme je. Do školy se nechodilo asi týden, škola vůbec neexistovala.“ Odvážili se za nimi i do tábora. „Pletli jsme se mezi nimi. Jeden taky vzal pušku, šel s ní k rybníku a střílel ryby. Nebo – to jsem ale neviděl – prý hodil granát a mrtvé ryby na hladině posbíral.“ 

Když měli příslušníci Rudé armády odtáhnout, přišli za pamětníkovým otcem a hledali dobrovolníky, kteří by jeli s koňmi. „Tak asi šest mužů jelo s nimi, kluci staří osmnáct až dvacet roků,“ vzpomíná Josef Holý na mladíky, mezi nimiž byl i tehdy sedmnáctiletý Jan Bárta, syn místního kováře. „Každý dostal pár koní a vůz a jeli ke Kamenici. Jenomže u Benešova byla přerušená železniční trať, tak skončili u Mladé Vožice a tam je propustili. Zpátky domů přijeli vlakem.“ Bylo po válce, Josef Holý starší skončil jako starosta a své místo přenechal aktivistům v národním výboru. Pak přišel únor 1948 a starostou se mohl stát už jen člen komunistické strany. Vesnici čekaly velké změny a zubaře Jaroslava Hlavu vykonstruovaný proces, v němž byl v roce 1953 odsouzen k patnácti letům vězení za podvracení republiky.

 

Auto s novou měnou havarovalo v poli

Josef Holý akorát končil měšťanku v Počátkách a měl jet na školní výlet na Hlubokou, když přišla 1. června 1953 měnová reforma. „Podezřelé bylo to, že třídní učitel vybíral peníze a pošta už peníze nebrala. A v poledne to vyhlásili,“ vzpomíná Josef Holý. „Přišli jsme domů a zapnuli jsme rádio. Chvíli hrála hudba a pak bylo hlášení, že byla vyhlášena měnová reforma a že lístkový systém je zrušený. A teď jmenovali, jaké budou nové peníze, jaké velikosti a barvy. Prostě v rádiu jedno velký haló. A na zájezd jsme nejeli, to se zrušilo.“ Každý prý dostal šedesát korun nových a za ty musel dát tři sta starých. Kdo měl víc než patnáct hektarů půdy, nedostal nic. Zbylé peníze se vyměňovaly na Národním výboru v Častrově v poměru jedna ku padesáti. „Tehdy toho 1. června napadlo dvacet centimetrů sněhu. A když vezli z Kamenice ty nové peníze na výměnu, mezi Pelcí a Častrovem to auto havarovalo. V zatáčce vyletělo na pole a tam se převrátilo,“ vybavuje si pamětník místní kuriozitu spojenou s měnovou reformou. 

Kolektivizace přišla do Ctiboře ve dvou vlnách – v roce 1956 a 1959. „Já jsem to nezažil, byl jsem tehdy na vojně. Což bylo dobře, protože jsem měl pokoj,“ vzpomíná s nechutí Josef Holý na nucený vstup rodičů do JZD. Ve vsi se to už předem proslýchalo, když se jeden člověk přiženil tam, kde už družstvo měli. „Tady si z něj dělali blázny: ‚Ty jezeďáku,‘ a on: ‚Hoši, klid, budete taky, nebojte se.‘ A byla to pravda.“ Sloučením pěti vesnic, mezi nimiž byla Ctiboř, Jakubín, Metánov, Častrov a Pelec, vzniklo v roce 1961 Jednotné zemědělské družstvo Častrov.

 

Okupanta nejspíš nechali umřít hlady

Když přišla 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy, Josef Holý zrovna sušil sklizené obilí v nedalekém Metánově. S kolonou, která tehdy projížděla Ctiboří, se pojí záhadné úmrtí vojáka Varšavské smlouvy: „Jeden tank se jim porouchal na silnici u Perek. Nechali ho tam stát asi týden a u něj kluka. Říkal jsem Perkářům: ‚Vy jste ho nechali osudu, ani jste mu nedali najíst?‘ A oni říkali, že jeden občan mu tam nesl do toho tanku jídlo a on že po něm střílel. Tak prý utekl a nedali mu nic. A potom jednou v noci ten tank odtahovali. A říkali, že ten kluk se buď najedl kukuřičných šišek a umřel, anebo ho zastřelili.“

Invaze neinvaze, zemědělské práce musely pokračovat dál. „Byla vyhlášena generální stávka, které jsem se nezúčastnil. Běží žně, obilí je třeba sušit, a tak jsme sušili. Ale to víte, že nálada byla protiruská, protisovětská.“

 

Sametovou revoluci jsem sledoval z lesních prací

V listopadu 1989 jako každý rok tou dobou už skončily polní práce a chodilo se do lesa na dřevo. „Měli jsme tam maringotku, někdo přinesl přenosné rádio a místo těžby dřeva jsme seděli a poslouchali. Tak jsme se dozvěděli o listopadu, tady nic nebylo,“ vzpomíná s úsměvem Josef Holý. V roce 1992 proběhla transformace družstva. „To byl pro družstvo nejkritičtější rok. Nevědělo se, co bude. Říkalo se transformační družstvo, obchodní družstvo, akciová společnost a já nevím, co ještě všechno jiného,“ vypráví pamětník. Lesy a rybníky dostali lidé zpátky do soukromého vlastnictví, pole pronajali transformovanému ZD Častrov. V roce 2024 žil Josef Holý v rodinném stavení na ctibořské návsi se svojí ovdovělou sestrou Martou Bílkovskou a zachovával paměť vesnice pro další generace.