Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Josef Holec (* 1918  †︎ 2018)

Ve třech armádách a ve dvou odbojových organizacícH

  • narozen 29. 11. 1918 v obci Český Straklov na Volyni
  • na jaře 1939 odvod do polské armády
  • v letech 1940-1941 v sovětské armádě
  • ústupové boje během Operace Barbarossa
  • od listopadu 1941 v německém zajetí
  • pracovní silou v polní kuchyni wehrmachtu
  • vězení v Kyjevě
  • propuštění ze zajetí díky českému vojákovi wehrmachtu
  • místním vedoucím odbojové organizace Blaník
  • 17. 3. 1944 vstup do tvořícího se 1. československého armádního sboru
  • masakr u Machnówky, boje u Krosna a Karpatsko-dukelská operace
  • 17. 11. 1944 těžké zranění střepinou do hlavy
  • 9. 2. 1945 návrat do armádního sboru
  • až do konce války náčelníkem 3. ženijního praporu
  • 18. 11. 1948 zatčení v souvislosti s Judexovou odbojovou protikomunistickou organizací (zkr. JOPO)
  • vězněn v Jáchymově, propuštěn 21. 5. 1950
  • zemřel 18. března 2018

V polské armádě

Josef Holec se narodil v posledním roce první světové války v obci Český Straklov na Volyni. Spolu s rodiči a sourozenci musel snášet problémy spojené s dějinami současného ukrajinského státu, a často se proto stěhovali. Z Českého Straklova odešli do Závidova a poté do Českých Novin, odkud se znovu stěhovali kvůli občanské válce v Rusku. Z první světové války měli poničené hospodářství, a tak se otec pustil do pěstování výnosného chmele, posléze si rodina zakoupila mlýn a zařídila koloniál. Po dokončení obecného vzdělání byl i Josef Holec zapojen do práce ve mlýně. Idylický poválečný vývoj narušil příchod další války, ve které sám Josef Holec prožil celé šestileté válečné období účastí v různých druzích protinacistického odboje, ať už se zbraní v ruce nebo bez ní.

Ještě před vypuknutím války, na jaře 1939, byl povolán do polské armády, kde si poprvé vyzkoušel útrapy spojené s vojenskou uniformou. „Bylo nás celkem jedenáct odvedenců, ale potom nás Poláci nestačili v tom září mobilizovat, takže jsme do žádný polské armády nenastoupili. Ale někteří, starší ročníky, kteří byli jako záložáci, narukovali do polské armády a část se jich nevrátila. Konkrétně si vzpomínám, nějaký Vladimír Rampas zahynul v zajetí někde, Alois Anděl taky tam zahynul a ještě někteří.“

Napadení SSSR: přátelské setkání vojáků české národnosti v rozdílných uniformách

Do oblasti Volyně přišla v září 1939 sovětská armáda a ihned se začal měnit režim – musely se plnit dodávky a bohatí lidé byli vyváženi na Sibiř. Josef Holec byl jako ročník 1918 odveden do sovětské armády, kde jako jediný ze skupiny tří ročníků (1918,1919,1920) v září 1940 narukoval: „Měla to být pro mě pocta, protože jsem pracoval jako tajemník na obecním úřadu. A protože jsem pracoval svědomitě, tak za odměnu mě odvedli do Rudé armády a zařadili mě spolu s ostatními z jiných obcí do kurzu poddůstojníků. A já jsem se dostal k dělostřelectvu.“ 

Josef Holec sloužil v oblasti měst Kirovohrad, Záporoží a Nikopole a po napadení Sovětského svazu 22. června 1941 byl se svým dělostřeleckým praporem mezi prvními bojujícími proti wehrmachtu: „My jsme hned odevzdali všechny zbytečné věci, ložní prádlo a co jsme měli, dostali jsme náboje, samozřejmě náboje do pušky, ale děla jsme měli tytéž, se kterými jsme byli na výcviku, a s těmi děly jsme táhli do pole. Naložili jsme děla a koně a jeli jsme Němcům vstříc. Měli jsme směr na Šepetovku, to byla bývalá hranice mezi Polskem a Sovětským svazem, a tam že dostaneme náboje a veškerou výzbroj, ale my jsme zdaleka nedojeli k Šepetovce. Před Žitomirem už vlak zastavil, protože Žitomir byl bombardován.“

Vojáci museli z vlaku vystoupit a už daleko před plánovanou Šepetovkou se dostali do boje. Wehrmacht rozdělil sovětský dělostřelecký prapor a Josef Holec se se svou rotou a třemi děly musel vydat na vlastní pěst. Už bylo jasné, že rota proti německé přesile nebude stačit, a po několika střetnutích se Josef Holec dostal do zajetí. Tehdy se setkal s česky mluvícími sudetskými Němci, kteří mu pomohli na pozici pomocné síly v polní kuchyni wehrmachtu. Tato šťastná náhoda nebyla však tou poslední, následovala daleko větší. Poblíž Kyjeva se musel wehrmacht reorganizovat a Josef Holec putoval do kyjevského lágru.

„Tak nás tam bylo několik zajatců. Jenomže to bylo všechno zaminované. Rusové, než opustili Kyjev, tak to tam všechno zaminovali. Němečtí ženisté tam provedli průzkum, a tak některé ty cestičky odminovali, takže už tam měli tabulky ,Achtung Minen, Achtung Minen‘. A co se nestalo dál – jeden německý strážný, který nás tam hlídal, si zpíval ,Červená, modrá fiala, kde si má milá trhala‘. Když jsem slyšel zpívat české [písničky], tak jsem se osmělil, popošel jsem takhle blíž a říkám mu: ,Vy jste Čech?‘ A on říká: ,Ty jsi taky Čech? A kde se tu bereš?‘ Já jsem povídal: ,No, byl jsem mobilizován do sovětské armády, ale nechtěl jsem proti německé armádě bojovat, tak jsem hledal možnost dostat se do zajetí. No a teď jsem se dostal sem.‘ No, prostě jsem musel lhát, abych si to u něj nějak moc ne to. Nejdříve se ptal: ,Odkud jste?‘ Když jsem mu řekl, že z Volyně, tak on říká: ,Jo, tam jsme šli, tam je hodně Čechů.‘ Já jsem říkal: ,No, tak ta naše obec se jmenuje České Noviny.‘ – ,No a co chceš dělat dál?‘ Já jsem říkal: ,No, rád bych se dostal domů, protože jsem šťasten, že jsem to přežil.‘ A on říká: ,No, jestli budu moct něco pro tebe udělat, tak ti pomůžu.‘ A zeptal se mě na jméno a asi za týden mě vyhledal a přinesl mi německy psaný papírek, že jsem byl vzatý jako vozka a pracovní síla s postupující německou armádou a že se propouštím do své domovské obce České Noviny, aby mi nebylo děláno potíží. Já jsem německy neuměl a neumím, ale on řekl, co je tam napsáno a říká: ,Vyhýbej se německým jednotkám, protože tě zase seberou a zase budeš někde dělat pracovní sílu. Takže když půjdeš domů, tak raději polními cestami.‘  Je známo, že Češi bojovali na straně německého wehrmachtu i na straně Sovětského svazu, a předchozí příběh jen dokumentuje vztahy jedné národnosti ve dvou znepřátelených armádách.

Vedoucím místní organizace odbojové skupiny volyňských Čechů

Josef Holec se dostal domů koňskými povozy i pěšky, hlavně nenápadně, jak mu poradil Čech bojující na straně wehrmachtu. A jak sám Josef Holec zdůrazňuje, z Kyjeva do Českých Novin to je pěkný kousek.

Po přivítání a po rozhovorech s rodiči, od nichž se Josef Holec dozvěděl, co vše se událo v době jeho nepřítomnosti – jak na statku hospodařili němečtí vojáci, jak byli krásně oblečení a jak chtěli plnou mísu karbanátků, se zapojil do odbojové skupiny Blaník a stal se jejím vedoucím v Českých Novinách. Hlavním úkolem Blaníku byla informativní činnost: „Žádné destrukční [činnosti] jsme se nepokoušeli dělat, ale hlavně jsme se snažili zorganizovat a sjednotit tu naši volyňskou menšinu, abychom byli připravení. Protože už jsme věděli, že československá vojenská jednotka jde se sovětskou armádou, tak abychom byli připravení na vstup do naší armády.“

„Říkala: ,Ten už stejně dodělává.‘ A já to slyšel…“

Po příchodu plukovníka Svobody do oblasti Volyně vstoupil Josef Holec v Rovně do armády a byl zařazen k ženistům. Absolvoval boje u Krosna a prožil také masakr u Machnówky, kde na 1. československý armádní sbor ze strany zaútočily německé síly: „A to bylo peklo. Tam jsme se nacpali ráno v září, na karpatském území už jsou v září mlhy, deště a bláta, a my jsme ten úsek převzali od Rusů. Já jako obyčejný voják nevím, jak se to předává, jak se to přebírá, říkalo se, že to předali Rusové nesvědomitě, že neřekli o těch palebných postaveních Němců, a my jsme se tam všichni nacpali, pěšáci, dělostřelci, ženisté, a navíc tam ještě byl bahnitý terén, takže nebylo možné tam zaujmout bojové postavení. A jak se mlha trochu zvedla výš, bylo trochu vidět, tak najednou jsme dostali palbu, německé kulomety, minomety, všechny zbraně a mně to připadalo, že jsme obklíčení, že se střílelo ze všech stran kolem nás. Nastal tam zmatek a měli jsme velké ztráty.“   

Po Machnówce se 1. československý armádní sbor blížil k Dukle. Všichni vojáci se těšili na přechod hranic, ale Karpatsko-dukelská operace znamenala obrovské ztráty a vstup na československé území se oddálil. Josef Holec byl jedním z přeživších, kteří hranice přešli, ale prakticky hned za hranicemi ve Vyšném Komárníku po zásahu střepinou do hlavy ochrnul: „Zasekla se mi tam a já jsem ochrnul na pravou stranu, jazyk, všechno, já jsem nemohl hovořit, nemohl jsem [křičet], ani hlas jsem nemohl vydat, všecko bylo nějak zastavený, hlasivky a všechno. Tak mě chlapci sebrali, na nosítkách mě přinesli do takové stodoly v tom Vyšným Komárníku. Tam bylo naše první obvaziště, tak zdravotnice, taky příslušnice armády, mně píchla injekci, protitetanovku asi, a fáčovala mi takhle, tady se mi řinula krev, a protože jsem nemluvil, tak měla za to, že jsem ohlušený, a říkala těm klukům: ,Ten už taky dodělává.‘ A já to slyšel…“

Josefa Holce společně s dalšími zraněnými odvezli zpět do Polska, kde se v nemocnici setkal s Irenou Malínskou. „Nás leželo na tom voze několik raněných, všichni naříkali, plakali, křičeli a já jsem byl zticha. Vyšel ven štábní kapitán Škvařil, to byl hlavní chirurg, podíval se nějak tak po tom voze, já jsem nevnímal, ale prvního mě vzal a hned na sál a hned holič, oholil mně hlavu a hned mě operovali.“

Jako zázrakem Josef Holec operaci hlavy nejen přežil, ale také se mu vrátil hlas a opět mohl pohybovat pravou stranou těla. Celé své uzdravení přičítá Bohu. Po operaci se dostal do sovětské nemocnice v polském městě Starý Sambor, kde na jeho nemocniční kartě stálo: „Doba uzdravení 5 pět měsíců‘“. Josef Holec ovšem toužil po návratu ke své jednotce, a tak byl již po dvou a půl měsících, v lednu 1945, díky sovětské zdravotní sestře propuštěn.

Náčelníkem 3. ženijního praporu

Ještě před odchodem zpět do československého sboru mu bylo svěřeno 32 zakarpatských Ukrajinců, které měl doprovodit do československého náhradního pluku. Jednalo se o násilně mobilizované vojáky, vybavené civilním oblečením a velmi krátkým výcvikem. Po zastávce na Zakarpatské Ukrajině všech 32 vojáků odevzdal a putoval do Liptovského Hrádku k armádnímu sboru, kam došel počátkem února 1945. Tam dostal funkci náčelníka 3. ženijního praporu, ve které setrval až do konce války.

Hlavní funkce Josefa Holce na štábu znamenala psaní válečného deníku, který ještě dnes leží ve vojenském muzeu: „Ten byl psaný ještě takovou volyňskou češtinou, protože s tou češtinou jsme byli dost na štíru, tvrdý y, měkký i. Já jsem třeba do praporního rozkazu napsal Tomáš Garrigue Masarik s měkkým i. A velitel Lexa, to byl ženijní důstojník už z první republiky, utekl na Západ, přiletěl z Londýna, když ten praporní rozkaz četl, protože mi to vždycky zkontroloval a on byl takový príma, on nenadával, neklel jako většinou vojáci a to byla jeho největší nadávka: ,Ježkovy zraky, Holče, co tys to napsal?Masarik s měkkým i.‘“

Protikomunistická skupina? Ne, protistátní

Po válce se Josef Holec usadil v Československu, v Tvršicích, měl tam přednostní právo na obchod, ale podobně jakou spousta dalších volyňských Čechů, i on měl problémy s prosazením přednostního práva. Jakýsi Čech obchod obsadil, a protože byl členem komunistické strany, nemohl být z obchodu jen tak vyhozen. Až článkem v časopise Věrná stráž a intervencí samotného Svobody se obchod pro Josefa Holce uvolnil. V roce 1947 přijel zbytek rodiny a vše se zdálo být lepší a lepší. Ovšem přišla další rána, tentokrát zatčení za účast v protikomunistické skupině.

Dne 18. listopadu 1948 byla prozrazena tzv. Judexova odbojová protikomunistická skupina (zkr. JOPO), v níž byla většina volyňských Čechů, a mezi nimi také Josef Holec. Skupina byla zaměřena protikomunisticky, protože se zde začaly používat sovětské praktiky, jak je volyňští Češi znali ze své rodné Volyně. „Zprvu jsme jenom roznášeli letáky, scházeli jsme se a varovali jsme lidi před kolchozy a před združstevňováním. A říkali jsme jim pravdu, jak jsme to zažili tam na Ukrajině. Že nenechali žádnému nic soukromého a že ty, kteří měli větší majetek, vyváželi na Sibiř. Tak jsme lidi varovali, protože tady byla pro komunismus velká nálada.“ 

„Měli jsme za úkol nedopustit komunistickou vládu a byli jsme napojení na vojenskou skupinu Praha-Žatec. A protože se to prozradilo dřív, než se nějaká činnost mohla začít, tak velitelé byli popravení - Sabela[1], Gonic[2], Jebavý[3], Hubálek[4] a ještě jeden (Sok[5] – pozn. autora).“

Josef Holec strávil sedm měsíců ve vyšetřovací vazbě v Mostě a po převezení na Pankrác byl odsouzen k 18 měsícům, které prožil v Jáchymově. Ironií osudu je, že byl propuštěn až tři dny po ukončení trestu: „Tak jsem tomu jednomu esenbákovi říkal, museli jsme jim říkat pane veliteli: ,Pane veliteli, já už bych měl být dnes propuštěn, devatenáctého, a pořád ještě mě tu držíte.‘ A von říkal: ,Zatím nic nemáme, tak nemůžeme.‘ No, to bylo jasný. Já jsem říkal: ,Ale kdyby náhodou přišlo to propuštění, tak já se jmenuji Holec, že byste mě z tý šachty přivedl.‘ A on takovýhle: ,Já se jmenuji ňákej Polámanej.‘ Jsem mu řekl, jak se jmenuji. No byli to takový…“

Josef Holec našel po propuštění znehodnocený majetek i obchod, navíc musel doplácet za kriminál. Našel si práci závozníka, následně mzdového referenta a účetního a dodělal si pětiletou ekonomickou večerní školu. V roce 1952 se oženil, z manželství má jednoho syna. V současnosti žije v Žatci.

V roce 2010 natočil a zpracoval Luděk Jirka

Poznámka: Pan Josef Holec byl informátorem Davida Vondráčka v dokumentu „Zabíjení po Česku“. Se svým výstupem v dokumentu nesouhlasí, neboť si pan Vondráček podle slov Josefa Holce vybral pouze to, co chtěl, a celou pamětníkovu myšlenku v dokumentu neobsáhl. Josef Holec dokazoval panu Vondráčkovi, že se volyňští Češi z časových důvodů nemohli účastnit postoloprtského masakru, a jako důkaz uváděl svůj válečný deník.

O co šlo? Krátce po válce, během tzv. divokého odsunu, bylo v květnu a červnu 1945 bez soudu připraveno o život 2000-3000 Němců, šlo tedy o událost předcházející příchodu volyňských Čechů do těchto oblastí v červenci a srpnu 1945. Události spojené s genocidou německého obyvatelstva má tak na svědomí Revoluční garda, přesto pan Vondráček v dokumentu shazuje vinu na Svobodovu armádu i na volyňské Čechy. Není samozřejmě vyloučeno, že se někteří vojáci 1. československého armádního sboru na masakru podíleli, ale jednalo se pouze o konkrétní jednotlivce.

Celá řada volyňských Čechů v Žatci neschvaluje dokument „Zabíjení po Česku“, neboť nacisté byli iniciátory mnohem větších represálií vůči českému národu, ale i jiným národům, než je onen postoloprtský masakr, a dokument ani nebere v úvahu poválečnou nenávist vůči německému etniku kvůli příkořím a utrpením z jejich strany.

[1] Blíže viz.: http://www.ustrcr.cz/cs/karel-sabela

[2] Blíže viz.: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-gonic

[3] Blíže viz.: http://www.ustrcr.cz/cs/miloslav-jebavy

[4] Blíže viz.: http://www.ustrcr.cz/cs/bohuslav-hubalek

[5] Blíže viz.: http://www.ustrcr.cz/cs/vilem-sok-sieger

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století