Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Holá (* 1931)

Pořád jsme se báli

  • narozena 22. dubna 1931 v obci Hráze

  • za druhé světové války zažila v Příbrami nálet amerických hloubkařů

  • svědkyně ústupu německých vojsk a příjezdu americké i sovětské armády v roce 1945

  • v letech 1945 – 1948 prošla školou pro ženská povolání v Březnici

  • v letech 1948 – 1949 absolvovala pedagogický kurz

  • v letech 1949 – 1950 učitelkou na základní škole v Bezdružicích

  • v období 1950 – 1954 učitelkou na základní škole v Krsech

  • roku 1953 vyměňovala peníze při měnové reformě

  • v letech 1954 – 1990 učitelkou na základní škole v Příbrami

Zdeňka se narodila v roce 1931 Bohumilu Pešicovi a Marii Jeníčkové Pešicové na statku v obci Hráze u Březnice jako nejmladší ze tří sourozenců. Tatínek byl za Československou stranu lidovou opakovaně volen starostou obce. Maminka se starala o domácnost a rozsáhlé hospodářství.

 

Výrostci se ozbrojili flobertkami a zahájili odboj

První Zdeňčiny vzpomínky patřily tatínkově kanceláři, kde mu jako maličká pomáhala úřadovat. 1. září 1937 začala navštěvovat obecnou školu v Tochovicích. Za necelý rok v létě začala vnímat zvýšené napětí mezi lidmi. Dospělí hovořili o budoucnosti s obavami. Přišel Mnichov a československé pohraničí zabralo nacistické Německo. „Uprostřed vsi stál prázdný domek. Byla to obecní pastouška pro pasáka dobytka. Tatínek ji dal k dispozici pro uprchlíky ze zabraného pohraničí. Nastěhovala se do ní rodina Kabrnova ze Sudet. Měli sedm dětí,“ připomíná si Zdeňka nové sousedy.

„15. března ráno nás vzbudil hluk pod okny. Hlavní ulicí projížděl od západu nepřetržitý proud vozidel, tanků a nákladních aut obsazených vojáky. Měli pušky a zdálo se nám, jako by s nimi mířili do našich oken. V té době se hodně věcí změnilo. Tatínek musel nad úřadem ve svátky vyvěšovat německou vlajku s hákovým křížem. Často se vymluvil, že ji shodil vítr a zanedlouho ji stáhl. V září Němci přepadli Polsko. Sousedé se u nás scházeli a rozebírali válečnou situaci. Jednoho dne k nám přišel pro razítko nejstarší syn Kabrnových a řekl: ,Tatínek povídal, že kdybychom my věděli, že vyhrají Němci, tak bychom se k nim dali. To ale nevíme, a tak jsme zatím Češi.‘ Otec jako starosta musel přijmout agendu přídělového systému a začal vydávat šatní i potravinové lístky, které jsem mu pomáhala razítkovat,“ popisuje Zdeňka nové poměry na Němci okupovaném území.

V roce 1941 nastoupila pamětnice do měšťanské školy v Březnici: „V přidělených učebnicích jsme museli začerňovat veškeré zmínky o svobodném Československu a státech bojujících proti Německu.“ Výuka probíhala v náhradních prostorách, protože budovu využívala německá organizace Hitlerjugend. Děti často nacvičovaly letecké poplachy. Výuka začala být narušována ostrými poplachy, jak postupně přibývalo akcí spojeneckého letectva nad protektorátem.

Obtížnou ekonomickou situaci Pešicovi zvládali díky tatínkovu hospodářství. Všechna hospodářská zvířata musela být registrována. Starosta Pešica jako zástupce státní moci zapisoval všechny porážky ve vsi a zajišťoval povinné odvody masa. „Všichni sousedé chovali část dobytka načerno. Tatínek dělal, že to nevidí,“ vzpomíná Zdeňka na válečné zásobování. Ve třinácti letech se zapojila do pomoci starší sestře. Dvakrát týdně vozila vlakem její rodině do Příbrami ušetřené potraviny. Zažila při tom i dramatické chvíle: “Vystoupili jsme v Příbrami z vlaku a přilétli hloubkaři (americké stíhací bombardéry útočící na pozemní cíle). Sotva jsme se stačili schovat, ozvala se střelba. Zničili lokomotivu a poškodili i nedaleký můstek. Žili jsme tehdy v neustálém strachu.“

Začátkem roku 1945 přicházeli do Hrází a okolních obcí Němci ustupující z východu před Rudou armádou. Veškerý svůj majetek měli naložený na povozech tažených koňmi nebo kravami. Říkalo se jim tehdy „národní hosté“. Úřady je ubytovávaly v hostincích a u sedláků. K Pešicům byl přidělen čtrnáctiletý Hans Gillessen. Za bydlení a stravu pomáhal se zemědělskými pracemi. Těsně před koncem války ukradl kolo a ještě se dvěma německými vrstevníky se pokusil utéct do amerického zajetí. Všechny tři hochy zadrželi čeští četníci a bez vážnějšího postihu je vrátili zpět k sedlákům. V prvních květnových dnech se většiny obyvatel Hrází zmocnilo vzrušené očekávání blízkého osvobození. Vesnicí proudily kolony uprchlíků. Z rádia se ozývalo volání pražského rozhlasu o pomoc. Plzeň osvobodili Američané.

„Místní výrostci se ozbrojili flobertkami a zahájili odboj. Obsadili hlavní silnici. Od Březnice přijela v džípu americká hlídka. Vojáci sebrali klukům zbraně a po neúspěšném pokusu o domluvu odjeli. Nikdo jsme neuměli ani slovo anglicky. Tak u nás začala revoluce. Vesnicí projely jednotky Rusů v německých uniformách. Rozdávali nám fotografie svého velitele, generála Vlasova. Sháněli jídlo a kořalku. Tatínek se sousedy postavil na silnici slavobránu a chtěl vítat osvoboditele. Místo spojenců přijeli Němci. Najednou bylo všude plno vojenské techniky a vojáků wehrmachtu se zbraněmi. Naštěstí nerozuměli česky a asi si mysleli, že výzdoba je určena jim. Nikdo nevystřelil. Nás děti rodiče zamkli do sklepa. Střílelo se v kraji kolem vsi. Vlasovci bojovali s Němci. Teprve potom přišli Rusové. Rudá armáda obsadila Hráze. Společně se sestrou mne maminka zahnala na půdu. Nevěděly jsme proč. Rudoarmějci na dvoře pochytali drůbež a přikázali mamince, aby jim z ní připravila jídlo. Celí špinaví, v zablácených botách, se rozvalili v našich postelích a čekali na jídlo. Pozorovaly jsme je škvírami a okénkem ve vikýři. To byl definitivní konec války u nás,“ vzpomíná Zdeňka.

 

Na umístěnku do Sudet

Po osvobození byl obecní úřad přejmenován na národní výbor. Bohumil Pešica odstoupil z funkce starosty a úřadu se ujal nově zvolený předseda. Zdeňka v září 1945 nastoupila do školy pro ženská povolání v Březnici. Ve škole se mezi děvčaty naplno projevovaly rozdílné politické názory: „Ve třídě jsme měly jenom jednu komunistku. Na lavice jsme si psaly názvy našich oblíbených politických stran a dohadovaly se mezi sebou. Na občanskou výchovu jsme měly zapálenou mladou komunistku, která se nám snažila předávat svůj světonázor. Úplně jsme ji ignorovaly. Stěžovala si na náš bojkot. Nakonec spor vyřešil ředitel školy, který nám na její hodině domluvil.“ Po maturitě začala Zdeňka navštěvovat jednoroční pedagogický kurz.

Pešicovi těžce nesli komunistický převrat v únoru 1948. Spolužačka z rodiny Holých, kteří v Příbrami na náměstí provozovali železářství, požádala Zdeňku, zda by si u nich v domě mohli schovat část majetku. Jejich podnik komunisté znárodnili a vedení se měl ujmout národní správce. Krabice s cennostmi ke Zdeňce vozil osmnáctiletý Josef Holý, který se později stal jejím manželem.

Na podzim 1949 po absolvování pedagogického kurzu dostala Zdeňka umístěnku jako učitelka na základní školu v Bezdružicích. Tam bydlela Zdeňka společně s dalšími třemi kolegyněmi u rodin v podnájmu. Nijak se netajila svými názory a snažila se dostat zpět do Příbrami. To jí vyneslo pověst politicky nespolehlivé. Po roce ji za trest přeložili na menší školu ve vesnici Krsy nedaleko Úterý. Bydlet mohla jen provizorně v jedné místnosti nad obecní poštou. Obec byla po odsunu Němců dosídlena volyňskými Čechy. Rozdílnost kultur a temperamentů mezi dětmi se stala při výuce příčinou mnoha nesnází.

 

Ve frontě stáli plačící lidé s úsporami v taškách 

Měnová reforma v červnu 1953 přinesla rodině Pešicových obrovský šok. Během jednoho dne se dostali na mizinu. Zdeňka byla nucena vyměňovat obyvatelům vsi peníze ve stanoveném poměru: „Ze Stříbra přijel školní inspektor a nařídil učitelům, že mají být v komisi, která zajistí výměnu peněz. Soudruzi přivezli nové bankovky. Ve frontě stáli plačící lidé s celými úsporami v taškách. Členům strany jsme vyměňovali peníze ve výhodnějším kurzu. V Krsech se nikdo nebouřil. Přijali to se strachem.“

V říjnu 1949 povolaly úřady snoubence Josefa ke službě v Pomocných technických praporech. Zdeňka se zúčastnila jeho přísahy ve Svaté Dobrotivé (dnes Zaječov). Josef poté absolvoval anabázi přes ostravské doly po stavbu líňského letiště u Plzně. Službu, přesněji nucené práce, komunisté prodlužovali i po smrti Stalina a Gottwalda. Zdeňka s Josefem se rozhodli, že nebudou čekat na konec a v lednu 1954, během Josefova krátkého volna uspořádali v Praze svatbu. Z vojny Josefa propustili v květnu. Úřady konečně vyhověly Zdeňčině žádosti o přeložení a umožnily jí vyučovat na škole v Příbrami. Novomanželé žili společně v domě u Holých. Dům v té době znárodnil Komunální podnik a bývalí majitelé museli ve vlastním domě platit nájem.

Rok 1954 se stal osudným i pro hospodářství rodiny Pešicových. Otec musel pod hrozbou vystěhování vstoupit do družstva a převést na něj celý statek.

 

Přes sovětské vlajky hákové kříže

Manžel získal zaměstnání v rudném dole jako elektrikář. V letech 1955 a 1956 se Holým narodili synové Josef a Zdeněk. Zdeňka začala v roce 1954 dálkově studovat pedagogickou fakultu v Plzni. Studia se jí bohužel nepodařilo dokončit. V roce 1967 dostavěli Zdeňka s Josefem vlastní rodinný domek v Příbrami. Díky postupnému uvolňování poměrů se mohli zúčastnit prvního setkání bývalých pétépáků v Praze na jaře 1967.

Radost z demokratizace společnosti ukončily 21. srpna v ranních hodinách zprávy o vstupu vojsk Varšavské smlouvy. „Do Příbrami přijeli Rusové ve večerních hodinách. Otřáslo to s námi. Nikdo okupantům nedal ani vodu. S kolegou ze školy jsem jezdila v autě a po městě jsme psali hesla. Kde to šlo, tam jsme malovali přes sovětské vlajky hákové kříže.“ Zdeňce tyto události připomněly německou okupaci. Pozdějšími prověrkami politické spolehlivosti v zaměstnání se jí povedlo projít.

 

Všední dny

Normalizace se rodiny nijak nedotkla. Zdeňka nadále učila děti na prvním stupni základní školy. Komunisté ze školní organizace se ji dokonce snažili přesvědčit ke vstupu do strany. Dokázala je odmítnout, aniž by kvůli tomu měla nějaké nepříjemnosti. 

Události po 17. listopadu 1989 přinesly Holým velkou úlevu a radost. Zdeňka se zúčastnila všech demonstrací v Příbrami. V roce 1990 odešla do důchodu. Hodně cestovala a věnovala se rodině. S manželem každoročně navštěvovala srazy bývalých příslušníků PTP. V době natáčení žila v Příbrami spokojeným rodinným životem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Vladimír Vítek)