Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Magdalena Hojková (* 1941)

• narozena 12. listopadu 1941 v obci Mokroluh na Slovensku

• od útlého věku vedena k víře v Boha

• rodina se hlásila k Svobodné reformované církvi (dnes Církev bratrská)

• vystudovala pedagogickou fakultu a na Slovensku pracovala jako učitelka

• v roce 1964 se vdala za kazatele Církve bratrské Pavla Hojku

• od 70. let byla celá její rodina pronásledována StB

• s manželem pracovala v Církvi bratrské v Písku

• manželé Hojkovi se aktivně účastnili listopadových událostí v roce 1989 v Písku

• v roce 1989 založila s manželem první soukromé knihkupectví Elim v Československu

• s manželem založili Elim, společnost pro diakonii a evangelizaci

V druhé polovině sedmdesátých let se citelně zvýšil nátlak Státní bezpečnosti (StB) na píseckého kazatele Církve bratrské Pavla Hojku, manžela Magdaleny Hojkové. ,,Každý balík, každý dopis byl otevřený,“ vzpomíná Magdalena Hojková na tuto dobu. Od druhé poloviny osmdesátých let dohled nad rodinou Hojkových nadále eskaloval. Pavel Hojka byl pod neustálou kontrolou StB, opakovaně byl předvoláván na výslechy, Státní bezpečnost si pro něj chodila do práce. ,,Jak to mluví ta vaše paní s tou kamarádkou, s tou Pacltovou?“ zeptali se ho jednou mimochodem při výslechu. Magdalena Hojková si v té době často telefonovala s kamarádkou Helenou Pacltovou ze stejného východoslovenského regionu, kamarádky spolu rády mluvily místním šarišským nářečím. A tehdy to manželům Hojkovým došlo – tedy to, že už jim StB odposlouchává i telefony.

Říkali nám Salviši

Magdalena Hojková, rozená Beňová, se narodila 12. listopadu 1941 v malé východoslovenské obci Mokroluh u Bardějova. Pamětnice pocházela z chudých poměrů. Beňovi měli malé hospodářství, o které se starala především matka Anna Beňová, rozená Havrilová, spolu se staršími dětmi. Otec Jan Beňo byl truhlář a získával práci různě po okolí. Magdalena Hojková měla dvě sestry a šest bratrů. Vzpomíná, jak měl v rodině každý svůj úkol, ona se jako druhá nejstarší často starala o mladší sourozence. Všichni se museli zapojit a pomáhat. I přesto, že rodiče zajišťovali chod jedenáctičlenné rodiny, dětem se velmi věnovali. ,,Tatínek, i když pracoval, každý večer si na nás našel čas, vzal si nás do postele, vyprávěl nám biblické příběhy. Maminka nám zpívala, četla.“

Rodina Beňova byla velmi silně věřící, hlásili se ke Svobodné reformované církvi (dnes Církev bratrská). ,,Ostatní děti z vesnice se nám vysmívaly. Říkali nám Salviši.[1] Že jsme jiní než ta katolická mládež a evangelická. Protože jsme hodně četli z Bible, modlili se a chodili jsme do besídky.“ V okolí obce Mokroluh bylo tehdy asi šest rodin, které se scházely. Příslušníci Svobodné reformované církve nechodili do kostela jako ostatní, scházeli se ve shromážděních nebo chodili po domech. Kázat vždy mohl vybraný muž ze sboru. Magdalena Hojková dodává, že nejčastěji kázání vedl její otec.

V padesátých letech náboženskou perzekuci nepoznala

Přestože je období první poloviny padesátých let doba, kdy v Československu docházelo ke sledování věřících, pronásledování nepohodlných církevních osobností, záměrné likvidaci náboženských organizací a dalším zákazům, panovala podle pamětnice v jejich kraji poměrně velká náboženská svoboda, s náboženskou perzekucí se tam nikdy nesetkala. ,,Tehdy, když jsem byla mladá, já jsem to nevnímala nějak špatně. Ale když jsem se vdala a můj muž byl kazatelem, to už jsme byli pronásledováni hodně.“ Magdalena Hojková období padesátých let jednoznačně označuje za svobodnější než pozdější období normalizace.

Pamětnice byla k víře odjakživa velmi senzitivní. Dodnes si přesně vybavuje jeden z nejdůležitějších momentů ve svém životě – okamžik, kdy přestala jen následovat vzor svých rodičů a kdy v Boha uvěřila a Boha plně přijala. Bylo jí tehdy 16 let a účastnila se křesťanského setkání mládeže v Čechách. Vzpomíná, že jedno z kázání obsahovalo pasáž ze Zjevení sv. Jana: ,,Protože nejsi ani studený, ani horký, vyplivu tě ze svých úst.“ Tato část se jí podle jejích vlastních slov velmi dotkla. „Poté kazatel vyzýval, aby ten, kdo chce odevzdat svůj život Pánu Ježíši, se při písničce postavil. Zpívala se první sloka, druhá, třetí. Měla jsem strašný strach se postavit, ale při poslední sloce jsem vyskočila.“

Zůstala nám po nich mapa

Na konci války se u Beňových ubytoval štáb německé armády. Pamětnice se na konec války a osvobození Československa rozpomíná jen v obrazech, byly jí pouhé čtyři roky. V paměti jí nejvíce utkvěl obraz mapy zobrazující střední Evropu, kterou měli němečtí vojáci pověšenou u nich doma na okně v tzv. velkém pokoji. Po příjezdu Rudé armády do vesnice vojáci wehrmachtu utekli, ale velká mapa u Hojkových zůstala. ,,To jsme ji měli strašně dlouho, tu mapu, takže jsme se tam učili hlavní města, řeky, hory,“ dodává k tomu pamětnice.

Vždycky chtěla být učitelkou

V roce 1947 nastoupila na základní školu v Mokroluhu. Celou školní docházku ji učení velmi bavilo, nejvíce matematika. Podle vzpomínek měli výborné, inspirující učitele. ,,První věc, co si pamatuju, když jsem přišla do šesté třídy. Psali jsme písemku z češtiny. A pan učitel mi napsal do žákovské, že mi uděluje pochvalu za vědomosti. A já jsem si tehdy říkala: ‚Až já budu někdy učit, tak budu psát dětem pochvaly.‘“ Dobré zkušenosti s učiteli, láska ke vzdělávání a dětem ji přirozeně nasměrovaly ke studiu čtyřleté pedagogické školy v Prešově.

Hned po maturitě v roce 1960 dostala umístěnku na školu v Rokytově, kde sama předtím chodila na druhý stupeň. První rok učila v malotřídce děti ve věku od sedmi do deseti let. ,,Bylo to těžké. Já jsem přišla domů a nemohla jsem mluvit, jak jsem musela pořád měnit ty třídy.“ I přes náročné začátky ji práce učitelky velice naplňovala. Při práci ve škole začala studovat pedagogickou fakultu v Prešově, kterou zakončila promocí v roce 1964.

Můj muž Pavel Hojka

Magdalena Hojková se se svým budoucím mužem poprvé setkala na svatbě sousedů, kde se sestrou zpívaly před diváky duo. Pavel Hojka tou dobou stanoval s přáteli v okolí Mokroluhu. Na svatbě se seznámili a od té doby zůstali v kontaktu. Pamětnice ho ale zprvu odmítala: ,,Říkala jsem: ‚To je Pražák,‘ a já jsem byla holka z vesnice.“ Další rok přijel s mládeží do Mokroluhu stanovat znovu, znovu se jí dvořil. Třetí rok se zasnoubili a celý rok si psali dopisy. ,,A to bylo dopisů, mám je všechny schované. Dvakrát třikrát týdně. Jednou do školy, jednou domů, aby to nebylo moc takové nápadné.“

V roce 1964 se vzali a Magdalena Hojková se přestěhovala z malé slovenské obce Mokroluh do Prahy. Ačkoliv přesun do Prahy zvládala dobře, ze začátku jí rodina a rodná vesnice ve velkém městě chyběly: ,,Když jsme cestovali vlakem nazpátek do toho Mokroluhu, tak už jsem se tak těšila, až uvidím zastávku Bardějov, ale zvykla jsem si tam.“ Spolu s mužem začala docházet do žižkovského sboru, stala se součástí místní komunity, našla si nové přátele.

Manžel Pavel Hojka se narodil 26. dubna 1944 v Praze. Od útlého věku docházel s rodinou do českobratrské modlitebny v Praze na Žižkově. Později vedl ve stejném sboru mládež a postupně se tam stal laickým kazatelem: ,,Odmalička hodně mluvil, kázal. Takže vedl mládež a asi poznali, že má k tomu dary.“ Do roku 1989 měl Pavel Hojka vždy civilní zaměstnání a zároveň vedl a kázal ve sboru.

Celý život zasvětil službě Bohu a lidem. Svou činorodostí neúnavně šířil Boží slovo a podněcoval lidi k následování. Pamětnice to shrnuje slovy: ,,On miloval lidi, strašně [je] měl rád a bylo mu líto, že jdou do zahynutí.“

Nevěděla, zda se její muž bude moci vrátit domů

Události srpna 1968 zastihly Magdalenu Hojkovou v rodném Mokroluhu, kde sama s dětmi trávila prázdniny. Její muž se vydal s bratrem na cestu po Itálii. Díky postupně uvolňujícímu se režimu bylo od jara 1968 možné snadněji vycestovat z Československa do ciziny. Pamětnice vzpomíná, že když se o okupaci její manžel s bratrem dozvěděli, chtěli se okamžitě vrátit domů. Na československé hranici je však nepustili zpátky a museli zůstat dva týdny v nějakém středisku v Jugoslávii.

Pamětnice v tomto dramatickém čase poměrně dlouho neměla o svém muži žádné zprávy. Nevěděla, kde přesně je, kdy se vrátí domů a zda se vůbec bude moci domů vrátit. Ve strachu a nejistotě žila mnoho dní. ,,A my jsme pořád poslouchali rádio, co se děje. Až pak jsme dostali i zprávu z té Jugoslávie, že žijou, že jsou v pořádku. Bylo to těžké.“ V září se navíc musela sama s dětmi vrátit do Prahy. Všude po Praze se pohybovali vojáci Varšavské smlouvy. Vzpomíná, jak se tehdy v Praze sama necítila dobře. 

Magdalena Hojková si již přesně nevybavuje, kdy se její manžel vrátil z ciziny domů. Dodává k tomu pouze toto: ,,Když už otevřeli hranice, to bylo takové trošku mírnější. Ale vím, že přinesl plný kufr čokolád, jak jim tam lidi nanosili.“

Na podzim 1968 zemřel otec pamětnice Jan Beňo. V létě 1968 se zotavoval po prodělané operaci. Příjezd vojsk Varšavské smlouvy měl podle pamětnice fatální vliv na jeho zdravotní stav. ,,Pořád se díval a poslouchal a byl z toho úplně zničený, tak zemřel.“ Magdalena Hojková si dodnes spojuje smrt otce s okupací Československa v srpnu 1968.

Normalizace byla horší než padesátá léta

V roce 1973 se Hojkovi přestěhovali do Písku, kde se Pavel Hojka stal kazatelem Církve bratrské. V Písku byl malý sbor. Kázání nového, mladého kazatele místní lidi velmi oslovilo a do modlitebny začalo přicházet stále více a více lidí, zejména mládeže. Pavel Hojka nikdy neorganizoval svá kázání tajně: ,,My jsme se scházeli veřejně. A to jim vadilo. Právě proto, proto nás pronásledovali.“

Velký zájem lidí o kázání, veřejné vystupování i vliv na mladé lidi dostal Pavla Hojku rychle do hledáčku místní Státní bezpečnosti. Pamětnice vzpomíná, jak začala StB jejího muže sledovat, jak ho začali předvolávat na výslechy. Příslušníci StB si pro něj chodili i do práce: ,,Někdy tam byl celý den. Chtěli vědět všechno možné, pořád se ho vyptávali, a on jim nic neřekl,“ dodává. Na výslechy museli i věřící od nich ze sboru, zejména mládež. StB se podle pamětnice nezastavila před ničím. ,,Nejhorší bylo, že je brali i před maturitou,“ dodává. Podle jejích vzpomínek tlačila StB na kazatele různými způsoby. Nutili ho, aby vstoupil do komunistické strany, aby podepsal spolupráci, aby přestal kázat, aby odešel pryč z Písku, aby odešel pryč ze země. Pavel Hojka se tlaku StB nikdy nepodvolil.

Podle dostupných archiválií si Státní bezpečnost na Pavla Hojku zavedla svazek v říjnu 1974, byl veden pod označením PO (prověřovaná osoba) Beran. Přestože byla většina svazku Beran zničena, je jasné, že byl Pavel Hojka pod pravidelným dozorem StB. Ve spisech je označen jako někdo, kdo neúnavně šířil víru, přesvědčoval k víře kolegy v práci, byl ve svých politických názorech velmi poznamenán pražským jarem a byl zásadně zaměřen proti Sovětskému svazu. Dále se uvádí, že specifikum jeho kázání spočívalo v rozvádění náboženských témat do společenských souvislostí v negativním protisocialistickém duchu.[2]

Měli svoje lidi, kteří nás kontrolovali

Situace se postupem času zhoršovala a celá rodina Hojkových se dostala pod stálý dohled StB. Pamětnice vzpomíná, jak jim odposlouchávali telefony, balíčky a dopisy jim chodily otevřené, lidé z okolí je sledovali a donášeli na ně. ,,Měli svoje lidi, kteří nás kontrolovali. Třeba sousedka naproti, když začalo shromáždění, tak jsme viděli, jak měla tužku, papír a psala. Asi kolik lidí tam vejde.“ Magdalena Hojková dodnes vzpomíná na ztrátu soukromí s těžkostí v hlase. Když si s blízkými chtěli říct něco důležitého, museli odejít do lesa. Jen tak bylo jisté, že je nikdo neposlouchá.

V druhé polovině osmdesátých let Státní bezpečnost Pavlu Hojkovi vyhrožovala, že mu znemožní kázání. ,,Jeden čas komunisti, nebo spíš ti estébáci řekli, že mají manžela zprostit kázání, že nesmí kázat a že nás dají pryč z Písku, abychom tady nešířili tu křesťanskou ideologii, jak říkali.“ Odsunutí Pavla Hojky z Písku zabránily až události listopadu 1989, kdy StB ztratila nad rodinou moc.

V období normalizace byla podle Magdaleny Hojkové nejhorší nesvoboda: „To bylo takové těžké, že se člověk nemohl vyjádřit. Hlavně my, křesťané.“

Otevřeli jsme modlitebnu a pouštěli jsme přenos z Václaváku

O událostech na Národní třídě v Praze se Hojkovi dozvěděli hned 17. listopadu 1989. Další den otevřeli modlitebnu lidem a pouštěli přenos z Václavského náměstí. Později Pavel Hojka vystoupil i na tribuně v Písku. ,,Utěšoval je, dával jim takový křesťanský návod, že se máme mít rádi.“

V prvních dnech sametové revoluce si Hojkovi otevřeli v Písku knihkupectví Elim – první soukromé knihkupectví v Československu, kde zprvu prodávali zejména křesťanskou a exilovou literaturu, kterou dostali darem. ,,Měli jsme hodně Biblí schovaných, a tak jsme říkali, že to dáme mezi lidi. A zase jenom dávat, to se nám nezdálo. Když si člověk něco koupí, tak si toho váží.“ Magdalena Hojková vzpomíná, jak byli lidé po sametové revoluci hladoví po křesťanské literatuře. Aby mohli knihkupectví rozšířit, otevřeli si zároveň obchod se secondhandovým oblečením. ,,Vozili nám ze Švýcarska, pak ještě odněkud z Holandska krásné věci. My jsme je hezky vyprali, vyžehlili a pověsili a z toho jsme si pak koupili tu Hladnou, takže na všechno jsme si vydělali.“ 

Elim – oáza, místo odpočinku

Knihkupectví Elim stálo na počátku. Nedlouho nato, v roce 1991, Pavel Hojka se svou ženou inicioval založení společnosti Elim, v plném znění Elim, společnost pro diakonii a evangelizaci. ,,Elim, to je biblické slovo. Když Izraelci putovali po poušti, dostali se z Egypta do izraelské země. Putovali po poušti a přišli na místo, kde si odpočinuli, kde byly studnice a palmy, a to místo se jmenovalo Elim. Tak my jsme to dali jako ‚odpočinek‘.“ Pavel Hojka působil v čele společnosti až do své smrti v roce 1999.

Od druhé poloviny osmdesátých let se v Církvi bratrské v Písku začala objevovat problémová mládež, zejména muži. Později začali přicházet i alkoholici nebo narkomani. Rychle se rozkřiklo, že kazatel Pavel Hojka se svou ženou pomáhají lidem s různými problémy. Pamětnice vzpomíná: ,,Můj muž se jim hodně věnoval a už to bylo pro nás neúnosné, protože u nás nocovali.“

Neudržitelná situace, kdy mladí stále přicházeli, ale kapacita a možnosti rodiny tomu neodpovídaly, vedla k tomu, že se rozhodli otevřít Hladnou. Místo, kam by se mladí mohli uchýlit a kde by dostali odbornou pomoc. ,,Byla to taková oáza pro lidi, kteří ji potřebují,“ dodává pamětnice. Kolem roku 1991 se Hojkovým podařilo odkoupit a zrenovovat statek v Hladné nedaleko Albrechtic v jižních Čechách. Léčebna administrativně spadala do činnosti Elimu. Magdalena Hojková tam s mladými muži pracovala až do roku 1997, kdy museli Hladnou zavřít.

Můj muž chtěl, aby se všichni nějak zapojili

Svoboda nastolená sametovou revolucí přinesla v písecké Církvi bratrské mnoho otázek a výzev. Pavel Hojka stále hledal, jak by mohl pro svou církevní obec dělat víc, jak by mohl víc pomáhat potřebným, jak by mohl šířit víru. ,,Můj muž byl takový, že pořád chtěl nové věci. A nechtěl být ve sboru, kde se jen chodí dovnitř, poslouchá se kázání a jde se pryč. On chtěl, aby všichni nějak pracovali.“ Stále hledal cestu, jak inspirovat ostatní, aby se nějakou formou zapojili do života sboru.

Ne všichni však jeho zapálení a novoty vítali. Mnoha starším lidem vadilo, že Hojkovi podnikají: ,,Většina starých lidí říkala, že kazatel by se neměl starat ještě o věci mimo církev.“ Špatná atmosféra mezi věřícími a celkový nesoulad vedly k tomu, že Pavel Hojka se svými stoupenci píseckou Církev bratrskou opustil a založil si sbor Elim.

Nové prostory, nové možnosti

Sbor Elim neměl místo, kde by se mohli věřící setkávat. Pavel Hojka v devadesátých letech hodně cestoval. V USA viděl, že se věřící scházejí ve velkých víceúčelových halách. Možnosti těchto prostor zcela vyhovovaly jeho představě. Naprosto se pro myšlenku výstavby podobné haly v Čechách nadchl. Svou vizi po návratu začal realizovat. Víceúčelová hala Elimu byla dostavěna v roce 2006.

V roce 2011 se Elim znovu spojil s Církví bratrskou a dnes (2022) existuje jako CB Elim. Hlavní náplní Elimu je sborová činnost, aktivní práce s mládeží a dětmi, lidmi v nouzi a v neposlední řadě škola Cesta, založená v roce 2014.

Magdalena Hojková zasvětila celý život druhým a práci potřebným. I po smrti manžela pokračovala ve své práci pro Elim v Písku, kde žije dodnes (2022).

 

[1] Pamětnice uvádí, že byli označováni ostatními za Salviše, tj. někoho, kdo se nehlásí ani ke katolické, ani k evangelické církvi. Výraz Salviš se ve slovenském šarišsko-zemplínském nářečí používá pro svědky Jehovovy. Srv. https://webslovnik.zoznam.sk/narecovy-slovnik/?s=salvi%C5%A1.

[2] Archiv bezpečnostních složek, sbírka Svazky kontrarozvědného rozpracování, arch. č. KR-2370 CB.