Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hocek (* 1959)

• narozen 8. září 1959 v Novém Boru

• v 50. letech byl otec zavřený v pracovním táboře

• během normalizace nemohl studovat

• na vojně měl několik kázeňských přestupků, vyslýchala ho kontrarozvědka

• po rozvodu a bez vzdělání začal pracovat v uranových dolech

• psal básně, navštěvoval bytové semináře, setkával se s disidenty

• v roce 1989 mluvčím stávkového výboru, vyjednával s milicionáři

• pracoval jako novinář, knihkupec, prodavač hudebních nosičů

• napsal román, věnuje se hudebním recenzím

Problémy s představiteli totalitní moci měl už jeho otec, on sám nemohl studovat, z vojny odjížděl s tzv. „vlčí jízdenkou“, i proto se rozhodl pracovat na uranu. Mezi horníky strávil básník, rebel a nadšenec do hudby velkou část života a prožil tam i bouřlivé události sametové revoluce: „Šel jsem vyjednávat, milicionáři byli úplně nepříčetní vzteky, a na to nezapomenu – jeden mně strčil přímo mezi oči hlaveň samopalu a řval na mě, to bylo opravdu šílené.“

Jan Hocek se narodil 8. září 1959 v Novém Boru jako prvorozený syn rodičům Miluši a Vladislavu Hockovým. Vyrůstal s mladším bratrem Vladislavem (*1962) a celá širší rodina měla na Jana zásadní vliv. Jeho dědeček Vítězslav v roce 1946 zakládal v Novém Boru (tehdy Haida) buňku Československé strany národně socialistické (ČSNS): „Babička byla přesvědčená, že kdyby zrovna neumíral na tuberkulózu plic, tak by pravděpodobně visel vedle Milady Horákové. Ona sama se taky nezlomila – když se podepisovaly ty výzvy k trestu smrti pro Miladu Horákovou, tak byla jediná v tisícihlavé fabrice, která nepodepsala,“ popisuje Jan postoje svých prarodičů. 

Z Hradní stráže rovnou do pracovního tábora

K rodinné historii se pojí příběhy během nacistické okupace i komunistické totality. Janův tatínek se zamiloval do židovské dívky, před transportem se s ní bohužel nestačil ani rozloučit. Se svým otcem se zúčastnil Pražského povstání na barikádách u smíchovského pivovaru a byl svědkem příjezdu legendárních amerických džípů. Silně negativně na něho zapůsobila událost, kdy na vlastní oči viděl příslušníky revolučních gard vyhazovat z oken lazaretu nejen zraněné německé vojáky, ale i zdravotní sestřičky.

Vladislav Hocek nastoupil na vojnu k Hradní stráži, kde pracoval jako osobní řidič např. i generálporučíka Viléma Sachera. Podle jeho vyprávění měl službu i v den záhadné smrti Jana Masaryka: „Ten den měl stojku, část Pražského hradu byla uzavřená, všude plno policistů i neuniformovaných – takže estébáci, a pamatoval si velice dobře, že okno bylo zavřené,“ vzpomíná Jan na tatínkovo vyprávění a připomíná i jeho silný vjem z protestu studentů z roku 1948: „Byl také svědkem zásahu ozbrojených sil proti studentům, co šli Nerudovkou za Benešem, aby nepodepisoval, a viděl, jak jeden policajt táhne dívku za vlasy po dlažbě, na to nemohl nikdy zapomenout.“

Po roce 1948 musel z vojny rovnou do pracovního tábora v Hradčanech u Mimoně: „Vždycky se chlubil, s kým seděl a že byla mezi nimi obrovská solidarita, to bylo pro něj ohromně povzbuzující,“ doplňuje Jan tátovy vzpomínky na těžké období života. Z tábora se po 17 měsících vrátil s podlomeným zdravím, pracoval v podniku ZPA Nový Bor jako vrchní kontrolor a byl autorem několika zlepšovacích návrhů konstrukce holicích strojků a fénů.

Kubišův kabát s náboji 

Největší odbojový čin na území Protektorátu během druhé světové války má také jistou spojitost s rodinou pamětníka. Několik dní před atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha se u rodiny Ogounových v pražských Dejvicích ukrývali Jan Kubiš a Jozef Gabčík. V den atentátu si od jejich synů půjčili školní aktovky a čepici, ty později visely spolu s vyhláškou o odměně deseti milionů korun ve vitríně firmy Baťa na Václavském náměstí. Díky šťastným okolnostem, že gestapo přehlédlo při domovní prohlídce u Ogounových Kubišův kabát s náboji a že ostatní postupně zatýkaní odbojáři neprozradili zapojení této rodiny, se všichni dožili konce války. Josef Ogoun byl bratranec pamětníkovy babičky Boženy Hockové a o tehdejších událostech napsal po válce knihu „Pravda o Heydrichovi“. Jeho syn Luboš Ogoun se později stal uznávaným tanečníkem, choreografem a šéfem baletu. Jemu údajně Jan Kubiš ráno v den atentátu před odchodem z domu popřál hodně úspěchů při maturitě: „Pak se tam ještě zraněný Kubiš vrátil a údajně se domáhal se zbraní v ruce, aby ho pustili dovnitř, pobyl u nich ještě jednu noc a pak zmizel. Táta mně vždycky vyprávěl, že svým způsobem – pokud to po tom atentátu dělali tak, že šli celé rodiny i příbuzní –, tak bych možná ani nebyl, to bylo obrovské štěstí,“ dodává Jan k celému příběhu.

Chtěli tátovi nahnat strach

Poslední dny prázdnin v roce 1968 trávil Jan na mezinárodním táboře v Úštěku, kde byly i děti z východního Německa. V noci z 20. na 21. srpna všichni pochopili, proč si pro ně autobus z NDR přijel o den dřív: „Pozdě v noci nás vzbudily tanky. Ten tábor byl deset metrů od silnice, tanky občas zastavily, namířily laufy na nás. Strach jsem měl obrovský,“ popisuje Jan okupaci pohledem devítiletého dítěte. Jeho otec se zapojil do demonstrací, organizoval podpisové akce a na protest vystoupil z ČSS. Během normalizace odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, musel pracovat v podniku jako dělník a jeho politické postoje měly vliv i na budoucnost nejstaršího syna. Jako premiant třídy složil Jan úspěšně přijímací zkoušky na gymnázium, přesto kvůli negativnímu kádrovému posudku nemohl být na přímý podnět KV KSČ přijat na žádnou střední školu v Severočeském kraji. Pronásledování otce a celé rodiny dokládá i domovní prohlídka u Hocků v bytě, které byl Jan svědkem a událost popisuje takto: „Myslím, že tátovi chtěli nahnat strach. On měl hlubokou knihovnu, tam byly tři řady knih. A úplně vzadu, v zadní řadě, měl Beneše, Masaryka, Vaculíka atd. A vpředu byly moje knihy – setonovky, foglarovky, verneovky. Oni šíleným způsobem řvali, vyházeli tu první řadu knih, po nich mi šlapali úplně jak smyslů zbavení. Brácha, ten mě držel za ruku a počůral se strachy, my jsme byli všichni jak zařezaní. Nikam dál nešli, jenom se vyřádili na mých dětských knížkách a vypadli.“

Otcův známý, tehdejší ředitel sklářské školy v Novém Boru, jim poradil, aby Jan na nějakou dobu opustil Severočeský kraj. V 16 letech začal pracovat v Praze v archeologickém výzkumu a ve Stavební geologii. Po roce úspěšně zvládl přijímací zkoušky na Střední školu geologickou v Příbrami, kde vydržel ale pouze dva roky. Poté zkoušel učební obor strojník sklářských automatů v Kyjově, kde ale vydržel pouhý půlrok. Týden před jarním nástupem na vojnu se oženil. 

Něco se ve mně zlomilo

V roce 1979 nastoupil základní vojenskou službu v poddůstojnické škole v Michalovcích, pak byl jako velitel motostřeleckého družstva u bojového praporu ve Kdyni. Stačilo několik kázeňských problémů, hádka s nadřízeným a následovala degradace. Během vojny se mu narodil syn, kterého viděl až po pěti měsících. Z opušťáku nezamířil k posádce, ale i pro něj dodnes z nepochopitelných důvodů se na několik dní schovával v příbramské škole, kde rok předtím skončil studium. Popisuje to jako zkrat, po čtyřech dnech si pro něj přijeli: „Nasadili mi pouta, nasedli jsme do džípu a odjeli směr Klatovy. Během těch dní otevřeli mou skříňku, kde jsem měl kromě literatury i své poznámky, různé protisocialistické pamflety atp., no byl to docela dobrý šrumec,“ popisuje Jan a pokračuje: „Zavolali si mě kontráši, vybalili na mě: ‚Víme to a to,‘ já jsem jen valil oči – věděli všechno. Dali přede mě papír a: ‚Všechno odvolejte, ty vaše omyly.‘ Vyprskl jsem smíchy a dostal jsem první ránu pěstí. Vysvětloval jsem, že jsem nic neudělal, a dostal jsem druhou ránu pěstí.“ Než odešli, vyhrožovali obávaným plzeňským vojenským prokurátorem. Nechali ho o samotě, aby vše sepsal. Věděl, že to už není legrace, a začal psát. Po chvilce přišli a nabídli cigarety, kávu a spokojeně odešli, aby to dokončil: „Jak jsem si zapálil, tak najednou se něco ve mně zlomilo: ‚To přece nemůžu!‘ Tak jsem všechno roztrhal. Po půlhodince se vrátili. Když to viděli, dostal jsem třetí bombu a šel jsem rovnou do báně,“ líčí zkušenosti z vazby pamětník. Byl zavřený v cele, neustále mu hrozili prokurátorem, ale Jan nakonec vyřešil nepříjemnou situaci až neuvěřitelně elegantně. Přihlásil se do literární soutěže Rudého práva, napsal báseň proti západním imperialistům, soutěž vyhrál a zařídil si tím své propuštění. 

Do Poláků střílet nebudeme

Přišel prosinec roku 1980 a byla vyhlášena bojová pohotovost kvůli událostem v Polsku: „Probudili nás v noci, nechali nás nastoupit na buzerák. Vyfasovali jsme ostré. Naše družstvo jsme se na sebe podívali, vystoupili jsme z řady a jeden po druhém jsme k veliteli skládali zbraně a že do Poláků střílet nebudeme,“ popisuje Jan další rebelii na vojně. Ostatní odjeli do Čáslavi, kde se měli setkat s jednotkami vojáků ze států Varšavské smlouvy. Nakonec bylo vše odvoláno a vrátili se na základnu. Celá rota měla být na vojně o měsíc déle, což vedlo ke spontánnímu protestu a vyhlášení hladovky: „Zabarikádovali jsme se na útvaru, vyhrožovali nám vším možným. Nebylo nám to nic platné, ale nic se nám nakonec nestalo,“ zmiňuje Jan další, až bizarní zážitek v socialistické armádě. Poslední zkušenost byla při prověrkách, kde se snažil vyniknout, což se mu podařilo, stejně jako audience u generála, kde mohl popravdě popsat, co se na útvaru děje. Díky tomu nemusel za všechny svoje průšvihy přesluhovat tři měsíce, ale pouze jeden. 

Dělat na uranu má své výhody

Návrat z vojny si představoval úplně jinak, žena se s ním odmítla bavit a poslala rozvodové papíry, syna viděl až po pětadvaceti letech. Později se dozvěděl, že za ní přišli s oznámením o jeho zatčení a uvěznění na pět let. V té době se o něj zajímala Státní bezpečnost (StB) a nabízela spolupráci, znovu odmítl. Byl sám bez rodiny, se základním vzděláním a několika škraloupy z vojny. Rozhodl se pro práci v uranových dolech. Kromě dobrého finančního ohodnocení objevil po čase i další výhody, které popisuje: „Potkal jsem tam zajímavé lidi, byli jsme sice jednou nohou v nemocnici a druhou na krchově, ale museli jsme se na sebe spolehnout. Další výhodou bylo, že jsem si mohl dovolit mnohem víc, než ostatní na povrchu. 

Střet s totalitou

S tím souvisí i Janovo zapojení a kontakty s tehdejšími disidenty např. během bytových seminářů, kde se potkal s Jiřinou Šiklovou, Jiřím Dienstbierem, Ladislavem Hejdánkem nebo Tomášem Halíkem. V 80. letech chtěl podepsat Chartu 77, ale rozmluvil mu to strýc druhé ženy, signatář Charty Čestmír Suchý, známý rozhlasák a pozdější děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy: „Až do roku 1989 dělal myče oken. To bylo zábavné, za Muzeem měl zaparkovanou škodovku, skončil svoji práci, v autě se převlékl a jezdil do diplomatické čtvrti učit děti diplomatů anglicky, francouzsky, italsky a rusky,“ popisuje s úsměvem Jan absurditu té doby. 

Od dětství rád četl, zajímal se o poezii, poslouchal zahraniční hudbu, na tranzistoru Rossia 303 poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, zúčastňoval se v Praze nelegálních hudebních burz a pořádal autorská čtení. Když v roce 1986 zemřel básník Jaroslav Seifert, měl v plánu se zúčastnit jeho pohřbu. O tom, kdy a kde bude, se dozvěděl z vysílání Svobodné Evropy. Čas pohřbu se ale měnil, a tak když dorazil k Domu umělců (Rudolfinum), bylo už pozdě: „Byl tam policajt u dveří, docela slušně mě přetáhl obuškem a pak mě doslova skopl z těch schodů dolů,“ vypráví dnes už s úsměvem. 

Seznámil se s Miroslavem Kováříkem, který pořádal dvakrát do měsíce v Rubínu na Malostranském náměstí pořad Zelené peří, kde uváděl začínající, mladé básníky. Jan se brzy stal kmenovým autorem a díky tomu jsou jeho básně v antologii Zelené peří, která vyšla v roce 1987 v nakladatelství Mladá fronta. 

V roce 1989 podpořil známou výzvu Několik vět, o jeho podpisu věděli na šachtě hned druhý den: „Přitočil se ke mně na šachtě štajgr (vedoucí směny): ‚Tak jsem slyšel tvé jméno včera z rádia, ale neboj, moje dcera to taky podepsala,‘“ popisuje s úsměvem a dodává: „Později jsem se dozvěděl, že v té době kolem mě kroužila StB, ale už to asi nestihla.“ 

Milicionáři byli úplně nepříčetní

Do událostí v listopadu 1989 se od začátku aktivně zapojil. Sepisoval prohlášení, vyvěšoval plakáty, letáky, sháněl podpisy mezi horníky. V prvním týdnu moc úspěšný nebyl, materiály dovezené z pražského Mánesu někdo hned strhával a podpisů bylo poskrovnu. Na první demonstraci v České Lípě v úterý 21. listopadu bylo sotva 12 účastníků včetně Jana, v pátek už s ozvučením a zaplněným náměstím. Dramaticky se vyvíjela i generální stávka 27. listopadu na dole Křížany (Uranové doly Hamr na Jezeře), od vedení dolu byl jasný zákaz účasti. Stačilo, aby klec nesjela dolů, a nikdo by se ven nedostal, ale narážeči neposlechli a všechny horníky postupně vyvezli. Jan byl zakladatel stávkového výboru i jeho mluvčí. Přišel za ním strážný, že před branami stojí herci a nikdo je nechce pustit dovnitř: „Tak jsem mu řekl, ať je pustí, ale on, že nemůže, že tam stojí Lidová milice a pohotovostní oddíl. Šel jsem vyjednávat. Milicionáři byli úplně nepříčetní vzteky a na to nezapomenu – jeden mně strčil přímo mezi oči hlaveň samopalu a řval na mě, to bylo opravdu šílené,“ s pohnutím v hlase vypráví Jan a doplňuje: „Pak ho ostatní uklidnili a bylo zajímavé, že ten z pohotovostního dostal telefonát vysílačkou a pak se sbalili a odjeli. Pamatuju si, že tam byli dva študáci, jeden herec a za zpěváky Věra Martinová.“

Novinář, spisovatel, recenzent 

V roce 1994 naplnil po 13 letech expoziční dobu, takže už nemohl dál fárat. Nějakou dobu poté působil jako regionální novinář, mimo jiné v České Lípě, a povedl se mu jeden investigativní majstrštyk. V divokých devadesátkách udělal rozhovor s celostátně hledaným podnikatelem Milanem Friedlem. K tomu pamětník vysvětluje: „Byl to mafián, hledal ho i Interpol. Oni mi zavázali oči, převezli mě, oči mně rozvázali a stál přede mnou on. Udělali jsme spolu rozhovor a bylo z toho strašné haló. Potom se provalilo, že se měsíce skrýval v českolipském hotelu Merkur.“

V roce 2008 vydal Jan Hocek svůj první román, zčásti autobiografii, pod názvem „A šaty skáčou po žábě“ s podtitulem „Milostný čtyřúhelník v časech nenormálních“.

V roce 2012 odešel do hornického důchodu. Mohl se tak začít naplno věnovat tomu, co chtěl vždycky dělat. Píše hudební recenze převážně moderního jazzu a soudobé hudby, příležitostně i progresivního rocku. K tomu dodává: „Mám rád dobrou hudbu, která si na nic nehraje.“ Pořádá koncerty, malé festivaly a aktivně se zapojuje nejen do kulturního dění na Boskovicku, kde žil i v době natáčení v roce 2026.

Dodnes je velkým zastáncem demokratických principů, veřejně odsuzuje ruskou agresi na Ukrajině a jeho životní postoje dobře dokresluje věta: „Nejde se chovat proti vlastnímu přesvědčení.“