Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Lubomír Hluštík (* 1935)

• narozen 14. února 1935 v Kvasicích u Kroměříže

• jeho otec vlastnil zahradnictví, které musel po roce 1948 odevzdat do JZD

• vystudoval střední zahradnickou školu v Lednici a Děčíně

• po dvouleté vojně pracoval krátce v JZD Kvasice

• v letech 1959 až 1967 byl zaměstnán jako zahradník ve vládní vile Stiassni

• dálkově vystudoval Vysokou školu zemědělskou

• od roku 1967 pracoval jako odborný učitel na Střední zahradnické škole v Brně-Bohunicích a v Rajhradě

• v roce 1995 odešel do penze

• v roce 2023 žil v Brně

Tatínek Lubomíra Hluštíka vlastnil před válkou zahradnictví, ve kterém zaměstnával celou rodinu – svou manželku, dceru Růženu a syna Lubomíra. Přál si, aby jeho syn pokračoval v rodinné tradici, stal se zahradníkem a jednou po něm převzal živnost. Lubomír se tomu nevzpíral a na přání otce vystudoval střední zahradnickou školu. Mezitím ovšem přišel únor 1948 a rodinný podnik byl Hluštíkům znárodněn a včleněn do místního jednotného zemědělského družstva (JZD). Být synem bývalého úspěšného živnostníka se stalo ze dne na den společenským hendikepem, před kterým nebylo úniku. Uváděl se ve všech osobních dokladech. „Jako syn živnostníka jsem měl cejch na čele,“ říká Lubomír Hluštík. Sen o rodinné firmě se rozpadl, ale život šel dál. Tatínek se stal vedoucím družstevního zahradnictví a stále doufal, že jeho syn bude pracovat s ním. Ten ale mířil výš. V roce 1959 se stal zahradníkem v brněnské vile, která je dnes známa pod jménem původního majitele jako vila Stiassni, ale tehdy se jí říkalo prostě vládní vila. Sloužila pro ubytování našich a zahraničních prezidentů a vysokých státních úředníků. Personál vily nebyl nijak prověřován a většina zaměstnanců ani nebyla ve straně. Přesto se jich obyvatelé sousedních domů báli a jak říká pamětník – chodili kolem nich po špičkách. 

Němci vtrhli do Sudet tak náhle, že otec musel z kasáren doslova utéct

Lubomír Hluštík se narodil 14. února 1935 v Kvasicích, vesnici ležící na východní Moravě na půl cesty mezi Kroměříží a Zlínem. Jeho tatínek Ferdinand zde, v rovině úrodné Hané, přímo na břehu řeky Moravy, vlastnil středně velké zahradnictví, které tak akorát uživilo jejich rodinu – manželku Aloisii, rozenou Hodumíkovou, která pocházela ze Slovenska, a jejich dvě děti, dceru Růženu a syna Lubomíra. Hluštíkovi pěstovali hlávkový salát, okurky, zelí, květák a jinou zeleninu. Všechnu práci dělali ručně, mechanizaci žádnou neměli. V létě museli zeleninu třikrát denně zalévat konvemi a přes zimu opravovali dřevěné rámy oken z pařeniště, kterých měli na šest set. Přes všechnu tuhle dřinu si tatínek přál, aby po něm jeho syn živnost jednou převzal. 

Nejzazší Lubomírova vzpomínka z dětství je z října 1938, když mu byly necelé čtyři roky. Jeho otec tehdy v rámci mobilizace narukoval k dělostřeleckému pluku do Dolního Dvořiště na hranicích s Rakouskem. Zde čelili vojáci narůstající agresivitě sudetských Němců, dokud nepřekročila německá armáda 1. října 1938, dva dny po podpisu mnichovské dohody, hranice Československa. „Najednou tam vtrhla celá německá armáda a naši vojáci ani neměli čas se obléct do civilu a museli utíkat. Doslova. Takže otec přišel domů ve vojenské uniformě,“ vzpomíná Lubomír Hluštík a dodává, že tatínek si z toho žádné trauma neodnesl. „Oni si uvědomovali, že Hitler byl v té době velice silně vyzbrojený, takže odpor by byl zbytečný a ztráty na životech taktéž.“ 

Domácí úkoly vyměňoval za cigarety

Válečný život Hluštíkovy rodiny se od toho předválečného nijak zvlášť nelišil. Leda snad přídělovým systémem, který se kromě potravin týkal také tabákových výrobků. Právo na tyto takzvané tabačenky měli zpočátku pouze muži starší 16 let, později je dostávaly i ženy. Tabačenky dostávali všichni – kuřáci i nekuřáci. Výměnný obchod tak pochopitelně doslova vzkvétal, protože nekuřáci svoje lístky na tabák rádi vyměňovali například za potraviny, kterých byl za války také nedostatek. Pro tatínka představoval přídělový systém na tabák velký problém, protože byl silným kuřákem, který ke spokojenosti potřeboval 60 cigaret denně. Na to přídělová dávka rozhodně nestačila. 

Se sousedy se proto rozhodli, že si tabák vypěstují sami a tatínek ho zasel pro všechny muže z vesnice. Lubomírovi bylo tehdy asi osm let a sklizeň tabáku dostal na starost. Odpoledne, když přišel ze školy, ulamoval spodní, žloutnoucí listy, skládal je do bedny, a když byla plná, zatížil ji kameny, přikryl víkem a nechal fermentovat. Aby listy neplesnivěly, musely se po určité době obracet. To už chodili sousedé kolem bedny, očichávali ji a říkali: „Už je to dobré, už to voní!“ Na konci procesu se pak tabákové listy krájely speciální řezačkou, kterou si muži, kteří byli zaměstnáni jako zámečníci u Bati, pro tento účel vyrobili. „Kuchyň se vypakovala, prostěradla se prostřela, a tam byly hory tabáku. Protože to bylo opravdu těžké, tvrdé, chlapi se střídali a krájelo se. Chlapi říkali: ‚Výborně, Ferdo, to bude Domovina.‘ Oni tomu říkali Domovina – doma vypěstované,“ vzpomíná pamětník. „Já jsem neměl čas psát domácí úlohy. Ale měl jsem cigarety, a když jsem přišel do školy, tak za cigaretu mi kluci dali opsat úlohu,“ směje se. Po válce ovšem přešli všichni rádi na kupovaný tabák, jehož kvalita byla mnohem vyšší. 

Radost z osvobození se zvrtla v tragickou nehodu

Válečné násilí o sobě dalo vědět až začátkem května 1945. Ustupující Němci zaminovali silniční most přes Moravu a chystali se ho vyhodit do povětří. Aby jim v tom místní muži nezabránili, zavřeli je do kostela. V noci se pak Němci stáhli za řeku a 3. května, o půl čtvrté ráno, most zničili. „Všechny tabulky, okna, to bylo rozbité,“ vzpomíná Lubomír Hluštík. Němci se ukryli na druhém břehu řeky a čekali na příchod Rudé armády. Obědvat se ale musí i v takto vypjatých dnech a hospodyně věděly, že bez jarního salátu to nebude ono. Poslaly malého Lubomíra, aby jim ho šel utrhnout. „Já jsem seděl v pařeništi a dívám se na ten most a najednou vyskočil Němec s kulometem a začal po mně střílet. Nade mnou to lítalo do meze, já jsem sebou práskl do salátu, odplížil jsem se domů a už jsem nechtěl nic vidět a slyšet,“ směje se pamětník. 

Obyvatelé vesnice se mezitím nemohli dočkat osvoboditelů, ale ti stále nepřijížděli. Konečně se ve vsi objevil gazík. Lubomír Hluštík vzpomíná, že vesničané vítali Rudou armádu s nadšením: „Chlapi hned: ‚Jé, Rusi jsou tady! Tak hned štamprle!‘“ Poté, co společně zapili příjezd prvních sovětských vojáků, šli jim vesničané ukázat, kam Němci nastražili miny. Při deaktivaci jedné z nich došlo k neštěstí. „Bohužel omámený pyrotechnik to tam hledal pod listím. Když šrouboval tu pojistku, tak to bouchlo. Roztrhalo to chlapa,“ vypravuje Lubomír Hluštík. Později prošli vesnicí rumunští vojáci, vedení sovětskými veliteli. Zdrželi se jen chvíli. Na žádné násilnosti si pamětník nevzpomíná, ale vojáci si samozřejmě zrekvírovali vše, co potřebovali. K Hluštíkům přišli v noci a sebrali z chlívku prase. Tatínek se pokoušel protestovat, ale namířená zbraň ho okamžitě umlčela. 

Velké sedláky na hodinu vystěhovali ze vsi

Po válce podle slov pamětníka všichni ožili. Očekávala se konjunktura, lidé měli chuť do podnikání a do budoucnosti hleděli s důvěrou. Tatínek si vzal v roce 1947 půjčku 200 tisíc korun na vybavení svého zahradnictví. „Bohužel přišel osmačtyřicátý a soudruzi začali úřadovat,“ říká Lubomír Hluštík. V roce 1951 přišel otci dopis z okresního národního výboru, ve kterém ho stavěli před hotovou věc: „Já jsem přijel v sobotu domů ze školy, otec mi ukazuje dopis z okresního výboru, že má tři možnosti. Buď dostane na podnik národní správu, nebo komunál, anebo vstoupí do JZD. Tyto tři možnosti. Výběr nevalný,“ říká s hořkostí Lubomír Hluštík. V dopise dále stálo, že pokud by nepřistoupil ani na jednu z možností, bude jeho syn vyloučen ze školy. V té době Lubomír studoval prvním rokem na střední zahradnické škole v Lednici. Tatínek se bez vytáček podvolil a odevzdal své zahradnictví do JZD. 

Družstvo jeho podnik výrazně rozšířilo připojením dalších pozemků a z tatínka udělali vedoucího družstevního zahradnictví. Nedělal už na svém, ale zato na větším, měl 20 podřízených pracovnic a stále si přál, aby jeho syn po dokončení školy pracoval u něj. „Otec, jak se říká, šlapal brázdu. Chtěl přežít. To nebyl on sám, to byli všichni. Prostě musím přežít, uživit rodinu,“ přibližuje Lubomír Hluštík tehdejší smýšlení sousedů, kterým se do družstva také nechtělo. V Kvasicích ho navíc zakládali lidé, kteří byli spíše dělníky a se zemědělstvím neměli mnoho zkušeností. Úspěšným a schopným sedlákům vůbec nedali možnost do JZD vstoupit a z vesnice je prostě vyhnali: „Kdyby tyto sedláky nechali! Protože ti věděli, jak se hospodaří na velkých lánech. Ne, oni je vystěhovali. Na hodinu!“ říká pohoršeně pamětník. Absurdnost a bezohlednost režimu dokresluje fakt, že ačkoliv otec odevzdal veškeré vybavení zahradnictví družstvu, stále musel splácet půjčku, kterou si vzal na jeho zakoupení. Teprve po roce a půl družstvo jeho závazky převzalo. 

Po potlačeném Poznaňském povstání hlídal hranice s Bavorskem

Vyšší odborná zahradnická a vinařská škola v Lednici, kterou navštěvoval Lubomír, byla v roce 1953 přesunuta do Děčína, aby uvolnila místo Zahradnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. Druhou polovinu studia tedy pamětník absolvoval na severu Čech. Domů se dostal jen třikrát do roka, ale skvělý kolektiv a veselý studentský život mu rodinu plně vynahrazoval. Rád vzpomíná zejména na takzvané „čaje“ – taneční odpoledne s živou hudbou. Ve třetím ročníku se seznámil s mladší spolužačkou Evou Metznerovou, která se později stala jeho manželkou. Jakmile ji poprvé uviděl, jeho intuice mu napověděla, že „je to ta jediná pro celý život“. V roce 2023, kdy vznikal rozhovor s pamětníkem, od toho okamžiku uplynulo již 70 let. 

Po maturitě v roce 1954 následovala dvouletá vojna. Odbýval si ji u pěšího pluku ve Vimperku na Šumavě, u nejpřísněji střežených československých hranic se západním Německem. Vzpomíná, že jednou v létě v roce 1956 byli vyzbrojeni ostrými náboji a tři dny hlídali na hranicích nedaleko Železné Rudy. Bylo jim řečeno, že se očekává násilný přechod hranic ozbrojenými jednotkami z Polska. Zřejmě se jednalo o dozvuky potlačeného Poznaňského povstání z června téhož roku. Polské jednotky se ale neobjevily, a jestli byl nějaký pokus o překonání hranice podniknut v jiném místě, pamětník neví. Nevzpomíná si ani na žádný jiný incident s ilegálním přechodem hranic. Ostatně v té době byla železná opona zcela spuštěna a přechod hranice, která byla již elektrifikována, byl možný jen velmi obtížně. 

Členové JZD byli novodobí nevolníci

Po vojně nastoupil Lubomír ke spokojenosti tatínka do zahradnictví kvasického JZD. Mzdy v družstvu byly tehdy velmi nízké. Každá profese zde měla normou stanovené množství práce, takzvanou jednotku, která se předpokládala stihnout za jeden den. Každý den se zapisovalo, kolik jednotek člověk v daný den odpracoval. Pracanti mohli za den stihnout jednotky i dvě. Za jednu jednotku se v době, když zde pracoval pamětník, tedy v roce 1958, vyplácely v Kvasicích dvě koruny 40 haléřů, přičemž polovina se vyplácela hned a druhá polovina až na konci roku, pokud ovšem družstvo úspěšně hospodařilo. Byla to velmi nízká odměna, se kterou se dalo vyžít jen díky tomu, že si všichni družstevníci pěstovali na záhumencích vlastní plodiny a chovali drobné zvířectvo. Lubomír v JZD spokojen nebyl. Kromě tvrdé dřiny a nízké mzdy mu vadilo, že je odloučen od své dívky Evy, která tehdy pracovala v zahradnictví na brněnském výstavišti. 

Když se Lubomírovi naskytla příležitost ucházet se o místo zahradníka ve vile Stiassni v Brně, neváhal ani vteřinu a v roce 1959 sem byl bez jakýchkoliv bezpečnostních prověrek přijat. Mělo to ale háček. S jeho odchodem muselo souhlasit JZD, vůči němuž byli družstevníci v takřka nevolnickém vztahu. Odchod musel být odhlasován na členské schůzi družstva, která se konala v Kvasicích jednou měsíčně v pozdních odpoledních hodinách. Hlasování o odchodu Lubomíra bylo naštěstí zařazeno až na konec programu. Většina družstevníků se během politického řečnění nenápadně vytrácela a do konce vydržely jen Lubomírovy kolegyně ze zahradnictví, které ho měly rády a nechtěly mu v jeho odchodu bránit. „Ty babky tam zůstaly a povídaly: ‚Ty, Lubošku, my tě odhlasujem!‘ A udělaly to,“ vzpomíná s úsměvem Lubomír Hluštík. Hned ráno o půl čtvrté si tajně sbalil kufříček s prádlem a odjel do Brna. „Ani jsem se nerozloučil s rodiči,“ dodává. 

Zaměstnanci vládní vily nebyli žádní oddaní stoupenci režimu

Vilu Stiassni, dnes velmi ceněnou památku moderní architektury, nechal v roce 1929 postavit židovský textilní továrník Alfred Stiassni. Jeho rodině se podařilo před nacisty uprchnout, válku přežili, ale do Československa se už nevrátili. Vila, které se po válce začalo říkat vládní, hostila vysoké státní úředníky a významné návštěvy. Její provoz zajišťovalo šest zaměstnanců. Stanislav Krejčí, správce a kuchař v jedné osobě, dvě pokojské, které současně pomáhaly také v kuchyni, a zahradník Lubomír Hluštík, který měl k ruce dvě pomocnice. Stanislav Krejčí bydlel přímo v objektu vily a ve dvou malých bytech vedle vjezdu do areálu bydlel pamětník a jedna z pokojských. Jako mladý muž s bytem se mohl Lubomír Hluštík oženit, což hned následující rok učinil a v roce 1960 se mu narodil syn, kterému dali s manželkou rovněž jméno Lubomír. 

Pouze jeden z oněch šesti zaměstnanců byl v komunistické straně – Věra Navrátilová, ona pokojská, která obývala byt vedle Hluštíků. Lubomír se o ní později dozvěděl, že byla dokonce agentkou Státní bezpečnosti (StB). Je ale přesvědčen, že byla spíše mdlého rozumu, a proto neškodná. Ostatní zaměstnanci vily nebyli ze strany StB nijak prověřováni, nepřijímala se vůči nim žádná bezpečnostní opatření. Lubomír Hluštík, syn živnostníka s nepřátelským vztahem k režimu, tak mohl přicházet do přímého styku s těmi nejvýše postavenými lidmi ve státě a ve straně, včetně samotného prezidenta. Snad ještě více politicky nespolehlivým byl Stanislav Krejčí, správce vily, který byl začátkem padesátých let z politických důvodů ve vězení. „Pod svícnem je největší tma,“ komentuje to pobaveně Lubomír Hluštík. 

To, co jste vy mně udělali, to mně nedělali ani v Dachau!

Správce Krejčí svůj životní příběh Lubomírovi dopodrobna vyprávěl. Jako mladík vstoupil již roku 1934 do komunistické strany a se dvěma kamarády, Vincencem Kocmanem a Jardou Němcem, odešel bojovat do Španělska jako interbrigadista proti jednotkám generála Franka. Když se museli z bojů stáhnout, ustupovali přes Francii. Kocmanovi se podařilo dostat do Anglie, kde bojoval po celou válku v řadách RAF. Němec s Krejčím padli do zajetí a byli vězněni v koncentračním táboře v Dachau. Oba válku přežili a vrátili se domů. Stanislav Krejčí se oženil a měl tři děti. Po únorovém převratu byl tento vyučený kuchař a číšník dosazen do funkce kádrového referenta oddělení brněnské StB. „Nová garnitura soudruhů nastoupila a vytáhla ty staré, pravověrné, aby jim udělali štít,“ domnívá se Lubomír Hluštík. 

Brzy ovšem vypukla aféra s Rudolfem Slánským, která Stanislava Krejčího semlela také. V roce 1951 byl zatčen a rok vězněn v Praze v pankrácké věznici. „Každou noc ho třikrát budili s papírem, aby podepsal nesmysly. Sotva usnul, znovu. Takhle ho trápili. To byl člověk o hlavu menší než já. Ale vnitřní síla obrovská,“ líčí Lubomír Hluštík. Po roce ho pustili, aniž by se k něčemu přiznal. „Soudruzi zjistili, že šlápli mimo, nasypali si popel na hlavu a nabídli mu funkci celostátního ředitele lázní. On povídá: ‚Soudruzi, já vám děkuju. To, co jste vy mně udělali, to mně nedělali ani v Dachau Němci!‘“ Funkci odmítl a šel dělat do modřické Fruty skladového dělníka a později se stal správcem vily Stiassni. Jeho levicové přesvědčení ho navzdory těmto zkušenostem neopustilo. Pokud měl výhrady k socialistickému režimu, nedával je znát. Jeho přítel ze španělské války Vincenc Kocman se po válce také vrátil do Československa. Přivezl si s sebou britskou manželku Jessie Kocmanovou, která potom dlouhá léta přednášela na Masarykově univerzitě v Brně na katedře anglistiky a amerikanistiky.

Pěstoval zeleninu pro hosty vily Stiassni

Vila Stiassni hostila za socialismu mnoho vysoce postavených lidí. Lubomír Hluštík si pamatuje na československého prezidenta Antonína Novotného a na íránského šáha Rezu Pahlaví s manželkou. Delegace přijížděly nepravidelně, asi jednou za měsíc. Často se jednalo o návštěvy z partnerských měst Poznaň a Voroněž. Žádná důležitá jednání se zde ale nekonala. Dům sloužil především k odpočinku a přespání hostů. O historii vily a osudech jejích původních majitelů neměl tehdy pamětník tušení a dozvěděl se o nich až po roce 1989. 

Pokud nebyla návštěva mimořádně významná, pomáhal pamětník dokonce s obsluhou hostů u stolu. Jinak spočívala jeho hlavní práce v udržování rozlehlé zahrady, sekání trávy a pěstování květin a zeleniny v zahradě a vytápěném skleníku. Pro potřebu hostů se zde pěstoval hlávkový salát, rajčata, okurky, květák, zelí a jiná zelenina. V areálu se nacházel mimo jiné bazén, který byl každé léto v provozu. Podle vzpomínek Lubomíra Hluštíka ho ale hosté nevyužívali a jediný, kdo se v něm koupal, byl jeho malý syn. Práce zahradníka náročná nebyla a plat tomu odpovídal – nástupní mzda pamětníka byla pouhých 790 Kčs. Benefitem bylo ovšem bezplatné bydlení a neomezený přísun zeleniny. Lubomír Hluštík využil toho, že mu práce poskytovala dost času, a vystudoval v šedesátých letech dálkově Vysokou školu zemědělskou v Brně, obor zahradnictví. V roce 1966 promoval a rok nato z vily odešel. 

Dodnes s pohnutím vzpomíná na mladíka zastřeleného v roce 1968

Po odchodu z vily byl Lubomír Hluštík krátce zaměstnán na Střední zahradnické škole v Brně-Bohunicích jako zahradník. V té době zažil obsazení Brna vojsky Varšavské smlouvy. Když jel 21. srpna 1968 ráno na motorce do práce, kolem brněnského hlavního nádraží se téměř nedalo projet. Na ulici stály tanky obklopené pobouřeným davem lidí. „Tam už to bylo obsazené, zatarasené, nemohl jsem dál jet. Tanky všude, plno vojáků a našich lidí plno a řvali, křičeli, [hrozili] pěstmi,“ vzpomíná. Nakonec se mu podařilo mezi tanky prokličkovat a pokračovat v cestě. V Bohunicích na Jihlavské ulici uviděl na kraji cesty ležet zastřeleného mladíka. „Asi stříleli po všem, co se hýbalo,“ říká Lubomír Hluštík a při vzpomínce na zmařený mladý život se mu ještě dnes láme pohnutím hlas. 
 
V roce 1969 si udělal pedagogické minimum a až do odchodu do důchodu v roce 1995 učil obor květinářství na Střední zahradnické škole v Rajhradě kousek za Brnem. Navzdory normalizační šedi na tuto dobu rád vzpomíná. Žil s rodinou v nově postaveném panelovém domě na sídlišti Lesná, práce ho bavila, s kolegy si výborně rozuměl. Také jeho manželka Eva byla v práci spokojená – téměř celý svůj profesní život byla zaměstnaná jako aranžérka květinové výzdoby v proslulém brněnském hotelu International. „To byly hezké časy,“ říká o sedmdesátých a osmdesátých letech pamětník. Sametovou revoluci v roce 1989 nicméně přivítal s nadšením. Dnes (2023) žije Lubomír Hluštík se svou ženou v Brně. Jeho syn vystudoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové sochařství a stal se uznávaným keramikem.