Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hlavatý (* 1964)

• narodil se 6. dubna 1964 v Jablonci na Nisou

• děda přišel po únoru 1948 o živnost, rodina byla protikomunisticky zaměřená

• od dětství se zajímal o motorismus, vytvářel vlastní modely a konstruoval motorky podle západních časopisů

• kvůli americké vlajce na nádrži motorky mu hrozilo trestní stíhání

• pracoval jako mechanik v Liazu a jako dělník v lisovně v Elektro Praga

• měl problémy v práci, protože vystoupil z kandidatury do KSČ

• s otcem postavil rogalo, s nímž měl pracovat jako pilot v JZD

• byl v hledáčku StB, která zamezila nástupu na pozici pilota pro jeho politickou nespolehlivost

• v červenci 1988 s manželkou emigrovali do Rakouska

• manželka emigrovala s ročním synem útěkem ze zájezdu v Jugoslávii

• Josef s tříletým synem riskantně přeletěl státní hranice do Rakouska na rogalu

• dodnes dojíždí do Rakouska za prací

Josef Hlavatý se narodil 6. dubna 1964 v Jablonci nad Nisou. Jeho dědovi v roce 1948 komunisté sebrali živnost a punc „vykořisťovatelské buržoazie“ už nikdo neodpáral ani jeho potomkům. „Moje maminka se kvůli jeho živnostenské minulosti nedostala na školu a rodinný odpor vůči totalitnímu režimu jsem převzal i já,“ vysvětluje Josef Hlavatý, který se lišil od vrstevníků tím, že nechodil do Pionýra ani do Svazarmu a jeho otec Josef, řidič kamionů, poslouchal Hlas Ameriky. Tehdy ještě netušil, že jednou tato stanice vypustí do světa senzační zprávu o tom, že 24letý Josef Hlavatý spolu se svým tříletým synem ilegálně přeletěli na rogalu státní hranice. Dnes Josef říká, že jej k tomuto odvážnému a nesmírně riskantnímu činu dohnal režim a neměl už na vybranou. „Řekl jsem si – smrt nebo život. Nechtěl jsem v tomto systému žít.“

Stavění motorek

Rozhodnutí odejít ze země nepřišlo ze dne na den. Josef k němu dospěl celým svým dosavadním způsobem života. Měl výjimečnou vášeň pro motorky, auta a mechaniku, kterou sdílel se svým otcem. Nesmyslnost totalitního režimu odmala poznával zejména skrze zdejší skomírající automobilový průmysl a technologie. Například ho znepokojovala existence různých, u nás nedostupných západních značek motorek, zatímco z ČSSR znal prakticky jen model Jawa 350.

Jiní jablonečtí kluci nosili čepice zvané zmijovky a večery trávili po hospodách, ale Josef si doma v pokoji stavěl svou vlastní motorku, inspirován obrázky ze západních časopisů. Měl podporu tatínka, který mu pomáhal shánět díly.

„Postavil jsem celkem pět krásných motorek, tehdy ve svém pokoji ale jen dvě. Tu první motorku každý považoval za yamahu, ale byla to předělaná jawa, takže jsem měl potíže s policajty, protože to se nesmělo. Tu druhou jsem si vyrobil jako choppera, protože se mi to hrozně líbilo – široký gumy, dlouhý vidlice… Sehnal jsem si na něj motor z Arielu s papíry a dal ho dohromady se vším všudy. Jezdil jsem s ním ale jen jedno léto, než mě stáhli z provozu…“ vzpomíná Josef. Navrch mu hrozil trest odnětí svobody, dle Josefa až tři roky, za propagaci kapitalismu, protože nádrž motorky vyzdobil americkou vlajkou. „Jen díky tetě, jejíž manžel byl nejen ve službách SNB, ale navíc i náčelníkem fotbalového klubu Rudá hvězda, bylo vyšetřování zastaveno,“ říká pamětník.

Nemožnost uplatnit talent

Kvůli špatné známce z ruštiny se Josef nedostal ani na automechanika, ale na klempíře už ano. Po roce přestoupil do učení na mechanika v Liazu, kde měl otec známé, jimž nepříznivé posudky nevadily. Josef však nechtěl dělat „pouhého“ automechanika, chtěl být designérem a zřejmě nešlo jen o nějaké vzdušné zámky. Vytvářel modely aut, karoserií liazek, na soutěžích a výstavách vyhrával ceny. Nikoho to však nezajímalo. Modely od něj sice v Liazu odkoupili a vystavili je ve fabrice, ale tím to skončilo.

Josef s lítostí konstatuje, že kdyby dnes měl někdo takový talent, jako měl on, někam se dostane. Tehdy to ovšem nebylo možné. Je přesvědčen, že v jeho případě z kádrových důvodů, ale také proto, že nebyla vůle vytvářet konkurenční prostředí. „Tady se dělala dvacet let jedna škodovka a inovace byly mizivé. V Liazu vyvinuli motor, který ale prodali Rusům, a sami pak neměli nic. Po roce 1989, když se otevřel trh, se teprve ukázalo, jak moc jsou ta auta zastaralá. Táta to říkal přesně: Komunisti celý náš národ, celou naši tradici táhnou do bahna.“

Nemyslitelnost vstupu do KSČ

V roce 1984 narukoval na vojnu. „Nechtělo se mi tam, protože jsem nevěřil tomu systému a neměl jsem tedy chuť za něj ani bojovat. Navíc jsem nechápal, proč by náš stát měli kapitalisté napadat, když tady nic nebylo.“ Po dvou měsících se kvůli zranění dostal domů a zbytek vojny si odkroutil v civilu při těžké práci v lisovně podniku Elektro-Praga. Postavil další dvě motorky, se kterými se opět dostal do středu neblahé pozornosti. Jedna vypadala jako yamaha, druhá jako kawasaki. Byl však dobrý pracant a v lisovně si vydělal tehdy nadstandardních 5 tisíc korun měsíčně. Náhle však přišla nečekaná nabídka: Soudruzi ho navrhli na kandidaturu do KSČ.

„Bylo to pro mě nemyslitelné a i mí rodiče byli tou zprávou nemile překvapeni. Odmítnutí ale znamenalo, že mě vyhodí z lisovny a přijdu o existenci…“

V té době byl stále de facto na vojně, navíc měl už dítě a na cestě bylo druhé. Nemohl si dovolit připravit rodinu o příjem. Josef na kandidaturu kývl. „Měl jsem to ale promyšlené. Kandidatura trvala i dva roky a neznamenalo to, že jsem ve straně. Tak jsem si řekl, že až mi doběhnou dva roky civilní vojenské služby, z kandidatury vystoupím.“ To také učinil, a jak říká, tím začalo peklo.

„Všichni chtěli být kandidáty proto, aby se jejich děti dostaly na školy nebo aby měli lepší pracovní místa, a já jsem si dovolil vystoupit…“

Stavba rogala a plánované pilotování v JZD

V práci se musel potýkat s takovými problémy, že se začal poohlížet po jiném místě. Domluvil se v JZD, kde měli v plánu v budoucnu využívat rogalo k postřikům půdy. Hledali pilota. Ještě netušil, jak mu tento nový impulz jednou pomůže obrátit osud celé rodiny. Chopil se nové inspirace a s otcem začal ilegálně stavět vlastní rogalo. „Stavěli jsme ho zhruba rok, tajně, v otcově dílně. Protože bylo nelegální, létali jsme s ním mezi ostatními legálními v JZD, mezi nimiž se ztratilo.“

Na jaře 1988 podal Josef výpověď a těšil se na to, až se jeho rogalový koníček stane jeho obživou. Aniž by o tom však věděl, StB se zajímala, kam po své výpovědi hodlá nastoupit. „Když se dověděli, že bych měl pilotovat rogalo, došli do vedení JZD a já měl utrum. Každý pilot prý měl být ve straně, ale já byl politicky nevyhovující, takže o místo pilota jsem přišel, ještě než jsem do něj nastoupil.“

Rozhodnutí emigrovat

To byla pro Josefa poslední kapka a tehdy – na jaře roku 1988 – v něm uzrálo rozhodnutí k emigraci. S ženou měli kamaráda v USA, kde by mohli začít znovu. Nejsnazší cesta na Západ vedla přes Jugoslávii. Povolení k cestě na dovolenou k Jadranu však dostala jen manželka a mladší syn, ze zdravotních důvodů. Josef s tříletým Davidem museli zůstat v Československu jako „pojistka“, aby ženu s dítětem nenapadlo emigrovat. V Josefově hlavě se však přesto rodily plány, jak se se synem dostat za hranice.

„Zvažoval jsem několik možností. Například dostat se přes Dunaj nebo projet hranici na speciálně zkonstruovaném vozíku pod podvozkem nákladního auta. Ale kvůli tříletému synovi jsem kvůli minimalizaci bezpečnostních rizik nakonec zvolil přelet rogalem.“

Manželé Hlavatí prodali či rozdali cennosti a auto. Josef se s manželkou domluvil, že ona s ročním synkem ze zájezdu uteče a v Bělehradě požádá o azyl. Josef jí měl poslat telegram, jakmile se s Davídkem dostane za hranice, a pak se měli setkat, snad někde v Rakousku.

Zatímco tedy 4. července 1988 žena se synem odjela na zájezd do Jugoslávie, Josef Hlavatý s Davídkem a oběma rodiči předstírali, že jedou na dovolenou na jižní Slovensko. S trubkami (rozloženým rogalem), které vezli na střeše auta, působili cestou na Slovensko méně nápadně, než kdyby se vydali rovnou k západním hranicím. Místo mezi Malackami a Břeclaví měli již předem vyhlédnuté, dvouproudová silnice zde lemovala jen několik kilometrů vzdálenou státní hranici.

Předstíraná dovolená u státních hranic

Trubky rogala Josef s rodiči schovali v lese a předstírali, že jsou na dovolené pod stanem, kde kempovali u nedalekého liduprázdného jezera. Bylo však špatné počasí a nervozita stoupala. Měli strach, že na schované rogalo narazí lesníci, že se o ně začne někdo zajímat. Až třetí noc kolem půl třetí se vítr utišil a rozhodli se k činu.

Rogalo stavěl Josef s otcem za naprosté tmy a ticha. Břinknutí trubek o sebe mohlo vzbudit pozornost pohraničních hlídek. Ale šlo to rychle. Za čtvrt hodiny už stálo na opuštěné silnici, připravené ke startu. Josef k sobě připásal tříletého Davídka, který celou akci zvládal bez problémů. Věděl přece, že letí s tátou za maminkou, a už se na ni těšil. Byl to jeho první let rogalem. V batohu, na kterém za letu Davídek seděl, bylo jen to nejnutnější: doklady, peníze a pár věcí pro syna.

Ztráta kurzu a nesnadné přistání

Rogalem, které létalo maximální rychlostí 50 km/h v maximální výšce 2000 metrů, měli přeletět jen sedmikilometrový úsek, cesta se nicméně notně protáhla a zdramatizovala. Nějakou dobu po startu, v naprosté tmě a bez navigace, Josef ztratil kurz, a když se začalo rozednívat, všiml si, že červánky má po pravé straně namísto v zádech. Letěl tedy zřejmě podél hranice. Když spatřil světlo, zamířil k němu, ovšem náhle spatřil něco nečekaného.

„Asi dvacet metrů ode mě se objevila strážní věž. Na ní dva ozbrojení vojáci, viděli mě, já je… Zaměřili na nás reflektory, ozvaly se sirény, dole na zemi povyk,“ popisuje Josef asi nejšílenější okamžik naprosté paniky. Instinktivně stočil rogalo směrem do tmy, čímž ztratil rychlost a výšku, ale stále ještě se udržel několik metrů nad stromy. Po celou dobu letěl do 50 metrů nad zemí, aby rogalo nezaznamenaly radary.

Po nějaké době zahlédl řadu světel, domníval se, že jsou to hranice, ovšem když se k nim přiblížil, s ohromnou úlevou si uvědomil, že jde o rakouské nádraží. V ranní mlze rozpoznával reklamní billboardy na marlbora a brzy se přiblížil k polím u jakési rakouské vesnice.

Vyhráno však ještě zdaleka nebylo. „Byla strašlivá mlha a hrozilo nebezpečí, že narazím na telegrafní dráty, kterých tam bylo plno, což by byl konec. Měl jsem opravdu velký strach. Až po delší době se naštěstí mlha rozestoupila a našel jsem bezpečné místo k přistání.“

Jakmile po 40 minutách od startu dosedli na rakouskou půdu, Josef odvázal Davídka, který se celý natěšený začal okamžitě shánět po mamince, a běžel se s ním schovat do křoví. Nad hlavami se jim totiž nečekaně zjevil československý vrtulník. „Viděli nás, ale byli na cizím území a dolů si netroufli,“ říká Josef. Je přesvědčen, že měli velké štěstí, když se jim podařilo přistát včas. Kdyby byli ještě ve vzduchu, vrtulník by prý rogalo vírem vrtule záměrně strhl k zemi. „Zabili by nás, ale vypadalo by to jako nehoda. A propaganda by bylo spokojená. Všude by se psalo, že šílenec, co chtěl utéct na rogalu, zabil svoje dítě i sebe.“

Rogalo nechali na místě a stopem se pak dostali na první policejní stanici, kde Josef vypověděl svůj neuvěřitelný příběh. Jeho manželka v té chvíli bojovala o svou svobodu v Jugoslávii. Nečekala, že po příjezdu k moři delegátka účastníkům zájezdu zabaví pasy, a tak si vymyslela, že je syn nemocný a musí k lékaři. Svědomitá delegátka ji ovšem doprovodila až k lékaři, kde jí vydala pas teprve před čekárnou, a hlídala před vchodem do nemocnice, až se bude se synem vracet. S pasem a ročním dítětem v ruce utekla tedy paní Hlavatá oknem z čekárny a vydala se stopem do Bělehradu.

Život v Rakousku

Manželé Hlavatí se kvůli různým komplikacím setkali v Rakousku až po dvou měsících a nakonec se rozhodli nepokračovat do USA, ale zůstat v Rakousku. Rok poté, v létě 1989, za nimi emigrovali Josefovi rodiče, kterým zaplatili převaděče přes maďarsko-rakouské hranice. Do vlasti se Hlavatí natrvalo nevrátili ani po revoluci. V roce 1997 dostali rakouské občanství a pořídili si domek v Česku kousek za hranicemi s tím, že do původní vlasti budou jezdit na víkendy. Následoval však rozvod a Josef se rozhodl do domu trvale přestěhovat. Do Rakouska však jezdí nadále každý den do práce. Sen profesionálního designéra si nesplnil, protože existenčně zajistit rodinu v nových začátcích bylo důležitější. Pracoval jako automechanik, svářeč, dnes v Rakousku pracuje ve fabrice na výrobu karoserií pro lokomotivy. Svou technickou zdatnost, nápaditost a šikovné ruce však nezapře. Ve volném čase dál konstruuje a přestavuje nejen motorky.