Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Hlaváček (* 1927  †︎ 2020)

Právo má dnes navrch nad povinnostmi

  • narozen 11. srpna 1927 v Lomnici nad Popelkou

  • otec Karel Hlaváček starší se za války zapojil do protinacistického odboje

  • v domě ukývali Vladimíra Krajinu

  • spolupracovali s paraskupinou Antimony

  • otec v lednu 1943 zatčen a vězněn v Malé pevnosti v Terezíně

  • v roce 1944 nuceně nasazen do Technische Nothilfe na odstraňování trosek po náletech

  • v roce 1952 zatčen, ve vazbě v Liberci a Praze na Pankráci

  • odsouzen k několikaměsíčnímu trestu kvůli aktivitám v ilegálním skautském hnutí

  • v letech 1954–1965 zaměstnán v Jablonecké bižuterii

  • do roku 1970 pracoval ve statistickém úřadu

  • v době normalizace zaměstnán v podniku Prefa v Ústí nad Labem

  • dlouholetým členem Klubu českých turistů

  • zemřel 15. ledna 2020

Karel Hlaváček se narodil 11. srpna 1927 v Lomnici nad Popelkou v Podkrkonoší. Rodiče – otec, učitel Karel Hlaváček a matka Hana, rozená Červenclová, – se poznali díky skautingu. To ještě oba netušili, s jakými problémy se jako skauti budou potýkat, a to v době německé okupace i v době tzv. budování komunismu po roce 1948.

Veselé mládí ve Veselé

Blízká hora Kozákov dávala obživu mnoha dělníkům ve Veselé u Rovenska pod Troskami, kam se rodina Hlaváčkových v roce 1927 přestěhovala. Zdejší obyvatelé se vesměs živili broušením polodrahokamů, které se v hojné míře na svazích Kozákova nacházely. Karlovi byl v době stěhování jeden rok a teprve o mnoho let později si začal uvědomovat, jakým doslova požehnáním byl pro chudou obec Veselá příchod jeho otce. „Vesnice to byla zanedbaná, kromě sokolovny tam byly tři hospody, jedno řeznictví a kovárna.“ Otec se zasloužil o elektrifikaci obce a v roce 1938 prosadil výstavbu nové školy. Zasloužil se také o vyasfaltování silnic a díky němu v obci postavili koupaliště za 300 000 prvorepublikových korun.

Učitelé nikoho neprotěžovali

Školní léta prožil pamětník v Rovensku pod Troskami, městečku vzdáleném od Veselí asi pět kilometrů. „V létě jsme jezdili do školy na kolech a v zimě jsme pak chodili pěšky. Byly tam tak velké zimy, že se některé děti vracely z poloviny cesty domů. Byla tam totiž dlouhá, asi kilometrová rovina, kde to hrozně foukalo,“ vypráví Karel Hlaváček. Díky teplému prádlu od maminky však Karel drsné počasí zvládal a později ho ředitel školy odměnil pěknou knihou za vzornou školní docházku. V té době se kniha považovala za jeden z nejvzácnějších dárků.

V paměti mu utkvěl přístup tehdejších učitelů k žákům. Ti se chovali ke každému naprosto stejně, ať pocházel z bohaté, či chudé rodiny. Výchova ve škole se ale vyznačovala přísností a pan Karel k tomu poznamenává: „Pamatuji si, jak jsem vykřikoval a napovídal, když spolužáci nemohli něco přečíst. Učitel vzal rákosku, švihnul mě prutem a postavil mě na hanbu před třídu. Bylo to bez ohledu na to, že jsem byl synem jeho představeného.“ 

Lidé v chudém kraji u Rovenska pod Troskami vedli své děti ke skromnosti. „V létě se nosily boty svázané přes rameno, aby nebyly ošlapány a aby vydržely co nejdéle. Později se vlastnosti těch lidí, jakými byla skromnost, dobrosrdečnost i statečnost, osvědčily v době války, kdy měl otec velké problémy s Němci,“ říká pamětník.

Faráře jsme i s motorkou strčili do rybníka

I rodina řídícího učitele Hlaváčka žila velmi skromně. Byt, kde kromě rodičů bydleli s Karlem další čtyři sourozenci, sestával z jedné velké a z jedné malé místnosti. V té menší se scházeli místní ochotníci, kterým Karlova maminka pomáhala rozepisováním textů pro jednotlivé herce. Karel Hlaváček ji ve svých vzpomínkách uchovává jako činorodou ženu, která kromě jiné práce po zavedení elektřiny od místních odběratelů vybírala poplatky a za obec je odváděla energetické společnosti. Do budovy školy nebyl zaveden vodovod, a tak se Karel se svými sourozenci pravidelně otužoval mytím u venkovní pumpy. S kluky si na hřišti rád zahrál fotbal i místní farář. „Jezdil k nám na motorce a vzpomínám si, jak ho jednou kluci i s tou motorkou strčili do rybníka. Byl to prima chlapík,“ vzpomíná na něho s úsměvem pamětník.

Přísný otec byl v rodině autoritou. Dokázal Karlovi nasekat prutem před ostatními spolužáky. Maminka naopak vždy situaci klidnila a snažila se dětí zastávat. Otec však doma mnoho času netrávil. Byl velkým propagátorem a průkopníkem výuky pomocí promítaných filmů. V té době na Karla zapůsobil válečný film „Verden“ a i po mnoha letech mu vzpomínka na toto filmové dílo vžene slzy do očí.

Na motocyklu Indián se sajdkárou jezdil s otcem na návštěvy k prarodičům Červenclovým z matčiny strany do Lomnice nad Popelkou, kde také žily čtyři maminčiny sestry. Babička měla umělecké sklony a hezkými vyšívanými ornamenty zdobila prádlo. „Děda, aby nemusel do první světové války, tak si poškodil nohy a nemohl dělat kovařinu, ve které byl vyučen. Prodával hospodářské stroje,“ vzpomíná pan Karel na své prarodiče.

V domě přebýval Buk - Vladimír Krajina

Karlovi bylo pět let, když se stal po vzoru svých rodičů skautem. Absolvoval v té době výpravy za dobrodružstvím, stanování na mnoha místech republiky a absolvoval i velké putování po slovenských horách. Život však nepřinášel pouze šťastné chvíle. Při návratu vlakem z jednoho skautského tábora na Slovensku onemocněl spálou a hospitalizovali ho v semilské nemocnici. Na pokoji ležel mezi samými staršími muži, kteří ho z dlouhé chvíle naučili číst. Po nástupu do školy měl náskok před svými spolužáky.

Přišel však rok 1939 a s ním německá okupace. „Když jsme viděli Němce, dělali jsme si z nich legraci a říkali jsme o nich, že je to plechová armáda. To podle aut, která museli strkat do kopce, když přestala jet.“ Otec se v té době vyskytoval na Slovensku a velel mu generál Golián, pozdější velitel Slovenského národního povstání. 

Otec Karel Hlaváček se po návratu do Čech zapojil do odboje a pomáhal ukrývat lidi, které nacisté pronásledovali. Jedním z nich se stal muž, kterému říkali Buk nebo Suk a Hlaváčkovi ho v roce 1942 schovali v nové škole do dílny pod jevištěm. Úkryt se ukázal býti nedostatečným a hrozilo vyzrazení. Otec nechal zkrátit chodbu ve druhém patře školy a vybudoval zde nový úkryt, utajenou místnost, která sousedila s bytem Hlaváčkových. „V úrovni otomanu v našem pokoji byl do úkrytu probourán otvor, kterým máti dodávala schovaným lidem jídlo. Oni pak k nám večer chodili tím průchodem poslouchat zahraniční rozhlas, zejména Londýn.“ Zmíněný Buk učil Karla ve volných chvílích po večerech latinsky. Teprve později se Karel dozvěděl, že se jednalo o známého odbojáře, profesora Vladimíra Krajinu.

V regionu také  od října roku 1942 operovali parašutisté vysazení z velké Británie v rámci operace Antimony. Na jejich odhalení se tehdy podílel i neblaze proslulý konfident Karel Čurda, později používající též příjmení Jerhot. 

V lednu roku 1943 otce zatklo gestapo, po výslechu v Jičíně vyjednal na gestapu v Jičíně dohodu, kdy nacistům prozradil úkryt dvou parašutistů na plovárně v Rovensku pod Troskami výměnou za příšlib že Rovensko a Veselá budou ušetřeny osudu, jaký před nedávnem postihl Lidice či Ležáky. Oba parašutisté Závorka a Jasínek před zatčením spolkli kapsli s jedem. Vladimíru Krajinovi i dalším dvěma ukrývaným osobám se podařilo z úkrytu z veselské školy uniknout, nakonec ale i oni skončili v nacistickém zajetí. Karel Hlaváček starší skončil ve věznici v Malé pevnosti Terezín. Rodina ho několikrát navštívila.

Maminka pak musela živit rodinu z pouhé poloviny učitelského platu, který tehdy činil asi 1 200 protektorátních korun. V té těžké době Karel maloval a prodával dřevěné figurky na trhu v Jičíně, aby tak pomohl vylepšit rodinný rozpočet.

O otcově odbojové činnosti a okolnostech jeho zatčení se již napsalo hodně a některé informace obsahuje i pamětnický profil Karlova bratra Borise Hlaváčka i sestry Hany Šimonové na portálu Paměti národa. Vraťme se však k osobě našeho pamětníka.

Na nucených pracích odklízel trosky

Přišel rok 1944 a septimána Karla Hlaváčka povolal pracovní úřad na nucené práce. Zařadili ho do doplňovací roty v Praze ve Slezské ulici. Měli za úkol odstraňovat trosky po spojeneckých náletech. „My jsme se samozřejmě flákali a práci jsme, jak to šlo, sabotovali. Pro Němce jsme zkrátka nechtěli dělat. I když jsme se nevyhnuli odstraňování trosek, a dokonce odvážení mrtvých lidí po náletech. Do práce nás honil jeden jednooký chlápek z organizace Todt. Když se blížil, tak se vždy zařvalo ‚jednadvacet‘, jako že oko,“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

Rotu často odveleli na různá místa, tu do Kolína, do Prahy, pak zase k Rokycanům. Z té doby pochází vzpomínka na velitele roty, kterým se stal přísný Němec. Ten si potrpěl na vojenské pochody a při nich vyžadoval zpěv písní. Chlapci z roty využili jeho neznalosti češtiny a při jednom takovém pochodu za ním zpívali sprosté písničky. Lidé se vykláněli z oken a měli z toho velkou legraci, když viděli německého velitele, jak se před zpívající rotou hrdě nesl. Nářadí, které pro svou práci chlapci fasovali, vyměňovali v nedalekém městě za jídlo. Když hlásili nálet, velitel roty utíkal do sklepního krytu, chlapci se dostali do jeho kanceláře, kde celkem nerušeně poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna.

Karel se stal spolu se svými kamarády svědkem, jak vypadalo plzeňské nádraží po mohutném bombardování v roce 1945. Nemůže zapomenout na hromady trosek a mrtvých těl Němců. To se však již nezadržitelně blížil konec války. 20. dubna 1944 se svým kamarádem utekl od roty, sedl na vlak a odjel domů. Hlaváčkovi v té době před Němci schovávali uprchlého sovětského vojáka Nikolaje. Ten však v květnu 1945 zahynul u obce Stružinec, když ho zranili němečtí vojáci a v nemocnici v Pace zemřel. Cesta vlakem domů však měla dramatickou zápletku, když je u Karlštejna napadli tzv. kotláři. „Vyběhli jsme z toho vlaku kus dál na stráň a dívali jsme se, jak jeden z pilotů trefil lokomotivu, ze které začala unikat pára. Vedle nás byl německý voják, který také utekl z toho samého vlaku a neuvěřitelně rychle se zahrabal do země,“ vzpomíná pamětník. Cesta domů dále pokračovala pěšky za zvuků detonací, které způsobovaly výbuchy muničních vlaků zasažených spojeneckými letadly.

Pro otce si přišli už 25. února

Po válce se Hlaváčkovi přestěhovali do Liberce, kde se otec stal ředitelem filmového ústavu. „Od Fondu národní obnovy jsme si mohli koupit barák, který otec dlouhé roky splácel, až do roku 1979.“ Karel Hlaváček nastoupil do práce v Jabloneckých Pasekách, kde se díky své profesi často setkával s různými cizinci, kteří nakupovali jabloneckou bižuterii. V roce 1947 přešel do libereckých Papírenských podniků a netušil, jak nástup komunistického režimu zasáhne do života jeho otce a celé rodiny. 

Již 25. února 1948 byl Karel Hlaváček zatčen. Důvodem se stala jeho spolupráce s profesorem a odbojářem Vladimírem Krajinou, který se po válce stal generálním tajemníkem Národně socialistické strany a před komunisty utekl do Londýna. „Otec absolvoval tři soudy, lidé z Veselé a okolí psali na jeho obranu dopisy, ve kterých ho označovali za hrdinu, který se za války choval čestně a mnoha lidem pomohl,“ říká s dojetím jeho syn. Bylo zvláštní, jak komunistům po převzetí moci vadili charakterní a čestní lidé, kteří v těžkých válečných situacích obstáli a riskovali své životy, aby pomohli pronásledovaným. Otce však po několika měsících propustili, protože mu nový režim nedokázal vinu prokázat.

Skauti učí děti vraždit

Karel Hlaváček v poválečných letech spolu s otcem organizoval skautské tábory, zejména na Slovensku na Oravě. Skautské hnutí však začalo být kriminalizováno a v roce 1952 si pro otce i syna Hlaváčkovy přišla Státní bezpečnost. Několik měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci, než proběhl soud v Liberci. Podle vyprávění pamětníka nebylo pankrácké vězení nejhorší. Setkával se tam se zajímavými spoluvězni a nejčastější prací bylo pro chlapy poněkud ponižující draní peří. Při prvním výslechu dostal od vyšetřovatele otázku: „Tak co, Hlaváček, jak jste se sem dostal?“ Karel mu odpověděl: „Tudorem.“ 

„Po vyšetřovací vazbě na Pankráci následoval liberecký veřejný soud, který měl za úkol zlikvidovat Junáka. Vystupovala tam prokurátorka v modré svazácké košili, která například prohlašovala, že skauti učili děti vraždit,“ vzpomíná Karel Hlaváček. Otce odsoudili na tři roky, jeho syn Karel dostal mírnější, zhruba poloviční trest za tzv. neoznámení trestného činu přípravy skautského hnutí přes jeho zákaz. Po propuštění z vězení na sebe „kádrové“ následky nenechaly dlouho čekat. Otec musel odejít z filmového ústavu, jako dělník nastoupit do fabriky Liaz a později do nábytkářského družstva. Karel nastoupil do nábytkářského družstva Libena, kde pracoval jako účetní a kde jeden čas dokonce zaměstnával svého otce.

V roce 1954 se seznámil a oženil s dívkou, srdcem také skautkou. Po přestěhování do Jablonce nad Nisou pracoval v podniku Jablonecká bižuterie, kde mu povolili studovat Vysokou školu ekonomickou. Jak sám říká, měl v té době štěstí na „slušné komunisty“, kteří byli ve straně zejména z existenčních důvodů. Po přestěhování do Ústí nad Labem začal pracovat v podniku Prefa a dokonce na pražském statistickém úřadu. Ti „méně hodní komunisté“ se však postarali, že musel se statistikou skončit a vrátit se zpátky do Ústí nad Labem.

Těch vojáků mi bylo líto

Poněkud překvapivě hodnotí Karel Hlaváček 21. srpen 1968. „Rok 1968 jsem vnímal jinak než možná většina lidí. Já jsem vnímal ty chudáky ruské vojáky, na které se jejich velení vykašlalo a kterým lidé nedali ani vodu. Viděl jsem, jak jeden ruský voják spadl s tankem do potoka, nikdo mu nepomohl, on tam seděl na břehu a brečel. Co mohli dělat? Dostali rozkaz a museli jet.“

Dobu normalizace pak Karlu Hlaváčkovi pomohly překonat aktivity v rámci Klubu českých turistů, kde se stal „značkařem“. Tato záliba se stala jeho životním koníčkem. Na sklonku osmdesátých let se pak stal členem Obrody sdružující bývalé reformní komunisty. Až o mnoho let později se dozvěděl, že se předsedou tamní pobočky Obrody stal dosazený estébák. Sám se výrazněji neangažoval, ale jak říká: „Myšlenky komunismu jsem ale rezolutně odmítal, doslova jsem ho nenáviděl za vše, co v naší zemi způsobil.“ 

Máme se lépe, ale nejsme lepší

Během sametové revoluce se Karel Hlaváček angažoval v Občanském fóru, kde měl jako účetní na starosti jeho místní financování a propagaci. Byla to podle něho doba velkých ideálů, ale také velkých iluzí. A jak Karel Hlaváček hodnotí naši současnost ? „Lidé se naučili flákat, mnoho lidí je zadluženo, chtějí mít něco, co má soused, a tak si na to půjčí. Máme se sice lépe, ale nejsme bohužel lepší. Je sice hezké, že můžeme všechno říci, ale všude se prosazuje jenom právo, které má dnes navrch nad povinnostmi.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)