Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadpraporčík v.v. Josef Hiadlovský (* 1927)

• narozen 12. srpna 1927 v obci Ľubietová u Banské Bystrice

• nedokončené učení kuchařem

• 15. 8. 1944–30. 11. 1944 - ve 2. československé partyzánské brigádě J. V. Stalina

• 1944 - Slovenské národní povstání

• účast na osvobozování Banské Bystrice

• lehké zranění střepinou

• únor 1945 - vstup do 1. československého armádního sboru, 4. brigáda

• poválečné zaměstnání v textilní tiskárně, služba v armádě

• vojenská služba v Kynžvartu, ve Stříbře, v Nepomuku a v Mariánských Lázních

Nadpraporčík v. v. Josef HIADLOVSKÝ

(nar. 12. 8. 1927 v Ľubietové, Československo)

 

Sem tam někdo zůstal. Bohužel. Střílelo se, střílelo.

 

Dětství bez rodičů

Josef Hiadlovský se narodil 12. 8. 1927 v obci Ľubietová u Banské Bystrice v tehdejším Československu. Dětství neměl příliš krásné, v roce 1929 mu zemřel tatínek, a tak zůstal s nevlastním bratrem a s maminkou, která po smrti tatínka musela pracovat v Banské Bystrici u prodejce textilu a na své děti již neměla čas. Malý Josef tak vyrůstal do svých šesti let u tety a poté nastoupil do sirotčince ve Slovenské Ľupči, kde byl do roku 1937, do doby reorganizace sirotčince na polepšovnu, a poté byl přemístěn do Banské Bystrice k Červenému kříži a následně do sirotčince ve Spišské Nové Vsi.

„Chodívali jsme jako sirotci ke kasárnám žebrat k vojákům o chleba. Tam fasovali komisár, a když nás viděli, tak nám házeli přes plot celé bochníky. A my byli rádi. Ne že bychom nedostali [najíst], ale [dali nám] dva krajíčky chleba a hrneček mléka na snídani.“

Josef Hiadlovský navštěvoval díky mamince a sirotčinci obecnou školu ve Slovenské Ľupči, v Banské Bystrici a ve Spišské Nové Vsi. Poté musel sirotčinec opustit a odejít zpět do Ľubietové, kde bydlel s maminkou v podnájmu. Měl dělnická zaměstnání, ale chtěl se vyučit pekařem.

 

V partyzánské brigádě J. V. Stalina

Josef Hiadlovský se ovšem rozhodl z učení pro šikanu odejít. Po prvním útěku se k učení ještě vrátil, ale podruhé už utekl definitivně. V Nízkých Tatrách na Prašivé zaslechl zprávy o formování partyzánského oddílu a rozhodl se do něj vstoupit. Kvůli nízkému věku si musel přidat rok, aby mohl bojovat. To se již psal srpen 1944.

Nejprve prodělal základní výcvik: „Dělalo se výcvikové středisko, aby byl každý seznámen s ručními zbraněmi, granáty, popřípadě trhavinami a tak dále. Všeobecně, že? Na střelnici se dělaly základní úlohy, aby člověk věděl, co s tím dělat. Nestřílet pánu Bohu do oken. Základ byl s puškami a pak jsme byli přezbrojeni na sovětské samopaly.“

 

Osvobození Banské Bystrice

S brigádou se Josef Hiadlovský účastnil osvobození Banské Bystrice, která měla být základnou pro další organizaci povstání: „Němci kladli odpor, ale nebylo jim to nic platné, protože byla zastavena veškerá doprava, aby lidi do toho nepřišli, a šlo se čistě na určená místa, na kasárna - měli tam svoje velitelství Němci, Hlinkova garda a tak dále. Nemohli nic dělat, viděli tu přesilu.“

Velice důležité bylo obsazení vysílače: „V první řadě vysílač Banská Bystrice, ten byl nad Banskou Bystricí. (…) Ten se v první řadě osvobodil. Hlídali to vojáci slovenské armády a samozřejmě jak viděli, že přijeli partyzáni: ,Hurá, jdeme, hotovo, pojďte dál.‘ Bez jakéhokoliv boje.“

 

Další partyzánské akce během Slovenského národního povstání

Josef Hiadlovský vzpomíná, že Banská Bystrica byla osvobozena bez větších bojů, další části Slovenska však musely být také osvobozeny - Kremnica, Žiar nad Hronom, Zvolen, Žilina, Poprad. Vytvářely se další partyzánské oddíly, likvidovaly se kolaborantské a německé organizace, vytvářela se škola vojenského dorostu atd.

Josef Hiadlovský se učil výbušninám a diverzním akcím: „Befel byl: ,Udělejte to, jak chcete, ale tam pojede německá kolona.‘ To už bylo avízo. ,Nesmí projet.‘ Prostě tenhle způsob života jsme prováděli. Dostali [jsme] echo – už samozřejmě po výcviku – a každý z nás si to musel zkusit na vlastní kůži, aby věděl, co a jak. Říká: ,Teď jste v míru, v klidu, nic nehrozí, ale musíte počítat s tím, že jste ohroženi, že můžete kdykoliv kdokoliv. A nesmí to trvat den, co nejdřív, protože čas spěchá a čas pracuje proti nám. Anebo čas pracuje pro nás.‘“

Partyzánský štáb se pochopitelně přesouval, jednou do Prašivé, podruhé do Jasenské doliny. Josef Hiadlovský se dostal do oddílu Kaličenka, vzpomíná na likvidaci mostů nebo na porušení železnice: „Tak jsme [si] samozřejmě [udělali] z padáku pláštěnky a člověk byl celý přikrytý. Dostali jsme [se] tam a komandýr zlikvidoval hlídku bez hlasu, bez zajatců. Skočil a [nepřítel] ani nehekl, nestačil ani zmáčknout spoušť. A měli jsme klid. Ale říká: ,Davaj bystro, bystro, bystro.^[1] Tavaryši bystro.‘ Dělali nálože, vytáhli dráty ven, hotovo, napojili a čekali. Přijížděla kolona do prostředku, zmáčkl, vylétla a ostatek jsme dorazili samopaly. Buď byl živý, zavázali [jsme mu] oči, stáhli ruce, dotáhli k veliteli a hotovo. Úkol splněn. Sem tam někdo zůstal. Bohužel. Střílelo se, střílelo.“ Zajatci se dovedli na štáb, vysvlékli se, vykopali si hrob a postříleli se.

Nebyla to ovšem ojedinělá akce, Josef Hiadlovský vzpomíná i na obyvatele obce, které Němci přes jejich nesouhlas povolali proti partyzánům: „Takže nějaké převedeme k nám, co budou chtít. Tak jo. Jenže my přijdeme do vsi a Němci vyhnali [obyvatele vesnice] do trojstupu a oni [šli] vedle nich. Dělali na nás výpravu. Teď vidíte lidi, kteří nám pomáhali, kteří nás zásobovali a kteří se starali o léky a ostatní věci. Němci je donutili pod samopaly. A proti nám. Co teď? Nás bylo asi dvacet a Němců asi pětadvacet. To byla trestná výprava na partyzány. (…) Říká komandýr: ,Ne, to nejde. Udělali na nás taktiku, kterou musíme prokouknout. Přece nepostřílíme [ty], kteří nám včera pomohli. Padli by i Němci, ale jak to zodpovíme těm ostatním lidem.‘“

 

V 1. československém armádním sboru ve 4. brigádě

Když se blížila fronta a na Slovensko přišel 1. československý armádní sbor, partyzáni dostali rozkaz sbalit se a odejít do Popradu a pak do Kežmaroku do kasáren. Byli ostříháni, dezinfikováni a přišel vojenský život. Tak se Josef Hiadlovský dostal v únoru 1945 do 4. brigády, se kterou došel přes Žilinu do Kroměříže: „My jsme byli jako záloha, kde už byl výcvik, příjem nováčků, zabezpečovat a tak dále.“

Poté byl Josef Hiadlovský přesunut na Slovensko a začal pracovat jako strážní a dozorčí služba u Fiľakova: „Tam byla ta smaltovna, fiľakovské závody, které se strážily proti Maďarům a živlům, kteří nesouhlasili [s koncem války]. V roce 1946 jsem demobilizoval.“

 

Další služba v armádě

Po demobilizaci se Josef Hiadlovský přesunul do Aše, kde pracoval v textilní tiskárně až do 1. 10. 1949, kdy narukoval do základní vojenské služby. Nastoupil do pěšího pluku v Mariánských Lázních a po „vojně“ přišel zpět do Aše, kde pracoval jako topič. Na přímluvu známého se však vrátil do armády a v roce 1952 odešel do vojenské školy v Žilině. Dostal se k proviantu a sloužil u Karlových Varů, v Kynžvartu, ve Stříbře, v Nepomuku, v Topoľčanech a opět v Mariánských Lázních. Sloužil také v dílně pro kolovou a pásovou techniku.

Josef Hiadlovský vzpomíná na rok 1968 a na sovětské vojáky: „Nebylo mi to jedno. Už jenom proto, že jsem s nimi válčil. Spolu jsme spávali. Ne s nimi, ale s Rusy. Dělili jsme se o půl cigarety nebo o kousek chleba nebo [pokud] cokoliv bylo - dělilo se. Ale mrzelo mě, že to takhle dopadlo a že nám nevěří.“ Do důchodu odešel v roce 1982. V současnosti žije v Třemošnici.

 

V roce 2012 natočil Martin Reichl a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka.

---