Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hes (* 1933)

• narozen 20. prosince 1933 ve Studené na Vysočině

• stal se svědkem střelby v Krahulčí 9. května 1945, při níž německá jednotka zastřelila šest mužů z Telče

• po válce byl přítomen i popravě německého vojáka v Krahulčí

• dne 13. září 1946 se s otcem zúčastnil veřejné popravy Herty Kašparové v Třešti

• vyučil se ševcem ve Zlíně, po návratu pracoval v národním podniku Obnova

• odpracoval jeden rok v těžkém průmyslu na Ostravsku

• dlouhodobě pracoval jako řidič, nejprve ve výkupu v Jihlavě a poté jako řidič sanitního vozu v Telči

• v roce 1996 odešel do penze

• v roce 2025 žil v Telči a pravidelně se účastnil pietních akcí v Krahulčí

Posledních 80 let se Jan Hes pravidelně vrací do Krahulčí na Vysočině. Každoroční pietní akt u pomníku padlých mu připomíná tragédii z posledních dnů druhé světové války, které byl jako jedenáctiletý chlapec přímým svědkem. Viděl střelbu německé jednotky na posádku hasičského vozu. A také to, že z ní nikdo nepřežil.

Zakřičel na vojáky a následovala palba z kulometu

Jan Hes se narodil 20. prosince 1933 ve Studené na Vysočině, zhruba na půl cesty mezi Jindřichovým Hradcem a Telčí. Maminka Františka Hesová zde sloužila u příbuzných v pekárně. Otec Jan Hes starší byl vyučený švec u Bati a s manželkou se seznámil právě ve Studené. Krátce po narození syna se rodina na čas přestěhovala do Telče, než v Krahulčí dostavěli vlastní dům.

Do paměti Jana Hese se nejhlouběji zapsaly poslední dny války – 8. května 1945 projížděla Krahulčím kolona vozidel německé jednotky, která ustupovala na západ do amerického zajetí. Vojáci budovali zátarasy, aby zpomalili postup Rudé armády. Vesnici sevřel strach. Ženy, děti a starci odešli do bezpečí, muži zůstali. Františka Hesová se synem Janem našla úkryt v Trnkově mlýně, kde přečkali noc.

Ráno se zdálo, že ve vesnici panuje klid. Řídící učitel Bílý však poslal do Telče zprávu, že se v obci stále pohybují Němci a napadají místní. Z Telče proto vyjela ozbrojená skupina, složená z šesti důstojníků a pěti hasičů na červeném hasičském voze.

U školy v Krahulčí zastavili německého řidiče, odzbrojili ho a propustili. Netušili však, že vzápětí varuje jednotku nacistů před blížícími se partyzány.

V tu chvíli se Jan Hes s matkou vracel ze mlýna zpět do vsi. „Ten voják otevřel dveře auta a křičel: ‚Rotes auto, partyzant!‘ A jel dál. Za deset minut přijelo červené auto, Němci postavili kulomet a jak přijelo, tak ho zlikvidovali. Posádku zastřelili. Dva chlapi vyskočili, ty zastřelili, další utekli. Jeden zalezl pod kanál, tam ho zabili. To všechno jsem viděl,“ vzpomíná.

Z podílu na smrti mladíků vinili řídícího učitele

Jan s matkou se ještě stihli ukrýt. Úředník z masny, pan Kadlec, je schoval do stodoly u sedláka Hávy. Krátce nato pak dorazila do vesnice Rudá armáda a vydala se za ustupujícími Němci. O několik hodin později sovětské jednotky německou skupinu dostihly a zajaly jejího velitele, poddůstojníka Fritze Hermanna. Podle dobových dokumentů nesl odpovědnost za smrt šesti českých mužů.

Dne 10. května ho po výslechu v Jindřichově Hradci předali do Krahulčí. Ještě téhož dne se konal lidový soud složený z místních obyvatel. Po půlhodině rozhodli o jeho vině a odsoudili ho k smrti. V 15:35 byl rozsudek vykonán. „Heil Hitler, ich folge dich,“ prohlásil těsně před popravou.

Pomsta tím ale neskončila. Dalšího dopadeného vojáka zastřelili u stodoly hostinského Miloslava Mácy. „Do vesnice přivezli německé zajatce, kteří odklízeli zátarasy. Jeden z nich se prozradil, že byl mezi útočníky. Proběhl rychlý soud a v Krahulčí ho zastřelili,“ vysvětluje Jan Hes. 

Odpoledne odvezli mrtvé do Telče. 12. května 1945 se na hřbitově u sv. Anny konal jejich pohřeb za velké účasti veřejnosti. Obětmi byli Miroslav Magni ml., Otto Svatoň, Antonín Svoboda, František Vomela, František Vrána a Karel Maleček. O rok později na místě tragédie odhalili kamenný pomník, postavený z veřejné sbírky.

Řídící učitel Václav Bílý mezitím z Krahulčí odešel. Podle pamětníka ho místní vinili z podílu na tragédii. „Měl na tom velký podíl, mladíky z Telče pozval on. Vyhodili ho ze školy, lidi ho tam nechtěli,“ říká. Kronika obce jeho odchod potvrzuje, okolnosti však neuvádí: „Dřívější kronikář, řídící učitel Václav Bílý, slíbil doplnit kroniku od r. 1936 až do dne svého odchodu do pohraničí (do 1. září 1945), bohužel slib nesplnil...“

Oběhl zámeckou zeď, aby viděl její popravu 

Poprava německých vojáků nebyla jedinou zkušeností z války, kterou mladý Jan Hes zažil. Na dvoře zámku v nedaleké Třešti se v září roku 1946 konala veřejná poprava Herty Kašparové, mladé ženy, která v květnu 1945 ze msty udala 11 svých spoluobčanů. Hertu Kašparovou odsoudil lidový soud k smrti oběšením. Poprava se konala 13. září 1946, byly na ni prodávány vstupenky, a dokonce i pamětní pohlednice. Popravy se účastnily i výpravy školáků a tisíce lidí z Třeště i okolí. 

Na popravu se 13. září 1946 vydal i Jan se svým otcem na motorce. „Tátu pustili dovnitř, mě ne. Obešel jsem zeď, schoval se a díval se, jak Kašparku věšeli,“ připomíná jednu z posledních veřejných poprav v Československu.

Přednostní nárok na kývačku a Spartaka

Po měšťance se vyučil ševcem ve Zlíně. Otec si přál, aby z něj byl prodejce obuvi, ale nejprve musel projít čtyřletým učením. Poté se vrátil do Telče a nastoupil do znárodněného podniku Obnova.

Jako mladý muž odešel na pracovní nábor do Ostravska. Práce v těžkém průmyslu byla tvrdá, ale dobře placená, a pomohla splatit dluh rodičů za rodinný dům v Krahulčí. Z výkopových prací brzy přešel do hutí. „Bylo to ještě ve starých penězích. Přišli jsme pro výplatu a dostali jsme 90 tisíc korun měsíčně. Měli jsme nárok přednostně si pořídit motocykl a vůz Spartak,“ pochvaluje si. Podle něj někteří těchto výhod zneužívali a motorky pak přeprodávali dál. 

Po vojně ve Staré Boleslavi se oženil a založil rodinu. 20 let pracoval jako řidič ve výkupu v Jihlavě, později jezdil se sanitkou v Telči – až do odchodu do penze v roce 1996.

Politice se vyhýbal a do komunistické strany nevstoupil. Neangažovanost měla důsledky i pro jeho rodinu, když dceru kvůli tomu nepřijali na pedagogickou školu a její studia nakonec zajistil až úplatek.

Po odchodu do důchodu získal za svou práci řadu ocenění. I ve vysokém věku zůstal aktivní, pravidelně jezdí na kole a vrací se na místo událostí, které ho poznamenaly na celý život.