Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Heroldová-Šťovíčková (* 1930  †︎ 2015)

Mám to štěstí, že mě každá práce nakonec začne bavit

  • narozena v Praze 3. listopadu 1930

  • studium reálného dívčího gymnázia v Dušní ulici

  • nástup do Československého rozhlasu v roce 1949

  • redaktorka zpravodajství a později rubriky mezinárodního života

  • zahraniční zpravodajka z Polska a několika afrických států (Guinea, Zanzibar, Alžírsko aj.)

  • účastnice protiokupačního rozhlasového vysílání ze srpna 1968

  • v roce 1970 nucený odchod z rozhlasu

  • zaměstnána v Náprstkově muzeu ve fotografické sbírce

  • překladatelská činnost na cizí jméno

  • signatářka Charty 77

  • dělnické zaměstnání, kontakty s disidenty

  • po roce 1989 oficiální překladatelská činnost

  • zemřela 31. října 2015

Osud zavedl Věru Heroldovou-Šťovíčkovou v raném mládí do rozhlasu a dal jí možnost prožít „na rozhlasových chodbách“ jedenadvacet let. Perspektivou rozhlasu pozorovala dlouhé období, kdy se česká společnost vzpamatovávala z hrůz stalinismu, až po Pražské jaro a následnou okupaci. Následoval pád z výsluní do anonymity dělnického povolání, překládání na cizí jméno a kontaktů s disentem. U překladů pamětnice zůstala i po roce 1989. Její život se tak dělí na dvě poloviny: rozhlasovou a překladatelskou. Mezníkem se pro ni stal srpen roku 1968.

Gymnazistka proti otcově vůli

Narodila se v Praze-Břevnově do chudého dělnického prostředí. Později rodina žila na Žižkově a na Vinohradech. Tatínek se živil jako taxikář, což mimo jiné znamenalo, že pracoval po nocích a ani na Štědrý den nebýval doma. Maminka dělala posluhovačku. Peněz se nedostávalo, rodiče šetřili, jak mohli, ale vyslovenou bídu pamětnice nezažila. Navíc rodiče nesli situaci statečně a zachovali si laskavost a vlídnost. Když bylo potřeba, vešel se do jejich malinkého bytu na Žižkově i strýc, který se právě rozváděl, nebo sestřenice, která chtěla do Prahy na střední školu. A našlo se místo i pro jezevčíka Muminu, který patřil staré paní z domu, slečně Luci Taussigové. Ta jednoho dne odešla do transportu do Terezína a svého psího přítele nechala přivázaného na klice rodiny Šťovíčkových. „Když ho maminka uviděla, řekla: ‚No to víš, že tě tu nenecháme.‘ Místo bylo už jen pod stolem, tak mu tam hodila polštář a od té doby tam s námi žil.“ Jedni sousedé je udali, že přechovávají „židovského psa“, a tak přišli od gestapa. „Náš byt byl tak maličký, že nedalo žádnou práci ho prohlédnout, bylo to jen pár metrů. Pochopili, že jezevčíka přechováváme z dobrého srdce, pomysleli si, že jsme pitomci, a zase odešli,“ vypráví pamětnice.

Věra Heroldová-Šťovíčková po válce toužila po vzdělání, ale rodiče byli proti, hlavně tatínek. Studium by znamenalo pro rodinu finanční zátěž. Maminka by jí bývala přála školu, ale tatínek rozhodl: „Půjdeš do služby jako maminka.“ Když se přiblížila doba, kdy mohla jít na gymnázium, sama začala tajně obcházet Prahu a zjišťovala, kde by ji vzali. Jediné gymnázium, kde nežádali souhlas rodičů, bylo Reálné dívčí gymnázium Charlotty Masarykové v Dušní ulici, kde po válce otevírali kvintu pro repatrianty. Tak se tam přihlásila. „Doma byl rachot, tatínek se moc zlobil,“ vzpomíná pamětnice. Maminka za ni ale orodovala a nakonec dostala souhlas s podmínkou, že si na studium vydělá sama, od rodičů dostane pouze obživu.

Chodila do reálky, vydělávala si kondicemi a pilně studovala. Spolužačky byly o dva roky dál ve francouzštině a pamětnice je musela dohnat. Na rozdíl od matematiky jazyky milovala, takže to pro ni byla spíš radost. „Na ten okamžik se pamatuju dodnes. Šla jsem dolů po Václavském náměstí a na rohu Vodičkovy ulice byla Sovetskaja kniga, kde měli ruskou učebnici francouzštiny. A protože rusky jsem nějak uměla, tak jsem si ji zakoupila – jiná tehdy nebyla k dostání. Šla jsem do parčíku a na lavičce jsem se začala učit. A přisedla si ke mně nějaká dáma a začala se zajímat, proč čtu francouzštinu rusky.“ Dotyčná žena byla šlechtického původu a patřila k ruské porevoluční emigraci. „‚Když jste taková pilná holčička a já tady žiju, tak ke mně přijďte a já vás budu učit. A skutečně mi dala základy francouzštiny v ruském jazyce, takže jsem se učila oba jazyky současně.“

Na brigádu do rozhlasu

Jazyky si ji získaly a Věra Heroldová-Šťovíčková toužila pokračovat po maturitě studiem nějakého filologického oboru na univerzitě. V té chvíli ale zasáhla náhoda, osud či Bůh – jak tomu kdo rozumí. V rámci povinných brigád studentky odcházely pracovat a na Věru Šťovíčkovou vyšel Československý rozhlas. A tady se drápkem zachytila. Teprve později zjistila, že „těsně předtím z rozhlasu vyhodili řadu starších redaktorů, kteří tam byli léta a nesympatizovali s politickým vývojem. Odešla spousta lidí a oni to řešili, jak se to obvykle řeší: nahradili kvalitu kvantitou, takže místo jednoho kvalitního redaktora přijali tři blbečky.“ Odejít měl také František Gel, ale vedení si netrouflo ho přímo vyhodit. Tento předválečný novinář, zasloužilý rozhlasový redaktor a reportér byl proto „odstraněn“ šalamounsky. Dostal za úkol výchovu mladých redaktorů.

Mezi jeho žáky se ocitla i Věra Šťovíčková. Učil ji, jak psát zprávy a rozhlasové příspěvky. Ona mu v té době pomáhala s překlady do jeho pořadů a skončilo to přátelstvím mezi pamětnicí a Františkem Gelem a jeho ženou. I dlouho poté, když už patřila mezi uznávané rozhlasové profesionály, její práci sledoval a nezapomněl pochválit dobře udělaný příspěvek. „Pámbů mě měl rád, že mi dopřál Gela jako přítele,“ shrnuje dnes.

Pamětnice se postupně vypracovala a v rámci hlavní redakce zpravodajství postoupila do redakce mezinárodního života. Tu nejprve vedl Ludvík Aškenázy, záhy ale odešel, aby měl jako stále úspěšnější spisovatel dost času na literární tvorbu. Pak se vedení měnilo, v redakci nastalo i období bez pevné ruky, až v roce 1963 přišel do vedení redakce Milan Weiner a ten její úroveň výrazně pozvedl. Podle Věry Heroldové-Šťovíčkové měl nový šéf všechny přednosti: byl talentovaný, měl velký rozhled a byl dobrý organizátor. S každým jednal jinak, podle povahy redaktora. Byl to její nejlepší šéf. V době Pražského jara ale vážně onemocněl a v roce 1969 předčasně zemřel.

Zahraniční zpravodajkou v Africe

V druhé polovině 50. let se postupně uvolňovala společenská situace a tuhá omezení se poznenáhlu začala drolit. V rozhlase se to projevilo mimo jiné tím, že si rozhlasové vedení uvědomilo nutnost zajistit si v zahraničí vlastní, nezprostředkované zdroje informací. „Začínalo svítat na lepší časy,“ vypráví pamětnice. „Tehdy se rozhodlo, že rozhlas potřebuje nějaké zpravodaje v Paříži, v Londýně, ve Varšavě...“ Ji samotnou vyslali v roce 1956 na výměnný pracovní pobyt do varšavského rozhlasu. Prožila tu zajímavé a příjemné dva roky. Mimo jiné z té doby vzpomíná na reportáž z návratu vězňů z Vorkuty, sovětského pracovního tábora za polárním kruhem.

Po návratu vyjela ještě nakrátko do Albánie a pak v roce 1959 přišla africká příležitost. Rozhlas zřídil místo zahraničního zpravodaje v Africe a vyhlásil konkurz: „Šéfové půl roku hledali chlapa. Podmínka byla: mužský, znalý jazyků a ochotný jet do Afriky. Tak buď znal jazyky, a nebyl ochoten jet do Afriky, anebo byl ochoten jet do Afriky, ale nic neuměl. A protože nikdo nesplnil ty tři podmínky, po půl roce jsem jela já.“

Postupně pracovala v několika afrických zemích. Socialistické Československo mělo samozřejmě přednostní zájem o země, které bojovaly s dědictvím kolonialismu, případně budovaly vlastní získanou nezávislost. Její první cesta vedla do Conakry, hlavního města Guineje. Obavu, jak se jako samotná žena v kulturně neznámém prostředí zorientuje a zda bude v bezpečí, podle vlastních slov vůbec nepociťovala: „Já jsem byla tehdy tak sebejistá a tak žhavá do práce, že na nějaká rizika jsem ani nepomyslela!“ Naštěstí se jí tehdy nic nestalo, ale dnes by se mnoha různým situacím raději vyhnula.

Její úkol byl dvojí. Předně pokrývat politická témata: konference, státní rozhodnutí, politiku obecně. Druhý a daleko zábavnější úkol spočíval v tvorbě reportáží o životě současné Afriky. Zatímco zprávy posílala telegramem, reportáže každý týden sestříhala a na páskách je v krabici poštou odesílala do Evropy. Tady je pak posluchači slyšeli v Zápisníku zahraničních zpravodajů.

Byla právě v Alžírsku na dalším zpravodajském pobytu, když se z vysílání Československého rozhlasu na středních vlnách začaly ozývat zprávy, ze kterých bylo jasné, že se v Praze věci dávají do pohybu. Bylo jaro roku 1968. Ukončila svůj pobyt v Alžírsku a vrátila se do vlasti, aby mohla být u toho.

Když se ředitel schovával pod psacím stolem

Měla v rozhlase službu 20. srpna večer a časně ráno druhého dne už připravovala další zprávy. Protireformní křídlo KSČ se pokusilo prosadit do vysílání zprávu, která měla legalizovat vstup socialistických armád do Československa. Rozhlasoví pracovníci se pokusili naopak odvysílat stanovisko Dubčekova ÚV KSČ, ale tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann vypnul vysílače. Pokračoval pouze rozhlas po drátě. Informace o vstupu vojsk se však od časných ranních hodin objevovala ve vysílání. „Když jsme zprávu o té zradě odvysílali, začali do rádia proudit lidi. Jednak posluchači, kteří si troufli, ale pak chodili i známí herci a různí funkcionáři, aby zjistili, co se vlastně děje. Protože je to vyděsilo a chtěli vědět víc.“ Do budovy rozhlasu v ranních hodinách pronikli i sovětští vojáci. A byl tu i generální ředitel Miloš Marko. Pamětnice uvádí: „Když skončila moje relace, tak jsme šli do ředitelny o patro výš zeptat se, jak máme postupovat. A tam jsme našli pana ředitele – a to je nesmrtelná vzpomínka – jak seděl ve výklenku svého stolu skrčený na zemi. Schovával se pod svým vlastním psacím stolem.“

Když vojáci obsadili všechna studia na Vinohradské třídě (s výjimkou jednoho, které se udrželo do druhého dne), převzala v jedenáct hodin dopoledne 21. srpna vysílání tajná náhradní pracoviště. Na jednom z nich byla i Věra Heroldová-Šťovíčková. Vysílala z bývalého kina Skaut ve Vodičkově ulici proti novoměstské radnici. Tato štafeta pokračovala šest dní a skončila 27. srpna po návratu československé delegace z Moskvy. Po Dubčekově defenzivním projevu zklamaní rozhlasoví pracovníci náhradní vysílací pracoviště opustili.

Věra Heroldová-Šťovíčková tušila hned, že tím se její práce v rozhlase chýlí ke konci. Nebylo to přátelské ovzduší. „Potkala jsem na chodbě kolegyni, která byla před Pražským jarem moje přítelkyně, ale pak jsme se ideově rozešly, ona zůstala věrnou soudružkou. A ta mi říkala: ‚No to sis zavařila, z toho budeš mít velkou polízanici.‘ A to byly první signály, že nám to neprojde.“ Ačkoliv se ještě několik týdnů a měsíců žádná přímá reakce nedostavovala, s novým vedením v květnu roku 1969 byla nejprve přeřazena a následně s ní rozhlas rozvázal pracovní poměr. Byla volaná k nejrůznějším prověrkám. A taky ji zbavili členství v KSČ. Odchod nesla těžce, neuměla si představit, že by měla z rozhlasu odejít. Zároveň to ale skončilo logicky. „Nebyl to pro mě šok. Měla jsem pocit, že to jinak ani dopadnout nemohlo,“ uzavírá pamětnice tuto etapu života.

Zlatá ratolest

Po výpovědi dlouho nemohla najít práci. „V duchu jsem si ještě furiantsky říkala: ‚No tak půjdu dělat něco jiného, vždyť nemusím být v rádiu.‘ Ale houby, nikde mě nevzali. Ani v trafice u kina Blaník mě nevzali! ‚Kdepak, vy máte známou tvář, to nejde.‘“ Ucházela se o místo v Náprstkově muzeu. Seznámila se s ředitelem muzea Erichem Heroldem, s nímž ji nejprve spojoval hlavně zájem o Afriku. Pak se ale sblížili i osobně a Herold se stal jejím manželem. Pamětnice v muzeu dostala práci ve fotografické sbírce. Ale neuniklo to pozornosti komunistických dohlížitelů a pamětnice musela z muzea odejít.

Znovu hledala zaměstnání. Chvíli pracovala jako uklízečka, ale ani to dlouho nevydrželo. „Pak jsem šla po Václaváku a byla jsem strašně naštvaná a potkala jsem Petra Pitharta. Říkala jsem: ‚Petře, představ si, jdu domů, protože už jsem zase dostala výpověď.‘ A Petr mi povídá: ‚Já ti poradím, já už práci mám. Jdi do Ústředních skladů, tam tě vezmou. Oni nás smějí brát.‘ Tak jsem tam hned mazala a kádrovačka říká: ‚To vás posílá pan Pithart, viďte? No jo, my jsme dostali povolení brát provinilce.‘ Tak mě zařadila do oddělení chemie a tak jsem se prosím stala obchodníkem s kyselinou sírovou.“ Petr Pithart měl na starost pro změnu železo. Vedení podniku jim zakazovalo stýkat se během pracovní doby v podniku. Scházeli se proto spolu v nedaleké restauraci U Zlaté štiky. V Ústředních skladech pracovala až do důchodu.

V těžké době těsně po odchodu z rozhlasu jí taky velmi pomohla redaktorka Odeonu Eva Kondrysová, když jí nabídla, jestli by nechtěla překládat. Jejím prvním překladem se stala detektivní povídka G. Simenona Přízraky kloboučníkovy, která vyšla česky v roce 1971. Tím se nastartovala překladatelská kariéra pamětnice. Překládání ji začalo bavit a brzy se společně se svým manželem pustili do opulentního díla Jamese Frazera Zlatá ratolest, sedmisetstránkové kulturně-antropologické práce o magickém a mystickém myšlení přírodních a historických národů. Překladatelské schopnosti pamětnice a odborná erudice jejího manžela umožnily předložit knihu českému čtenáři v té nejlepší české podobě. „Dělali jsme to moc rádi, my jsme překládali i o Štědrém dnu. Prožili jsme s tou knihou hezký kus života.“ Samozřejmě ani Zlatá ratolest, ani žádná jiná kniha nesměla vyjít pod jménem Věry Heroldové-Šťovíčkové. „Frazerovu knihu pokryla svým jménem Libuše Boháčková. To byla skvělá žena, kolegyně mého manžela, která když viděla, v jaké jsme šlamastyce, tak se sama nabídla. Bylo to pro ni velké riziko,“ vysvětluje pamětnice.

Bez návratu

Životní partner pamětnice Erich Herold zemřel v roce 1988 a smutek z jeho odchodu zastínil všechny společenské události té doby. Ačkoli pamětnice byla v kontaktu s disentem a patřila k signatářům Charty 77, listopad roku 1989 ji citově minul. Nabízeli jí potom možnost návratu do rozhlasu, ale Věra Heroldová-Šťovíčková nabídku odmítla. A vysvětluje proč: „Víte, řada mých kolegů se vrátila, a nebyli vítáni. Když se někdo vrátí, vždycky ohrožuje ty, kteří tam jsou. My jsme navíc byli zvyklí na jiný způsob práce. A já jsem tehdy byla zaběhnutá v překládání, tak jsem si říkala, proč to opouštět a vrhat se do konfliktů? Jsem ráda, že jsem odolala tomu pokušení.“ Říká totiž o sobě, že naštěstí každá práce ji dříve či později začne bavit, a to se jí stalo i s překládáním. Překládá i dnes a na svém kontě už má na 120 knižních titulů. (Jediné, co jí prý k srdci nepřirostlo, byla práce s kyselinou sírovou.)

Věra Šťovíčková Herodlová zemřela po dlohé nemoci 31. října 2015.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)