Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Herejk (* 1928)

• narodil se 14. října 1928 v Plzni

• jeho otec Jan Herejk pracoval jako dělník v plzeňské Škodovce, proto rodina žila v dělnické kolonii Karlov

• ve 30. letech chodil na Karlově do obecné a poté i měšťanské školy

• v roce 1942 nastoupil na střední průmyslovou školu, protože byl ale nuceně nasazen, studium přerušil

• na počátku roku 1945 se jako nuceně nasazený dostal na frontu do Polska, kde stavěl obranné mechanismy proti postupujícím Sovětům

• v květnu 1945 se vrátil do Plzně, Karlov byl v tu dobu ale po náletu značně poničen, proto se s rodinou přestěhovali do Klostermannovy ulice

• v roce 1948 dokončil studium na střední průmyslové škole, začal pracovat jako konstruktér ve Škodovce, v témže roce vstoupil i do KSČ

• po roce 1968 byl vyloučen ze strany, jelikož byl signatářem manifestu Dva tisíce slov a svůj podpis neodvolal

• ve Škodovce působil až do svého odchodu do důchodu, vyučoval rovněž na Západočeské univerzitě v Plzni

• byl dvakrát ženatý, má dceru a syna

• v době rozhovoru (2022) se stále zapojoval do aktivit Karlováků, bývalých obyvatel dělnické kolonie, spolupracoval i na výstavě věnované této čtvrti

Rodinná historie Jana Herejka byla úzce spjatá s plzeňskou Škodovkou. Oba jeho dědové tu pracovali jako dělníci a následoval je i jeho tatínek Jan Herejk. Proto se celé jeho dětství odehrávalo v dělnické kolonii na Karlově. Karlov byl postaven v roce 1913 v důsledku poptávky po bydlení dělníků stále se rozšiřujících Škodových závodů. Přiléhal k západní straně podniku a tvořil svébytnou plzeňskou městskou část. Vystavěno bylo 217 domů v deseti blocích a v době svého největšího rozkvětu nabízel veškerou občanskou vybavenost včetně školy a kulturních a sportovních prostor. Při závěrečných bojích druhé světové války byla ale velká část Karlova zničena, neboť byla téměř součástí strategického průmyslového objektu. Když se Jan Herejk v květnu 1945 vracel z Polska, kde byl totálně nasazen, našel na zbytku svého rodného domu malířskou štětkou napsaný vzkaz od rodičů: „Jsme u tety Ely.“ Rodina se tehdy sešla v samém centru Plzně, ale na Karlov se už nevrátila. Podobně jako mnoho dalších Karlováků. Čtvrť začala upadat a ke konci šedesátých let z ní už zbylo jen torzo. Od sedmdesátých let tu již nikdo nebydlel a zbytek domů byl srovnán se zemí. Ale identita dělnické kolonie žije v bývalých obyvatelích dodnes. Každoročně se setkávají, aby společně na Karlov vzpomínali. Bývá mezi nimi i Jan Herejk.

Nejlepší bylo oběhnout celou Škodovku

Jan Herejk se narodil 14. října 1928 v Plzni a celé dětství strávil s rodinou v Bronzové ulici, v dělnické kolonii na Karlově. V roce 1930 se mu narodil bratr Jindřich a v roce 1940 bratr Jiří. Nejprve bydleli v tzv. mansardě, což byla jedna místnost velká 12,5 m². K tomu Jan Herejk říká: „Vešly se tam dvě postele, dvě židle a dvě almary, kredenc a šicí stroj.“ Až později dostali byt o dvou místnostech. V jedné z nich rodina trávila svůj čas, vařilo se tu, jedlo a chodily sem návštěvy. Druhá sloužila jen jako ložnice, nebyla tu ani kamna. K bytu patřila ještě kůlna, ve které se chovaly za války husy. Každý dům měl i malou zahrádku, kde se pěstovala zelenina. „Žilo se tam prakticky na ulici, v létě měli lidi vystrkaný venku židličky. Protože když jste žili v takových stísněných podmínkách, tak jsme se tam nemohli vůbec vejít. Navíc máma si přivydělávala jako dámská krejčová a chodily k ní zákaznice. Ona i ta společnost byla úplně jiná než dneska, všichni v ulici se znali. Když se někdo z dětí dostal na průmyslovku, hned se to vědělo. Jednotlivé ulice mezi sebou i různě soutěžily,“ vzpomíná Jan Herejk.

Kulturní, společenský i sportovní život na Karlově byl poměrně bohatý a děti tu měly podle Jana Herejka úžasné dětství. Nacházela se tu obecná i měšťanská škola, která sloužila pouze pro děti z Karlova. V provozu zůstala až do roku 1939, kdy ji zabrali Němci. Všechny děti na Karlově mohly chodit cvičit. Fungoval tu Sokol i Dělnická tělocvičná jednota. Rovněž se zde nacházelo fotbalové hřiště. Mužstvo bylo prý skvělé, někteří hráči se dostali až do první ligy. I když, dodává k tomu Jan Herejk: „Kluci tu hráli jen za limonádu.“ Místní byli na úroveň svých hráčů náležitě pyšní a sen každého kluka na Karlově byl dostat se do žákovského družstva. Žilo tu i hodně Němců, kteří pracovali ve Škodovce. Soužití s nimi bylo nekonfliktní. Pokud bylo manželství smíšené a matka byla Češka, chodily děti do školy na Karlov. Pokud byli oba manželé Němci, chodily jejich děti mimo Karlov, a to i cvičit. V místní sokolovně se pořádaly bály i různé soutěže pro děti, v Lidovém domě zase fungovalo kino a restaurace. K občanské vybavenosti patřila také lékařská ordinace, policejní stanice a kadeřnictví.

Karlov byl před válkou vlastně zcela na okraji Plzně a ostatní obyvatelé města na Karlováky pohlíželi jako na „ty z dělnické čtvrti“. Děti z Karlova si hrály výhradně spolu. I přesto Jan Herejk říká, že žádné ústrky nepocítil a že tu prožíval krásné a bezstarostné dětství. Hodně aktivit se odehrávalo venku. Karlov byl v tomto období poměrně čisté místo, protože stál na západní straně Škodovky, kam nefoukaly zplodiny ze závodu. Děti volně běhaly až na palouky u Skvrňan (plzeňská čtvrť). K jejich zábavě patřilo například oběhnout celou Škodovku, což si mohly vzhledem k absenci automobilové dopravy v klidu dopřávat. „Jako kluci z Karlova jsme měli docela široký rajon, chodili jsme si hrát až skoro k letišti (letiště se nacházelo v jihozápadní části Plzně, na Borech – pozn. aut.). Tam cvičili pětatřicátníci (jednotka čs. armády – pozn. aut.), byly tam i zákopy. A to bylo něco pro nás, když tam nebyli vojáci, tak jsme tam byli my. A vyráželi jsme až do Borského lesa, který drželi kluci ze Sulkova. Proti nim jsme měli dost odvážný výpravy. Z trenýrek jsme vytáhli gumy a udělaly se praky a šlo se bojovat o právo být v Borském parku,“ dodává Jan Herejk.

Válka zakončila jeho dětství na Karlově. Už se tam nevrátil

Už ve druhé polovině třicátých let začalo být jasné, že společnost se mění. Zatím to byly jen náznaky, které dolehly až do Karlova, přesto vyvolávaly nedůvěru: „Na Kalově žilo dost Němců. A do toho roku třicet pět to soužití bylo z našeho hlediska celkem bez problémů. Pak už německé děti začaly nosit bílé podkolenky a kalhoty s protěžema a už se s námi nekamarádily. A když začala válka, tak nás odstěhovali ze školy, kterou zabrali Němci pro kasárny,“ podotýká ke změnám Jan Herejk. On sám byl v roce 1942 přijat na střední průmyslovou školu, k tomu měl ale povinnost pracovat pro Třetí říši. Chodil sázet stromy na pole, které bylo poseto nevybuchlými granáty, municí využívanou Němci pro cvičení letecké zálohy. Dalším jeho působištěm jako nuceně nasazeného se stalo letiště na Borech, ze kterého vyrážela německá vojenská letadla naložená střelivem do Polska. Po nich spolu s dalšími chlapci zahrabával a urovnával startovací dráhu, aby byla připravena pro návrat letounů. Poté byl nuceně nasazen ve Škodovce, kde pracoval přímo ve zbrojní výrobě.

Když ale Němci začali válku prohrávat, chtěli využít všechny síly k zabránění postupu spojeneckých vojsk. Muže i chlapce proto vypravovali přímo na frontu, aby zde budovali zákopy a jiné obranné mechanismy. To postihlo i Jana Herejka, kterého poslali nejprve k Olomouci, kde se měl hloubit protitankový zákop protínající celou Moravu. Nicméně Rudá armáda postupovala rychleji, a proto byly pracovaní síly na Velikonoce roku 1945 převeleny do polského Těšína. „Tam jsme chodili na frontu přímo do první linie kopat bunkry na ochranu vojáků i střeliva. To bylo tři krát tři metry veliký, musela se vyházet hlína a jít na nejbližší les, tam nařezat pětimetrové kůly a ty se naházely ve třech vrstvách na ten bunkr vykopaný v zemi a na to hlína, a to prý vydrželo i útok do té doby používaných granátů,“ vypráví Jan Herejk, kterému bylo v té době pouhých šestnáct let. A přiznává, že se bál. Z Těšína chodili na šest kilometrů vzdálenou frontu každý den a pracovali tam od rána do večera. Jídlo dostávali jen při odchodu z tábora a při příchodu zpět, většinou se jednalo pouze o chleba. Někdy prý dostali do hrsti brambory ve slupce. Žádná hygiena prakticky neexistovala. Mladí do patnácti let pracovali osm hodin, starší deset hodin denně. „Do patnácti let vás brali jako dítě a nemohli jste dostat trest smrti,“ dodává Jan Herejk. S rodinou nemohl mít žádný kontakt. Rodiče nevěděli, jestli žije, a on neměl žádné tušení o tom, co se stalo v Plzni a na Karlově.

Na samém konci války přivezli totálně nasazené zpět do Čech, většinou do Prahy. Jan Herejk se sem dostal 1. května a zúčastnil se Pražského povstání, do Plzně se dostal až 28. května. „Prvního Američana jsem viděl, když jsme přijeli vlakem do Rokycan,“ dodává.

Karlov byl během války několikrát bombardovaný spolu s přiléhající Škodovkou, a protože zdejší domy neměly sklepy, byli místní obyvatelé nuceni stavět si kryty na přilehlých loukách. Hloubili tu asi dvoumetrové příkopy, které zakrývali. Poslední zásah v dubnu roku 1945, kdy Škodovku jakožto významnou zbrojovku Třetí říše bombardovala americká armáda, byl pro dělnickou kolonii na Karlově téměř devastující. „První tři bloky Karlova dostaly koberec, který měl patřit Škodovce. Všechny tyhle bloky byly úplně zničené. To jsem tady ale naštěstí nezažil. Já jsem se vrátil na Karlov s rancem na zádech, když už to bylo rozbitý, a štětkou na zdi od našeho domu bylo napsáno: Jsme u tety Ely. Takže jsem věděl, kam mám jít.“ Příbuzenstvo Jana Herejka bydlelo u hotelu Continental v samém centru města. Tady se ve dvoupokojovém bytě prý sešly tři rodiny. „A takhle pro mě skončil život na Karlově,“ dodává Jan Herejk.

Škodovce zůstal věrný celý život

Bezprostředně po válce neměla rodina kde bydlet, až za nějaký čas dostala náhradní byt v plzeňské Klostermannově ulici. Jan Herejk vzpomíná, že tou dobou byli v Plzni přítomni vojáci americké armády. Poprvé viděl, jak se hraje baseball, a rovněž ho zaujala rasová segregace uvnitř osvoboditelského vojska. „Černoši měli tábor na náměstí Míru a bílí v Borském parku,“ říká k tomu. Ponejvíc se v tu dobu ale věnoval vlastní situaci, protože po návratu z Polska mu nezbylo vůbec nic. „To, co jsem měl na sobě, bylo to jediné, co mi zůstalo,“ dodává pamětník. Snažil se, aby mohl rychle znovu nastoupit do školy, což se mu podařilo. Dostal dokonce stipendium 600 korun na měsíc s podmínkou, že bude prospívat s vyznamenáním a po maturitě alespoň pět let odpracuje ve Škodovce. V roce 1948 se mu podařilo střední průmyslovku dokončit. K tomu podotýká, že studium za daných podmínek a po nucené pauze bylo velmi náročné.

Jeho dřívější bydliště Karlov začalo upadat, i když na nějaký čas se vrátil život i tam. Do některých neponičených domů přišli původní obyvatelé. To byl případ i prarodičů Jana Herejka, kteří tu dostali byt, a tak ani Jan Herejk s Karlovem zcela kontakt neztratil. Navíc se s bývalými Karlováky začali i scházet a tato tradice jim vydržela. V sedmdesátých letech na Karlově už ale nikdo nebydlel. I přesto, že byla bytová krize, domy na Karlově nesplňovaly žádné soudobé nároky a zájem o zdejší bydlení opadl. Začala zde probíhat cílená demolice, poslední dům byl srovnán se zemí v roce 1987.

Jan Herejk v roce 1948 vstoupil do KSČ. Vedla ho k tomu zkušenost s krizí ve třicátých letech, kdy jeho otec načas přišel o práci. A jelikož za příslib, že se bude moci do Škodovky po nějaké době vrátit, podepsal, že si bere neplacené volno, byl v podstatě 22 měsíců bez prostředků. Neměl nárok na žádnou státní podporu. V tu dobu živila rodinu hlavně maminka Anna Herejková, která začala šít pro plzeňskou honoraci. Jan Herejk proto věřil, že socialistické zřízení bude pro ně, obyčejné lidi, to nejlepší. Hned po dokončení školy také do Škodovky v Doudlevcích (část Plzně, pozn. aut.) nastoupil a pracoval v konstrukci eklektických přístrojů. Vypracoval se na vedoucího oddělení. Dálkově vystudoval vysokou školu. V roce 1950 se oženil a přestěhoval se do manželčina bydliště, do domku v Luční ulici v Plzni, a narodila se mu dcera.

I přesto, že v politiku KSČ dlouho věřil, v roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, požadující reformy nad rámec progresivního Akčního programu KSČ, který měl zajistit obrodu vedení strany a státu. Svůj podpis neodvolal ani po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, proto byl z KSČ vyloučen a musel odejít i z vedoucí pozice v konstrukci. „Komise, která mě vyloučila, jsem se ptal, jestli ten dokument četla (Dva tisíce slov, pozn. aut.), a přesvědčoval jsem je, že jestli s tím nesouhlasí, je něco špatně. A tím jsem si to zpečetil úplně. Byl jsem prostě vyloučen a s tím bylo spojený i to, že nesmím řídit žádné lidi. Ale dopadlo to tak, že jsem je stejně řídil. Oddělení vedl sice můj spolupracovník, ale já jsem s ním některé věci dělal dál.“

Jan Herejk i přes tyto peripetie zůstal plzeňské Škodovce věrný a pracoval zde až do svých šedesáti pěti let, kdy odešel do důchodu. Poté se věnoval i výuce, přednášel na Západočeské univerzitě v Plzni. V rodném městě žil i v době našeho rozhovoru a stále se účastnil srazu Karlováků. Přispíval také k mapování historie této svébytné čtvrti. Spolupodílel se například na výstavě, kterou o dělnické kolonii pořádalo Národopisné muzeum v Plzni v roce 2013.