Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Karel Herčík (* 1936)

Dějiny studoval i utvářel. Z archivu Karla Herčíka vyhodili po roce 1968

  • narodil se 9. 3. 1936 v Kolíně, byl jediným dítětem, jeho sourozenci zemřeli jako kojenci

  • s koncem války se s rodiči přestěhoval do Sudet, otec pocházel z pohraniční smíšené rodiny

  • vyrůstal během války v Kolíně, který bombardovali Spojenci

  • v Ústí nad Labem zažil následky náletů i šikanu ze strany Němců

  • pro třídní původ neměl nárok na studium, nakonec vystudoval historii na Filozofické fakultě UK

  • účastnil se studentského Majálesu v roce 1956

  • v roce 1961 nastoupil do archivu v Mladé Boleslavi

  • zde se také oženil a založil rodinu, s manželkou měli dceru Šárku a syna Karla

  • badatelsky se zajímal o sovětské bombardování Mladé Boleslavi 9. 5. 1945

  • během 60. let působil v okruhu lidí kolem měsíčníku Život mladoboleslavské kultury

  • v roce 1970 Karla Herčíka vyloučili z KSČ a propustili z okresního archivu

  • jako zaměstnanec stavebního podniku často jednal s posádkou Sovětské armády v Mladé Boleslavi

  • začátkem roku 1990 vstoupil do Občanského fóra

  • kandidoval v prvních svobodných volbách, stal se prvním starostou Mladé Boleslavi

  • podílel se na evakuaci Sovětské armády z regionu, jednal v Milovicích s Michaelem Kocábem

  • objevil se v Cibulkových seznamech, spolupráci s StB odmítl a funkční období starosty dokončil

  • v roce 2021 žil v Mladé Boleslavi

Životní příběh prvního polistopadového starosty Mladé Boleslavi Karla Herčíka v sobě pojímá mnoho důležitých historických událostí 20. století. Už jako malý během války zažil nálety na Kolín, viděl následky bombardování v Ústí nad Labem a okusil tehdejší hořké soužití s německým obyvatelstvem, když jej starší kluci kamenovali.

Naštěstí se ho jeho otec vždy zastal. Díky tomu mohl Karel Herčík i přes prvotní nepřízeň komunistických nařízení studovat na gymnáziu a posléze historii na Univerzitě Karlově. Během mladých let se účastnil Majálesu v roce 1956, čímž si u komunistického režimu udělal první vroubek.

Znovu na sebe upozornil v pozici mladoboleslavského archiváře, když pátral po neobjasněných vinících bombardování města z 9. května 1945. Domníval se, že šlo o sovětské letce, což historici potvrdili až o řadu let později. „Pohyboval jsem se na tenkém ledu. Na jedné besedě jsem opatrně řekl, že nelze vyloučit sovětský nálet. Někdo mě prásknul a předvolal si mě tajemník, soudruh Syrový, a vážně mi vyčinil. To bylo poprvé, pak mě pozval ještě jednou,“ tvrdí pamětník.

S dalšími kolegy a přáteli také v regionu aktivně působil během pražského jara v roce 1968. V roce 1970 jej to stálo členství v KSČ a především milované místo v archivu. Našel nové uplatnění ve stavebním podniku a místo pátrání po sovětských historických materiálech musel s okupační Sovětskou armádou často projednávat materiály stavební. 

 

Rodiče se seznámili v Sokolu

Bohatý životní příběh Karla Herčíka se začal psát 9. března roku 1936, kdy se narodil v Kolíně. Jeho otec Karel zde pracoval jako poštovní úředník a matka Květoslava, rozená Lásková, taktéž. Karel zůstal jejich jediným potomkem, protože sourozenci narození před ním zemřeli ještě jako kojenci. 

Karlův tatínek pocházel ze smíšeného česko-německého manželství. Vyrůstal v dnes již zaniklých Albrechticích u Chomutova, v době, kdy ještě národnostní vztahy v této oblasti nebyly tolik vyhrocené. Dědeček krátce po první světové válce ovdověl a přesídlil do Mšena u Mělníka.

Pamětníkova maminka Květoslava pocházela z třetího manželství jejího otce, který předtím dvakrát ovdověl. Vyrůstala v Křinci u Nymburka a studovala obchodní akademii. Karlovi rodiče se však seznámili v Hrádku nad Nisou, příhraniční město tehdy obývali z drtivé většiny Němci.

„Rodiče se seznámili v Sokolu. Češi v Hrádku byli zastoupeni pouze učiteli, celníky, poštovními úředníky, nádražáky a sem tam nějakým živnostníkem. Tatínek někdy mezi lety 1932 a 1933 seznal, že se poměry pro Čechy v Sudetech nevyvíjejí příznivě a zažádal o přeložení do Kolína, kde žili prarodiče,“ vysvětluje Karel Herčík.

 

Žili ve vybombardovaných městech

Přesun do Kolína o moc bezpečnější podmínky pro rodinu nepředstavoval. Kolín jakožto jedno z hlavních průmyslových měst protektorátu platil v posledních letech války za častý terč letadel Spojenců. Hodně bomb padalo na čtvrť Zálabí, kde stály podniky zpracovávající ropu. Karlovy školní dny tak často probíhaly na loukách a v lesích za městem, školní budova sloužila jako německý lazaret.

Otec po válce znovu vycítil chystající se změny a oba rodiče současně zatoužili po návratu na sever Čech. Místo na Liberecko je však poslali do Ústí nad Labem zřizovat spádový poštovní inspektorát. Rodina se do města nastěhovala v srpnu roku 1945.

Město se i čtyři měsíce po náletech stále ocitalo v zavalení sutin. „Viděl jsem, jak němečtí zajatci s uniformami a na zádech s vápnem nakresleným hákovým křížem vytahovali z ruin těla obětí. Jeden voják táhl za ruku mrtvé tělo a najednou, jako už bylo zetlelé, se ta ruka odtrhla od trupu a on držel pouze pahýl ruky. Stál jsem od toho s maminkou asi šest metrů,“ líčí Karel traumatický zážitek z dětství. 

Ústí nad Labem sužovaly drastické události i pár měsíců po skončení války. Došlo zde k takzvanému Ústeckému masakru, během nějž čeští civilisté i příslušníci Revolučních gard hromadně povraždili několik desítek Němců. Impulsem k masakru se stal výbuch muničního skladu v Krásném Březně, příčinu exploze se však nikdy nepodařilo objasnit.

 

Starší Němci jej kamenovali

Rodina Karla Herčíka se do agrese vůči Němcům nijak nezapojovala, ale i tak se problematickému soužití šlo vyhnout jen těžko. Karel se o tom přesvědčil i jako malý kluk.

„Němečtí kluci byli starší a silnější, měli převahu a museli jsme před nimi utíkat. Jednou mě chytli a přivázali na Růžovém paloučku k vrbě, která tam rostla uprostřed. Trefovali se do mě i z blízkosti kameny, jeden z nich se jmenoval Helmut Nowak. Ten je vedl.“

Tělo plné modřin nešlo před rodiči skrýt, a tak musel Karel s pravdou ven. Jeho tatínek to nenechal jen tak, a když se zmíněný Helmut Nowak jednou objevil před domem, chytil jej otec za límec, německy sepsul a profackoval.

„Helmut na mě koukal jako vrah, ale obcházel mě obloukem. Nejsem na to příliš hrdý, ale jako malý kluk, který utrpěl křivdu, jsem cítil satisfakci. Táta se mě zastal a udělal by to, i kdyby mi ublížili Češi nebo kdokoliv jiný,“ říká Karel.

 

Tatínek hájil syna před komisí

To se ostatně o pár let později potvrdilo. Syna navzdory dobrým studijním výsledkům a složeným zkouškám nechtěli pustit na gymnázium, protože údajně pocházel z úřednické, nikoliv dělnické rodiny. Otec se o tom dozvěděl a Karla na závěrečné zkoušky doprovodil, tehdy jako jediný z rodičů.

Před komisí vstal a ohradil se, že syn pochází z dělnické rodiny. Vylíčil, jak před poštovní kariérou musel nejdříve lézt po drátech jako telegrafní dělník. Proti případnému poslání syna do učení na nástrojáře se hodlal odvolat.

„Šli se poradit a pak řekli, že mě teda výjimečně vezmou na gymnázium. Nebyl jsem jediný s těmito problémy. Jeden spolužák, syn lékaře, se také učil výborně, ale šel do chemičky na laboranta a jeho maminka to neunesla a oběsila se. Takové rodinné tragédie se v okolí stávaly,“ popisuje pamětník.

 

Studentský průvod obestoupily milice

Karel původně myslel na kariéru lékaře, ale nakonec šel studovat historii. V cestě na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy už mu nic nebránilo. „Myslím, že jsem udělal dobře. Medicíny si vážím, ale historie je na rozdíl od ní příběh. Je to nějaký děj, a to mě daleko víc přitahovalo,“ hodnotí zpětně.

Během studia se Karel zúčastnil pražského průvodu studentského Majálesu v roce 1956. Ten se konal po osmi letech a nesl se v atmosféře rozvolněné díky únorovému projevu Nikity Chruščova odsuzujícímu stalinistické represe. Část studentů Univerzity Karlovy tehdy dokonce jednala s tehdejším ministrem školství Františkem Kahudou o požadavcích týkajících se například dovozu zahraniční literatury, povolení zahraničního rádiového vysílání, ale i revize procesu s Rudolfem Slánským.

„Končilo se u Stalinova pomníku a studenti tam skandovali: ‚Dejte nám Kahudu, my mu dáme na hubu.‘ Bylo jasné, že to je první a poslední Majáles. Holešovice obestoupily Lidové milice, řadu studentů pochytali a zjišťovali, kdo to všechno organizoval,“ vzpomíná Herčík. 

Pro studenty měl průvod své následky. Všem absolventům režim zrušil vojenskou přípravu, kterou podstupovali v rámci studia. Po promocích museli stejně jako všichni ostatní na dvouletou vojenskou službu, nikoliv jako aspiranti, ale jako běžní vojáci. 

 

Bádání jej zavedlo na sovětský konzulát

Po vojně v roce 1961 Karel Herčík nastoupil do okresního archivu v Mladé Boleslavi. Krátce nato se oženil a založil rodinu. S manželkou přivedli na svět dceru Šárku a syna Karla. V prvních letech na pozici archiváře se především důkladně seznamoval s historií Mladoboleslavska.

Když se blížilo dvacetileté výročí konce války, zaměřili se v archivu badatelsky také na rok 1945 a průběh osvobozování Mladé Boleslavi. Tím se dostali i k náletu z 9. května, při němž v Mladé Boleslavi zahynulo několik stovek lidí a o němž se tehdy tvrdilo, že jej provedli němečtí letci.

Karel Herčík s kolegy měli k ruce dokumentární záběry dentisty Havlíka, který jako amatérský malíř a fotograf filmoval boleslavské ulice přímo v den bombardování. Na základě rozboru filmu začali historici pátrat, odkud nad město letadla přiletěla.

„Obvolávali jsme archivy z okolí, kde jsme věděli, že byla německá letiště – Hradec, Milovice, Praha, Benešov. Odevšud negativní zprávy, že 9. května už tam nebyla žádná provozu schopná německá letadla. Posádky tou dobou dávno utekly.“

Karel také slýchal od místních lidí, včetně svého strýce Josefa Konývky, různé náznaky o tom, že nálet měli na svědomí Sověti. Pod výbuchy a kulometnými salvami totiž umírali především němečtí obyvatelé a prchající vojáci. 

Tuto domněnku také Karel Herčík vůbec poprvé vyslovil veřejně během jedné z osvětových besed, na nichž se promítal i dokumentární film vzniklý na základě Havlíkových amatérských záběrů. „Měl jsem besedu v Březně a lidi se mě zeptali, odkud teda letadla letěla, a já opatrně řekl, že nelze vyloučit sovětský nálet. Někdo mě prásknul a předvolal si mě boleslavský tajemník, soudruh Syrový, a vážně mi vyčinil.“

Boleslavský archivář neváhal oslovit také sovětský konzulát a pokusit se kontaktovat sovětské archivy. Žádná odpověď však nepřišla, namísto toho druhé předvolání k soudruhu Syrovému, a tak domněnka zůstala bez potvrzení historických důkazů i dlouho po roce 1989. Viníka náletu potvrdila definitivně až v roce 2013 studie Michala Plavce, ve které zveřejnil záznamy Rudé armády o bombardování z archivu Ruské federace.

 

Psali o tom, o čem se dříve nepsalo

Během čím dál uvolněnějších poměrů druhé poloviny 60. let se Karel Herčík pohyboval v lokální kulturní sféře, která se soustředila kolem měsíčníku Život mladoboleslavské kultury. Patřili sem lidé působící v osvětovém domě a boleslavském divadle. Podle pamětníka smýšleli v duchu pražského jara.

„V časopise jsme publikovali články s tabuizovanými tématy, třeba o tom, že zadní budova okresního soudu sloužila jako věznice, kde v padesátých letech seděli odpůrci režimu. Nebo věci o táboru nucených prací na Bělsku, kam komunisté posílali lidi, kteří nechtěli do JZD. Také články politického rozsahu, ale psali jsme i o pořadech divadla Semafor,“ přibližuje pamětník.

S kolegy pořádali různé besedy, také se jim podařilo v roce 1968 odhalit pomník místního spisovatele a vlastivědce Karla Sellnera, který původně pro režim jakožto masarykovec nestál za zmínku.

 

Kravatu a límeček nám nechali

Okupace vojsky Varšavské smlouvy propukla ve chvílích, které Karel trávil na rodinné chalupě v Jizerských horách. Na chalupě neměli dostatek konzerv, a tak raději vyrazili autem k Mladé Boleslavi po bočních okresních silnicích. Přesto narazili na bloudící kolonu ruských tanků, ale domů se dostali v bezpečí.

Brzy po politických změnách v zemi souvisejících s invazí okupačních armád došlo i na změny v pamětníkově profesním životě. V rámci stranické očisty od reformně smýšlejících členů sáhla KSČ k stranickým prověrkám. Karla Herčíka a řadu jeho kolegů z již zmíněného kulturního okruhu vyloučili komunisté ze strany. Sám do ní dříve vstoupil, protože to profese archiváře vyžadovala. O práci v archivu však po roce 1968 přišel.

Pamětník se tak ucházel o místo ve správě Chráněné krajinné oblasti Český ráj, ale marně. Zkoušel i výčepního v hotelu, také marně. „V padesátých letech posílali inteligenci kopat do dolů a hutí. Nám nechali kravatu a límeček, ale byli jsme stranou při odměňování. Nastoupil jsem do okresního stavebního podniku (OSP) jen za čtrnáct set korun měsíčně. Posadili mě někam na druhou stranu baráku, abych nebyl na očích.“

 

Sověti si ústřední topení vybudovali sami

Z pozice zakázkáře stavebního podniku Karel často jednal s velením sovětské posádky, která přebrala rozsáhlý komplex boleslavských kasáren. Ty vyžadovaly přestavbu a OSP přednostně vyřizovalo zakázky Sovětů. Ne vždy však Rusové o pomoc českých projektantů a řemeslníků stáli. Kupříkladu centrální topení chtěli za každou cenu vybudovat sami.

„Během kolaudace, jíž jsme se účastnili, za mnou přišel pan Hodík, který dělal teplofikace, a říkal, že Rusové ústřední topení nemají vůbec okruhované. Zadělali trubky do zdi, místo toho, aby to cirkulovalo. Takže hrozilo, že trubky prasknou a začne téct horká voda. A během slavnostní tabule se přesně tohle stalo. Najednou velká rána a teklo to,“ vzpomíná Karel na úsměvnou epizodu.

Později v roce 1991 předávala sovětská armáda kasárna v zuboženém stavu. Karel Herčík už tehdy jako první polistopadový starosta města zařizoval odchod vojsk z města. Cílem bylo provést jej co možná nejklidněji, proto se přesun na nákladní nádraží u Bezdězu odehrál v noci. Karel se tehdy loučil s velitelem majorem Pydjorou, s nímž se blíže znal díky působení ve stavebním podniku.

„Byl menší postavy, musel jsem se sehnout, když mě po ruském zvyku chtěl obejmout. Slzy mu tekly. A říkal, že jedou někam na čínské nebo mongolské hranice, prostě tam, kde končí koleje, tam je vyhodí, protože nemají žádné ubytovny, připravené baráky nebo stany. Z lidského hlediska mi jich bylo líto. Na druhou stranu jsem si říkal: ‚Hoši, kdo vás tady chtěl?‘“

Pamětníkovi ovšem nikdy slepý antisovětismus nebyl blízký, stejně tak přílišné oslavování SSSR. Vždy se podle svých slov snažil o objektivní pohled historika, prostý jakýchkoliv extrémů. Nezpochybňoval stěžejní úlohu Rudé armády při porážce nacismu, ale nemohl přijmout okupaci v roce 1968.

 

Sháněli se po něm z Občanského fóra

Čas spěl dál a nastaly události roku 1989. Karel využil volnějších podmínek a koncem roku vycestoval za přáteli, kteří žili v Německu v emigraci. Když se na Silvestra vrátil, manželka mu sdělila, že jej sháněli mladí lidé z Občanského fóra (OF).

Záhy na schůzi zašel a koncem ledna jej zvolili předsedou výboru. Dokonce se naskytla možnost vstoupit do státní správy, ale Karel chtěl zůstat v regionu. V prvních svobodných volbách kandidoval za OF a stal se mladoboleslavským starostou. „Byla to víceméně náhoda,“ myslí si dodnes.

Tak či tak se společně s Michaelem Kocábem aktivně podílel na vyjednávání odchodu Sovětské armády, které se odehrávalo v Milovicích. Vojenský prostor, v němž přebývalo jádro okupačních sil, totiž spadal i částečně pod boleslavský okres.

 

Nebudím dojem statečného člověka

Mandát starosty Karel Herčík dokončil a poté již neobhajoval. Do důchodu vyučoval na místním gymnáziu, jež nese jméno jiného významného českého historika Josefa Pekaře. Vydával také řadu článků a několik publikací zabývajících se historií mladoboleslavského regionu. V roce 2021 byl uznávaným a oceňovaným občanem města.

Závěrem svého vyprávění říká: „Patrně nebudím dojem statečného člověka, o to víc si vážím těch lidí, kteří dokázali v nepříznivých podmínkách oslabit svůj pocit bezpečí a strachu a postavili se zlovůli čelem. Zdá se to možná jako marná snaha, protože proti zlu je nejhorší se bránit, pokud nemáte v ruce zbraň a šanci dokázat, že pravdu máte vy.“

Na Karla Herčíka se v sedmdesátých letech 20. století zaměřila Státní bezpečnost. Míru jeho spolupráce s ní dostane pamětník šanci vysvětlit v další nahrávce.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kubelka)