Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. PhDr., PhD. Vladimír Hendrich (* 1956)

V kapse mám finský nůž a průkaz filmového klubu

  • narozen 6. srpna 1956 v České Lípě

  • absolvoval Střední školu ekonomiky a služeb

  • od roku 1981 studoval na Fakultě žurnalistiky UK filmovou a televizní specializaci

  • pracoval jako noční hlídač a čerpač vody

  • byl autorem komponovaných videopořadů, se kterými objížděl celou republiku

  • v 80. letech se angažoval v disentu

  • šířil samizdatové tiskoviny i videoprodukci

  • působil jako dramaturg kina Ponrepo, filmový kritik a lektor

  • v letech 2005–2012 zaměstnán jako filmový historik v Národním filmovém archivu v rámci tzv. oral history

  • v roce 2013 obhájil na FAMU doktorandskou práci „Kritická práce Andreje Stankoviče (a její odkazy k časopisu Tvář)“

  • od konce roku 1999 režisér, scenárista a moderátor pořadů na rozhlasové stanici Vltava, pedagog FAMU

  • organizátor a člen poroty Samozvanců udílející ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče mainstreamovou kritikou opomíjeným filmům

  • psal do Světové literatury, Filmu a doby, Záběru, Kina, revue Cinepur, týdeníku A2 ad., autor pěti knih s převážně filmovou tematikou

„I v těch strašnejch sedmdesátejch letech, když se podíváte na program Pražskýho filmovýho klubu: každej den jinej film. Vy jste tam vlastně neviděla špatnej film. I když tam byly filmy třeba ruský provenience, tak to byly filmy kvalitní, nebyly to ideologický srágory. Takže to bylo na tý době úžasný, ten svět filmovejch klubů byl v něčem exkluzivní. Náš dlouholetej kamarád Vlastík Třešňák má v jedný písničce: ,V kapse mám finský nůž a program filmového klubu,ʻ“ takto Vladimír Hendrich popisuje prostředí, v němž se utvářel jeho zájem o film.

Mládež Husákova

O České Lípě, kde se narodil 6. srpna 1956, Vladimír Hendrich poznamenává, že to bylo „příšerné bolševické okresní město“. Byl jediným dítětem svých rodičů Blanky a Adolfa, kteří pracovali v dělnických profesích. Silně jej ovlivnil prožitek období okolo roku 1968, kdy mu bylo 12 let: „Nikdy předtím ani potom jsem se nesetkal s takovou vnitřní dobrosrdečností, která se projevovala i v těch vztazích k druhým lidem. Třeba pedagogové na základní škole nám zakázali, ať jim říkáme soudruhu, a říkali jsme jim pane. Takže to pak bylo komický, když v devátý třídě někdy v roce 1969 už zase dostali rozkaz, že jim musíme říkat soudruhu.“

Od rodičů se podle svých slov příliš vychovávat nenechal, jeho maminka měla vždy velkou starost o to, aby někde něco nevyvedl. Je jí ale vděčný, že proti vůli manžela prosadila, aby Vladimír studoval střední školu. S otcem, který byl členem komunistické strany a režimu důvěřoval, nemohl najít společnou řeč. Vzpomíná také třeba na okamžik, kdy na počátku normalizace jako patnáctiletý dostával v Jiráskově divadle v České Lípě občanský průkaz.  „Šílenej dogmatickej stalinista měl projev a říkal: ,My jsme v 50. letech říkali – my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova, a vy si musíte říkat – my jsme mládež nová, mládež Husákova.ʻ Takže pod tímto tlakem já jsem k tomu získával okamžitě jasnej odpor.“ 

Vladimír se zajímal o literaturu a filozofii, ale studium na filozofické fakultě si rozmyslel, protože v polovině sedmdesátých let z politických důvodů přišla v rámci normalizačních čistek o řadu kvalitních pedagogů. Aby se vyhnul vojně, nechal se po maturitě na Střední škole ekonomiky a služeb přijmout jako elév do redakce satirického týdeníku Dikobraz. Poté byl přijat na obor Filmová a televizní specializace na Fakultě žurnalistiky UK. Na fakultě byl vedoucím literárního kroužku, v jehož rámci vytvořil řadu literárně-dramatických pořadů z díla F. Gellnera, básníků z okruhu beat generation a F. M. Dostojevského. Na koleji Větrník s přítelem na psacím stroji Consul rozmnožovali Chartu 77 a další materiály VONS a v té souvislosti se o něj také začala zajímat StB a byl předvolán na několik výslechů. S přesunem do Prahy se v jeho životě objevilo mnoho nových přátelství a čím dál více se také věnoval svému oblíbenému filmu. „Vlastně jsme byli hozeni do vody a někdy od 22 let jsme dělali lektorské úvody. Takže jsme se sami učili, různí přátelé nám překládali texty z polštiny, z němčiny, z angličtiny. A sami jsme si zjišťovali ty zajímavosti.“

Video

Po škole nastoupil jako noční hlídač, dále pracoval také jako čerpač vody. V roce 1982 si zakoupil s jedním svým přítelem napůl tehdy poměrně vzácný video přehrávač a začal budovat svou filmovou sbírku: „Měl jsem hodně energie a udělal jsem si úžasný kontakty. Vůbec dneska nespočítám, kolik jich mohlo bejt, ale určitě hodně přes padesát. A teď hádejte, kdo si mohl v té době pořídit video? Většinou to byli řezníci, opraváři televizí a tak. Takže já jsem se navázal na ty lidi, kteří měli video, a teď oni měli každej třeba 200 kazet. Tak mi to ukázali, měli většinou akční blbosti, horory, thrillery, pornografický filmy. No a takže já, abych měl co nabídnout, tak jsem si některý z těchto blbostí taky nahrál.“ Ale často se v každé takové nabídce objevily jeden nebo dva filmové skvosty, aniž by jejich majitelé tušili, co doma mají. A tak se vytvářela Vladimírova videotéka: „A za ten rok, dva, tři jsem opravdu měl doma tolik zajímavých filmů, že sem do tady toho bytu v Kostelní 22 ve čtvrtým patře bez výtahu chodil Vladimír Jiránek a desítky dalších podobně slavnejch lidí. Patnáct lidí sedělo na koberci a dívalo se u nás na filmy.“

Vladimír Hendrich postupně začal pořádat také svoje vlastní komponované videopořady. K tomu účelu používal smlouvu o besedě s veřejně známou osobností (která sloužila jako zástěrka pro promítnutí filmu) a od roku 1984 takto objížděl celou republiku, jezdil často do Ostravy, Brna, Popradu...: „Já jsem si díky těm pořadům vydělával docela slušný peníze, dokonce i v situaci, že jsme řadu těch filmů překládali. Měl jsem přítelkyně, který přeložily celej ten film jedním hlasem, jak se to tenkrát dělávalo. A já jsem jim za to ze svýho dal třeba čtyři stovky. Ony si rychle vydělaly čtyři stovky a pak se mi to vrátilo zpátky tím, že jsem dělal pořady po celý republice a byl o to zájem ve všech možnejch klubech.“

Nikdy mě nezkoušeli lanařit ke spolupráci. To mě těší

V 80. letech se Vladimír začal více pohybovat v prostředí disentu. Seznámil se s dalšími lidmi (Michal Hýbek, Gabriel Gössel, František Jungwirth, Miloslav Žilina, Jaroslav Kořán, Joska Skalník, Andrej Stankovič), z nichž se mnozí stali jeho blízkými přáteli. S Milošem Fikejzem a Jaromírem Břouškem rozmnožovali samizdatové Lidové noviny a ineditní čtvrtletník pro politiku a kulturu Sport. Ve spolupráci s Michalem Hýbkem a Olgou Havlovou získával a hromadně rozšiřoval Videomagazíny Karla Kyncla a posléze u nás vznikající jednotlivé díly Originálního videojournalu. Po domluvě s Michalem Hýbkem a redaktory OVJ propašoval do Prahy tehdy cenný střihací pult (předával mu ho ve Frankfurtu Vilém Prečan).

V té době také zesílil tlak od StB a Vladimír absolvoval další výslechy. Byl ale už zkušenější. Ještě při výslechu na konci 70. let StB naivně popravdě odpověděl na otázku, s kým se kamarádí na FAMU. Od Tomáše Křivánka z Jazzové sekce získal kopii několika stránek právních instrukcí, jak nejlépe se chovat v průběhu výslechu vedeného StB, které dále rozmnožoval a kterými se také později řídil: neříkat pokud možno žádná jména a sdělovat co nejméně konkrétních informací. A co se týče výslechů, ještě dodává: „Lichotí mi celkem, že ani jednou se mě nepokoušeli lanařit, aby mi nabídli spolupráci. To mě velmi těší.“

Plyšák

Ovšem StB byla do určité míry úspěšná, jak vzpomíná pamětník: „V mým případě reagovali estébáci naprosto chytře, správně. V očích těch mejch vyděšenejch nebo bázlivejch přátel a kolegů ze mě dělali pro režim nebezpečnějšího člověka, než jsem reálně byl.“ Řada přátel se pak bála s Vladimírem mluvit otevřeně, po roce 1989 mu to i mnozí přiznali. Vzpomíná přitom na přátele, kteří mu byli věrní za všech okolností, třeba Michala Hýbka, Nikolaje Stankoviče nebo Gabriela Gössela. „S ním se znám někdy od roku 1984, to byl chartista, překladatel, jeden z mejch nejintimnějších přátel, kterej loni 2. dubna bohužel zemřel – pětatřicet let jsme spolu hráli poker.“

Sametovou revoluci nazývá Vladimír Hendrich „plyšákem“, stejně tak ji pojmenovával i jeho přítel Andrej Stankovič. Zúčastnil se už demonstrací takzvaného Palachova týdne v lednu 1989 i mnohem masovějších demonstrací v listopadu 1989. Když bylo jasné, že „bolševici šli do háje“, jak říká pamětník, tak na demonstrace chodit přestal, protože k davovým hnutím pociťuje averzi.

Stále kolem filmu

Krátce před sametovou revolucí, v roce 1987, získal Vladimír zaměstnání lektora scénářů ve státním Filmovém studiu Barrandov (FSB). Když ale na konferenci na Dobříši přednesl kritický projev o nízké úrovni aktuálních scénářů barrandovských filmů, mohl psát pro FSB už jenom posudky na českou beletrii. V září 1989 nastoupil jako dramaturg archivního kina Ponrepo a působil tam další dva roky (po jeho dočasném zrušení programoval filmy pro kino Dlabačov). Věnoval se zde všemu od zajišťování kopií po lektorské úvody a ve spolupráci s ředitelem NFA Vladimírem Opělou uspořádal celou řadu zajímavých cyklů a retrospektiv.

Dále působil jako filmový publicista a redaktor, pro stanici Český rozhlas 3 Vltava připravil od roku 1999 mnoho autorských pořadů a besed, převážně z oblasti filmu. Od roku 2005 do roku 2012 byl zaměstnán jako filmový historik v Národním filmovém archivu, věnoval se oral history – dokumentaci vzpomínek pamětníků. Poté působil čtyři roky jako programový pracovník a lektor v Městské knihovně v Praze. V období posledních cca 15 let je také pedagogem na FAMU. V letech 1995–1997 pobýval převážně v San Franciscu, kde mimo jiné pracoval na svém nerealizovaném autorském filmu o S. D. Hammetovi. Na podzim 2000 pak žil Vladimír Hendrich dva měsíce na Novém Zélandu.

Jednou z osobností, které Vladimíra velmi inspirovaly, byl básník a kritik Andrej Stankovič. Seznámili se na festivalu v Karlových Varech v roce 1988 a vzniklo tak mnohaleté přátelství. Po smrti Stankoviče v roce 2001 Vladimír ve spolupráci s několika přáteli navázal na jeho Cenu samozvanců, kterou Stankovič po tři roky udílel mimořádným filmům přehlíženým mainstreamovou kritikou. Vznikla tak skupina Samozvanců, která každoročně vyhlašuje filmovou Cenu Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, v červnu 2021 se konal její 19. ročník. Andreji Stankovičovi věnoval Vladimír Hendrich také svoji doktorandskou práci, kterou obhájil na FAMU v roce 2013.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Krusová Kateřina)