Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hejcman (* 1927  †︎ 2020)

Přišel německý důstojník a začali se domlouvat, jestli nás zastřelí

  • narozen 23. března 1927 v Praze

  • studoval na reálném gymnáziu v Praze-Karlíně, během 2. sv. války vyloučen

  • v ČKD v Praze-Libni se vyučil strojním zámečníkem

  • od března do května 1945 pracoval v tajné továrně Eulálie v Prokopském údolí

  • během Pražského povstání zásoboval s přáteli pražské barikády

  • po válce studoval na Vysoké škole politické a sociální

  • po léčbě tuberkulózy se odstěhoval do Bystřice pod Hostýnem

  • našel zaměstnání v podniku TON v propagačním oddělení a vedl podnikový časopis

  • od roku 1959 působil jako autor především detektivek a historických románů

  • roku 1968 vystoupil z KSČ a brzy nato přišel o zaměstnání

  • od roku 1970 publikoval kvůli zákazu činnosti pod pseudonymy

  • až do listopadu 1989 pracoval jako obráběč kovů v podniku Lidrukov v BpH

  • v prosinci 1989 se stal spoluzakladatelem bystřické buňky Občanského fóra

  • na jaře 1990 byl zvolen starostou Bystřice pod Hostýnem a negativně lustrován

  • po roce 1992 obviněn ze spolupráce s StB

  • snažil se očistit a domohl se soudního výmazu ze seznamu spolupracovníků

  • roku 2006 byl navržen na cenu Pro Amicis Musae

  • v tisku se následně řešily spory o autorství knihy Sbohem moře, sbohem oceány

  • zemřel 17. července 2020

Pavel Hejcman se narodil 23. března 1927 v Praze a dětství prožil v Libni a okolí. V letech druhé světové války byl kvůli odvážnému žertu v hodině výtvarné výchovy vyloučen z karlínského reálného gymnázia. Celá třída si totiž na jeho popud vyrobila židovské hvězdy. Po bouři, která následovala, bylo doma rozhodnuto, že se vyučí strojním zámečníkem v libeňském podniku Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), kde byl jeho otec vedoucím generálních oprav obráběcích strojů. Slavná česká továrna se za války přeorientovala na německou zbrojní výrobu, takže Pavel zažíval prakticky každý den alarmy, které přerušovaly práci na ponorkových dělech a tancích. Na jaře se část důležitých strojů začala stěhovat do tajných prostor podzemní továrny Eulálie v Prokopském údolí. V březnu 1945 však přišel nálet, který zničil velkou část libeňské ČKD.

 

Tajemná továrna

Pavel Hejcman poté spolu s dalšími zaměstnanci pomáhal pod dohledem závodní policie Werkschutz v Prokopském údolí konzervovat výrobní stroje proti všudypřítomné vodě, která ve vyhloubených halách prosakovala. Směny v Eulálii byly desetihodinové, a dělníci proto po pracovní době přespávali v dřevěných barácích v Jinonicích. O jídlo se musel každý postarat sám, fasovali jen rum a cigarety. Práce už skoro nebyla a rozptýlením dělníků se stávaly přelety vojenských turbínových letadel. Výrobní linky v Eulálii se nikdy nerozběhly. Jako zjevení z časů, které skončily, se zde jednoho dne na slepé koleji vedoucí do jeskyní objevil vagon se skupinou německé mládeže Hitlerjugend. Nevěděli, kde jsou, a krátce nato zase zmizeli.

 

Pod značkou Mezinárodního červeného kříže

V prvních dnech květnového povstání se dělníci vrátili do Prahy. Zatím ještě doprava fungovala, nestřílelo se. Pavel se vydal domů a u Obecního domu narazil na shromáždění lidí pod lampou, na které viselo hořící tělo, nejspíš člena gestapa. Podobný obrázek zahlédl později ještě i na Pražském hradě.

V Libni se přidal ke skupině dělníků z ČKD, kteří mířili ke Grabově vile. Bývalý dívčí penzionát v objektu za války obsadila Hitlerjugend. Dělníci se rozhodli získat zbraně a objekt dobýt. Když použili ruční granáty, Hitlerjugend se vzdala s podmínkou, že zraněným dětem bude umožněno dostat se na německou posádku v karlínské Invalidovně. Přivolaný libeňský lékař děti ošetřil a v objektu vzniklo na mnoho dní zdravotní středisko.

Stavěly se také první barikády a bylo nutné je zásobit potravinami. Tehdy se Pavel setkal s kamarádem Janem Paškem. Poznal ho dříve v ČKD, kde Pašek sloužil jako osobní řidič vojenského velitele továrny. Z té doby mu zůstal německý kabriolet. Spolu s dalšími dvěma kamarády pak začali rozvážet guláš po pražských barikádách. Jedním z nich byl Hans Schuller, syn pracovníka švýcarské ambasády, a to jim umožnilo získat krytí značkou Mezinárodního červeného kříže. „Hans říkal: ‚Já přinesu ceduli Mezinárodního červeného kříže a budeme celou Prahu objíždět a uvidíme, co se všude děje.‘ A taky ano. Přinesl velký plakát Comité international de la Croix-Rouge. Tak jsme olepili německé auto Honzy Paška a skutečně jsme objížděli barikády a zásobovali je potravinami.“

S označeným vozidlem pak směli i do tajných německých skladů, kde získávali oblečení, konzervy a cigarety. Pražský velitel Červeného kříže jim také svěřil uprchlé anglické důstojníky. V Libni je umístili na několik dní do rodin. „Angličanů bylo pět nebo šest a skutečně jsme s nimi dojeli do Libně. Tam si je rozebralo obyvatelstvo. Všechny paní a dívky měly o ně veliký zájem, tak jsme je rozdělili do rodin.“

 

Zatčení na poslední chvíli

Při jednom z rozvozů po barikádách je nad kobyliskou křižovatkou překvapil německý stíhací letoun Focke-Wulf a tanky mířící k Trojskému mostu. Sjeli tedy zpět dolů k Libeňskému zámku. Z obecné školy naproti, kam Pavel chodil jako malý, na ně vyběhlo trestné komando SS. Auto plné chlapců v roztodivných uniformách, do nichž se porůznu oblékali ve vojenských skladech, bylo německým vojákům podezřelé. Zřejmě jen díky tomu, že mladíci nebyli ozbrojeni, nezastřelili je hned, ale zajali je a zamkli ve školním sklepě na uhlí, aby o nich později rozhodli karlínští důstojníci SS. Ve škole se zatím soustřeďovali němečtí civilisté připravení k evakuaci.

„Měli jsme strach,“ vzpomíná pamětník na vyhrocenou situaci. „Potom jsme slyšeli, že přijíždějí vozy a pásové transportéry a nakládají lidi. ‚Musíme utéct, nebo nás postřílí!‘ Napadlo mě, že těmi zamřížovanými okénky u stropu se sypalo do sklepa uhlí, takže musela jít nějak otevřít. Vylezli jsme na hromadu. Jedna část oken vedla do ulice, odkud se skládalo uhlí, a druhá na školní dvorek a dál až k říčce Rokytce. Snažili jsme se otevřít závěry, vytlouct zrezavělé kolíky z oček. Na poslední chvíli se nám to podařilo. Protáhli jsme se ven a spustili na dvorek. V tom okamžiku po nás z protějších činžáků za Rokytkou začal někdo střílet z kulometu. Měli tam zřejmě hlídky posledního ústupu, které musely být až do poslední chvíle na místě a zadržovat případný útok.“ Sjeli korytem říčky a skryli se v žebroví mostu u ústí s Vltavou. Vylezli až za svítání, do Libně právě přijížděli Sověti.

 

Na Plzeň!

Automobil, o který přišli, jim ale chyběl. Uprchlé anglické důstojníky bylo nutno dopravit do Plzně k armádě generála Pattona. S pomocí zahradníka Gíby, který zásoboval vývařovny pro pražské barikády zeleninou, a jeho malého nákladního vozu se v příštích dnech vydali přes Karlín a Vinohrady na Plzeň. Bylo časně ráno, po dnešní Vinohradské třídě proudily kolony vozidel s německými civilisty. Než dorazili k demarkační čáře, minuli sovětské jednotky a zahlédli také německou Schörnerovu armádu tábořící před Plzní. Podařilo se jim projet až ke štábu Američanů, kde Angličany v pořádku předali.

 

Od frézy ke knihám a zase zpět

Skončila válka a Pavel přemýšlel, co dál. Vyučil se sice strojním zámečníkem, ale lákala ho Letecká vojenská akademie. Rodiče se však postavili proti. Přihlásil se tedy na nově vznikající Vysokou školu politickou a sociální (VŠPS). Zpočátku probíhaly přednášky ve stanu na Letné nebo v Ženských domovech na Smíchově. Studium bylo náročné a po únoru 1948 začaly navíc politické prověrky. Těmi Pavel prošel. Při vyřizování zdravotního osvědčení však lékaři zjistili, že má tuberkulózu a musel do sanatoria v Prosečnici. Během ročního pobytu ho tu navštěvovala přítelkyně Marie, spolužačka z VŠPS. Studium se mu nakonec podařilo úspěšně uzavřít. Především kvůli Pavlovu zdravotnímu stavu společně s Marií Prahu opustili a odstěhovali se na Moravu do Bystřice pod Hostýnem, kde žili Marie rodiče. Díky šťastné shodě okolností se jim oběma podařilo získat zaměstnání v bystřickém podniku TON.

V 50. letech se Pavel začal věnovat literární tvorbě. V roce 1959 debutoval dobrodružným historickým románem Roxelanin meč. Následovalo mnoho titulů, které si v překladech nacházely cestu i do zahraničí. Velkou část jeho díla tvoří historické romány, které prokládal detektivkami. Je autorem i řady rozhlasových her a několika filmových scénářů.

Když se v podniku TON dostatečně rozšířilo povědomí o jeho literární činnosti, svěřili mu redakci podnikového odborného nábytkářského časopisu Naše práce. Při prověrkách roku 1968 se ale s několika kolegy dohodli, že v reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy vystoupí z KSČ:

„Bylo nás asi pět šest mladých lidí. Báli jsme se, že kdyby vystoupil jeden samostatně, mohli by ho postihovat. Proto jsme se domluvili na společném postupu. Říkali jsme si, že když vystoupí půlka organizace, a ta tehdy měla ani ne patnáct lidí, tak se nic nestane. Byla tedy schůze a já jsem vstal a řekl předsedovi: ‚Já bych chtěl vystoupit ze strany. Tady je moje stranická legitimace.‘ A teď měli vstát ostatní a udělat totéž. Ale oni všichni seděli na zadku, hleděli ven na střechy továrny. Nikdo ani nepípl. A předseda se rozhlížel a říkal: ‚Už nikdo víc?‘ Ticho. Nikdo víc. Tak vzal tu legitimaci a řekl: ‚Dobře. Souhlasí s tím plénum, aby vystoupil ze strany?‘ Všichni zvedli ruce, všichni souhlasili. A pak jsem byl propuštěn,“ vypráví.

 

Kontroverze ohledně autorství i spolupráce s StB

Následoval vynucený odchod z pozice šéfredaktora a později i z podniku. Nedařilo se mu v té době najít nové zaměstnání, proto se pokoušel živit jako spisovatel. V době normalizace coby zakázaný autor publikoval pod několika pseudonymy. Údajně i na základě témat jeho špionážních románů se o něj začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Obyvatelům rodinného domu v Nádražní ulici byla podle pamětníkových slov odposlouchávána telefonní linka, kontrolována pošta a pamětník byl několikrát vyslýchán a přemlouván k podpisu vázacího aktu. Že by se Státní policii upsal, popírá. Z dochovaného dokumentu v Archivu bezpečnostních složek ale vyplývá, že ho od listopadu roku 1972 dva roky StB vedla jako agenta a byl tedy úspěšně zverbován.

Od 70. let pracoval jako frézař. Díky původnímu výučnímu listu dostal místo v bystřickém kovodělném družstvu Lidrukov. Na sklonku roku 1989 vstoupil do veřejného života a podílel se na utváření bystřické buňky Občanského fóra. Po jarních svobodných volbách se stal na dvě funkční období starostou Bystřice pod Hostýnem. Tehdy prošel lustrací s negativním výsledkem (brněnský archiv totiž byl z velké části zničen). Roku 1992 se ale objevily první náznaky, že spolupráci StB podepsal. Jeho jméno figurovalo jak v takzvaných Cibulkových seznamech, tak později i mezi členy Syndikátu novinářů, kteří si zadali s StB. Nařčení ze spolupráce se Státní bezpečností se mimo jiné bránil prohlášením v publikaci Zdeny Salivarové-Škvorecké Osočení (roku 1993 vydalo 68 Publishers v Torontu, později nakl. Host). V 90. letech pak proběhl i soud, kterým se domohl výmazu ze seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. 

Když byl roku 2006 navržen na regionální ocenění Pro Amicis Musae, objevily se v tisku články, které upozorňovaly na spor ohledně autorství knihy Sbohem moře, sbohem oceány, která vypráví osobní zkušenosti lékaře a vojáka cizinecké armády z doby druhé světové války ve Francii. Kniha vyšla roku 1975 pod pseudonymem Gerard Fraineau. Podle syna autora vzpomínek (Gerarda Fráni alias Fraineau) Felixe došlo před vydáním knihy pouze k editaci otcova vyprávění a Pavel Hejcman se za autora knihy prohlašuje neprávem a otcovy vzpomínky si tak přivlastnil. Spíše než o spor Hejcmana a Fráni, kteří byli přátelé, se ale zdá, že šlo o spor dědiců, kteří se snažili v rozporu s dohodou podepsanou Hejcmanen a Fráňou získat větší podíl na zisku z případného nového vydání vzpomínek. Cenu Pro Amicis Musae Pavel Hejcman navzdory kontroverzím obdržel.

Roku 2008 vydalo město Bystřice pod Hostýnem pamětníkovu poslední knihu Stébla ve vichřici, autorskou verzi vlastního životopisu. Pavel Hejcman se dožil 93 let a zemřel 17. července roku 2020.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)