Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Heinzlová (* 1951)

• narodila se 30. října 1951 v Hejnicích jako jediná dcera do smíšeného manželství Josefa Bureše a Hildegardy, rozené Maturové

• kvůli maminčině nemoci ji vychovávala její německá babička Augustina, která se musela v červenci 1945 vystěhovat do NDR a v roce 1953 se po manželově smrti vrátila do Čech

• po ukončení základní školy v Hejnicích pamětnice pokračovala ve studiu na Střední zemědělské technické škole ve Frýdlantě v Čechách

• po maturitě v roce 1971 pracovala pět let na státním statku v Krásné Lípě

• v roce 1976 se přestěhovala zpět do rodných Hejnic, kde pracovala nejdříve v továrně na elektro porcelán a později jako knihovnice v Hejnicích

• od roku 1985 do roku 1995 psala hejnickou kroniku

• v roce 2022 žila v Hejnicích

V roce 2016 se v knize „Jizerka – Smědava“ od Romana Karpaše dočetla, že její dědeček Heinrich Matura, hajný na Jizerce, nebyl žádný beránek, protože si fotil mrtvé, umučené lidi. „To není pravda, dědeček měl těžké zranění z první světové války a měl fotky průstřelu té lebky,“ vysvětluje ve svém vyprávění Jana Heinzlová a dodává: „Od babičky a maminky vím, že když přišly na Jizerku rabovací gardy, tak viděly tyto fotky a řekly: ‚Tady se stala vražda!‘ To ale byla jeho vlastní zranění, on nikoho mrtvého nefotografoval.“

Tehdy osmačtyřicetiletý hajný Heinrich Matura se musel se svojí ženou Gustou z osady Jizerka vystěhovat 12. července 1945 kvůli svému členství v NSDAP. Jeho dcera Hildegarda, maminka pamětnice, která žila v nedalekých Hejnicích, mohla zůstat. Příběh pamětnice přibližuje, jak se žilo příbuzným vysídlených Němců v dobách socialismu a jak se proměnily Hejnice, které bývaly před válkou obydlené většinou Němci.

Vychovávala ji německá babička, která se vrátila z odsunu

Narodila se 30. října 1951 v Hejnicích v domě s číslem popisným 97 jako jediná dcera českého otce Josefa Bureše a německé matky Hildegardy, rozené Maturové. Josef Bureš byl prvorepublikovým četníkem a do Hejnic přišel po druhé světové válce, kdy se z Hejnic museli vystěhovat téměř všichni němečtí obyvatelé.

Maminka Hildegarda, která se narodila v Libverdě do německé rodiny Heinricha (Jindřicha) a Augustiny Maturových, do odsunu nemusela. S Josefem Burešem se seznámila v hostinci, který patřil rodině jejího prvního muže Adolfa Kratzera a po válce přešel do národní správy. O svém muži neměla žádné zprávy od jeho narukování do wehrmachtu. Pátrala po něm přes Červený kříž, ale až od známého, který se vrátil do Hejnic z fronty, se dozvěděla, že Adolf Kratzer zemřel na tyfus v zajateckém táboře v Moldávii.

Hildegarda Kratzerová se poté provdala za Josefa Bureše a v roce 1951 se jim narodila pamětnice. Kvůli maminčině nemoci ji vychovávala babička, maminčina matka Augustina Maturová, která se v roce 1953 přestěhovala k rodině do Československa z Německé demokratické republiky, kam ji s manželem Heinrichem Maturou v červenci 1945 odsunuli.

„Odvedli je přímo z lesa, bez majetku, přežili díky kamarádovi z Žitavy, u kterého našli útočiště. Usadili se v Petersbergu, poblíž Halle,“ vypráví pamětnice a dodává, že její dědeček byl hajným a bydlel v osadě Jizerka v hájovně, v domě s číslem popisným 26, kterému se dnes říká Pešákovna po posledním zde žijícím hajném Jaroslavu Pešákovi. Někdejší hájovna postavená v roce 1842 se proměnila v turistickou chatu.

„Dědeček pocházel z Lužce a jako velmi mladý bojoval v první světové válce. V bitvě u Verdunu utrpěl průstřel lebky a přežil jen díky kamarádům, kteří ho odnesli z bojiště. Měl trvalé následky, až do smrti trpěl těžkými bolestmi hlavy. Po válce se stal hajným a sloužil pod hrabětem Franzem Clam-Gallasem na Frýdlantsku – na Ferdinandově, v Lužci, odkud šel na Jizerku. S babičkou, která pocházela z Libverdy, tam žili až do odsunu,“ říká pamětnice, která zná dědečka pouze z fotografií a z vyprávění své babičky. Zemřel dva roky před jejím narozením v Německé demokratické republice. Pamětnice uchovávala jeho vyznamenání za službu v první světové válce, která ale byla zničena při požáru domu pamětnice v roce 1981.  

Tetu Máry vyhledali po letech váleční zajatci, aby jí poděkovali

V rodině pamětnice se mluvilo česky a německy. „S babičkou jsem mluvila jen německy, s tatínkem česky a s maminkou jak kdy. Tatínek se nakonec německy naučil, byl filatelista, takže se mu němčina hodila při vyměňování známek,“ vysvětluje pamětnice a dodává, že v Hejnicích zůstali němečtí specialisté, kteří zajišťovali chod továren – přádelny česané příze, porcelánky a dřevovýroby zaměřené na výrobu šachových figurek a suvenýrů ze dřeva.

Pamětnice chodila do základní školy v Hejnicích, která měla školní jídelnu v bývalém františkánském klášteře. Ten sloužil od dubna 1949 šest let jako internační tábor pro řeholníky a později řeholnice. Po základní škole se rozhodla pro studium na Střední zemědělské technické škole ve Frýdlantu, na kterou nastoupila v roce 1967.

Politické tání na konci šedesátých let 20. století se dotklo i její rodiny. Její německou tetu Marii, maminčinu sestru, hledali prostřednictvím Československého rozhlasu někdejší francouzští váleční zajatci, kteří pracovali za války v továrnách v Hejnicích a v Raspenavě. Po letech jí chtěli poděkovat za to, že jim zachránila život. „Pracovala jako zdravotní sestra u doktora Štěpánka, u kterého se vždy přimlouvala, aby je ještě nechal nemocné a neposílal je do práce. Na výzvu se přihlásila, sešla se s nimi, ale nic od nich nechtěla. Řekla, že to nedělala kvůli odměně, ale kvůli lidem. Přitom měla hrozně malý důchod, ze kterého ještě po nocích krmila zvířata v Raspenavě,“ vypráví pamětnice.

V létě roku 1968 se také mohla poprvé vypravit do západního Německa za příbuznými. „Bylo to těsně předtím, než přišli Rusové. Německé noviny už byly plné článků, že jsou naše hranice obsazené a že přes ně nikoho nepouštějí. Celou cestu zpět jsem zvracela, jak jsem se bála, že už neuvidím rodiče. Nakonec mě pustili a nechali mi i desku s koncertem dirigovaným slavným Herbertem von Karajanem.“

V srpnu 1968 ji na chmelové brigádě málem přejeli okupanti

O invazi pěti vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se v Hejnicích dozvěděli z rozhlasu. „Ráno přišla maminka a řekla: ‚Zamkněte se, přišli Rusové!‘ Hejnicemi jen projížděli, ale ‚excelovali‘ v Liberci. Vyprávěl nám o tom spolužák Luboš Neumann z Liberce, který byl v centru, když vlítli do podloubí. Popisoval, že se lidé při střelbě u radnice neměli kam schovat.“

V rozjitřené situaci, kdy se na našem území pohybovaly statisíce okupačních vojáků, odjela se svou třídou na konci srpna na chmelovou brigádu na Lounsku. „Já bych své děti nepustila,“ poznamenává k tomu pamětnice a popisuje, jak se je sovětští vojáci pokusili přejet, když se vraceli z večerní směny. „Protože jsme s nimi zásadně odmítali jezdit, tak se nás pokusili srazit, když jsme šli po rovné silnici. Kluci mě vyloženě vtáhli do příkopu, a tak mi zachránili život.“

V následujícím školním roce sledovala se svými spolužáky vyhazovy těch nejlepších učitelů ze školy. Je přesvědčená, že zážitky z roku 1968 jejich třídu stmelily, pravidelně se dodnes scházejí.

Po maturitní zkoušce v květnu 1971 chtěla pokračovat ve studiu veterinářství, ale poznala svého prvního muže, se kterým odešla pracovat na státní statek v Krásné Lípě ve Šluknovském výběžku. Po manželově smrti se v roce 1976 vrátila do rodných Hejnic.

„Hejnice jsou pro mne nejkrásnějším místem na světě. Když jsem to řekla babičce, tak mi řekla, že Hejnice hezké byly, a že už nejsou. Pamatovala si je totiž ještě předtím, než v nich po válce řádil žhář Otradovský, který podpaloval domy v centru u kostela, kde je dnes parčík. Co zůstalo po Němcích, to se zničilo. Češi chtěli po válce Němce potrestat, a tak zničili i pomník padlých vojáků v první světové válce. Sochy roztloukli na dlažební kostky a dali je před školu. Ty, které našli, osadili do nové plechové tabule, která dnes padlé připomíná,“ říká pamětnice.

V Hejnicích začala pracovat v továrně na elektro porcelán a seznámila se s Janem Heinzlem, kterého si v roce 1978 vzala za manžela. Pocházel z česko-německé rodiny z Plzně, a tak se poprvé dozvěděla, že Plzeň osvobodila americká armáda. „To nám ve škole neříkali. Mluvili jen o Rudé armádě, takže nám lhali.“

Deset let popisovala dění v Hejnicích do kroniky

V roce 1985, když pamětnice pracovala jako knihovnice městské knihovny v Hejnicích, se stala také hejnickou kronikářkou. Zda tuto funkci přijme, dlouho přemýšlela. V té době vychovávala tři děti, doplňovala si vzdělání na dvouleté knihovnické škole v Praze a věděla, že vedení kroniky obnáší shánění podkladů od všech podniků a organizací, v té době navíc do Hejnic spadala i sousední obec Bílý Potok. Nakonec se rozhodla nabídku na vedení kroniky po předchozím kronikáři Mojmíru Mlejnkovi, který vážně onemocněl, přijmout. Z lásky k Hejnicím a z úcty k prvnímu poválečnému kronikáři Františku Koubkovi, který byl dobrým přítelem její rodiny.

„Byla to zajímavá a zdlouhavá práce. Nejdříve jsem psala koncept, co všechno se dělo, který jsem musela předložit radě, a ta přeškrtala, co se nesmělo psát, pak se to přepsalo ručně do kroniky dokumentním inkoustem,“ popisuje pamětnice a na dotaz, co nesměla napsat, uvedla to, kolik si pan starosta Smutný po sametové revoluci nakoupil pozemků.

Průběh sametové revoluce v Hejnicích popsala v kronice pro budoucí generace: „27. listopadu od 12:00 do 14:00 hodin proběhla ve většině závodů, provozů, škol a jiných organizací generální stávka, její začátek ohlásily sirény. V Hejnicích a okolí sirény nezněly (snad jen jedna), protože z OV KSČ v Liberci byl vydán rozkaz o zákazu použít sirény. U nás v Hejnicích proběhla tato stávka formou manifestačního průvodu. Již ve 12:00 hodin se před hotelem Perun začali shromažďovat občané, jako další přibyli pracující závodu Interier Raspenava, Tesly Raspenava, čekali zde již zaměstnanci Elitexu Ferdinandov a Služeb Hejnice, učitelé, lékaři atd. Ze schodů hotelu Perun k manifestantům promluvili Ing. Stránský z Tesly Raspenava, Ing. Raclavský z Interieru Raspenava, J. Berko – Interier Raspenava, zástupci Služeb Hejnice a Elitexu, Jos. Ševčík, předseda MěstNV, Ing. Dvořák – SOUL, učitel Bělohradský – ZŠ Hejnice, bylo přečteno prohlášení zaměstnanců Vlnapu, kteří protože pracují v nepřetržitém provozu, se nemohli dostavit. Na závěr byla zazpívána československá hymna, potom průvod obešel Hejnice a u pošty se v klidu rozešel. Všechny výlohy jak u nás, tak i v Liberci byly polepeny výzvami, plakáty a hesly.“

Sledovala zkázu hotelu Perun i záchranu hejnického kláštera

Osobně ji po sametové revoluci zklamalo, co se dělo v Hejnicích při privatizování státního majetku. Nejvíce ji mrzí zkáza nádherného hotelu Perun, který nechal postavit hejnický obchodník a soustružník dřevěného zboží Josef Franz Scholz. Honosný hotel naproti hejnickému poutnímu kostelu zahájil provoz v roce 1900 pod názvem Klosterhof (Klášterní dvůr). Nabízel moderně vybavené pokoje pro movitější hosty, ale i ubytovnu pro turisty. Hosté se mohli kochat výhledem na hory z terasy nebo 25 metrů vysoké vyhlídkové věže. V hotelu byly dva sály, ve kterých se tančilo a hrálo se divadlo.

Hotel změnil několikrát své jméno, ale i po poválečném znárodnění dál sloužil svému původnímu účelu – nabízel ubytování návštěvníkům Hejnic a kulturní a společenské vyžití jejich obyvatelům. Působil v něm úspěšný ochotnický spolek a konaly se plesy. Na počátku šedesátých let 20. století jeho vzhled změnila necitlivá modernizace, při níž zmizely fasádní štuky, arkýř, vyhlídková věž a pálenou glazovanou střešní tašku nahradila plechová šablona.

Naději na obnovení jeho původní krásy přinesla sametová revoluce, po níž byl v privatizaci nabídnut k prodeji. Mezi mnoha zájemci byl i bavorský ministr vnitra, který vlastnil hotel na významném poutním místě Altötting a měl kořeny v Hejnicích. „Pan starosta Smutný ho nakonec prodal paní Brennerové z ochotnického spolku, která slíbila, že ho upraví do původního stavu. Budovala, budovala, až podkopala nosnou zeď. Ta se zbortila kvůli hlučné hudbě z vedlejší poutě. Ruinu odkoupil úřad v Hejnicích a potom se slavný hotel zboural, což je smutné,“ vzpomíná pamětnice.

Zatímco hotel Perun padl, hejnický klášter a kostel sametová revoluce naopak zachránila. Když do Hejnic přišel z emigrace farář Miloš Raban, našel ho v zuboženém stavu po několika letech, kdy zůstal nevyužívaný a zatékalo do něj. Rodák z Kryštofova Údolí dokázal zajistit potřebné finance od Evropské unie, Česko-německého fondu budoucnosti a dárců i z řad vysídlených Němců, potomků Clam-Gallasů a Daliboru Dědkovi. Poutnímu místu vdechl nový život, když se klášter stal v roce 2000 Mezinárodním centrem duchovní obnovy.

„Miloš Raban je pro Hejnice svatý. Sám byl těžce nemocný, ale Hejnicím strašně moc pomohl,“ domnívá se pamětnice, jejíž syn Jan Heinzl s farářem Rabanem spolupracoval jako student a nyní je ředitelem Mezinárodního duchovního centra obnovy. Farář Raban zemřel v roce 2011.

Hlavně ať už není válka!

Sametová revoluce ukončila v Hejnicích výrobu v mnoha továrnách, které nemohly bez státních dotací konkurovat cenou ani kvalitou výrobkům ze zahraničí po otevření hranic. Jedním z nich byl podnik Autobrzdy Hejnice, který před likvidací zachránil prodej německé společnosti Knorr-Bremse z Mnichova.

Pamětnice v něm začala pracovat díky své znalosti němčiny. „Tam se mi hodilo, že mě jedna teta naučila ta nejsprostší německá slova. Šéf totiž strašně nadával a s němčinou od babičky bych mu jen těžko rozuměla,“ říká s úsměvem pamětnice, která porevoluční dění v Hejnicích zaznamenávala do kroniky do roku 1995.

Pamětnice se mohla začít svobodně vídat se svými příbuznými v zahraničí, otevření hranic ukončilo ponižující žádání o povolení vycestovat, o devizový příslib a kontroly na hranicích.

V době rozhovoru ji trápila válka na Ukrajině. Jen těžko chápe, že se takové barbarství děje v 21. století, a jejím přáním je, aby co nejdříve skončila. Sama se chová podle svého oblíbeného motta spisovatele Rudyarda Kiplinga: Jsme jedné krve, ty i já.

V roce 2022 žila Jana Heinzlová s manželem Janem v Hejnicích.