Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Michal Hečka (* 1924  )

V Hradní stráži u prezidenta Edvarda Beneše

  • narodil se 24. října 1924 v obci Sinovir na Podkarpatské Rusi

  • pracoval s otcem jako obchodník

  • sloužil v polovojenské maďarské organizaci Levente

  • 1943 – utekl před povolávacím rozkazem na budování zákopů

  • jaro 1944 – byl proti své vůli odvezen do Ternopilu (nyní západní Ukrajina)

  • kopal zákopy a bunkry

  • utekl od své jednotky během bombardování (či během dělostřelecké přípravy)

  • byl chycen partyzány u rumunských hranic

  • 1944 – sloužil jako tlumočník v důstojnickém průzkumu Rudé armády

  • účastnil se osvobozování Podkarpatské Rusi

  • před Čopem zasažen střepinami

  • léčen v polní nemocnici

  • 2. listopadu 1944 – vstoupil v Chustu do 1. československého armádního sboru

  • sloužil v 1. brigádě

  • účastnil se bojů o Liptovský Mikuláš a dalších osvobozovacích bojů na území Československa

  • 1945 – sloužil na velitelství první oblasti v Praze

  • 1945–1948 – sloužil v Hradní stráži u prezidenta Edvarda Beneše, 3. četa

  • 1947 – optoval pro Československo

  • pracoval jako zámečník, v obchodě a ve stavebnictví

Tvrdý život na Podkarpatské Rusi

Michal Hečka se narodil v roce 1924 ve vesnici Sinovir na Podkarpatské Rusi. Podle vlastních slov se narodil v říjnu, ale datum narození má oficiálně zapsané v listopadu. V roce 1947 totiž optoval pro Československo, ale neměl u sebe žádný doklad potvrzující jeho datum narození, a díky chybě úředních orgánů je tak v poválečném životě „neustále o měsíc mladší“.

Michal Hečka vyrůstal nedaleko města Volové: „Měli jsme dobytek, zabývali jsme se dobytkem, a tatínek koupil u silnice kousek pozemku a udělal krčmu. To byl šentyš v místnosti a byla tam kořalka, tabák, cigarety, sodovky a lahvové pivo. Z Koločavy a ze Sinevirské Poljany se procházelo do Volového a lidé se tak u nás scházeli.“

Michal Hečka prý jako patnáctiletý chodil s voly do lesa a tahal dřevo. Rodinná chalupa byla dřevěná a topilo se celou zimu i celé léto, nebyl plyn ani elektřina a muselo se svítit petrolejem. Navíc prý na Podkarpatské Rusi panovaly drsné zimy.

Příchod Maďarů v roce 1939

Pamětník absolvoval obecnou školu a poté docházel do měšťanky ve Volovém, kde byl přítomen i při příchodu Maďarů v roce 1939: „My jsme byli ve škole, to bylo u silnice, a tak jsme se dívali, jak se hrnula maďarská armáda. (…) [Český notář Jaromír Tomeček] uměl maďarsky a předával jim úřad. (…) V poledne za ním prý přišli, on nám to v Brně vykládal nějaký poručík, že [maďarský voják] říkal: ‚Pane, velitel vás zve k obědu.‘ Že mluví maďarsky. Tak on byl překvapený. A v Maidanu,[1] to byla vesnice až u polských hranic, byl také notář a jeho Maďaři zavřeli.“   

Po měšťanské škole se chtěl Michal Hečka vyučit v obchodě, ale zároveň začala nabírat nové rekruty polovojenská maďarská organizace Levente, která měla sloužit jako příprava pro vstup do maďarské armády. Již se však vědělo, že spousta mladých Rusínů utíkala z Levente do Sovětského svazu, kde očekávali vzdělání či práci. Toho se však zpravidla nedočkali a namísto dobrosrdečného přijetí byli odesíláni do sovětských gulagů. Pamětník chtěl s bratrem a s dalšími známými také odejít „za lepším“, ale maminka se všechno dozvěděla a Michal Hečka musel zůstat doma. Do gulagu však měl být zavlečen tatínek, který byl za údajné zaměstnávání lidí na seznamu kulaků. Díky bratranci, který sloužil u policie, byl ovšem od deportace uchráněn.

Jeden z bratrů, Ivan, však byl odveden do regulérní maďarské armády a sloužil u důstojníka na východní frontě jako takzvaný pucák. Poté ale přeběhl k Rusům a nakonec byl zařazen do československé armády. Podle pamětníkova vyprávění seskočil jako parašutista (pravděpodobně ve druhé paradesantní brigádě) a nakonec byl bohužel nacisty zastřelen.[2]   

Útěk z Levente

Povinné službě v maďarském Levente tak Michal Hečka neunikl. Prodělával zde základní vojenský výcvik a učil se i střílet ze zbraní. Poté přišel povolávací rozkaz kopat obranné zákopy proti Rudé armádě, ale pamětník jej nepřevzal a utekl domů: „Otec to potom vyřizoval, ale mě to minulo. Až brzy zjara ve čtyřiačtyřicátém [roce nepřišel] žádný povolávací rozkaz, přišli policajti z maďarské čety a sebrali mě. Odvezli mě do Mukačeva na transport a odtud do [bývalého] Polska, do Ternopole.[3] Za Ternopolí jsme kopali zákopy a bunkry.“

K Ternopoli se však blížila Rudá armáda a jednou v noci přišla dělostřelecká příprava nebo bombardování (Michal Hečka již přesně neví) a nastalého zmatku pamětník využil a s kamarádem z nucených prací utekl. Společně se rozhodli pro odchod zpět na Podkarpatskou Rus: „Ale dostat se tam. My jsme neměli žádné doklady. Nic. Vždycky ve dne jsme se někam schovali a promýšleli jsme. Žádné hodinky, žádná mapa, ale podle slunce. Já jsem to ze školy znal a říkám: ‚Musíme jít na západ a odbočit na jih.‘ My jsme odbočili na jih moc brzy, měli jsme [jít] ještě deset či dvacet kilometrů, abychom došli k našim Poloninám, a my jsme přišli až k rumunským hranicím. (…) Myslím, že cesta nám trvala tři neděle.“ 

U rumunských hranic je chytili partyzáni, a jelikož německá armáda likvidovala zdejší povstalecká uskupení, vzniklo u partyzánů podezření, že i Michal Hečka a jeho kamarád mohou být spolupracovníci nacistů. Kvůli nedůvěře tak museli všechny úkony, sekání dřeva i kopání bunkrů, vykonávat za neustálého hlídání. Partyzáni však měli styky s Podkarpatskou Rusí, a tak se dozvěděli, že „utečenci“ nemají s nacistickou armádou nebo s jejími složkami nic společného.

Od Rudé armády do armádního sboru

Po příchodu Rudé armády se Michal Hečka začlenil do jejích složek jako tlumočník díky znalosti maďarského jazyka: „Já jsem musel jít s průzkumem, to byl důstojnický průzkum, zkoumat do terénu. To bylo až někde před Čopem. Tam jsou kolem řeky vrbové keře.(…) Tam po nás stříleli minomety a já jsem byl raněný střepinami. Jeden [voják] tam padl. Tak jsme se vrátili zpátky a já jsem šel na obvaziště. Tam byla lékařkou ukrajinská kapitánka. Měl jsem povrchové střepiny, tak mně to tam vybrali. Žádné umrtvování. Dali mi napít [vodky] a vyškubali mi to.“

Michal Hečka byl zdejší, a tak se šel jako zraněný ubytovat k místním lidem a lékařka ho tam chodila převazovat. Jednoho dne mu řekla, že do Chustu a do Sevluše přišla československá armáda, a pamětníkovi se tak otevřela možnost pro vstup do 1. československého armádního sboru. Lékařka mu poradila, že Rudá armáda se již hne dopředu a s ní i polní nemocnice, on má však zůstat další dva nebo tři dny u svých hostitelů a poté se má hlásit do československé armády. Také mu poradila, aby koupil vodku a dal ji ruským řidičům, kteří vozí benzin na frontu. Měli ho odvézt: „Dal jsem jim litr vodky, oni pili a jeli jako čerti. Já jsem chtěl, aby mě nechali v Sevluši. Ta je před Chustem. A huboval jsem. Kdepak. Jeli furt pryč. V Chustu byla řeka a přes řeku byl shozený most, tak museli dolů a zase [jet]. A jak tam vlezli, tak jsem vyskočil.“

V 1. československém armádním sboru

V Chustu vstoupil do 1. československého armádního sboru Ludvíka Svobody.[4] Vzpomíná, že v armádě nebyl průbojný voják a v podstatě prý ani nevěděl, jakou funkci v 1. brigádě zastává: „Já jsem byl pomíchaný. Byl tam podporučík Guttman,[5] tak [jsem byl k němu zařazen], abych mu pomáhal. On byl intendant. Tak jsem mu dělal papíry. On pak jel do přístavu Konstancie[6] a chtěl mě vzít s sebou, ale velitel mě nepustil.“

Jak vzpomíná, na svou službu málem doplatil u Liptovského Mikuláše: „Jak jsme útočili ze zákopů, tak víte, že všude se nedá ze zákopů vylézt. A říkali nám: ‚Jeden druhému pomáhejte navrch.‘ Jak jsem vyšel navrch, tak jsem slyšel – my jsme měli pláště – na plášti [zatahání], jakože chtěl, abych mu pomohl. Já mu podávám ruku a on nikde. Podívám se, kulka z kulometného hnízda mně prolétla mezi nohama přes plášť a kolega to dostal do hlavy. Hned tam padl. A to víte, když se útočí, tak plížením a všelijakým možným způsobem. Protože jsou kulometná hnízda, tak se plazíte při zemi. A patnáct nebo dvacet kroků [dále] to zase kamarád dostal. Takže jsem byl šťastný. Tam jsem byl za války na nejhorším místě.“           

Michal Hečka také chodil nakupovat pro armádní sbor mouku a olej na jižní Slovensko a do Maďarska. Konce války se dočkal v Prostějově, ale ještě se čistily lesy od německých vojáků, tzv. werewolfů. Poté pamětník likvidoval vojenskou poštu a nakonec sloužil na velitelství první oblasti v Praze. 

Hradní stráž

Poté si Michal Hečka podal žádost ke službě v Hradní stráži a skutečně byl přijat do třetí čety. Dostával se tak do styku s Edvardem Benešem, s jeho chotí Hanou a také s dalšími politiky, mimo jiné například s Valerijem Zorinem.[7] V Hradní stráži sloužil dva a půl roku a zdaleka nebyl jediným frontovým vojákem; v tomto útvaru sloužili také další vojáci ze západní i z východní fronty. Obyčejně se prý sloužilo do šesti hodin do večera.  

Michal Hečka stál v prvním poschodí na III. nádvoří před kanceláří prezidenta a na každém stanovišti byl telefon, ke kterému měl stát zády pro případ potřeby: „Teď jsem slyšel nějaký hluk a chlapík utíkal nahoru. Já jsem na něj vytáhl pistoli a říkám: ‚A stůj.‘ On se zase vrátil zpátky. Já jsem mezitím shodil sluchátko. Tak ho zadrželi, přišla pohotovost a sebrala ho. Já si nevzpomenu, jestli jsem věděl, kdo to byl.“

V roce 1947 odešlo od Hradní stráže hodně volyňských Čechů a postupně přicházeli noví a noví členové, a tak se dostal do služby i jeden četař z Bratislavy: „Od Černé věže jezdily auta, protože tam pracovali zahradníci, upravovali, zboží přiváželi anebo odváželi. Ten strážný už v sobotu odpoledne dostal klíč od vrat a ten Slovák si pozval holku na rande. Závodčí ho tam načapal a samozřejmě tím okamžikem se vystřídal a odešel pryč. A víte, kdo to byl? Ten byl poslaný ze Slovenska a měl spáchat atentát na Beneše. V sedmačtyřicátém roce jsme jeli do Topolčanek, pan prezident jel vlakem a v Bratislavě vždycky vlak zastavil a prezident pozdravil. A už dávno věděli, že se chystá [atentát], protože [prezident] nedal tomu farářovi [Jozefu Tisovi] milost. Oni ho odsoudili a pověsili. (…) Četníci měli v Topolčankách pohotovost, bylo to nějaké známé. Oni ho chtěli zlikvidovat, že mu nedal milost.“  

Vzpomínka na Edvarda Beneše

Jako voják Hradní stráže přišel i do styku s prezidentem. Edvard Beneš byl prý velice pracovitý a moc nemluvil. Jednou se s ním setkal v Sezimově Ústí: „Abych nestál venku, tak tam byla besídka. A mě tam pan prezident přepadl. Ještě nebylo ráno, ještě nebyla otevřená brána, já jsem slyšel něco šustit a on s kleštičkami něco zastřihával. Už jsem se nemohl schovat. My jsme se před ním měli schovat. Tak jsem se hlásil. Ptal se mě, odkud jsem, že z Podkarpatské Rusi.“ 

Z armády zpět na hospodářství

S blížícím se nástupem komunistického režimu upadl v nemilost i Michal Hečka. Byl poslán do Kynžvartu, kde sloužil jako účetní a zástupce velitele velitelské roty. Jednoho dne si sedl do místní restaurace a najednou hlásil rozhlas, že důstojníci a gážisté v činné službě nebo v záloze budou prověřováni. Pamětník prý strach neměl, domníval se, že ho působení ve Svobodově armádě před propuštěním uchrání. Situace se však dále zhoršovala, v armádě mohl zůstat, ale musel podepsat přihlášku do Komunistické strany Československa. Přihlášku odmítl podepsat a po dvou či třech týdnech šel k raportu a dostal „zvláštní dovolenou“: „Představte si, že se v armádě komunismus rozcházel už od prvního počátku a my jsme nic nevěděli. My jsme o to neměli zájem, co všechno komunisté v armádě zachvátili.“  

Předal tak veškerou svou agendu a odjel do Brna. Prý byl ještě na něj nasazen agent, protože se komunisté obávali možného pamětníkova útěku za hranice. Další zaměstnání bylo v Drukově v Brně. Poté se chtěl uchytit ve vlastním podniku, ale nakonec pracoval jako obchodník v brněnském spotřebním družstvu Včela. Po příchodu Jednoty putoval Michal Hečka na stavební práce. V největším moravském městě se také seznámil se svou manželkou, která však byla z Kunštátu. Kvůli ní se rozhodl, že podá výpověď, a společně se pak mohli přestěhovat za manželčinou rodinou do Kunštátu na statek. Pamětníkův otec s maminkou zůstali na Podkarpatské Rusi. Dnes je Michal Hečka členem Společnosti přátel Podkarpatské Rusi a stále žije v Kunštátu.

[1] Pravděpodobně se jednalo o vesnici u dnešního města Schidnycja.

[2] Záznamy ve Vojenském ústředním archivu k úmrtí Ivana Hečky pravděpodobně neexistují.

[3] Dnes ukrajinské město Ternopil.

[4] Michal Hečka udává, že do armády vstoupil 2. listopadu 1944 v Chustu, ovšem ve Vojenském ústředním archivu je u jeho jména uvedeno datum přijetí do armády 25. listopadu 1944 a místo přijetí Volové.

[5] Pravděpodobně podporučík Imrich Guttman (nar. 2. února 1913 v obci Vyšný Olčvar na Slovensku, odveden v Chustu dne 8. listopadu 1944).

[6] Constanţa, přístav v Bulharsku.

[7] Valerij Zorin (1902–1986) – sovětský diplomat a státník, v té době byl sovětským velvyslancem v Československu a pomohl organizovat komunistické převzetí moci v roce 1948.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)