plukovník v. v. Ladislav Havrišák (* 1923  †︎ 2021)

Ladislav Havrišák, plukovník v. v.

 

 „A když už jsem byl trošičku krytý, tak jsem se podíval – jak jsem utíkal, tak jsem měl vojenský plášť prostřílený.“

 

 

Smutné mládí

 

Ladislav Havrišák se narodil 10. 9. 1923 v obci Pčoliná na Slovensku poblíž Podkarpatské Rusi, ale vyrůstal v Čulakovcích. Jeho otec byl nasazen na italské frontě: „Účastnil se bojů za první světové války, byl nasazen v Itálii a při bombardování byl zraněn. Ale jako mladík se z toho jakžtakž dostával. Pak se oženil, já jsem měl prakticky dva roky a on zemřel na následky [zranění].“ Po smrti otce tak musela maminka pracovat u řeckokatolického faráře Antonína Simky a Ladislav Havrišák byl vychováván babičkou a poté bydlel u bratra: „Ten byl nepříjemná osoba. Stále zlý. Tím pádem jsem snášel krutost. Když už jsem chodil do šesté třídy, tak jsem panu faráři prozradil co a jak. Povídá: ,Dobře, já tě dostanu do měšťanky do Prešova.‘“

               

Ladislav Havrišák tak navštěvoval měšťanskou školu v Prešově. Farář i maminka se poté přestěhoval do Vyšné Oľky[1] u Medzilaborců. Po měšťanské škole v Prešově požádal Ladislav Havrišák faráře o přemístění do vojenské školy v Banské Bystrici, kde se dostal do slovenské armády.

 

 

Ve slovenské armádě

               

Narukoval dne 1. 9. 1943. Vzpomíná, že výcvik byl velice tvrdý. Absolvoval základní výcvik a poté byli vojáci zařazováni do jednotlivých specializací. Ladislav Havrišák si vybral specializaci parašutismus, výcvik trval dalších šest měsíců a poté byla jednotka přesunuta do Zvolena. Zde už došlo k prvním seskokům, při jednom z nich měl obrovské štěstí: „Padal jsem do studně a padák se nemohl točit, protože bylo lano nad. Tam byly venku v poli otevřené studně s koryty pro dobytek. Tak povídám: To je můj konec. Možná, že jsem přemýšlel, jestli je to studně z betonu nebo z kamení, takže se dá, pokud by to nebyla žádná šířka obrovská, řekněme sto centimetrů průměr, zabrat rozkročmo a vyručkovat. Ale měl jsem obrovské štěstí, že jsem dopadl pár centimetrů od obrubníku.“

 

Slovenské národní povstání – ve zvolenské posádce

 

Zvolenská posádka už věděla o přípravě Slovenského národního povstání a o přání zařadit vojáky do Československé armády. Nakonec přišel v noci 28. 8. 1944 poplach a bylo nařízeno vyběhnout s plnou výzbrojí. Ladislav Havrišák byl lehkým kulometníkem: „Tak jsme v noci vyrazili nákladními auty. Takže kam jedeme? Ptal jsem se velitele a on říká, že směrem Vrútky.“ Dne 29. 8. 1944 přišlo bojové nasazení: „My jsme měli obrovskou nevýhodu, že jsme byli nasazení pod kopcem a průzkum byl takový, že nahoře nezjistil minomety, kulometné hnízdo a podobně. Ty jenom budou čekat, jak budeme postupovat do kopce, že nás srovnají. Nakonec k tomu došlo. Postup byl velice pomalý a najednou obrovská minometná palba. Za určitou dobu jsme dostali rozkaz k ústupu, protože tam bylo z roty zraněno pár příslušníků.“

               

Nejlepším kamarádem Ladislava Havrišáka byl Robert Kandlík. Znali se spolu již dlouho a sloužili spolu u parašutistů ve slovenské armádě. V horkých chvílích Slovenského národního povstání dělal Ladislavu Havrišákovi nabíječe: „Dostali jsme se k lesu, dá se říct se zdravou kůží, a potom najednou [slyšíme] obrovský hvízdot. Já jsem si lehl za strom z jedné strany a Robert z druhé strany. To byla silná borovice. Jenom jsem slyšel obrovský výkřik a pak ticho. A za chvilku [jsem se podíval] – než si člověk vše uvědomil –a Robert byl roztrhaný. Hrozné. Jak jsem to viděl, tak jsem brečel jak malé děcko.“

                 

Za určitou dobu stáhli rotu do Zvolena na odpočinek. Ladislav Havrišák byl kvůli lehkému zranění krátce v nemocnici, odpočíval a poté byl povolán k dalším bojům u Žiaru nad Hronom. Již nebyl lehkým kulometčíkem, ale bojoval s protitankovou puškou: „Měli jsme výhled z okraje Žiaru nad Hronom na jižní část, kde by nás mohly napadnout německé jednotky, hlavně tanky a letouny. Byla tam posekaná louka a kopky sena. Najednou přišel Fockewulf, průzkumník, párkrát to obletěl, klid po pěšině, a za určitou dobu najednou [přiletěly] dva svazy německých letounů. Úplně tu louku zbombardovali. Mysleli, že tam jsou zakopaní vojáci, jenže my jsme byli v kopci. To jsme měli obrovské štěstí.“

               

Poté přijely tanky a začala přestřelka. Ladislav Havrišák vzpomíná, že jeden tank snad i zneškodnil, ale není si tím jist. Poté, co tanky dorazily k louce, přišla německá kulometná a minometná palba a vojáci museli ustupovat do kopce: „Když jsme utíkali, tak jsem jenom slyšel, jak vedle mě [ryjí] kulky do země. Nakonec jsem nebyl ani zraněný. A když už jsem byl trošičku krytý, tak jsem se podíval – jak jsem utíkal, tak jsem měl vojenský plášť, ten byl až pod kolena, prostřílený. Tak to je obrovské štěstí.“

 

 

Slovenské národní povstání – partyzánské boje

 

Nacisté už začínali povstání likvidovat, a tak byla rota Ladislava Havrišáka stažena do Banské Bystrice a započal ústup do Donoval. V Tatrách byla armáda rozpuštěna a vojáci přešli na partyzánský způsob boje. Ostatní partyzánské skupiny však slovenským vojákům vůbec nevěřily, nevěděly, zda se jedná o Hlinkovu gardu či nikoliv, a tak museli bývalí vojáci vytvářet vlastní organizované skupiny. Ladislav Havrišák byl v partyzánské skupině s 15 vojáky včetně zdravotníka.

 

Kvůli jídlu a spojení prováděli výpad do vesnic. „Někdo z vesnice prozradil, že tam chodí partyzánské jednotky, a Němci [vesnici] obsadili. A my jsme zprávu neměli. (…) Povídám: ,Tak půjdeme zase, snad to dobře dopadne.‘  Bohužel nás přepadli a neměli jsme čas ani pípnout. Z toho družstva padli čtyři na fleku. To byla německá četa, obskočili [nás] a nebyla šance. Tím pádem do zajetí.“

 

 

V Osvětimi a v Geře a v Hofu

 

Němci transportovali partyzány i s Ladislavem Havrišákem přes Polsko do Německa. První zastávka byla v Žilině. „Myšlenka každého z nás přicházela, jak by se dalo z toho vlaku vyskočit. (…) Zachránit si život. Bohužel na každé stupačce z jedné i z druhé strany [byl] Němec s automatem.“ Dojeli do Osvětimi, kde byli vězni převlečeni, a Ladislav Havrišák byl díky své profesi zařazen do leteckých závodů na Messerschmitty a V1 v Geře: „Tam jsme pracovali ve strašných podmínkách – v díře a podobně. Měli jsme tlumočníka, byl to Slovák, sice nevěděl mnoho, ale domluvil se s nimi. V kuchyni, kam jsme chodili, byly hlavně starší ženy.[Byly] ubrečené, když viděly, jak vypadáme.“

               

Začátkem dubna 1945 byl Ladislav Havrišák odsunut do Hofu kvůli blížící se frontě. Zde také zažil signifikantní příhodu: „Hledali jednoho, který něco provedl. Nikdo se nehlásil. A jeden byl ve stodole těžce nemocný, ležel tam jako mrtvola a křičel: ,Pomóc!‘ Oni vyšetřovali, kdo to byl ten jeden, co provedl, nevím, jestli tam chtěl ukrást vajíčko nebo něco podobného. (…) To byl dvůr, byli jsme tam nastoupení, počítám, takových tři sta, a nikdo se nehlásil. Tak Němec na tlumočníka a tlumočník říká: ,Jestli ještě teď nevystoupí ten, co to provedl, popořadě různé vytáhneme a bude u té stodoly dvacet lidí zastřeleno.‘Teď začali vybírat, já jsem byl v té skupině taky a najednou někdo z toho houfu křičí na tlumočníka: ,To je ten, jak tam leží.‘ A tlumočník tomu Němcovi. Ten tam šel a asi pět ran do něho dal. Tím pádem náš život zachránil.“

               

 

Shledání s maminkou

 

Nakonec byl Hof osvobozen americkou armádou. Ladislav Havrišák se zotavil a přes Aš jel na rodné Slovensko: „Když jsem přijel domů a viděla mě moje máma, tak začala přede mnou utíkat. Sousedka vedle to slyšela a povídá: ,Láďo, Láďo, my jsme za tebe měli dvakrát omšu. Ona dostala v únoru zprávu, že jsi mrtvý.‘ No tak běžela a povídá, že to jsem já. (…) Tak mámu přece jenom uhnala, tak [byla] strašná radost.“

 

 

Poválečná kariéra v letectvu

 

Ladislav Havrišák působil v armádě i po válce. Nejprve ve výcvikovém středisku v Popradu a poté ve Vysokém Mýtě. V roce 1948 se oženil, ale vojenská kariéra ho táhla jinam. Výcvikové středisko bylo přesunuto do města Šahy u maďarských hranic. Ladislav Havrišák byl v Šahách a po roční škole v Praze putoval do technické letecké divize v Piešťanech, kde dělal náčelníka padákové a výsadkové služby a náčelníka tělesné přípravy. Po zrušení divize se přesunul na divize do Brna a nakonec se natrvalo usadil v Hradci Králové, kde se nejprve stal náčelníkem zahraniční letky a poté sloužil ve fotoletecké skupině. V současnosti žije v Hradci Králové.

 

 

V roce 2012 natočil Martin Reichl a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka

[1] Dnes pouze Oľka nebo Krivá Oľka.