Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Havlůjová (* 1929  )

Když podepíšete spolupráci, pustíme vás domů. Tady jsou vaše šaty

  • narozena 13. května 1929

  • rodiče, především otec, se aktivně podíleli na protinacistickém odboji na Rožmitálsku

  • po únorovém puči v roce 1948 byla rodině zkonfiskována pila a otec byl na rok uvězněn

  • v roce 1953 odsouzena na pět let za pokus o pobuřování a vyzvědačství, přestože měla malé dítě (otec podruhé odsouzen na deset let)

  • téměř dva roky byla vězněna ve Svatém Janu pod Skalou, pak propuštěna díky amnestii

  • několik dní po propuštění si zlomila nohu a sedm měsíců se léčila se zánětem kostní dřeně

  • za komunismu se živila jako účetní, po roce 1989 se aktivně zapojila do politiky a vstoupila do Občanského fóra

  • v letech 1992-1998 byla starostkou Rudné

Rožmitálský odboj

Miluška Havlůjová se manželům Pomplovým narodila v květnu roku 1929. Když se o deset let později oba rodiče zapojili do protinacistického odboje v okolí Rožmitálu, kde tehdy bydleli, nevědomky předurčili i celý osud své dcery: „Otec spolupracoval s Arnoštem Schwarzenbergem z Tochovic, který v místě vlastnil panství. Vozil otci jídlo pro lidi, kteří se ukrývali v bunkrech vybudovaných v lesích okolo Třemšína. Otec na bunkry dodával dřevo.“ Rožmitálská odbojová skupina umožňovala získat běžencům nebo lidem v ilegalitě základní životní potřeby. Odboj, jehož vůdčí osobností byl právě Jaroslav Pompl, nakonec poskytoval úkryt celkem asi padesáti lidem a později se propojil i s Obranou národa.

Protože rodinná pila Pomplových disponovala nákladními auty, k činnosti skupiny patřilo i převážení lidí a posílání zpráv mezi Prahou a Rožmitálem: „Vozili lidi zarovnané do dříví. Já s nimi občas jezdila. Jednou mi otec dal balíček: ‚Před školou bude čekat člověk a ty mu dáš tenhle balíček. Kdyby vás po cestě stavěli Němci, musíš se balíčku zbavit.‘ Pán tam skutečně čekal. Byl to pan Lipovec, který byl vedoucím odboje v Michelské plynárně. Bylo mi tak třináct let.“

Třemšínská skupina však byla v roce 1944 prozrazena jistým panem Náhlovským z místní lékárny: „Jednoho ze zakládajících členů, Aloise Hovorku, gestapáci utloukli v příbramské nemocnici. Otec se naštěstí od místního četníka včas dozvěděl, že je na seznamu gestapa, a ukryl se v bytě pana Janoty. Gestapáci přišli pro tátu domů, a když ho nenašli, sebrali maminku.“ Obě děti Pomplových, syn a dcera, už byly v té době naštěstí z opatrnosti přestěhovány k prarodičům žijícím v Dušníkách u Prahy.

Na otce byla vypsána odměna 10 000 marek, ale podařilo se mu úspěšně skrývat. Maminka zapírala: „Pak ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně, kde na podzim 1944 onemocněla skvrnitým tyfem.“ Nemoc Emílii Pomplovou pravděpodobně zachránila, protože když se se zbylými členy skupiny konal v listopadu proces, nepřevezli ji k němu z obav před nákazou. Když pak v nepřítomnosti dostala „návrat nežádoucí“, její papíry se ocitly na Pankráci, a než ji zase přivezli na Pankrác, už se blížil konec války, takže rozsudku unikla. Po válce se tedy celá rodina šťastně sešla: „Tak zbědovaného člověka jsem v životě neviděla. Maminka byla doslova jen kostra potažená kůží.“ V roce 1947 dostal otec za svou odbojovou činnost od prezidenta republiky Československý válečný kříž 1939.

 

Konfiskace rodinné pily a šikana

Na konci války se Miluška Havlůjová krátce zapojila do květnového povstání, když ve skupině „Železo“ pomáhala roznášet jídlo bojovníkům v okolí Dušníků. Po válce dostudovala Drtinovo gymnázium, kde odmaturovala v roce 1948. Protože však neměla dobrý kádrový posudek, nemohla už nastoupit na vysokou školu: „Rok jsem chodila do Anglického ústavu a udělala si univerzitní zkoušku z angličtiny. Z okupace jsem uměla ještě němčinu a v Drtinově gymnáziu byla zase francouzština.“ Svou znalost jazyků nemohla Miluška Havlůjová v nových pořádcích uplatnit.

Rodina Pomplova měla nyní na vlastní kůži pocítit, jak budou komunisté zacházet s lidmi považovanými za třídní nepřátele. Záminkou se stala pila ve Voltuši u Rožmitálu pod Třemšínem, kterou dědeček koupil již před válkou, a kde teď otec Jaroslav Pompl zaměstnával téměř sto lidí. Otcovy zásluhy z odboje byly rázem zapomenuty: „Jako jedni z prvních jsme na pilu dostali národní správu. V březnu se v kanceláři objevili pánové, postavili se před trezor a oznámili, že je ustanovena národní správa. Dědečka a tátu požádali, aby nechodili na pilu. Dědeček se zhroutil, dostal srdeční záchvat, ze kterého se už nesebral, a začátkem září zemřel. Všechny úspory a rodinné peníze byly pochopitelně v trezoru, takže rodičům zůstalo jen to, co měli po kapsách.“ Zároveň byl rodině zablokován přístup k asi milionu korun v záložně a zabaveno dřevo připravené k prodeji a v lesích. Po necelých dvou letech pila zkrachovala a nucený správce skončil před soudem. Rodinný majetek byl nenávratně rozkraden.

Znárodněním ale šikana celé rodiny teprve začala. Otec Jaroslav byl v té době již znám jako člověk, který se nehodlá s novými pořádky mlčky smířit. Otevřeně například vystoupil ve Svazu partyzánů, kde tlumočil vyprávění ukrajinského spolubojovníka z války o tom, čeho se komunisté dopouštěli na Ukrajině a jejích obyvatelích. Z toho důvodu se také dostal na seznam nepohodlných osob. Když navíc místnímu funkcionáři odmítl potvrdit smyšlenou účast na protinacistickém odboji, měl na problémy s novou mocí zaděláno: „21. prosince 1948 pro tátu přišel četník, že jsou na stanici nějací pánové. Táta vzal auto a odjel. Ten den už jsme ho neviděli. Bylo nám pak řečeno, že bude muset na výslech, a pokud chceme být u soudu, že máme přijet 23. prosince do Písku. Auto už nevrátili.“

Otec byl absurdně obžalován, že: „V srpnu 1943 udal Okresní nemocenské pojišťovně v Blatné blíže nezjištěné svoje zaměstnance, že nedocházejí do práce, a jeho firma proto nebude moci splnit přesně termínované vojenské dodávky, přičemž udání nemělo následků uvedených v § 11 retribučního zákona.“ Vše netrvalo ani tři dny: „Otec dostal jeden rok nucených prací. Prodělal půl roku ve vápence a půl roku v jáchymovských uranových dolech.“

 

Do soukolí moci

Když se otec Jaroslav Pompl po roce vrátil, na základě svých tristních zkušeností z uranových dolů sepsal, co se v lágrech děje, a pokusil se informace poslat na Západ. Jako cestu zvolil kadeřníka Oldřicha Trávníčka, se kterým se Miluška Havlůjová seznámila při práci manekýny v Textilní tvorbě v době otcova zatčení. K Trávníčkovi totiž chodili i lidé z ambasád a měl mít údajně spojení do zahraničí: „Měl tam být i nějaký film, ale co vše tam bylo, nevím.“ Havlůjová materiály předala a tím věc považovala za vyřízenou. Na čas se zdálo, že život poběží „normálně“. Miluška Havlůjová se v roce 1950 vdala a za rok se novomanželům narodil syn Tomáš.

Mezitím však již StB sledovala jistého Ladislava Bezpalce, který se stýkal i s Jaroslavem Pomplem a několikrát s ním přijel i do Prahy, kde se s ním setkala i Miluška Havlůjová: „Tím jsme uvízli v síti spolupracovníků.“ StB nyní začala sledovat i Milušku Havlůjovou, což v kombinaci se styky s Trávníčkem skončilo zatčením v roce 1953.

Po otcově lednovém zatčení si estébáci chtěli promluvit i s Miluškou Havlůjovou: „Pozvali mě na úřad práce, protože mi měla končit mateřská. Vzala jsem čtrnáctiměsíčního syna s sebou. Bylo to 26. ledna.“ Z úřadu Miluška Havlůjová zamířila do bývalého zaměstnání a pak se chtěla vrátit domů: „Před Textilní tvorbou stál tatraplán. Z něj vyšel člověk, vzal mě za ramena - v náručí jsem nesla Tomáše -, ukázal mi odznak a říká: ‚Pojďte s námi.‘ A šoupnul mě elegantně dozadu do tatraplánu. Odvezli nás do Bartolomějské.“ Po cestě estébáci Havlůjové povolili alespoň koupit ještě synovi rohlík.

 

„Dejte toho spratka pryč!“

Havlůjová se ocitla v kanceláři spolu se čtyřmi vyšetřovateli. Na klíně jí seděl syn Tomáš: „Začali se mě vyptávat na nějaké lidi. Opravdu jsem ta jména neznala. Začali na mě křičet a malý Tomáš se rozbrečel. Jeden chlap povídá: ‚Dejte toho spratka pryč!‘ Strčili ho za dveře. Nevěděla jsem, co tam je. Začal výslech. Malý brečel vedle a volal. Nic jsem nemohla dělat. Pak bylo ticho. Malý usnul. Pak se probudil a zase volal. Hrůza.“ Výslech trval asi čtyři hodiny. Miluška Havlůjová musela podepsat, že bude o výslechu mlčet. Teprve pak jí vrátili syna. Syn si dodnes zážitek z vyšetřovny pamatuje. Když Miluška Havlůjová Tomáše přivezla domů, měl horečku. Za dveřmi se zhroutila: „Kluk celou noc hicoval a volal. Od té doby měl srdeční arytmii. Když se narodil, měl srdce v pořádku.“

StB už Milušku Havlůjovou nespustila z očí a občas ji odvážela na výslechy. Nikdy už ale pro jistotu nebrala syna sama ven ani na nákup. Jednou ji estébáci zase sebrali na ulici: „Dovezli mě do nějaké ordinace k doktorovi a s injekcí mi vyhrožovali, že když nechci vypovídat, dostanu injekci a vzpomenu si.“

Definitivní zatčení přišlo 26. května 1953. Pro Milušku Havlůjovou si tentokrát přijeli domů: „Říkala jsem si, že jim snad vysvětlím, že nic nevím. Mezitím už ale sebrali někoho, kdo vypovídal o mně i o tátovi, a dozvěděli se už i o holiči Trávníčkovi. Pak mě jednou přivedli k výslechu. Na věšáku visely moje šaty a referent říká: ‚Můžete se jít dívat z okna.‘ Mohlo to trvat tak půl hodiny. V Konviktské ulici jezdila paní s kočárkem s dítětem starým, jako jsem měla doma. Referent říká: ‚Když podepíšete spolupráci, pustíme vás domů. Tady jsou šaty.‘ To byla jedna z nejhorších chvil v mém životě. Odehraje se ve vás všechno možné. Jsem věřící člověk a v tu chvíli bezradnosti jsem se začala modlit: ‚Pane Bože, prosím Tě, pomoz mi, Bože, pomoz mi.‘ Najednou mi bylo jasné, že to prostě podepsat nemůžu. Jako kdyby vedle mě Bůh stál. Najednou jsem věděla, že člověk není sám. Skutečně jsem se v té chvíli setkala s Pánem Bohem. Řekla jsem, že to nemůžu podepsat.“

 

„Nemohla jsem si vybrat rodiče“

Milušku Havlůjovou tehdy umístili do podzemí na samotku: „Věděla jsem, že jsem udělala dobře, že se nemusím bát. Rozhostil se ve mně klid.“ V cele musela vydržet asi týden: „Ležíte na slamníku, celou noc na vás svítí světlo, ruce musíte mít na dece. Přes den chodit, žádná židle, jen ten slamník. Další návrh, abych podepsala spolupráci, už naštěstí nepřišel.“ Když Milušku Havlůjovou vrátili na společnou celu, výslechy pokračovaly. Po jednom výslechu vyčerpáním omdlela a upadla tak nešťastně, že si způsobila pohmožděninu na noze a nemohla se postavit: „Převezli mě na Pankrác. Muselo to být někdy v srpnu, protože když mě vezli sanitkou, v Praze byly stánky se zeleninou a viděla jsem hlávky zelí.“ Doktoři muklové se rozhodli Milušce Havlůjové pomoci. I když neměla nohu zlomenou, napsali, že má asi naštípnutou kost, a zařídili jí i větší příděl jídla. Miluška Havlůjová tehdy vážila jen 49 kg. Zároveň jí doktoři na rentgenu zjistili stíny na plicích.

V soudní vazbě na Pankráci zůstala asi pět měsíců: „Nic se neděje. Pak jdete k obhájci a soudci. Soud jsem měla 27. listopadu 1953. Nesoudil mě nikdo jiný než JUDr. Vojtěch Rudý. Řekl mi, že dostanu asi pět let. Že se to otec sice snažil vzít na sebe, ale že má vina je prokázána.“ U soudu se objevil i kadeřník Trávníček: „Dostal, co odseděl, a šel domů. Pravděpodobně podepsal spolupráci. To později vyplynulo z běžné praxe.“ Při přelíčení si Miluška Havlůjová neodpustila malou jízlivost: „První bod obžaloby zněl, že jsem kapitalistického původu. Když se mě obhájce zeptal, co chci říct k obžalobě, odpověděla jsem, že bych jen chtěla říct, že jsem si nemohla vybrat rodiče. Rudý se na mě rozeřval. Byla jsem tak zkoprnělá, že jsem si sedla: ‚Vstaňte!‘ Zase jsem se postavila. Už jsem neřekla ani slovo.“

Za pokus o přečin pobuřování proti republice a pokus zločinu vyzvědačství byla Miluška Havlůjová odsouzena k pěti letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 5000 Kčs, konfiskaci celého jmění a ke ztrátě občanských práv na pět let. Otec Jaroslav dostal o měsíc později deset let.

 

Svatý Jan pod Skalou

Díky dobrým doktorům a jejich posudkům i svému onemocnění plic se Miluška Havlůjová dostala do skupiny III, čímž se vyhnula tvrdému vězení v Želizevcích na Slovensku. Místo toho putovala do Svatého Jana pod Skalou, který tehdy sloužil jako vězeňská nemocnice pro dlouhodobě nemocné tuberkulózou nebo rakovinou: „Protože jsem byla mladá, nabídli mi práci chodbařky. Přišla jsem na celu, kde byla jedna vražedkyně, dvě od retribučního soudu, politická vězeňkyně Jaruška Matesová a pak jedna prostitutka.“ Práce chodbařek spočívala především v roznášení jídla, které bylo poměrně slušné, a v neustálém mytí chodeb, schodů a ubikací dozorců.

Miluška Havlůjová ve Svatém Janu pod Skalou zažila i jedno nečekané setkání: „Nesli jsme prádlo do prádelny a já na něm čtu: Winkelhöferová. Když jsme šli nahoru, ptám se ostatních, jestli není z Klatov, protože šéf tamního gestapa, který vyslýchal moji maminku a na mého otce vypsal odměnu, se jmenoval Winkelhöfer. Byla. Příště, když jsme nesly prádlo, se na mě obrátila: ‚Ty mě znáš?‘ – ‚Neznám, ale váš muž zatýkal moji maminku. Jmenovala jsem se Pomplová.‘ Zbystřila a zeptala se, jak to s otcem dopadlo. ‚Vrátil se.‘ – ‚A co dělá?‘ – ‚Je zavřenej.‘ – ‚A ty taky jako ostatní. Co vy Češi vlastně chcete...‘ Byla tam až do roku 1954.“

Poměry ve věznici byly celkem dobré. Žádná šikana ani bití, dozorkyně poměrně slušné. Vězeňkyně také mohly dostávat od rodin peníze a nakupovat si v místní kantýně nějaké jídlo na přilepšenou i základní hygienické potřeby. Jako chodbařka si Miluška Havlůjová navíc vydělala korunu denně, takže na obvyklé vězeňské poměry padesátých let materiálně ani tolik nestrádala. Nejhorší bylo samozřejmě odloučení od rodiny, především od malého syna: „Měla jsem povolenou fotografii rodiny a jednu fotografii syna Tomáše. Dopisy jsem mohla psát tak jednou za šest týdnů. Odvedou vás do kanceláře a tam to musíte napsat.“ Jak později na svobodě Miluška Havlůjová zjistila, přetržené pouto mezi matkou a synem už se nikdy nepodařilo plně obnovit.

 

Narušený vztah se synem

Po necelých dvou letech se Miluška Havlůjová naštěstí dostala ze Svatého Jana pod Skalou na svobodu při tzv. akci „M“, kdy v roce 1955 prezident Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi a nemocným: „Vztahovalo se na mě oboje. Přišla jsem domů 1. března ve středu. Velký problém představovalo navázání kontaktu se synem. Zjevila jsem se doma, neznal mě, viděl mě snad dvakrát třikrát na návštěvě. Pořád se na mě díval. Šla jsem k němu, odtahoval se, prostě mě nebral.“

Dlouho se ale z návratu domů Miluška Havlůjová neradovala. Už v sobotu si totiž zlomila nohu a z vězení si přinesla tuberkulózní bacil, který v ráně způsobil zánět kostní dřeně. Náročné léčení s několika operacemi a opakovanými pobyty v nemocnici trvalo dalších sedm měsíců. Odloučení od syna se protahovalo. Po uzdravení se musela Miluška Havlůjová navíc ještě vyplatit z peněžitého trestu 5000 Kčs: „Jinak bych musela odsedět ještě tři měsíce.“ Jakmile tedy mohla začít chodit, hledala si práci a nastoupila do Restaurací a jídelen jako účetní. Zůstala tam až do roku 1960, kdy místní pobočku převzala Praha, kam Miluška Havlůjová v rámci reorganizace přešla.

Téhož roku byl propuštěn na amnestii i otec Jaroslav Pompl, ovšem se silně podlomeným zdravím: „Protože utekl před gestapem, směl být jen v uzavřených věznicích – Bory, Valdice, Leopoldov. Zemřel ve věku 61 let v roce 1965.“ Narušený vztah matky a syna se narovnával jen pozvolna: „Na prvním místě vždycky miloval moji maminku. Až do konce jejího života jsem byla až ta další. Do dnešních dnů jako by se vždycky při důležitých věcech vytvořila nějaká zeď.“

Teprve pád komunismu v roce 1989 přinesl celé širší rodině úlevu od nekonečných drobných ústrků. Po revoluci se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politiky. Vstoupila do Občanského fóra a v roce 1992 se stala starostkou Rudné: „Dělala jsem ji dvě volební období, až do roku 1998.“ Když starostovala, vždy si na počátku roku do svého diáře napsala následující heslo:

„Pane, dej, abych konala tak, abych se za své počínání nemusela stydět. Abych byla spravedlivá, abych rozlišila věci důležité a nepodstatné, a k tomu mi dej sílu. Abych se nebála obhájit věci důležité a nemarnila čas věcmi, které důležité nejsou. A tu cestu mi ukaž, Pane.“