Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Havlůjová (* 1929  )

Když podepíšete spolupráci, pustíme vás domů. Tady jsou vaše šaty

  • narozena 13. května 1929

  • rodiče, především otec, se aktivně podíleli na protinacistickém odboji na Rožmitálsku

  • po únorovém puči v roce 1948 byla rodině zkonfiskována pila a otec byl na rok uvězněn

  • v roce 1953 odsouzena na pět let za pokus o pobuřování a vyzvědačství, přestože měla malé dítě (otec podruhé odsouzen na deset let)

  • téměř dva roky byla vězněna ve Svatém Janu pod Skalou, pak propuštěna díky amnestii

  • několik dní po propuštění si zlomila nohu a sedm měsíců se léčila se zánětem kostní dřeně

  • za komunismu se živila jako účetní, po roce 1989 se aktivně zapojila do politiky a vstoupila do Občanského fóra

  • v letech 1992-1998 byla starostkou Rudné

Úřednice a polistopadová starostka. Narodila se 13. května 1929 v Dušníkách u Prahy.

Motto:

„Zvedla se ve mně jakási hradba. Začala jsem se modlit. A Bůh stál tehdy při mně a já jsem nepodepsala!“

Citát k listopadu 1989:

„Opravdovou svobodu nám přinesl až listopad 1989. Když přišel rok 1989, dala jsem se do Občanského fóra, za které jsem i kandidovala a stala se na dvě volební období do roku 1998 starostkou v Rudné u Prahy. Mnohé se nám tehdy podařilo pro obec udělat. Postavil se například domov důchodců, který obec nestál ani korunu.“

Medailon:

Miluška Havlůjová neprožila klidné dětství. Její rodiče se zapojili do protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. Matka Emílie byla v roce 1944 zatčena a internována v Malé terezínské pevnosti, otec Jaroslav Pompl zase jakožto zástupce velitele Obrany národa na Rožmitálsku strávil poslední rok války v ilegalitě. Navíc byl za svou odbojovou činnost v prosinci 1948 odsouzen lidovým soudem v Písku k trestu jednoho roku v táboře nucených prací. Tehdy devatenáctiletá Miluška Havlůjová se s nespravedlivým rozsudkem pro svého otce nehodlala smířit a snažila se jeho opis odeslat prostřednictvím spojky do zahraničí. Stejné cesty chtěla pak využít i za rok po otcově propuštění k odeslání zprávy o poměrech v uranových lágrech na Jáchymovsku a filmu o těžbě na Příbramsku. Žádná z jejích zpráv se do zahraničí nedostala, zato stopu Milušky Havlůjové zachytila Státní bezpečnost.

Jejímu zatčení v květnu 1953 předcházel několikahodinový lednový výslech. Při něm jí byl odebrán čtrnáctiměsíční syn Tomáš, kterého po celou dobu výslechu nesměla utěšit, nakrmit ani přebalit, ačkoli plakal a volal mámu z vedlejší místnosti. Při jednom z dalších výslechů už po zatčení se ji snažili přinutit ke spolupráci s StB. Z okna do Bartolomějské ulice ji nechali půl hodiny dívat se na kočárek s malým dítětem – stačilo podepsat a mohla jít domů za svým Tomášem. Proč tak neučinila? „Zvedla se ve mně jakási hradba. Začala jsem se modlit. A Bůh stál tehdy při mně a já jsem nepodepsala.“ V listopadu 1953 byla tedy Krajským soudem v Praze odsouzena k pěti letům těžkého žaláře, peněžitému trestu, konfiskaci majetku a ztrátě čestných práv občanských na dobu pěti let. Její syn Tomáš tak vyrůstal pouze s otcem a babičkou.

Pro svůj špatný zdravotní stav byla Miluška Havlůjová zařazena do Útvaru nápravných zařízení Svatý Jan pod Skalou, kde se setkala mimo jiné s manželkou šéfa klatovského gestapa, který za války krutě vyšetřoval její matku. Podmínečně propuštěna byla 1. března 1955, předtím se však ještě stihla nakazit tuberkulózou a po úrazu jí hrozila amputace nohy. Lékaři nohu nakonec zachránili a v roce 1960, když se na první velkou amnestii prezidenta republiky vrátil z vězení i její otec, byla rodina po dlouhých letech opět pohromadě.

V té době byla Miluška Havlůjová zaměstnána jako úřednice v podniku Restaurace a jídelny. V Klasu na Václavském náměstí, kde pracovala, se její otec po svém propuštění pravidelně scházel se svými přáteli a spoluvězni, a tak i ona byla velmi častou účastnicí těchto setkání. Po listopadu 1989 se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politického i veřejného života a na dvě volební období se stala starostkou v Rudné u Prahy.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století