Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Havlík (* 1925  †︎ 2019)

• narozen 27. ledna 1925 v mlynářském rodě v Dobřichovicích

• od roku 1856 rod Havlíků provozoval mlýn a později elektrárnu v Dobřichovicích

• studium na reálném gymnáziu na Vyšehradě, maturita po válce

• studium na Fakultě elektrotechniky ČVUT, v roce 1949 byl vyloučen

• 1. ledna 1953 byl znárodněn mlýn, rozvodná síť k elektrárně byla znárodněna již v roce 1945

• obytná část mlýna jim byla navrácena v roce 1964

• pracoval jako energetik ve Středočeských mlýnech

• později jako technický projektant v podniku Kovoprojekta

• v roce 1991 restituoval se svojí sestrou mlýn i elektrárnu, kterou na své jméno provozoval do roku 2017

• zemřel v Dobřichovicích 27. června 2019.

Antonín Havlík se narodil 27. ledna 1925 jako potomek v mlynářském rodě, který po čtyři generace, po více než sto let, v Dobřichovicích provozoval mlýn. Ten v roce 1856 koupil v Dobřichovicích od Řádu křižovníků s červenou hvězdou František Havlík z Blatné. Po dvou letech však mlýn shořel, ale ještě týž rok byl obnoven. V roce 1884 předal František Havlík mlýn svému synovi Karlovi, který v roce 1886 na mlýně zrušil pilu. V roce 1912 byl postaven nový jez, kolmý na tok řeky, místo starého šikmého. V roce 1920 Karel Havlík starší předal mlýn svému synovi Karlovi, otci Antonína Havlíka. Karel Havlík mladší (1888–1965) založil u mlýna elektrárnu a zbudoval elektrickou rozvodnou síť.

Za války chodil pamětník na reálné gymnázium na Vyšehradě, maturoval však až rok po skončení války. Na konci války měl být nasazen do průmyslu, podobně jako mnoho jeho vrstevníků. U Antonína Havlíka se počítalo s prací v Praze na Smíchově, kde stála malá fabrika, vyrábějící přesná měřidla, jež se používala například při výrobě letadel Junkers.

Místní spojkou během Květnového povstání

„Když asi v půl jedné volala Praha o pomoc, tak jsme s o rok starším bratrancem šli k nádraží. Tam jsme potkali skupinu lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou Revoluční národní výbor. Šli na národní výbor, dnešní radnici v Dobřichovicích, a tak nás vzali jako spojky. Takže jsme ty květnové dny prožili na národním výboru jako spojky, když potřebovali něco doručit nebo vyřídit.“

Pamětník spolu dalšími mladíky zajišťoval pěšky či na kole spojení dobřichovického výboru s okolními obcemi nebo jen předával zprávy v rámci Dobřichovic. Nic výjimečného nezažil ani se nepovažuje za hrdinu. Vzpomíná si na to, že v jedné vile po Němcích se našlo větší množství konzerv „olejovek“ a že Revoluční národní výbor rozhodl o jejich distribuci obyvatelům. 

Antonín Havlík vzpomíná: „Přes Dobřichovice projížděla část armády SS, která jela původně na Prahu, ale když tam dorazili vlasovci, tak došlo k nějakému jednání s představiteli Prahy, v Lahovicích se začali vracet a část jela přes Dobřichovice na západ.(…) Všude se dělaly překážky na silnicích, barikády, pak se odstraňovaly. Nepřihodilo se nic. Při přejezdu mostu v Letech házeli do řeky bedny, ono to připlavalo k nám na turbíny a byly tam třeba psací stroje a také náboje.“

Dobřichovicím se větší boje na sklonku války vyhnuly, nicméně i tam došlo na jaře 1945 ke střetům.

„Zažil jsem, byl jsem na druhé straně, když přiletěli kotláři, jak se říkalo těm letcům. Byl tady odstavený vojenský vlak, tak na něj nalétávali a shodili několik bomb na obě strany nádraží. To naštěstí přímo nezasáhli, ale vznikly tam krátery po bombách.“ 

Byl také svědkem poválečného vyřizování účtů. „V lesech snad chytili nějaké Němce s tím, že jsou ozbrojení, a odvedli je do sokolovny a tam je hrozným způsobem popravili. Pak je pochovali do těch kráterů. Takže to je taková epizoda. Když to potom člověk vrátil a slyšel, jak se to dělo, jak ty lidi přinutili položit se na zem.(...) Kdo to nezažil...“ Později mu tyto scény připomněla četba slavného románu Zbabělci od Josefa Škvoreckého. „Já jsem se náhodou nachomýtl k tomu, že z jednoho statku vyběhl zaměstnanec, a kdyby ho byli nedrželi, tak běžel s puškou do té školy, že je postřílí.“

Znárodnění mlýna

Antonín Havlík byl třetím synem Karla Havlíka, prvorozený Mirek zemřel v jednom měsíci a druhorozený syn Karel (toho jména třetí v řadě) ve věku sedmi let. Pamětník byl tak připravován na to, aby mlynářskou živnost převzal, tomu však zabránili poválečné události. Podnikání začalo být omezováno již za války a bylo velmi těžké dodržovat veškeré předpisy. Na udání byl Karel Havlík zatčen gestapem a několik let strávil ve vězení.

Od roku 1941 začaly jednotlivé elektrárny dodávat proud do společných sítí. Dobřichovická rozvodná sít postavená Karlem Havlíkem byla roce 1945 znárodněna. Karlu Havlíkovi se však podařilo přesvědčit úřady, že elektrárna je potřebná i pro mlýnské podnikání, takže nebyla zahrnuta do znárodnění. Podnikání na mlýně komunistický režim omezoval postupně po únoru 1948. Na své jméno mohl Havlík podnikat do roku 1950 a poté mlýn převzal národní podnik Středočeské mlýny. Rodina Havlíkových měla štěstí a mohla ve mlýně zůstat, ačkoliv byly i velké tlaky na jejich vystěhování do pohraničí. Za Karla Havlíka se však postavili jeho spoluobčané a také měl štěstí na nově dosazeného vedoucího mlýna, kterým byl slušný člověk, jistý pan Bílý. Mlýn byl oficiálně znárodněn až na začátku roku 1953.

 „To byly postupné kroky. Tatínek měl samozřejmě licenci, živnost na mlýn. Nejdřív vám zakázali dělat obchodní mletí. Potom vám zakázali mletí na vlastní účet, dělal jste to jen pro podnik, ten vám dodal obilí. Obchodníkům jste to dal namleté a oni vám to prodávali. Oni vám pak zaplatili jen mzdu. Nájemné, jak jsem říkal, bylo jen ve výši pojistky. Tak to nebylo z čeho platit. Tak se postupně přitahovalo. Nejdřív takhle, pak se stal otec jen zaměstnancem. Pak přišlo znárodnění, 1. 1. 1953. To mělo tu výhodu, že nám to potom vrátili. Kdyby to bylo znárodněné v roce 1945 z titulu energetického zákona, tak bychom si to museli koupit nazpátek. Vracelo se jen to, co bylo znárodněné po roce 1948.“ 

Antonín Havlík se po maturitě rozhodl studovat na Fakultě elektrotechniky ČVUT, přestože se o politiku nijak nezajímal, prověrky po roce 1948 ho neminuly a byl ze studia vyloučen. „Vůbec se s námi nebavili“, vzpomíná. Vojenské službě se mu podařilo ze zdravotních důvodů vyhnout.

Pamětník i jeho otec mohli na mlýně zpočátku pracovat jako zaměstnanci v podniku Středočeské mlýny. Antonín Havlík pracoval na pozici energetika. Když měla být přemístěna centrála Středočeských mlýnů z Prahy do Kladna, rozhodl se však z podniku odejít. Nastoupil do podniku Kovoprojekta, kde pracoval přes třicet let jako technický projektant.

V roce 1964 byla Havlíkům navrácena obytná část mlýna. V polovině šedesátých let socialistický podnik zastavil mletí, mlýn byl ponechán jako kapacitní rezerva a postupně chátral. Elektrárna zůstala v provozu.

V roce 1991 byl Antonínu Havlíkovi a jeho sestře Jarmile Sikytové, rozené Havlíkové, navrácen mlýn i elektrárna. O několik let později podíl Jarmily Sikytové ve mlýně odkoupil syn Antonína Havlíka Daniel, který zde začal podnikat. Obytnou část mlýna si v roce 2004 rozdělili oba synové Antonína Havlíka, Daniel a Antonín ml. 

Elektrárna v Dobřichovicích byla po restituci provozována na jméno Antonína Havlíka staršího. Po kompletní rekonstrukci dobřichovického jezu v roce 2000 bylo možné přistoupit k modernizaci elektrárny.

A pamětníkovo životní krédo? Antonín Havlík měl od komunistického režimu trvalé kádrové problémy a jakmile se jednalo o jeho případném kariérním postupu, narazilo se na kádrový posudek o jeho původu. Přesto tvrdí: „Jste-li výkonný, tak se uplatníte. Můžete mít problémy, můžete narazit na nepříjemné lidi... Když však člověka baví práce, ať je kdekoliv, tak ho to zkrátka baví. A mě to bavilo vždy.“