Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., Mgr. Jan Havlíček (* 1965)

Ta atmosféra mezi Šumperkem a Prahou, to bylo, jako by člověk přejel železnou oponu

  • narozen 14. července 1965 v Šumperku

  • rozšiřoval a distribuoval samizdat

  • pašoval samizdat z Polska

  • s přáteli založili distribuční středisko Lidových novin v Šumperku

  • v hledáčku StB

  • jedna z vůdčích postav sametové revoluce v Šumperku

  • jeden ze zakládajících členů Občanského fóra v Šumperku

  • v roce 2020 obchodně-správní ředitel Šumperské provozní vodohospodářské společnosti

  • bydlí v Šumperku

Jan Havlíček na první pohled působí rozporuplným dojmem. Dlouhé vlasy stažené do culíku, hustý plnovous, ale přitom seriózní oblečení a kultivované vystupování. Vyjadřuje to jeho svobodomyslný postoj k životu, nesvázaný konvencemi, ale také spolehlivost a v určité míře i neměnnost názorů. V mládí premiant gymnaziální třídy a vysokoškolský student rebelující proti komunistickému režimu. Věděl, proti komu a proč bojuje, a pohyboval se nejen v prostředí undergroundu, ale také katolického disentu. Přepisoval, tiskl, z Polska pašoval a šířil různé druhy samizdatu a s přáteli založili distribuční středisko Lidových novin v Šumperku, za což se dostal do hledáčku StB. Přirozeně se tak stal jednou z vůdčích postav sametové revoluce v Šumperku.

Cesta k víře a undergroundu

Jan Havlíček se narodil 14. července 1965 v Šumperku jako starší ze dvou sourozenců rodičům Jiřímu a Haně. Rodina bydlela v panelovém bytě. Matka se živila jako účetní, otec, inženýr chemie, pracoval ve výzkumném ústavu pro práškovou metalurgii. Rodiče neměli výrazné potíže s komunistickým režimem, ale rozhodně nepatřili mezi jeho příznivce. Doma pravidelně poslouchali Svobodnou Evropu, a dokonce Janovi zakázali chodit do Pionýra. Oba synové také s otcem pravidelně navštěvovali mše svaté.

Zásadní názorový obrat v Janově životě nastal na šumperském gymnáziu. V prvním ročníku byl sice jako premiant určen předsedou třídy a tím i předsedou SSM (Socialistického svazu mládeže), ale už po několika měsících ho třídní učitelka z této funkce odvolala. „Odůvodnila to tím, že třídu orientuji špatným směrem, což jsem nakonec měl i písemně ve svém hodnocení, které se vydávalo po maturitním vysvědčení pro vysokou školu,“ dodává Jan Havlíček, který se tehdy mimo jiné odmítal účastnit masových prorežimních pochodů oslavujících vítězství socialismu, například na 1. máje.

Janovou vášní se tehdy stala rocková muzika. Poslouchal například českou kapelu Etc… se zpěvákem Vladimírem Mišíkem, anglické hudební uskupení Led Zeppelin a později se mu podařilo získat nekvalitně nahrané pásky intenzivně režimem pronásledované kapely The Plastic People of the Universe, familiárně zvané Plastici. Chtěl se tak, alespoň co se týče oblékání, přiblížit svým idolům, což však striktní pravidla gymnázia neumožňovala. „Do školy se nesmělo ani ve sportovním oblečení, čímž byly myšleny jakékoliv tenisky, jakékoliv tričko, které nemělo límeček, jakékoliv modré kalhoty, které byť vzdáleně připomínaly džíny. Kontrolovalo se to tak, že ráno stál pověřený učitel u vchodu do školy, a kdo přišel nevhodně oblečen, tak ten člověk se musel jít domů převléct a měl neomluvenou absenci. O délce vlasů ani nemluvě. Takže s tím jsem měl věčně problém.“

I z toho důvodu Jan příliš neznal komunitu mániček v Šumperku. Přesto si vzpomíná, že se zúčastnil dvou tajných koncertů na hraně legality se pohybujícího písničkáře Pepy Nose v Šumperku, které uspořádal Jaromír Hutař a Jiří Nevtipa. První proběhl v létě roku 1983 v lomu v Temenici a další 20. ledna 1984 v budově dnešní pivnice Kotelna. Po druhém koncertě policejní složky prolustrovaly všech asi padesát diváků. „Šli jsme od nádraží ke Kotelně. Pepa Nos vpředu a za ním šňůra mániček. Ještě zpíval: ,Všichni jdou rovnou za Nosem.‘ Toho by si všiml i slepý,“ s úsměvem dodává Jan Havlíček.

V té době u Jana nastal přerod i ve víře v Boha. Do šumperské farnosti v roce 1977 nastoupil kaplan Petr Hrubiš, který se intenzivně věnoval mládeži, což do té doby nikdo nedělal, a kolem něhož se vytvořila silná komunita věřících. „Velice mě ovlivnil a nasměroval do toho zralého chápání víry a křesťanství. Pro mě to byl naprosto zásadní člověk.“

U Julka Vargy

Jana Havlíčka učila na gymnáziu mimo jiné Dana Vargová, která ho jako premianta třídy občas poslala pro něco k sobě domů. Její syn trpěl nemocí zvanou dermatomyositida, což je velmi těžká forma autoimunní nemoci, kdy imunitní systém působí proti vlastním tkáním a pomalu ničí všechen život v těle. „Vešel jsem dovnitř a na posteli ležel Julek. Jak jsem ho tam viděl zkrouceného, vyhublého, tak jsem si myslel, že omdlím. Strašně jsem se polekal. Pak jsem asi tři dny nemohl spát. Když byl oblečený a na vozíku, tak to nevypadalo tak, jako když tam ležel v trenýrkách se zkroucenýma pařátama, olysalou hlavou a po těle všude vředy,“ vzpomíná Jan Havlíček na první setkání s Juliem Vargou, inteligentním mladým mužem otevřeným novým myšlenkám, který konvertoval ke křesťanské víře. Přestože byl upoután na lůžko, trpěl velkými bolestmi a pokroucenou rukou sotva udržel tužku nebo obrátil list papíru, dokázal v sobě najít obrovskou vnitřní sílu a rozhodl se pomáhat druhým. Denně se u něj scházelo mnoho lidí a on jim nikdy neodmítl pomoc a svým rozhledem a moudrostí jim dodával odvahu.

Po prvotním šoku ho začal pravidelně navštěvovat i Jan Havlíček. Vzpomíná, že lidí stále přibývalo a dům navštěvovaly i vůdčí osobnosti protirežimního odboje u nás. „To byl nonstop filozofický a politický seminář. Pořád se tam debatovalo o teologii, o politice i přírodních vědách. Jezdili tam zajímaví lidé. Člověk tam přišel a seděl tam třeba Dominik Duka nebo někdo takový a bavil se. Myslím, že velkou úlohu v otevření Julka do světa sehrál Josef Zvěřina, který si s Julkem padl do oka. On potom dával nějaké echo, protože to nebylo bezpečné jít jen tak k někomu. Takže garantoval nějakým lidem, že je to bezpečné místo a že tam můžou jít,“ vzpomíná Jan Havlíček, který se právě u Julia Vargy seznámil se svou budoucí manželkou Hanou Fukanovou.

Během sametové revoluce na konci roku 1989 se Julius Varga stal jednou z hlavních osobností boje proti totalitě v okresním městě Šumperk. „On byl iniciátorem spousty věcí. Protože na to měl čas a mozkovou kapacitu, tak měl spoustu věcí promyšlených a podpořil je tak, aby došlo k akci,“ dodává pamětník k osobě Julia Vargy, který zemřel 4. května 1996 ve svých třiatřiceti letech.

Praha, to byl úplně jiný svět

Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek Jan i přes drobný škraloup v posudku nastoupil v roce 1983 ke studiu oboru vodní hospodářství na ČVUT v Praze. Dostal se do úplně jiného světa, kde lidé nebyli tolik pod kontrolou. „Ta atmosféra mezi Šumperkem a Prahou, to bylo, jako by člověk přejel železnou oponu. Bylo to tam naprosto liberální,“ říká pamětník, který konečně přestal řešit délku svých vlasů. Na škole sice dělali zkoušky z předmětů jako marxisticko-leninská filozofie nebo dějiny dělnického hnutí, ale jejich výuka prakticky neprobíhala. „Na první přednášku přišlo sto lidí, na další tři a pak už se přednášky nekonaly,“ dodává.

V Praze si Jan našel spoustu přátel podobného smýšlení, navštěvoval koncerty státem nepovolených kapel, pravidelně se účastnil Lennoniád na Kampě a různých protirežimních demonstrací, docházel na tajné bytové semináře a napojil se na lidi z tehdejšího pražského disentu, jako byla rodina Kaplanových, Václav Malý nebo Josef Zvěřina.

Do Prahy za ním ze Šumperka dojížděla jeho budoucí manželka Hana Fukanová. Společně se v roce 1988 stali jedni z prvních členů Nezávislého mírového sdružení – Iniciativa za demilitarizaci společnosti proklamující právo na svobodu, alternativní vojenskou službu pro odpůrce vojenské povinnosti a vyjadřující se k mezinárodním otázkám.

Jan také rozšiřoval různé druhy samizdatu, který vozil z Prahy do Šumperka. Dál je pak přepisoval nebo je na primitivním kopírovacím stroji tiskli u Julia Vargy. Později získali cyklostyl a už někdy v roce 1988 v Šumperku rozjeli distribuční středisko Lidových novin. Vycházely každý měsíc s počtem kolem pětadvaceti stran. „Já jsem dovezl čerstvé Lidové noviny. Holky z knihovny a další dobrovolníci dostali za úkol každý naťukat pět deset stran na blány cyklostylu. Hlavním strůjcem byl ale Jirka Suchan a Petr Gardáš, kteří to množili. Trvalo to spoustu hodin a bylo potřeba strašného prostoru,“ vzpomíná Jan Havlíček a dodává, že většinou se tisklo v bytě Petra Gardáše. Jednou ale tiskli i v domě budoucího tchána. „Množili jsme to u Hančiných rodičů, kteří byli na dovolené. Její otec, který byl ještě v komunistické straně, však přijel o den dřív domů, otevřel dveře a tam byla banda mániček a celej byt byl zaskládaný ještě mokrýma Lidovýma novinama. Tak to ho málem ranilo. Zasípal, že všichni mají okamžitě vypadnout, a složil se tam.“

Jiřího Suchana nakonec někdo udal za distribuci Lidových novin a byl obviněn z rozšiřování protistátních letáků. Naštěstí dřív než konečný verdikt soudu přišla sametová revoluce.

Potíže s StB a pašování samizdatu z Polska

V létě roku 1988 vyjeli Jan s Hanou Fukanovou a Tomášem Dvořákem přes NDR do Polska. V Krakově se na benzince dali do řeči se středoškolským učitelem, jehož jméno si Jan Havlíček bohužel již nepamatuje. Ten jim nabídl samizdat a rovnou si domluvili datum a místo předání, které mělo proběhnout o několik měsíců později na hranicích poblíž vrcholu Smrk v Rychlebských horách. Poláci se ale nakonec nedostavili, a tak odjeli s prázdnou. „Jeli jsme tam s Jiřím Suchanem nějakým starým moskvičem, kterému se vybila baterka. Parkovali jsme nedaleko Nýznerovských vodopádů. Při odjezdu to nešlo nastartovat. Naštěstí tam byl zájezd nějakých milicionářů, a tak nám pomohli nastartovat s pomocí kabelů. Kdyby věděli, co tam děláme, tak by z toho asi nebyli moc veselí,“ s úsměvem vypráví pamětník.

Po úspěšném absolvování ČVUT nastoupil Jan Havlíček jako vysokoškolský absolvent na roční zkrácenou vojenskou službu v Levicích na Slovensku. Na podzim téhož roku se rozjely rozsáhlé represe vůči představitelům Nezávislého mírového sdružení. Ve vězení skončila Hana Marvanová a Tomáš Dvořák. StB začala sledovat i pamětníkovu přítelkyni, teprve osmnáctiletou Hanu Fukanovou, o čemž také svědčí záznamy v Archivu bezpečnostních složek, kde je od listopadu 1988 registrována jako prověřovaná osoba. Několikrát tak skončila u výslechu. Někdy zkraje roku 1989 Hana navštívila Jana Havlíčka na vojně, což se dostalo do povědomí nadřízených, a Jan začal mít problémy. „Chodily mi rozlepené dopisy a některé vůbec nepřišly,“ vzpomíná a dodává, že mu několikrát prohledali osobní věci a opakovaně ho předvolávali k výslechu k podání vysvětlení. „Částečně jsem si to asi způsobil sám, protože mně tam chodily Informace o Chartě a další samizdat,“ vzpomíná a dodává, že u něj naštěstí nic nenašli, protože se mu podařilo na poslední chvíli veškeré tiskoviny schovat do kamarádovy skříňky. Každopádně se i Jan Havlíček dostal do hledáčku StB a od roku 1989 byl i on registrován jako prověřovaná osoba.

Čtrnáct dní po návratu z vojny měli 14. října 1989 Jan Havlíček a Hana Fukanová svatbu, na níž jim byl za svědka Julius Varga. Pamětník říká, že hosté si všimli, že obřad natáčí na kameru dva neznámí muži, nejspíš příslušníci StB.

Na začátku listopadu 1989 se Jan Havlíček společně s Janem Kašparem a Petrem Gardášem zúčastnili festivalu československé nezávislé kultury v tehdy již svobodném Polsku, konkrétně ve Vratislavi, kde vystupovali nejen českoslovenští písničkáři a disidenti, ale také osobnosti a umělci žijící v exilu. Tam se také opět setkali s polským středoškolským učitelem a domluvili si další schůzku u vrcholu Smrk v Rychlebských horách na 19. listopadu 1989. Tentokrát došlo k úspěšnému předání samizdatu. „Poláci nám říkali, že u nás je mela a je tam nějaký mrtvý, a my jsme o tom pořádně nic nevěděli. Jeli jsme domů a nevěděli jsme, že pašujeme literaturu v době, když už to není nutné,“ vypráví Jan Havlíček, jak o zásahu policejních složek proti demonstrantům na Národní třídě a údajné smrti Martina Šmída byli polští přátelé mnohem lépe informovaní, protože československá masmédia stále dodávala lživé informace.

Šlo to strašně rychle

Večer 17. listopadu 1989, v den zásahu na Národní třídě, proběhlo na faře v Rapotíně (u Nedvědů) setkání křesťanského disentu, mezi nějž samozřejmě patřil i Jan Havlíček s disidentem Václavem Malým. To ale ještě nikdo z nich netušil, co se dělo v Praze. Jak již bylo zmíněno, dva dny poté přivezli od polských přátel samizdatovou literaturu. Dne 21. listopadu u divadla v Šumperku proběhl první skromný protirežimní mítink moderovaný Jaroslavem Kopřivou. V následujících dnech se u divadla scházelo čím dál více lidí. Jan Havlíček vzpomíná, že to bylo velice emotivní a hektické období.

Někdy v těchto dnech v bytě Petra Opletala vzniklo šumperské Občanské fórum, jehož mluvčím se stal evangelický farář s odejmutým státním souhlasem Jiří Veber. Dne 25. listopadu se pak zástupci OF (Petr Schlemmer, Pavel Šafařík, Vladimír Vizina a Jan Havlíček) setkali se zástupci OV KSČ, aby domluvili případné využití kulturního domu a kina Svět pro mítinky. „To byla taková strýcovská schůzka. V okamžiku, když jsme tam vstupovali, tak nikdo nevěděl, jestli nás nezatknou milicionáři. Pavel Šafařík chodil po ulici, že kdyby nás nepustili ven, tak by to hlásil na Svobodnou Evropu. Teď to zní trapně, směšně, ale taková byla realita,“ vypráví Jan Havlíček, který o pár měsíců později v prvních svobodných volbách kandidoval za Občanské fórum a několik volebních období byl v zastupitelstvu města Šumperk.

Po revoluci působil v redakční radě Občanského fóra v Šumperku, rok jako dramaturg v kulturním domě, několik let dělal mluvčího okresního úřadu a pak ve vodárenství a také zvládl vystudovat právnickou fakultu. V roce 2020 byl obchodně správním ředitelem Šumperské provozní vodohospodářské společnosti. Se svou manželkou Hanou vychovali tři děti a stále bydlí v Šumperku.

Když se Jan Havlíček zamýšlí nad současným děním, tak je sice šťastný, že žijeme ve svobodném světě, ale má obavy ze vzrůstajícího celosvětového populismu a také z překotného ekonomického růstu. „Ekonomicky se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli. Bohužel je to každý rok lepší a lepší. A to bohužel říkám záměrně, protože o udržitelném rozvoji uvažuji tak třicet čtyřicet let. Mám z toho trochu obavy. Nevěřím, že vývoj životní úrovně může jít takovým tempem nahoru. Lidé se mají tak dlouho tak dobře, že si vytvářejí problémy mezi sebou,“ říká Jan Havlíček, který ještě na závěr dodává své životní motto, jež je citací jeho oblíbeného básníka Ivana Martina Jirouse: „Neplavil jsem se po mořích, a přesto sedím v lodi. Nade mnou nebe, ve mně hřích, dva věrní lodivodi. Namísto stěžně vztyčen kříž, tak pořád doufám, že mě něžně nad vodou podržíš.“

 

Haberland, L., Diplomová práce: Kapitoly z undergroundu na severní Moravě v letech 1970–1989. Univerzita Palackého v Olomouci, 2019.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)