Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Havelka (* 1937)

Čím víc překážek jsem míval, tím víc jsem byl přesvědčen, že musím ven

  • narodil se 29. srpna 1937 v Lošticích

  • vystudoval vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni

  • po 21. srpnu 1968 se rozhodl, že emigruje

  • první pokus o emigraci nevyšel, jeho přítelkyni kdosi anonymně udal a odebrali jí pas

  • v roce 1970 se dostal do Švýcarska, kde získal politický azyl

  • ve Švýcarsku zaměstnán u firmy Caterpillar

  • aktivním členem krajanského spolku Beseda Slovan

  • v roce 2018 získal cenu Gratias Agit

  • v roce 2023 žil ve Švýcarsku

Přísahám, že nebudu komunista

Jaroslav Havelka se narodil 29. srpna 1937 v moravském městečku Loštice, kde strávil idylické dětství v kruhu rodiny. První tři roky školní docházky absolvoval v Lošticích, poté se s rodinou přestěhoval do Chebu. Odtud také v roce 1948 vyrazil na sokolský slet do Prahy, kterého se jako cvičenec zúčastnil.

Po třech letech se pamětník s rodinou vrátil na Moravu do Mohelnice. Na Moravu si jeho otec také přivezl nákladní auto Opel Blitz, se kterým jezdil jako autodopravce. A o letních prázdninách mu pomáhal i jedenáctiletý Jaroslav. „Jednoho dne po prázdninách mi tatínek říká: ‚Jarku, pojď, půjdeme pro peníze. Tys pracoval, tak dostaneš výplatu, nakládal jsi cihly, tak sis vydělal peníze.‘ Tak jsme přijeli před traktorovou stanici, která se tehdy stavěla, což bylo pro komunisty velmi módní stavět traktorové stanice. To byl rok asi 1949, 1950 přibližně. Stavíme traktorovou stanici, no tak tatínek šel pro peníze a já jsem seděl v tom autě […] a točil volantem. Najednou přijde jeden pán, chytne mě za ucho, otevřel auto a takhle mě vytáhnul za ucho z auta a říká mi hanlivě, nevím přesně ta slova, takže si je nechci vymýšlet, ale velmi hanlivě mi řekl: ‚Vypadni z auta a maž domů. A řekni tvé matce, ať se modlí, jestli pustíme tvého tátu domů,‘“ vypráví. Malý Jaroslav hned utíkal domů, mamince vše řekl a její slova si zapamatoval: „Tak už je tady máme, ty komunisty.“ Sám pro sebe si v tu chvíli slíbil, že se nikdy komunistou nestane.

Hele, už nás okupují

Během měšťanské školy Jaroslav s kamarádem sestrojoval různé elektrické stroje, a tak další škola byla celkem jasná volba. V roce 1956 vychodil mohelnickou průmyslovou školu elektrotechnickou a poté pokračoval na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni.

Přelomovým okamžikem byla pro Jaroslava Havelku invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Když jsem poslouchal rádio, tak jsem slyšel zprávu, že Rusko obsadilo Československo. Šel jsem okamžitě o dvě patra výš k mému kamarádovi a říkal jsem mu: ‚Hele, už nás okupovali.‘“ Druhý den se vydal na křižovatku v Chebu, kde stál sovětský voják se samopalem. „Já jsem, poněvadž jsme mluvili rusky, tak jsem se ho ptal: ‚Co tady děláš, Ivane?‘ A on říkal: ‚Já vás zachraňuju od kapitalistů, podívej, jak tady jezdí.‘ A já jsem řekl: ‚To nejsou kapitalisti, to jsou běžní lidé.‘“

A právě v srpnu 1968 se rozhodl, že z Československa se svojí tehdejší přítelkyní a pozdější manželkou odejde. „Čím víc překážek jsem míval, tím víc jsem byl přesvědčen, že musím ven.“ Nejdříve si vyběhali povolení vyjet do Jugoslávie, ale jeho přítelkyni kdosi anonymně udal a večer před odjezdem si pro ni přišli a byl jí odebrán pas.

Další rok a půl se pak naoko rozcházeli a vzájemně se pomlouvali, aby se jim společně podařilo dostat ven. Nakonec se Jaroslav v roce 1970 dostal do Švýcarska do Ženevy, kde získal politický azyl. V roce 1971 se zde oženil a o tři roky později se manželům Havelkovým narodil syn.

Nejlepší věc byla, že jsem přišel sem, a nejšpatnější, že jsem přišel tak pozdě

Za 14 dní sehnal Jaroslav Havelka ve Švýcarsku práci, a sice v konstrukční kanceláři ženevského výrobce strojů na elektroerozivní obrábění. „Řekli, že mě nebudou zkoušet, protože Češi strojařinu umí. ‚Přijďte za týden a nastoupíte u nás.‘“ Vzpomínal, jak nastávaly chvíle, kdy neměl ve svém novém domově odvahu: „Ale posunovala mě nutnost pokračovat v žití, rozvíjet se a žít svůj život v duchu tom, co jsem si myslel, že je správné.“ Zatěžující pro něj byl i pocit méněcennosti, se kterým z Československa přišel. „Zdravé sebevědomí mi dodali až aktivity ve zdejší společnosti.“

Francouzštinu se pamětník učil po večerech, když ale došel k tomu, že se jí nikdy perfektně nenaučí, začal se učit angličtinu. V práci si pak domluvil i měsíční studijní výjezd do Anglie.

Díky tomu, že mluvil anglicky, přestoupil v lednu 1974 do firmy Caterpillar, která vyráběla různé zemní stroje a stroje pro těžební průmysl. Pracoval ve výcvikovém středisku a jezdil po celém světe, například v roce 1988 byl poslán do Ruska do diamantových dolů v Jakutsku.

Krátce po příchodu do Ženevy byl Jaroslav požádán, aby pro krajanský spolek Beseda Slovan nacvičil předtančení na ples. „Věděli, že jsem dělal společenské tance, vyučoval jsem různé taneční.“ Předtančení úspěšně nacvičil a aktivní ve spolku už zůstal, v roce 2007 byl zvolen jeho předsedou. V roce 2018 byl oceněn ministerstvem zahraničí cenou Gratias Agit, která je udělována za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. V roce 2023 žil ve Švýcarku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)