Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Havel (* 1936  †︎ 2011)

Pamatuju si kupodivu dost

  • narozen 5. října 1936 v Praze
  • spisovatel, dramatik, politik, první prezident České republiky
  • otec Václav M. Havel, matka Božena, roz. Vavrečková, strýc Miloš Havel
  • dětství za války zčásti trávil na letním sídle Havlov na Brněnsku
  • Skaut - člen 21. vodáckého oddílu ve středisku Šipka, přezdívka Chrobák
  • únor 1948 prožil v internátní škole v Poděbradech
  • v letech 1951–1955 v učebním oboru chemický laborant, večerně absolvoval gymnázium
  • počátky umělecké dráhy, literární skupina Šestatřicátníci
  • opakovaně nebyl přijat na vysokou školu humanitního zaměření
  • od roku 1960 pracoval jako jevištní technik, později se stal dramaturgem a kmenovým autorem Divadla Na zábradlí
  • 9. 7. 1964 – sňatek s Olgou Šplíchalovou
  • 1965 – člen redakční rady časopisu Tvář
  • 28. 6. 1967 – projev na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů
  • srpen 1968 – protiokupační vysílání rozhlasu v Liberci
  • normalizace, zákaz publikování, divadelní hry úspěšně uváděny ve světě
  • 1974 – práce v pivovaru v Trutnově
  • 1975 – otevřený dopis G. Husákovi
  • 1977 – prohlášení Charty 77, V. Havel jedním z autorů prohlášení a jedním ze tří mluvčích
  • 1977–1978 – několikeré zadržení a věznění, trvalý dohled StB
  • 1979–1982 – nejdelší věznění za aktivity související s činností Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)
  • 1989 – několikrát zatčen a vězněn, propuštěn díky tlaku domácí i zahraniční veřejnosti
  • petice Několik vět
  • 19. 11. 1989 stál u zrodu Občanského fóra, jedním z lídrů sametové revoluce
  • 29. 12. 1989 zvolen prezidentem ČSSR
  • v letech 1993–2003 prezidentem České republiky
  • 18. prosince 2011 zemřel na Hrádečku na Trutnovsku

„Pamatuju si kupodivu dost, “ odpověděl Václav Havel na dotaz, na co si vzpomíná ze svého dětství. Našemu rozhovoru byl vymezen pouze krátký čas, neboť Václav Havel byl až do konce svého života mimořádně aktivním a činorodým člověkem. Krom zážitků z dětství jsme se věnovali rodinnému zázemí, internátní škole v Poděbradech, řeč přišla na první literární pokusy, setkání s tehdejšími kulturními veličinami v 50. letech, ale dostali jsme se také k zájmu represivních složek komunistického režimu o jeho osobu.

Chtěl jsem být generálem

„Václav Havel jméno mé, narodil jsem se v Praze roku 1936,“ představuje se Václav Havel a dodává: „Já pocházím z rodiny, která byla později označena za rodinu buržoazní, a skutečně asi byla rodinou buržoazní. To znamená, že otec byl podnikatel, spravoval restaurační podniky Lucerny a Barrandova, které částečně zdědil po svém otci a částečně sám vybudoval. Samozřejmě to znamenalo, že jsme měli určitý komfort – vychovatelku, zahradníka, mělo to ovšem parametry přiměřené té době.“ Dodejme, že matka Božena Havlová byla dcerou Hugo Vavrečky. Důležitou roli v rodině hrál také otcův bratr Miloš, významná postava filmového světa, dalo by se říci tehdejší filmový magnát.

Nejranější dětství logicky poznamenala válečná doba. Jedním z prvních zážitků, který si Václav Havel vybavuje, byl okamžik, kdy se mu tuze zalíbila uniforma německého příslušníka SS. Dokonce mu chtěl utrhnout střapec z šavle. Vychovatelka trnula strachy, ale voják prý vše přešel s úsměvem. Náklonnost k uniformám nějakou dobu Václavovi vydržela. Takto odpovídá na otázku, kým chtěl v dětství být: „Chtěl jsem být generálem, protože ty uniformy mě fascinovaly. Mám bezpočet kreseb z dětství a jsou to samí ozbrojení generálové a maršálové.“

Podstatnou část dětství trávil Václav Havel ve venkovském sídle rodiny Havlů. Samota Havlov se nachází v kopcích severozápadně od Brna poblíž městečka Tišnov. Letní byt se stal nuceným útočištěm zvláště poté, co americké bomby během náletů na Prahu v únoru roku 1945 zničily jeden z činžovních domů rodiny Havlových na Rašínově nábřeží (poválečnou proluku až v 90. letech vyplnil známý „Tančící dům“).

Počátkem května roku 1945 osvobodila jižní Moravu Rudá armáda. Z těchto dnů přidává Václav Havel úsměvnou historku: „Utkvěla mi v paměti vzpomínka, že jsem si kulku ze samopalu vecpal do nosu a nešla potom vyndat. Musel operativně zasáhnout lékař.“  Méně veselý byl pohled na vyčerpané vojáky Malinovského armády: „To byly žebřiňáky plné krámů, vojáků a zbraní. Zastavovaly mezi statky a vojáci loudili od lidí kus chleba nebo nějakou potravu. Vyhladovělí, zbídačení, téměř vandráci, kteří byli vítaní samozřejmě jako osvoboditelé, ale zároveň z nich šla hrůza, protože všechno chtěli sníst, hodinky všem lidem brali z rukou a bylo s nimi těžké pořízení.“

Válka byla pryč a Václav už nechtěl být vojákem. Naopak stále více se v něm probouzely literární vlohy. Vzpomíná, že už od dětství ručně psal knížky o nejrůznějších tématech. „Snad se ještě někde najdou,“ doufá. Jednu dobu chtěl být podnikatelem. „Dokonce jsem si vymyslel podnik, jehož jsem byl jakoby šéfem. Napsal jsem o tom další ,knihu´, byla to koncepce toho podniku. Jmenovalo se to Továrna Dobrovka. Mělo to podobu takových komiksů – obrázků, kde jsem vyobrazoval, jak ti dělníci mají rádi toho svého majitele.“

Zde sehrál roli bezpochyby vliv otce – podnikatele, ale také filantropa. V knize rozhovorů Dálkový výslech Václav Havel hodnotí otcovy později sepsané memoáry takto: „Je až dojemné, jak se v těchto vzpomínkách zeširoka omlouvá světu za to, že mu v éře soukromého podnikání nezbývalo než podnikat soukromě.“ Otec Václav byl silně ovlivněn myšlením významného českého levicově orientovaného filozofa a sociologa J. L. Fischera. Strýc Miloš však spojoval rodinu s uměleckým světem, a tak Václav čím dál více tíhl k literatuře a filmu. „Chtěl jsem být filmovým režisérem. Několikrát jsem se hlásil na FAMU i na DAMU, nikdy jsem se tam nedostal z důvodů kádrových. Až teď budu na stará kolena režírovat film,“  říká Václav Havel v rozhovoru, který jsme vedli v době vrcholících příprav na natáčení jeho filmu Odcházení.

Když tu kachnu zastřelím, tak vám toho Havla pustím

Únorový komunistický puč v roce 1948 prožíval Václav Havel jako žák internátní školy v Poděbradech. Jednalo se o školu po anglickém vzoru, kterou navštěvovaly jak děti bohatých rodičů, tak také třeba sirotci, kteří za války přišli o rodiče, po únoru tam navíc byly „internovány“ děti některých diplomatů. „Vícero spolužáků se proslavilo,“ vzpomíná Václav Havel a uvádí například šéfa Olympijského výboru Milana Jiráska, filmaře Ivana Passera či Paula Fierlingera anebo svého celoživotního přítele Miloše Formana. Pokoj číslo 143 sdílel s Janem Škodou, který byl v roce 1989 činovníkem Československé strany socialistické a během sametové revoluce se zasadil o to, aby Občanské fórum dostalo k dispozici legendární balkon Melantrichu na Václavském náměstí. O několik ročníků výš chodili Ctirad a Josef Mašínové. „Znal jsem je. Byli to dobrodruzi, milovali battledressy,“ vzpomíná Václav Havel. Popírá však, že by se s někým z bratrů Mašínů ve škole popral, jak se občas traduje.

K únoru roku 1948 se váže Havlova vzpomínka na generální stávku. Výuka skončila předčasně, děti šly chodbou, když tu Miloš Forman pravil: „Budeme sundávat obrazy, když už je ta stávka.“ – „Pitomost, ale možná právě proto ulpěla v paměti,“ vzpomíná Václav Havel. Pomalu se dostával do věku, kdy se obyčejně děti vymezují vůči svým rodičům a mají tendenci bouřit se proti hodnotám, které reprezentují. Havlova rodina byla pevně ukotvena v prvorepublikové liberálně-demokratické tradici, Václavova „rebelie“ se však, na rozdíl od mnoha jeho vrstevníků, neprojevila příklonem k myšlenkám komunismu. Naopak se spolu se spolužáky snažili s určitou naivitou úměrnou věku proti komunismu vystupovat. „Měli jsme i odbojovou skupinu. Jmenovala se Jánošík. No, bylo to samozřejmě dětinské. Bylo to po únoru 48. To trošku vysvětluje tu atmosféru doby, včetně těch Mašínů. Byla to doba, kdy se zdálo, že je třeba nějakým způsobem vzdorovat tomu nastoupivšímu režimu. Jak vzdorovat? Mašíni zvolili cestu tu, že se probojovávali kamsi na Západ a tu a tam někoho zastřelili. Naše skupina Jánošík zvolila metodu agitace. Takže jsme psali různé letáky, na domy jsme psali zvolání ,Chceme svobodné volby!‘ nebo ,Pryč s komunisty!‘nebo tak. Samozřejmě, bylo to nesmírně nebezpečné, ale to jsme si jako děti ani neuvědomovali.“

Tento Havlův pokus o „odboj“ naštěstí zůstal bez postihu,  „buržoazní“ rodina Havlových však perzekuci neunikla. Strýc Miloš, který za války chránil před nacisty zdejší levicové umělce, byl zatčen. V rodině se traduje historka, jak Jan Werich, Vítězslav Nezval a další umělci orodovali u ministra vnitra Noska za jeho propuštění. Zastihli ho údajně zrovna na honu a Nosek jim měl říci: „Když tu kachnu zastřelím, tak vám toho Havla pustím.“ Ministr patrně mířil dobře, neboť Miloš Havel byl opravdu propuštěn a poté emigroval do Německa.

Co píšeš? Lyriku, nebo epiku?

Krátce vězněn byl i otec Václava Havla. Z kádrových důvodů nepřicházelo v úvahu studium gymnázia, a tak Václav Havel nastoupil do učení. Původně měl být tesařem, ale trpěl závratěmi, a co se týče manuální zručnosti, také na tom nebyl nejlépe. Vyučil se tedy nakonec chemickým laborantem. Namísto regulérního vzdělání čerpal Václav Havel poznání především v kavárnách. Spolu se stejně naladěnými přáteli našel útočiště v legendární kavárně Slavia, která byla i v dobách nejtvrdšího stalinistického teroru živým uměleckým centrem.  Již tu byla řeč o „prvorepublikovém duchu“ v rodině Havlových. Václavovi však po čase začal tehdejší kulturní mainstream připadat až příliš idylický, spíše se identifikoval s novými uměleckými směry, jako byl surrealismus. Velmi silně ho ovlivnila skupina 42 a především jedinečná osobnost Jiřího Koláře. „Byl to tehdy takový kazatel,“ říká Václav Havel a vzpomíná, jak se s přáteli jednou u Jiřího Koláře telefonicky objednali. Když je přijal ve svém bytě, nastalo oboustranné překvapení, když zjistili, že se vlastně znají z kavárny Slavia. Tehdy Václav Havel spolu s dalšími přáteli (Jiří Paukert – Kuběna, Josef Topol, Viola Fischerová a další) založili literární skupinu. Nazvali se Šestatřicátníci podle ročníku narození většiny členů. Jednalo se o mladé začínající umělce, kteří v dobách, kdy vládl socialistický realismus, nemohli pomýšlet na oficiální publikování. Havel s přáteli od počátku rezignovali na oficiální uměleckou kariéru a chtěli tvořit nezávisle na tehdejší oficiální kulturní scéně, vydávali samizdatový časopis Rozhovory.

Takovéto aktivity neušly pozornosti Státní bezpečnosti. Václav Havel například na svůj výslech vzpomíná s úsměvem, neb se ho estébák měl zeptat: „Co píšeš – lyriku, nebo epiku?“ Ve srovnání s „péčí“, kterou Havlovi věnovala státní policie v éře normalizace, nevidí tlak ze strany represivních orgánů v mládí jako příliš intenzivní.

Po Stalinově úmrtí a 20. sjezdu KSSS, kde byl „odhalen kult osobnosti“, nastalo kolem roku 1956 krátké období určité kulturní oblevy. Kritické hlasy zaznívaly především na oficiálních setkáních spisovatelů. Na jedno takové setkání s „mladými umělci“ byl pozván krom několika dalších dosud „zavržených“ umělců i tehdy dvacetiletý Václav Havel. Připravil si při té příležitosti diskusní příspěvek: „Asi nejostřejší byla myšlenečka, že by měli propustit zavřené spisovatele a že by měli umožnit publikaci těm nezavřeným, jako Černý, Chalupecký, jmenoval jsem různé… A trošku jsem se posmíval tomu květňáckému hnutí všedního dne, že jako by objevovali všední život a tím se začali vzdalovat té oficiální socialisticko-realistické kultuře. Tak jsem se trošku pokoušel ukazovat, že už to někdo dělal dávno před nimi – civilismus, skupina 42 a další. A proč ti nesmějí vycházet a být publikováni a proč si skupina kolem časopisu Květen přivlastňuje objevování všedního dne?“ Rebelantské vystoupení tehdy neznámého mladíka náležitě zvedlo ze židle zasloužilé komunistické kulturtrégry. Slovo si vzala Marie Pujmanová. „V Maďarsku v těchto dnech řádí fašistické bandy, které statečně pomáhá potlačit sovětská armáda. A že v té době se já bavím o nějakých údajně zavřených básnících (myslel se tím Zahradníček, Renč a jiní). A já jsem tam před tím plénem opáčil, že jestli si myslí, že není vhodná doba na rozpravu o poezii, tak nemají pořádat konferenci o poezii, že ano…“

Zde končí první část rozhovoru, který jsme vedli na jaře roku 2010 s Václavem Havlem. Pokračování nám bohužel nebylo dopřáno – zdravotní stav pana prezidenta se stále zhoršoval a naše naděje definitivně uťala zpráva, která o adventní neděli 18. prosince roku 2011 obletěla svět. Dramatik, významný politický myslitel, poslední československý a první český prezident Václav Havel zemřel ve věku 75 let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století