Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jafet Veshiinge Haundjodjo (* 1976)

Brečeli jsme, kde jsou ty naše Čechy

  • narozen 26. července 1976 v namibijském exilovém táboře Nyango v Zambii

  • po několika letech byl přesunut do tábora Lubango v Angole

  • v roce 1983 zažil bombardování jedné z osad angolského tábora Lubango jihoafrickou armádou

  • v roce 1985 odletěl spolu s dalšími 55 namibijskými dětmi do Československa v rámci internacionální pomoci hnutí SWAPO

  • v letech 1985 až 1988 žil se skupinou dětí na zámku v Bartošovicích na Novojičínsku

  • v letech 1988 až 1991 žil se skupinou namibijských dětí v bývalých lázních v Prachaticích

  • v roce 1991 se vrátil do vlasti

  • v České republice pak vystudoval bakalářský program zdravotnictví na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích

  • v roce 2022 žil v Namibii a pracoval jako vedoucí zdravotních sester na klinice ve věznici Gobabis Correctional Facility

„Windhoek? Ty vole, to bylo něco šíleného. Koukáme, kde jsou mrakodrapy. Nic! Kde jsou paneláky? Nic. Hory, vedro. Měli jsme rádi sníh, třeba jsem bruslil. Teď jsem říkal: ‚Ty vole, to budu bruslit a bobovat v poušti, nebo co?‘“ Takto vykresluje svůj šok z návratu po šesti letech do Namibie Jafet Veshiinge Haundjodjo. Byl jedním z 56 dětí, které v letech 1985 až 1991 v rámci tzv. internacionálního socialistického Československa žily a studovaly na českém území. Za šest let života ve formujícím věku s hostující zemí srostly natolik, že pro mnohé z nich nucený a nečekaný návrat znamenal celoživotní trauma. Nejinak tomu bylo v případě Jafeta.

Jafet Veshiinge Haundjodjo, kterému všichni říkají Vašek, se narodil 26. července 1976 v exilovém táboře pro Namibijce v Zambii, do něhož se jeho rodiče uchýlili kvůli okupaci a následné válce s Jihoafrickou republikou (JAR), v níž také oni bojovali pod vlajkou revolučního hnutí SWAPO za nezávislost vlasti. „Byli jsme v buši, v takovém kempu,“ vzpomíná na rané dětství v táboře Nyango a dodává, že s rodiči nežil. Staraly se o něj vychovatelky. „Byl jsem jako sirotek.“ Matka byla v té době na frontě v Angole a otec byl důstojník, který později v bojích padl. „Ty vychovatelky jsme my děti vůbec neznaly, byly pro nás cizí.“

„Byla to hrůza,“ hodnotí Jafet Veshiinge Haundjodjo své první roky, které strávil v táboře v Zambii. Vzpomíná si, že jich bylo v jedné místnosti čtyřicet, kluci a holky pohromadě. Rozděleny byly děti podle věku. „Učili nás tam revoluční písničky,“ vzpomíná a dodává, že vedoucí v nich pěstovali kult hlavy hnutí SWAPO a pozdějšího prvního namibijského prezidenta, Sama Nujomy. Děti byly také trénovány pro případ, kdy by na tábor zaútočila letadla. „Začali najednou křičet: ‚Letadla! Letadla! Letadla!‘ A děti musely skočit do zákopů. Pak jsme jako malí měli dřevěné pušky a s nimi nás trénovali,“ načrtává.

V Zambii prošel celkem třemi různými tábory – Lubango, Ndalatando a Kwanza-Sul. Následoval přesun do Angoly, kde nastoupil do základní školy. „Učili jsme se politiku, o SWAPO i o zemích, které nám pomáhají. Mezi nimi i Československo. Vždy to byly komunistické země. Tam jsem se dozvěděl také to, že ČSSR dávalo SWAPO pušky,“ vypráví. Svůj život v táborech popisuje jako život v nekonečném strachu. „Pořád ses bál, že na tebe zaútočí. Bylo to pro mě mentálně strašné. Protože nám to pořád říkali,“ vzpomíná. Strach umocňovala také častá cvičení, kdy se v táboře rozezněly sirény a děti se musely běžet schovat.

Jeho strach se pak zhmotnil ve skutečnou tragédii, kdy byly v prosinci 1983 osady v okolí centrálního tábora Lubango skutečně bombardovány jihoafrickou armádou. „Byla to katastrofa. Jenom stojíš a nevíš, co se děje. Utíkal jsem, nevěděl jsem, kde je moje maminka, moji sourozenci. Popadla mě cizí žena a odnesla do bezpečí,“ vzpomíná Jafet Veshiinge Haundjodjo rozrušeně. Matka tehdy žila s jeho bratry v jiném táboře. Napadení tábora Lubango má vliv na jeho psychiku dodnes. „Letadel jsem se bál už vždycky. Třeba když jsme byli v Prachaticích a letělo letadlo, skrýval jsem se. Bál jsem se, že to je nálet. A české učitelky říkaly: ‚Neboj se, Vašíku, jsi v bezpečí.‘ Měli jsme trauma,“ přiznává.

Top secret

To, proč se následně dostal zrovna on do skupiny 56 namibijských dětí, které byly relokovány do Československa, dodnes neví. Říká, že to měli být sirotci, kteří přišli aspoň o jednoho rodiče. „Pak jsem ale zjistil, že to tak nebylo. Že odjely i děti, které rodiče měly. Něco tam neklapalo.“ O tom, jak výběr skutečně probíhal, se dozvěděl až nedávno z knihy Kateřiny Mildnerové Černí sokoli.

„Naše vláda lhala,“ tvrdí Jafet Veshiinge Haundjodjo. „Řekla jen, že jdeme studovat do Evropy. A každý byl nadšen. Protože jsme byli ve válečné zóně. Pamatuju si ale, že nás tam bylo hodně a někteří neodletěli. Vím, že dvě dívky měly odletět, a nakonec tam místo nich dali jiné.“ A pochybnosti a chaos před odletem pak poskytují živnou půdu pro konspirace, které mezi „dětmi“ poletují dodnes. Například se doslechl, že hnutí SWAPO poslalo spolu s dětmi do Československa kufr diamantů, které je měly zaopatřit. „Nevím, jestli to je pravda. Bylo to top secret.“ To, že by s dětmi skutečně diamanty odletěly, se nikdy nepotvrdilo.

Děti doprovázela skupina šesti namibijských vychovatelek, které povolalo SWAPO, a jeden muž, pan Nepol. Pro většinu dětí to byl první let. Z Luandy se podle něho odletělo nejprve do jiného afrického státu, kde na ně čekali zástupci Československa, s nimi pak pokračovali do Berlína a z Berlína nakonec do Prahy. Přistáli v polovině listopadu, bylo už chladno. „To jsem v životě nezažil!“ kroutí hlavou Jafet Veshiinge Haundjodjo. „Ještě jsem nikdy nebyl v takové zimě. Všude bylo bílo. Vzal jsem sníh do ruky, netušil jsem, že to existuje, chtěl jsem ho dát do pusy. Myslel jsem, že to je cukr,“ směje se. „Vypadali jsme jako blbci z Afriky.“ Na letišti na ně podle něj čekali lidé z ministerstva zahraničí, kteří skupinu přivítali, a děti pak nastoupily do dvou autobusů, které je odvezly do Bartošovic na Novojičínsku. V té době mu bylo devět let.

Nikdy jsme v ruce nedrželi nůž a vidličku

Příjezd do Bartošovic byl pro něj velkým překvapením. „U nás vždy byly takové ty tradiční africké chatrče. Tady najednou byla elektřina. Tu jsme my neměli, používali jsme lampy. Když jsme přišli dovnitř, bylo všechno bílé, i pokoje, kde jsme spali. To bylo něco jiného, ohromného. Bylo to, jako kdybychom byli v Disneylandu,“ vybavuje si Jafet Veshiinge Haundjodjo. „Z Angoly a Zambie jsem přišel do nějakého zámku, kde jsem dostal pokoj,“ pokračuje a dodává, že nadšení panovalo i z vody tekoucí ze sprchy nebo ze splachovacího záchoda s toaletním papírem. „To bylo něco úžasného. My jsme nevěděli, že jsou země, které jsou takhle vyspělé!“

Když děti v Bartošovicích vystoupily z autobusu, byly podle něho před zámkem nastoupené české vychovatelky překvapené. „Ony měly doma své děti a najednou sem přijedou děti z Afriky, které jsou zmatené z bojů.“ Byly milé, ale hlavně zpočátku občas nevěděly, co s dětmi dělat. „My jsme byli darebáci. Vždycky na mě volaly: ‚Já tě seřežu, Vašku!‘“ směje se. Dětem totiž chvíli trvalo, než pochopily, co po nich vychovatelky přesně chtějí. Jak se mají chovat. A tam také vznikla česká verze jeho jména. Neuměly jeho namibijské jméno správně vyslovit, a tak mu, podobně jako dalším dětem ze skupiny, daly podobně znějící jméno české.

České vychovatelky komunikovaly zpočátku hlavně s namibijským sborem, kterým tlumočila jedna z nich. Skrz ně pak předávaly pokyny dětem. „My jsme tehdy česky ještě vůbec nerozuměly.“ Postupně děti začaly chápat, co po nich český pedagogický sbor chce, a s češtinou se začaly seznamovat. Děti si musely zvykat také na zdejší zásady stolování. „Nikdo z nás nikdy nedržel v ruce nůž a vidličku. U nás se vždycky jedlo rukama.“

Pamětník si na jídlo zvykl velmi rychle. Nejoblíbenější se u něj staly bramborové knedlíky, řízek s bramborovým salátem, který míval v Československu pravidelně na Vánoce, a zelí. „Mně chutnalo všechno. V buši nebylo nic. Ani olej. Vždy jsme jedli jen fufu, rukama. Jedli jsme i opice, prostě všechno,“ dokresluje Jafet Veshiinge Haundjodjo dřívější životní situaci.

Předsedou třetí skupiny

Skupinu 56 dětí rozdělili do pěti skupin podle věku a on byl zařazen do té třetí. Každá skupina měla předsedu, který měl zajišťovat pořádek a případně oznamovat prohřešky vychovatelům. Předsedou třetí skupiny byl právě Jafet Veshiinge Haundjodjo. Domnívá se, že každá skupina měla svou namibijskou vychovatelku a dvě české, které se střídaly ve službách. Ty namibijské nastupovaly ve chvíli, kdy těm českým skončila služba – tedy večer, v noci a o víkendech. Byly vyslány s dětmi zejména proto, aby mezi nimi udržovaly národní povědomí a namibijskou kulturu, respektive kulturu majoritní etnické skupiny Ovambo. „Učily nás hlavně vojenské a politické věci. Jak máme zpívat, jak uctívat našeho prezidenta. Opakovaly nám, že nejsme Češi a jednou se vrátíme, abychom osvobodili Namibii,“ vzpomíná.

Už brzy po příjezdu děti nastoupily do vlastní základní školy, která byla vybudována v prostorách bartošovického zámku, kde děti současně i bydlely. „Neuměli jsme jako školáci jazyk, takže jsme nemohli chodit do školy s českými dětmi,“ myslí si Jafet Veshiinge Haundjodjo. Čeština byla zpočátku primárním předmětem, děti se ji učily podle jeho vzpomínek ze slabikářů, kde byly obrázky a u nich napsáno, co znamenají. Ve škole pak měly klasické předměty jako v české škole včetně českého dějepisu. Informace o Namibii se učily až odpoledne na internátu s africkým personálem. Jezdily také na výlety do okolních měst.

Děti měly s českým personálem až rodinné vztahy. Byl na ně totiž milý až mateřský, oproti tomu, na co byly zvyklé v táborech, kde podobné projevy lásky příliš nepoznaly. Někteří členové personálu si brali děti také domů. Fyzické tresty si Jafet Veshiinge Haundjodjo z jeho strany nepamatuje, občas si ale vychovatelky postěžovaly namibijským kolegyním a ty pak děti večer, když české kolegyně odešly ze služby domů, bily. „Řezaly nás hodně.“ Dodává, že některé z dětí měly z jejich násilného chování trauma.

Jediný černoušek v autobusu

Přestože žily děti odděleně od zbytku vesnice a jejich čas byl zcela organizovaný, setkávaly se také s místními. A to přirozeně při výletech, společenských akcích nebo kroužcích, kterých se některé z nich účastnily. Za ním jednoho dne přišel místní trenér s tím, zda by nechtěl s jejich mužstvem trénovat. „A já řekl, že jo.“ Jafet Veshiinge Haundjodjo hrál pak za bartošovické žáky. A s ním ještě další chlapci ze skupiny. Mezi fotbalisty se podle svých slov naučil hlavně sprostá slova, aniž by věděl, co znamenají.

„Jednou jsem takhle oslovil jednu vychovatelku pí*o a dostal jsem facku. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená. Naučily mě to děti na fotbale,“ směje se. Dodává, že pak sprostá slova učil zase on další namibijské děti. Kamarády si na rozdíl od ostatních dětí našel v rámci týmu. „Byl jsem jediný černoušek v autobusu s bílýma Čechama,“ usmívá se.

Děti se všechny společně účastnily obecních akcí, jako například lampionových průvodů, kde se přirozeně setkávaly s místními. Rády chodily na poutě. Při jednom z průvodů se ztratil a skončil v domácnosti jedné překvapené bartošovické seniorky. „Klepal jsem na dveře domů. Jedna paní v důchodu mi otevřela a říká: ‚Černoušek! Jak se jmenuješ? Ty ses ztratil?‘ Pak mi dala koláče, někomu zavolala a oni si pro mě přišli.“

Hráčem Tatranu Prachatice

Na konci roku 1988 bylo rozhodnuto, že se namibijské děti přesunou z bartošovického zámku do areálu bývalých lázní v Prachaticích. Jafet Veshiinge Haundjodjo se domnívá, že první roky v Bartošovicích strávily děti proto, že rekonstrukce prachatického internátu nebyla dokončena včas. „Každý z nás brečel,“ vzpomíná na odjezd z první české destinace, kde za sebou děti zanechaly milovaný pedagogický sbor. V Prachaticích na ně totiž čekal nový. „Pro nás ty vychovatelky byly jako matky. Ukazovaly nám všechno, co máme dělat. A pak buch, půjdete do Prachatic a vychovatelky s vámi nepůjdou. Bylo to ostré.“

V Prachaticích to podle něho bylo jiné. Zatímco v Bartošovicích bydlely děti na zámku s parkem, v Prachaticích je nastěhovali do internátní školy. On už v té době mluvil dobře česky. Zůstal však už dříve nastavený systém rozdělení dětí do skupin i jejich výchova. Oproti Bartošovicím měly děti v Pošumaví větší volnost, dostávaly osobní volno a kapesné. Zejména proto, že už byly starší.

Ani v Prachaticích nechodily do školy spolu s Čechy, děti se vzdělávaly i nadále odděleně. Jen na fotbalových trénincích a na atletice se Jafet Veshiinge Haundjodjo dostal přirozeně mezi Čechy. „Lyžovali jsme, stavěli jsme sněhuláky, já jsem hodně chodil na fotbalové tréninky, protože jsme hrál za Tatran Prachatice.“ Protože hrál spolu s několika dalšími chlapci ze skupiny ligu za žáky, jezdili na turnaje po republice. Skamarádil se s jedním českým spoluhráčem z Tatranu a chodíval občas na návštěvy do jeho rodiny. „Vzpomínám si, že když jsem byl malý, měl jsem českou rodinu. Vždycky, když byly prázdniny nebo Vánoce, tak nás vzali do svých rodin a my jsme tam spali a měli s nimi Vánoce,“ vzpomíná.

Pak jsme začali zpívat: Kde domov můj

Když přišla v roce 1991 informace o tom, že se děti mají vrátit na africký kontinent, byl to šok. Jafet Veshiinge Haundjodjo plakal, plakaly podle něj také ostatní děti i vychovatelky. Pravé důvody předčasného návratu jsou dodnes v „dětské“ skupině předmětem dohadů. Podle něho měla namibijská vláda zájem o to, aby se děti vrátily do vlasti, protože v březnu 1990 získala nezávislost.

„Česká republika neměla problém, abychom tam všichni zůstali, ale namibijská vláda říkala, že se ztratíme,“ domnívá se. „Překvapilo mě to. Bylo mi to líto. Měl jsem jít na střední a pak na vysokou školu.“ Když se později na důvody návratu ptal své matky, tvrdila mu, že opozice začala obviňovat vůdčí stranu SWAPO, že děti Československu prodala. „Ptal jsem se na to i namibijského premiéra, který mi to potvrdil,“ odhaluje Jafet Veshiinge Haundjodjo.

Mnohé děti nebyly z návratu nadšené už proto, že se vracely do vlasti, v níž dosud nikdy nebyly. Za rodinami, které buď nepoznaly vůbec, nebo s nimi ztratily kontakt. „Namibie byla země, kterou jsme neznali. Nežili jsme tam ani jsme se tam nenarodili. Pro nás byla Česká republika jedinou zemí, kterou jsme znali. Já jsem myslel, že budu v Česku žít až do smrti. Nemohli jsme dělat nic. Byl to rozkaz,“ vzpomíná zahořkle. „Netrvalo dlouho a přijely autobusy z Považské Bystrice.“ Děti z Prachatic se totiž připojily ke druhé skupině namibijských dětí, která byla od roku 1989 na Slovensku. „Jeli jsme všichni společně do Frankfurtu a odtamtud do Namibie.“ Do hlavního města Windhoeku.

„Windhoek? Ty vole, to bylo něco šíleného! Přiletěli jsme na letiště a ptali jsme se, kde je Windhoek. No že prý čtyřicet kilometrů. Čekáme, koukáme, kde jsou mrakodrapy? Nic! Kde jsou paneláky? Nic. Hory, vedro. Měli jsme rádi sníh, třeba jsem bruslil. Teď jsem říkal: ‚Ty vole, to budu bruslit a bobovat v poušti, nebo co?‘“ vzpomíná na své rozčarování záhy po výstupu z letadla. Z letiště je odvezli na internát ve městě, kde přečkali několik nocí. „To byla hrůza! Ptal jsem se pořád dokola: ‚Proč jsme se vrátili?‘ Každý brečel. Že kde je ta moje Česká republika. Pak jsme začali zpívat: Kde domov můj.“

Mé děti mají česká jména

Rodiče se o návratu svých dětí dozvěděli z rádia a televize. A tak se na letiště dostavila i jeho matka. Emotivní shledání se však nekonalo. „Objala mě a já jsem jenom stál. Necítil jsem to. Pro mě byla cizí,“ přiznává Jafet Veshiinge Haundjodjo. „Vzala mě k sobě domů a žili jsme v chatrči severně od Windhoeku.“ Tam čelil mnohým nedorozuměním, protože se choval jinak, než by se v Namibii očekávalo.

„V Namibii tě třeba nutí dělat, co nechceš. Když nebudeš jíst, budou tě bít. Když rodiče něco řeknou, musí se to udělat, i když to je špatně. V Čechách to takové není,“ dodává. I proto se mu nedařilo na svou rodinu navázat a má k ní rezervovaný vztah dodnes. „Říkají mi, že je nemám rád. Ale ten vztah tam prostě není.“ Silnější vazby cítí ke svým českým vychovatelkám, které ho v Bartošovicích učily chodit na záchod. „Ne s mou matkou.“

V matčině domku žil po návratu pouhé tři roky, pak přesídlil za studii na jih země a víkendy trávil u bratrance v hlavním městě. Po maturitě několik členů skupiny kontaktovalo tehdejšího českého velvyslance na jihu Afriky Vošalíka s tím, že by se chtěli vrátit do Česka. Ten pro ně podle jeho slov zařídil speciální stipendijní program, v jehož rámci ti s dokončenou střední školou mohli odjet dokončit své vysokoškolské vzdělání u nás. A tak se Jafet Veshiinge Haundjodjo připojil ke druhé takové skupině, která se do Česka tímto způsobem vrátila.

Z Ruzyně zamířil do Mariánských Lázní, kde bylo jedno ze středisek, v němž se zahraniční studenti po celý rok připravovali na studium na české vysoké škole. „U nás to netrvalo dlouho, protože my jsme česky uměli,“ říká. Dostal se na Jihočeskou univerzitu, kde nejprve studoval zemědělství a pak přestoupil na zdravotnictví. Po získání bakalářského titulu se jako kvalifikovaný zdravotní bratr vrátil do Namibie, nastoupil do nemocnice ve Windhoeku a nyní je vedoucím sester na klinice ve věznici Gobabis Correctional Facility.

I přesto, že se svou biologickou rodinou v kontaktu příliš není, rodinu v Namibii má. Jsou to chlapci a dívky z československé namibijské skupiny. Vnímá je jako sourozence. Velmi důležité pro něj jsou pravidelná setkávání dětí, které jim pomáhají udržovat české národní povědomí, jazyk i kulturu. Dodnes se dívá na české filmy, čte české knihy. „Popelku, Nemocnici, Bolek Polívka a Kurvahošigutntág. To jsou vynikající filmy,“ vyjmenovává některé z titulů. Jeho láska k Česku se pak odráží také ve volbě jmen dětí. Má totiž syna Karla a Pavla. A tvrdí, že jeho nejmladší dcera se jmenuje Rejoice Vondráčková. „Mé děti mají česká jména,“ říká rezolutně. Kdyby byl náhodou někdo na pochybách.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Houdek)