Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Hartigová (* 1935)

• narozena 13. května 1935 v Rokytnici nad Jizerou

• vyrůstala v české menšině v Horních Domkách

• během druhé světové války ji šikanoval německý učitel

• celý život pracovala v textilce Seba 11

• v roce 1953 se vdala za Václava Hartiga

• až v roce 1985 poznala svého otce Richarda Grossmanna

• v době natáčení (2025) žila v Rokytnici nad Jizerou

Irena Hartigová přišla na svět za zvuku gramofonu, který její mamince pouštěla na odvedení pozornosti od bolestí porodní bába Wilhelmine Hördlerová. „Maminka sloužila na Mejtě, tam to na ni přišlo a nejblíž to bylo sem,” vypráví pamětnice o svém narození v Berlíně, části krkonošského města Rokytnice nad Jizerou.

Irena Hartigová (nar. 13. května 1935) pocházela ze strany maminky Anny Holubcové z české rodiny. Svého otce, Němce Richarda Grossmanna, nepoznala až do svých padesáti let. Tehdy před válkou se rodiče nevzali, prý se kvůli rodičům nesměl otec oženit s Češkou. Pamětnice tak vyrůstala v Horních Domcích, výše položené části Rokytnice nad Jizerou, kde se sníh drží ještě v pozdním jaru. Maminka musela pracovat a o malou Irenu se proto starali prarodiče Anežka a Josef Holubcovi. Vychovali sedm dětí, tak byla vždy obklopená mnoha příbuznými.

V Rokytnici nad Jizerou prožila dětství, válku a nové uspořádání po ní s následnou výměnou obyvatel. Zde chodila do školy, kde zažila během války šikanu od učitele, tady pracovala a založila s manželem Václavem Hartigem rodinu. Zde také mnoho blízkých pochovala.

Za války byla chudoba, ale vyšli jsme

Dědeček dřevařil, bydleli v domě od lesní správy nad Lovčenkou. Žily tam tři české rodiny mezi německými sousedy: Holubcovi, Jónovi a Doubkovi. Rodina pamětnice se přátelila s německou rodinou Schienových a Gebertových. Od těch za války tajně dostávali máslo a dodnes jim pamětnice chodí na hrob.

Jídla nebylo moc, ale uměli si poradit. Mléko a vejce měli svoje, máslo si tloukli, chovali kozu. Nedělní sekanou nastavovali krupicí, když měli hovězí, střídali křenovou a cibulovou omáčku. V týdnu babička vařila bramborovou kaši, takzvaný kucmoch. „Za Německa bylo chudo. Dřevaři přišli z háje domů, najedli se bramboračky nebo nějaké polívky, vzali velké saně a šli až pod Voseckou boudu pro seno. A to se ještě hádali o každou mez, tolik krav bylo a meze vysušené,” vypráví pamětnice.

Když jsme nehajlovali, nesměli jsme do školy

Válka a napjaté česko-německé vztahy se dotkly malé Ireny osobně, když dostala od učitele Friedricha Pfohla přihlášku do Hitlerjugend, mládežnické organizace NSDAP. Přinesla ji domů dědečkovi. „Povídám: ‚Dědečku, máte to podepsat.‘ On to roztrhl. Já na to: ‚Co mám ale dědečku říct?’ – ‚No, že jsem to roztrhl!’ A učitel pak: ‚Kde mám lístek?‘ Tak jsem mu to dala a povídám: ‚Dědeček to roztrhl.’ On vám vstal, měl malý hrb, a křičel: ‚Böhmische Hund, český pes! Teď řekni dědečkovi, že až bude po válce – my to vyhrajeme – bude první stát na komíně a my ho zastřelíme.‘ Tak jsem to dědečkovi říkala a on odpověděl: ‚Tak ať přijde a zastřelí mě, to je jedno, ale ty nikam nepůjdeš.‘“

Roztržená přihláška do Hitlerjugend ale měla pro malou Irenu následky. Ještě ten den, kdy přinesla do obecné školy v Horní Rokytnici roztrženou přihlášku, ji učitel zkopal tak, že měla tělo poseté modřinami. Pak ji zamkl do komory. Tam ji našla až večer uklízečka – v čase, kdy už ji všude hledala rodina. I když jí s němčinou pomáhala teta, dostávala jenom špatné známky. 

S kamarádem ze sousední chalupy Leopoldem Schienem chodila Irena do školy společně. Stáli tam četníci a hlídali, jestli při příchodu žáci hajlují. Pokud ne, nahlásili je řediteli, a tak se nejednou stalo, že Irenka s Poldíkem zůstali stát za trest hodinu venku na mrazu.

Bolelo vidět Schienovy odcházet s rancem na zádech

Válku jako takovou popisuje Irena Hartigová v Rokytnici nad Jizerou bez větších konfliktů. Na jejím konci slyšeli jen vzdálené rány a při ústupu na Harrachov pod jejich domem příslušníci SS odhazovali vojenské pláště. „Měli jsme hodně sena a dědeček povídal, že je tím přikryje, ale o půlnoci vstal a plachty dal pryč. Měl strach,” vzpomíná. 

Na konci války bydlely u Holubcových tři sovětské vojačky, které přivedl strýc z Dvoraček. Měli se s nimi dobře, protože ve vsi nakoupily maso a všem doma uvařily. „Jednou nám řekly, že přijde Rus, ať se ale nebojíme, že si flintu dá na deku. Bral Němcům hodinky, dával nám je, ale my jsme si je nevzali,” vzpomíná Irena Hartigová.

Když nastal poválečný odsun německého obyvatelstva, dotkl se také sousedů Schienových. Všichni plakali. Přáli si, aby si Holubcovi vzali jejich dům. „Dědeček ale nechtěl. Strýci dali skříň, šicí stroj a ještě něco. Pod břehem byli četníci a koukali, že to pakujeme. Přišli k nám, že jsme to ukradli. Na to jsme jim ale říkali: ‚My jsme to neukradli, nám to věnovali,’” vypráví pamětnice.

Dům zasáhl blesk a během chvíle shořel

Nastalo tak další těžké období, kdy jedni odcházeli, jiní se stěhovali do vyprázdněných domů a z těch nezabraných si další odnášeli, co tam po odsunutých Němcích zůstalo. Irena Hartigová vypráví, jak na národním výboru upozorňovali na krávy v opuštěných staveních, které bylo třeba podojit, protože bučely bolestí: „Vemena měly úplně modrá. Financi ale nejdříve mířili do špajzky, kde měli Němci hrách a rýži, to brali. Myslíte, že koukli na krávy?”

Ačkoli to dědeček zpočátku nechtěl, i jejich rodina se po čase rozhodla nastěhovat do vyprázdněného domu kousek od nich. Už tam měli přesunuté věci, když se venku rozpoutala bouřka. Chystali se přeběhnout zpátky domů, ale pamětnice s kamarádem Pavlem Nedomlelem ještě hrála na flašinet, který v domě našli. Strýc je popoháněl a ve chvíli, kdy zhasínal světlo, jím projel za ohlušujícího hřmotu blesk. Irenu odhodil do vodárny a kamaráda Pavla k půdě. Křičeli, Irena měla bolavou tvář. Strýc měl štěstí, že stál na dřevěné podlaze, i tak se ale nemohl dlouho odtrhnout, jak jím procházel proud. „Když se pustil, vyrazil dveře a poslal nás, ať jdeme domů říct, že hoří. Strýc odshora přilít, první byl dobytek, kredenc a stůl – a to bylo všechno.” Víc zachránit nestihli, všechno bylo nastěhované na půdě, kterou polykaly plameny jako první.   

K bouřkám a jejich povaze v kopcích pamětnice už jen dodává: „Když byla nahoře bouřka, to jsme měli doklady a peníze vždy na stole.”

Ta bydlí v budách

Ireně Hartigové bylo na konci války devět let. Dokončila pak již českou školu a po ní si přála stát se kuchařkou. Chodila dokonce vypomáhat do kuchyně na boudu Světlanka, kde by ji také rádi vyučili. Rodina jí to ale rozmluvila, že by na to neměla dost sil. Nastoupila proto do textilní továrny Seba 11, kde zůstala až do důchodu. 

Svého budoucího manžela Václava Hartiga pamětnice potkala několikrát na zábavě, vždycky spolu tancovali, a když se pak společného kamaráda ptal, odkud ta dívka je, odpověděl mu, že z bud. Přezdívka „holka z bud” jí pak už zůstala. 

Za elektrikáře Václava Hartiga z Vítkovic se mladá Irena provdala v roce 1953 a měnová reforma je stejně jako mnoho jiných připravila o naspořené peníze. Tři roky poté se jim narodila dcera Věra, za dalších pět syn Václav.

Státem určené povinné dodávky mléka, vajec a další produkce se v 50. letech vztahovaly i na hospodařící rodinu Ireny Hartigové. Museli odvádět 3 kg másla a 30 vajec.

O sovětských tancích nám přiběhli říct z Harrachova

V srpnu 1968 se zrovna dokončovala stavba nových bytovek, na které se podíleli také Hartigovi, kteří tu získali byt. Museli si odpracovat 2 000 hodin.

O dění 21. srpna 1968 se pamětnice dozvěděla od známé: „O ničem jsem nevěděla, až přišla Maruška Halamová z Harrachova. Povídám jí, že je na čele nějaká špinavá, a ona říká: ‚Hartigová, vždyť vy tu vůbec nic nevíte, přijížděj Rusáci!‘“

V továrně jim řekli, ať jdou domů. „Šla jsem přes kapličku, brečela jsem, co děti. Ale maminka je hlídala,” vzpomíná. Když přišla domů, byly děti pryč, šly koupit sůl a cukr, protože nikdo nevěděl, co bude následovat. Jedna z kolegyně v práci hned po schůzi sbalila s manželem věci a utekli do Švýcarska.

Manžel Ireny Hartigové pracoval zrovna s kolegy v rámci stavby bytovek a budovali žumpu, když se zprávu dozvěděli. V reakci na ni šli a vyvěsili rukou Ladislava Vedrala na věži národního výboru černou vlajku. Později si je předvolali k výslechu, protože je někdo udal. Ladislava Vedrala se Zdeňkem Nedvědem potrestali pokutou, manžel pamětnice zůstal bez postihu, ale je přesvědčená, že to mělo později vliv na nepřijetí jejich dcery Věry do učení na švadlenu. Jedna stranicky aktivní žena ze sousedství jim řekla, že je to jasné, že přece měli na úřadech černý puntík…

Otce jsem poprvé potkala v padesáti letech

Zásadní setkání svého života Irena Hartigová prožila, když jí bylo 50 let. Tehdy se poprvé potkala se svým otcem Richardem Grossmannem, který ji vypátral. Poslal jí doporučený dopis s fotografií a přáním, zda by ji mohl navštívit. 

V Rokytnici nad Jizerou se narodil, sloužil dokonce u Československé armády v Jičíně a jako telefonista na horách mluvil také česky. Když se narodila, věnoval Ireně Hartigové hodinky a chtěl se k mamince vrátit, ta ovšem už nechtěla. Po válce žil ještě nějaký čas v Rokytnici, později ale odešel za rodiči, kteří se museli v rámci odsunu vystěhovat. Jinou ženu už si nenašel, zato navzdory skromným poměrům střádal pro dceru, kterou neznal, peníze. Do jejích devíti let je posílal mamince. Když se s Irenou Hartigovou sešel po dalších 40 letech, vyndal z kapsy zbývající obnos do jejích 18 let. „Byl nemocný, celé mi to tu proležel. Bála jsem se, že mi tu umře. Dali jsme mu ložnici, ohromně kouřil. S manželem jsme měli obráceně směny, střídali jsme se kvůli hlídání. Když jsem přišla domů, otec by hovořil, já jsem ale musela jít spát,” vzpomíná. Richard Grossmann se za ní vrátil ještě několikrát a zemřel později v Německu.

Maminka Anna Holubcová se provdala za Václava Štěpánka poté, co pamětnice skončila školu. Byl s nimi již od jejího dětství, choval se k ní velmi hezky, ale nikdy mu nedokázala říct táto.

Ti nekalí měli jít, ti hodní tu mohli zůstat

Tekuté písky poválečného vývoje v pohraničí se vyznačovaly mnoha změnami v uspořádání obyvatel, profesí, které z oblasti zmizely, za jinými se naopak stěhovali lidé z vnitrozemí a ze Slovenska. Irena Hartigová srovnává časy, kdy ve městě žili před válkou převážně Němci, s dnešními dny a nejvíce vnímá rozdíl v nabídce základních potravin a potřeb od živnostníků: „Ti nekalí mohli jít, ti darební esesáci, ale ty hodné lidi tu mohli nechat. A hospodařilo by se. Teď je všechno, ale žádné krámy tu nemáme. Když chcete maso, tak jedině v pátek. Co řezníků tu bylo za Německa, všechno se uživilo.”

S bývalými spolužačkami a některými sousedy, kteří se každý rok vraceli po roce 1989 z Německa, se Irena Hartigová vídala. Nebylo to ale tak jednoduché, z jejich strany vnímala určitý odstup, v některých vztazích zůstávalo napětí. Mnozí lidé se chtěli podívat do svých bývalých domovů, často je zajímal sklep, kde si něco schovali, ale ne všichni místní v tom k nim byli otevření.

Irena Hartigová oslavila na jaře 2025 devadesáté narozeniny v širokém kruhu rodiny. Chyběl tam ale už její manžel Václav, který zemřel v létě roku 2021, a také k ohromné bolesti pamětnice syn Václav, kterého pochovala v důsledku vážné nemoci před necelými dvěma lety.