Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hanauer (* 1931  †︎ 2017)

Skauting mě především naučil soběstačnosti

  • narodil se roku 1931 v Ústí nad Labem

  • do skautu přišel v roce 1937

  • v září roku 1938 utekla rodina z obsazeného pohraničí do Prahy

  • po válce se vrátili do Ústí nad Labem, Jiří začal opět skautovat

  • vystudoval střední strojní průmyslovou školu a vysokou školu

  • celý život pracoval v chemičce v Ústí nad Labem

  • byl členem KSČ, po srpnu 1968 vystoupil ze strany

  • v letech 1968-1970 byl vůdcem skautského střediska v Ústí nad Labem

  • po roce 1989 byl znovu vůdcem střediska

  • nyní je členem klubu oldskautů

  • je nositelem několika skautských řádů a vyznamenání

Jiří Hanauer se narodil roku 1931 v Ústí nad Labem, kde prožil téměř celý svůj život. Jeho maminka, Jiřina Hanauerová, roz. Hanzlíčková, byla vyučenou prodavačkou, tatínek pracoval na dráze. V roce 1937, v jeho šesti letech, jej maminka přivedla ke skautům. Sama byla skautkou už od roku 1921. Skautem byl i Jiřího slavný strýc, letec Ota Hanzlíček.

Ústí nad Labem patřilo do oblasti, kterou hitlerovské Německo zabralo jako první. Hitler navíc vydal nařízení, že každý, kdo žije na území říše, musí mít německé občanství. To se týkalo i rodiny Hanauerových. Protože se cítili být stále Čechy, v září 1938 utekli z Ústí nad Labem – tatínek byl v Kralupech, Jiří u příbuzných na vesnici a maminka v Praze, kde jim za několik měsíců sehnala byt, a tak se opět všichni sešli. „My jsme tu měli baráček, to jsme tu všechno nechali, akorát co jsme naložili na takovej vozejk, tak to jsme odvezli. Protože Němci, ti speditéři, nebyli ochotní. Táta měl už zamluvenej vagon. To jsme tu všechno nechali. Máma šla k mojí tetě do Prahy, táta byl v Kralupech a já jsem byl u jejích příbuzných, ta se jmenovala taky Černá, tam jsem chodil asi tři čtvrtě, rok do školy. Potom sehnala máma byt v Praze, tam jsme se celá rodina potom sešli.“

Během války a těsně po ní

V Praze navštěvoval Jiří základní školu, šťastný však nebyl. Ze všech stran slyšel jen výčitky, že měli zůstat, kde byli, a neutíkat. Problémy měl i tatínek, který si znovu zažádal o české občanství, kvůli čemuž byl předvolán gestapem, které se mu snažilo „vysvětlit“, proč je německé občanství lepší. Ani mamince se nevyhnuly peripetie okupačního režimu, byla totálně nasazena do fabriky. „Když si tam dala těsně před koncem války vyčistit peří z peřin a po revoluci je chtěla zpátky, nová správkyně řekla, že kolaborovala s nacisty. Všichni zaměstnanci se za maminku postavili.“

Maminka Jiřího Hanauera se, tak jako mnoho skautů v republice, snažila zachránit alespoň něco ze skautského majetku – vlajku. „Naše máma, když jsme odsud utekli, tak vzala československou vlajku, rozstříhala ji, rozpárala ji a tu měli celou dobu schovanou doma. A když začala revoluce, tak naše máma vlajku vzala, sešila a vyvěsila ji.“

V květnu 1945 byla tedy rodina Hanauerových přímými svědky událostí v Praze. A nebyli pouze pasivní, například tehdy čtrnáctiletý Jiří pomáhal stavět barikády. Přesto se téměř ihned po válce, 18. května 1945, Hanauerovi vrátili do Ústí nad Labem.

Škola a práce

Jiří Hanauer vystudoval Střední průmyslovou školu strojírenskou v Ústí nad Labem. Poté šel pracovat do Setuzy, kde ho jako mladého a nadějného doporučili ke studiu na vysoké škole. Odjel tedy do Prahy, kde vystudoval a získal titul inženýra. Po návratu jej čekalo nemilé překvapení. „Já dostal umístěnku do Mostu. Tak jsem šel do chemičky a říkal jsem: ,Vždyť já jsem váš zaměstnanec a teď mě přišlo tohle.‘ Tak mě chemička zase vyreklamovala a byl jsem tam až do důchodu.“

Skauting 1945–1950

Hned v roce 1945 začal Jiří opět chodit do skauta, do ústeckého 2. oddílu, konkrétně do družiny Tygrů. Dokonce si dodnes pamatuje oddílový pokřik:

            Hola hej, jasnou líc,

            mládí, slunci, kráse vstříc,

            junácký vždy v srdci žár,

            Ústí – Dvojka, zdar, zdar, zdar.

Společně se skauty se zapojil do běžné oddílové činnosti, pořádali schůzky, výpravy a samozřejmě letní tábory. Hned na tom prvním, v roce 1946 v Břehyni, složil Jiří Hanauer svůj skautský slib. Kromě toho tam také získal tři orlí pera.

V poválečném období získal Jiří Hanauer svou skautskou přezdívku. „Z jeho zimní uniformy (Oty Hanzlíčka, pozn. autorky), co zbyla u nás v Praze, tak mně ušili oblečení, a že jsem byl celej zelenej, tak mně začali říkat Hrášku.“

1950–1968 a dva roky skautování

Po zákazu činnosti Jiří v práci s mládeží nepokračoval. Pracoval jako projektant v chemičce, oženil se, měl tři syny (z nichž ani jeden bohužel neskautoval). Kromě toho byl členem KSČ. To se ale změnilo v roce 1968, kdy po srpnové okupaci Československa sám požádal o vystoupení ze strany. O několik let později se dozvěděl, že byl zpětně ze strany vyloučen, pochopitelně bez možnosti se tomuto kroku nějak bránit, a tak jej sesadili z vedoucí pozice v práci.

Rok 1968 přinesl obnovení skautské činnosti. Jiří Hanauer byl opět u toho, tentokrát dokonce jako vůdce skautského střediska v Ústí nad Labem. Zájem dětí o skautování byl obrovský, a během krátké doby tak vznikly čtyři oddíly – dva chlapecké a dva dívčí. Nejkrásnější vzpomínku na toto období má Jiří Hanauer z tábora roku 1970, který se mimořádně vydařil. Dokonce se tam setkal i s Rudolfem Plajnerem, jehož oddíl tábořil nedaleko.

Ještě jeden tábor se povedlo Jiřímu Hanauerovi uskutečnit. Byl to tajný tábor v roce 1971. Účast, zejména ze strany dětí, byla pochopitelně nižší, ale o to vzácnější jsou vzpomínky. Po tomto táboře pro Jiřího opět na dlouhou dobu skončila skautská činnost.

Po roce 1989

V listopadu a prosinci roku 1989 byl Jiří Hanauer jedním z těch, kteří pomáhali ústeckému skautingu zpět na nohy. Konala se první schůzka u střekovského nádraží. Na jaře 1990 probíhaly první nábory a bez problémů se naplnily dřívější čtyři oddíly. Jiří Hanauer – Hrášek se stal opět vůdcem střediska, o něco později na nějakou dobu také zástupcem okresního. U svého domovského oddílu, ústecké Dvojky, byl registrován ještě několik let. Až někdy kolem roku 2005 se stal členem klubu oldskautů v Ústí nad Labem. Za svou skautskou a oldskautskou činnost byl několikrát vyznamenán, mj. Řádem stříbrného trojlístku, Stříbrnou syrinx a několika dalšími.

Jiří Hanauer má společně se svými skautskými bratry a sestrami ještě jeden cíl – zmapovat skautské lilie vytesané do skalních stěn v průběhu táborů let 1969 a 1970. I on sám se svým oddílem jednu takovou udělal, ví ale, že je jich víc. Tyto památky by měly být zachovány. A čeho si na skautingu cení nejvíc? Co mu skauting dal? „Skaut musí bejt soběstačnej, a já nevím, jak bych ti to řek, musí se umět o sebe postarat, musí bejt slušnej na lidi a musí lidem pomáhat. Pro mě jako pro osobu bylo nejdůležitější, že nás to naučilo té soběstačnosti.“

Nahrála a zpracovala: Lucie Černá (Indi), indi.lucka@email.cz

Použitá literatura

90 let skautingu v Ústí nad Labem. Almanach 1921 – 2011. Ústí nad Labem 2011.

LEŠANOVSKÝ, Karel: Stručné dějiny českého skautingu v období 1968-1970: tehdejší události a jejich důsledky. Praha 2003.

ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století: dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. Praha 2012.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Lucie Černá)