Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Hamal (* 1924  †︎ 2022)

• narozen 14. ledna 1924 v Olomouci

• dětství prožil v Šumperku

• svědek útoků německých obyvatel Šumperka na místní českou menšinu

• po mnichovské dohodě rodina utekla ze Šumperka

• v lednu 1943 byl totálně nasazen v továrně AEG v Berlíně

• pamětník sabotoval výrobu

• v únoru 1944 zatčen při pokusu o útěk z totálního nasazení

• měsíc a půl vězněn ve městě Görlitz

• sedm měsíců v koncentračním táboře Gross-Rosen

• na konci roku 1944 zpět v továrně AEG v Berlíně

• v Berlíně zažil několik bombardování

• svědkem přerovského povstání

• z politických důvodů vyloučen z Vysoké školy technické Dr. E. Beneše v Brně

• pracoval v přerovských strojírnách

• 45 let lídr saxofonové sekce swingového orchestru KRAB

• v roce 1990 mu byl udělen titul inženýr

• zemřel 5. června 2022

Vladimír Hamal musel krátce po maturitě v roce 1943 nastoupit na nucené nasazení v továrně AEG v Berlíně. Sabotoval výrobu a kvůli tomu skončil v koncentračním táboře Gross-Rosen. Na sedm měsíců, které tam strávil, již do smrti nezapomene. Denně se stával svědkem hrůzných scén plných smrti a utrpení a na vlastní kůži zjistil, kam až vede lidská nesnášenlivost.

Divoké pohraničí

Vladimír Hamal se narodil 14. ledna 1924 v Olomouci v národnostně smíšeném manželství. Otec Emil byl Čech a matka Adelheid, rozená Friedel, Němka. Jak vypráví, matka ovládala výborně češtinu a hned po svatbě se přihlásila k československé národnosti. Oba rodiče pracovali u Československých drah. Otec Ing. Emil Hamal nejprve jako technik, pak jako zkušební komisař a následně jako ústřední inspektor státních drah. Kvůli jeho práci se rodina často stěhovala. Asi v roce 1926 odešla do Šumperku, kde rodina zůstala dvanáct let. Stala se tam součástí české komunity, jež v roce 1930 čítala 3434 Čechů z 15 718 obyvatel města. Rodina ale nebydlela jako většina Čechů v české čtvrti, ale v bytě přímo v drážním areálu. „Bydleli jsme v prvním patře. Hned tam byla točna a metr pod oknem nám stály mašiny. Kraválu, že u nás nemohl nikdo spát, ale my jsme na to byli zvyklí. Nám to nevadilo. Celej ajznboňáckej areál, to bylo moje eldorádo. Tam jsem se nejraději pohyboval. Vyrůstal jsem v dílnách mezi mašinama,“ vzpomíná Vladimír Hamal.

Už od dětství dobře ovládal němčinu a později se mu to nejednou hodilo. „Jako děti jsme se němčinu učily tak, že naši rodiče, když nechtěli, abychom jim rozuměly, tak si povídali německy,“ vypráví pamětník, který chodil do české obecné školy a od roku 1935 do českého gymnázia na Masarykově náměstí, slavnostně otevřeného v roce 1931. Pamětníkovi spolužáci pocházeli z českých rodin, ale měl i spoustu německých přátel. I když se vyskytovaly problémy, žily tyto dvě národnosti vedle sebe v relativním klidu. Německé obyvatelstvo se začalo nacionálně radikalizovat po nástupu Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu a vzniku Henleinovy SdP, která v roce 1935 získala ve městě 64 procent hlasů. Vladimír Hamal vzpomíná, že němečtí kamarádi se s ním pak postupně přestali stýkat. „Potom to s tou propagandou dopadlo tak, že byly dva druhy kamarádů. Jedni, kteří přišli a řekli, že se mnou nemůžou kamarádit, protože by u svých soukmenovců neobstáli. Druhá polovina byli zfanatizovaní nacisté, kteří se skutečně cítili jako nadlidé, a ti nás hnali z českého gymnázia do české čtvrti kameny. A to se stávalo několikrát týdně. Nadávali, jak jsme si mohli v jejich městě postavit český gympl.“

Situace se postupně stávala neúnosnou a henleinovci nebo turneři ve městě často pořádali pochody, které měly demonstrovat jejich sílu a odhodlání. „My jsme neměli šanci. Raději jsme nechodili do města, protože oni měli co chvíli ty svoje pochody, na nichž nosili svoje standarty. Říkali, že je to Turnerverein – sportovní spolek, ale přitom to byla Hitlerova mládež. Když jste byli na chodníku a oni šli v průvodu a nesli ty svoje fangle, tak po chodnících šli jejich vyvolení rváči a sráželi každému klobouk z hlavy. Dostal jste facku a shodili vám klobouk. Musel jste jim projevovat úctu,“ vzpomíná Vladimír Hamal a dodává, že během částečné mobilizace v květnu 1938 si to několik čerstvě narukovaných mladíků nenechalo líbit. „Narukovali chlapi ze Slovácka. Takový vazby, jak na moravském Slovácku. A ordneři začali provokovat. Na lýtkách nosili bílý štulpny. Šla parta tří chlapů, a jak to viděli, tak jednoho sbalili, chytli a obrátili vzhůru nohama a rozřezali mu to bajonetem. Jenže na druhej den měli zákaz vycházení. Česká policie nesměla nic dělat, tak to bylo nařízený. My jsme nesměli provokovat, a oni mohli všechno.“

Jenže 30. září 1938 podepsali zástupci čtyř velmocí mnichovskou dohodu o podstoupení pohraničních území obývaných převážně Němci nacistickému Německu a Šumperk do této oblasti patřil také. Krátce před příchodem vojsk wehrmachtu rodina město opustila a přestěhovala se do Přerova, kde otec dostal byt a práci u drah. Pamětník poté nastoupil na gymnázium v Přerově. Vzpomíná, že to měl v nové škole zpočátku těžké, protože spolužáci nechápající dění v pohraničí ho mezi sebe nepřijali.

Sabotoval výrobu v nuceném nasazení

Ani vnitrozemí Čech a Moravy ale nakonec nebylo uchráněno a 15. března 1939 ho obsadila vojska wehrmachtu a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. V červnu 1942 pamětník maturitní zkouškou úspěšně ukončil gymnázium a pak ho pracovní úřad poslal do autodílen Českomoravských drah, do tzv. špalíkárny, kde se připravovalo dřevo pro vozidla na dřevoplyn. Na dva měsíce ho poslali vytrhávat pařezy na Vsetínsko a poté jako ročník 1924 dostal předvolání k totálnímu nasazení. Přesně v den svých devatenáctých narozenin, 14. ledna 1943, Vladimír Hamal s dalšími mladíky nastoupil do vlaku směřujícího do Berlína. „Byl tam takový sběrný tábor v lese. Přijeli jsme v noci, absolutní tma, nic jsme neviděli a naráželi jsme do stromů. Najednou ještě začal houkat alarm. Nevěděli jsme, kam máme jít, co máme dělat. Slyšeli jsme dunění, viděli záblesky. Nevěděli jsme, že bombardování je daleko od nás. Takže to bylo první uvítání, že jsme úplně zpanikařili,“ vzpomíná Vladimír Hamal na příjezd do tábora na dnešní ulici Seestrasse, v jehož dřevěných ubikacích prolezlých štěnicemi strávil následujících dvanáct měsíců.

Vladimíra Hamala zařadili do nástrojárny v továrně AEG na okraji Berlína. Pracoval denně dvanáct hodin u brusky, kde brousil veškeré nástroje potřebné pro výrobu. Spřátelil se tam s jedním starším Němcem, k němuž prý chodil poslouchat rozhlasovou stanici Rádio Londýn. Z éteru slyšel výzvy k sabotážím německé výroby. „Přemýšlel jsem, co v tom můžu dělat, tak mně začal z mašiny padat řemen. Byl spojený spojkami, které do sebe zapadaly, a protáhla se tam struna. Pořád se mi to kazilo, a než mně to opravili, tak to byl celý den práce a já jsem stál,“ vzpomíná Vladimír Hamal, kterého po několikátém přerušení výroby upozornil jeho německý přítel, že je podezřelý ze sabotáží. Pamětník se proto rozhodl utéct a spolu s kamarádem Jaroslavem Dvořákem nastoupili v únoru 1944 do vlaku směřujícího do Čech. Při kontrole ve vlaku je však oba zadrželi a převezli do vyšetřovací vazby ve městě Görlitz. „Napřed nás ubytovali v místnosti, kde nás bylo osm nebo deset. Nebylo tam nic, ani deka. Spali jsme na holé zemi v tom, co jsme měli na sobě. Vím jenom to, že jsme byli všichni plní vší. Jenomže mě ty šatní vši nežraly. Odtamtud jsme chodili k výslechu na gestapo. Výslech byl jednoduchý. ,Udělal jste to?‘ Řekl jsem, že ne, a bác, až jsem odletěl. Tak jsem to udělal třikrát a pak jsem kývl a bylo to. Pak nás dali do správního vězení do velmi malé cely s pryčnami, kde nás bylo osm. Když se jeden obrátil, tak se museli obrátit všichni, páč mohli ležet jen na boku kvůli místu. Zase bez ničeho, jenom to, co jste měli na sobě.“ Jak dále Vladimír Hamal vzpomíná, dostávali velmi malé příděly nekvalitního jídla a denně museli chodit na práce do města.

Po pár týdnech již nevnímal žádné emoce

Po měsíci a půl Vladimíra Hamala i jeho kamaráda bez soudu převezli do koncentračního tábora Gross-Rosen. Už příjezd byl pro tehdy dvacetiletého pamětníka otřesným zážitkem. V březnovém chladu stál nahý celé hodiny, aby ho odvšivili, odstranili parazity, zbavili veškerého ochlupení a vlasů, a následně dostal vězeňské číslo 1617, jež se pak stalo jeho jediným jménem a musel si ho za všech okolností pamatovat.

Gross-Rosen se nacházel v Dolním Slezsku u dnešního města Rogoźnica v Polsku. Šlo o pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen, známý svým brutálním zacházením s vězni. Ještě v roce 1942 byla průměrná doba přežití politického vězně v táboře méně než dva měsíce. Nejhůře se s vězni zacházelo při práci v kamenolomu, kde také pracoval Vladimír Hamal. „Všechno se dělalo ručně. Majzly, páky, kladiva, palice, vidle, lopaty a všechno se nosilo v rukách. Někdy se to podařilo rozbít palicí na menší kusy. Když se to nepodařilo, tak už jste měl toporo na zádech, protože jste to nemohl unést. Už tam byl esesák, který řval a mlátil vás palicí. Takže tu chycenou páteř mám možná ještě z toho. Nosili jsme to přes cestu do míst, kde se zasypávaly bažiny,“ vzpomíná Vladimír Hamal a dodává, že nejtěžších bylo prvních čtrnáct dní v táboře. „Nejhorší režim byl, než přišli noví vězni. Vždycky si tu zlost odbyli na těch nových příchozích, aby se ukázalo, co je čeká, a aby byli hodní.“

Hladoví a vyčerpaní vězni od rána do večera pracovali a v době volna je pro svou zábavu šikanovali esesáci. „Když se nějakému esesákovi nechtělo spát nebo byl nasranej nebo ožralej, tak se několikrát stalo, že přišel a na písknutí se muselo všech šest lidí z pryčen vměstnat pod jednu postel, a co čouhalo ven, to mlel řetězem. A na druhý písknutí zase všechno nahoru. Teď všichni padali, a tak s námi cvičil třeba půl hodiny,“ vzpomíná Vladimír Hamal, který spával společně s dalšími čtyřmi sty vězni v dřevěné budově na třípatrových pryčnách po dvou na každé „posteli“.

Těžká práce, nedostatek jídla, naprostá absence hygieny, zima a odpírání lékařské péče způsobovaly extrémně vysokou úmrtnost. „Zrovna kolem našeho baráku jezdila auta do krematoria. Pět řad na sobě, plná korba mrtvol. Každej den jednou dvakrát.“ Pohledu na těla mrtvých se nedalo vyhnout, protože byla všude. „Ráno jsem šel na záchod a tam byli dva, tři, čtyři mrtví. Seděli na místě a vykrváceli konečníkem. Když nebylo žrádlo, tak se pila voda, a tam byla strašně olovnatá voda,“ vypráví Vladimír Hamal a dodává, že si na otravu olovem dával pozor. „Nevěděl jsem, co a jak, ale vodu jsem pít musel. Musel jsem to udělat silnou vůlí. Jeden den jsem si dal jeden hlt, druhej den dva hlty, třetí den tři, a když mně to nic nedělalo, tak čtvrtej den už jsem se napil a zahnal jsem hlad.“

Vladimír Hamal vzpomíná, že se postupem času stával apatickým. „Všecky pocity byly pryč. Radost ani smutek jste neměli. Bylo vám všechno jedno. Kdyby vám řekli, že zítra půjdete do krematoria, tak jste na to kývl. Stával jsem se tak apatickým, že už jsem nevnímal nebezpečí ani nic jiného. Ani radost, ani krásu, ani kamarádství. To šlo všechno pryč. Stal jste se jen žijícím tvorem, ne člověkem. To tam z vás dokázali udělat,“ vypráví pamětník, kterému prý pomohla přežít hlavně silná vůle.

Na smrt zesláblí vězni navíc museli stát každý den bez ohledu na počasí na nekonečných nástupech. „Přišel jste udřenej z práce a stál jste třeba půldruhé až dvě hodiny v mrazu jen v košilce a malinkým sáčku a celej jste se třepal. Na lágru se netopilo. Na cimře nás bylo čtyři sta, tak už to lidský teplo, to trochu zahřálo, i když ne moc.“ Podmínky se nepatrně zlepšily, když Vladimíra Hamala přeřadili z prací v kamenolomu na nakládání železničních vagonů a později do pískovny.

Z jeho kamaráda zbyl jen prst

Po sedmi měsících si Vladimíra Hamala vyžádalo vedení továrny AEG v Berlíně, protože na konci roku 1944 měli již katastrofální nedostatek kvalifikovaných sil. „Byl nejvyšší čas, protože jsem oblečenej vážil čtyřicet kilo,“ dodává pamětník, který pak nějaký čas strávil v nemocnici s otravou krve a dva měsíce spal pod dozorem přímo v areálu továrny, aby se opět nepokusil o útěk. Až potom ho vrátili do tábora pro nuceně nasazené dělníky, mezi nimiž se nacházelo mnoho Čechů a kde pobýval před svým uvězněním. Jenže v té době již Berlín často bombardovali Spojenci a dělníci se museli ukrývat v protiletadlových krytech ve městě nebo v provizorních krytech v táboře. „Šlo o zákop přikrytý deskami a na nich písek. V tom zákopu byly takový dlouhý lavice a na tom se sedělo v době náletu. Když někde poblíž spadla bomba, tak se na nás sypal písek. Bohužel mám na to smutnou vzpomínku. Měl jsem kamaráda z Bochoře, který se mnou spal na stejné posteli. On spal v přízemí, já navrchu. Onemocněl a byl na nemocničním oddělení, a když zahoukal alarm, tak jsme všichni letěli do krytu. Byl to kryt akorát proti střepinám bomb. Šel s náma a pak říkal: ,Sakra, já musím jít do bunkru, co přísluší nemocničnímu oddělení.‘ Tak tam šel a bunkr dostal plnej zásah, takže z něj nic nezbylo. Za pár dní jsem na záchodě našel prst. Zjistil jsem, že to byl jeho, poněvadž na prstu byl prsten, který jsem mu předtím dělal na brusce z desetifenikové mince,“ vypráví o smrti Bohumila Hraboně pamětník a vzápětí dodává: „Byl to výborný kamarád, který mně vždycky pomáhal.“

Sovětská armáda se blížila k Berlínu a někdy na podzim roku 1944 prý všechny nuceně nasazené Čechy v táboře přeřadili do Trutnova. Předtím vesměs pracovali jako úklidová četa, ale pamětník byl kvalifikovaný dělník, a tak si ho v továrně ponechali a přemístili ho až v únoru 1945, kdy již sovětská vojska stála asi šedesát kilometrů od Berlína. Krátce pracoval v pobočné továrně v Brně, než onemocněl na zánět okostice a na léčení ho poslali domů do Přerova.

Dne 1. května 1945 ve městě vypuklo povstání proti okupantům. Po Přerově se totiž rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Následkem toho začali občané vyvěšovat československé vlajky a stavět barikády. Povstání bylo nakonec potlačeno a jedenadvacet lidí zatčeno a 2. května 1945 popraveno v Olomouci-Lazcích. Vladimír Hamal bydlel přímo naproti věznice v Přerově a z okna bytu tehdy sledoval, jak muže odvážejí na popravu do Olomouce. „Viděl jsem, jak je nakládali do náklaďáku s plachtou. Čili jsem viděl jejich poslední cestu. Nesměla se ani otvírat okna. Všude byli Němci se samopaly a koukali. Musel jsem dávat bacha, aby mě nikdo nezahlédl.“

Potíže se studiem a StB

Už 8. května 1945 prý pamětník nastoupil v Přerově k strážní službě u četnictva. „Čistili jsme Žebračku, což je les u Přerova, kde jsme hledali utíkající esesáky,“ vzpomíná Vladimír Hamal, který následně nastoupil na vojenskou prezenční službu. Po jejím ukončení úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na Vysokou školu technickou Dr. E. Beneše v Brně. Jenže přišel únor 1948 a moc ve státě převzala komunistická strana. Její členové se rychle dostávali na všechny významné posty, a když Vladimír Hamal odmítl podepsat přihlášku do KSČ, ze školy ho v sedmém semestru vyloučili.

Jako bývalý vysokoškolák vyloučený ze školy z politických důvodů měl potíže sehnat zaměstnání. Nakonec ho přijali v chemičce v Lučebních závodech a později přešel do přerovských strojíren, kde zůstal až do penze v roce 1984. Jakožto vedoucí (skupinář) zadával studentům vysokých škol témata diplomových prací. Často jim přitom pomáhal a část prací sám vypracoval. Po pádu komunismu mu Vysoké učení technické v Brně udělilo titul inženýr.

Kvůli příbuzným v tehdejším západním Německu (NSR), které několikrát navštívil, Vladimíra Hamalu kontaktovala Státní bezpečnost. Ze spisů nalezených v Archivu bezpečnostních složek byl pamětník od července 1967 u Státní bezpečnosti evidován pod zkratkou KTS (kandidát tajné spolupráce) a od listopadu téhož roku jako agent StB pod krycím jménem Havel. Vladimír Hamal vzpomíná, že se sice s muži z StB několikrát sešel, ale žádné zprávy jim nedodával. Pouze prý jen sepisoval hlášení o návštěvách příbuzných v NSR.