Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Habrštátová (* 1924  †︎ 2020)

• narozena 7. 4. 1924 v Ústí nad Orlicí

• 1936 – odjezd s rodiči do Sovětského svazu, město Šachty (Rostovská oblast)

• 1941 – internační tábory v Rostově, Moskvě, Novgorodu, Orankách, gulag v Akťubinsku

• 16. 6. 1942 – vstup do armády v Buzuluku

• 1943 – sanitárkou u Sokolova, 1. rota polního praporu

• 1943 – spojařkou v dělostřelecké baterii v bitvě o Kyjev a o pravobřežní Ukrajinu

• 1944 – Machnówka, Karpatsko-dukelská operace, 1. brigáda armádního sboru, dělostřelecký pluk

• poválečný letecký výcvik

• do roku 1946 – instruktorka výcviku bezmotorového létání ve třetí letecké oblasti v Brně

• 1946 – demobilizace

• účetní v textilní továrně, dělnické profese

• zemřela 2. prosince 2020 v Praze

V Sovětském svazu před válkou

Jarmila Kaplanová se narodila 7. dubna 1924 v Ústí nad Orlicí. Rodiče se v meziválečném období přestěhovali za prací do Sovětského svazu, konkrétně do města Šachty v rostovské oblasti. Tatínek pracoval jako dispečer a maminka byla kuchařkou, zatímco malá Jarmila bydlela v Hylvátech u své babičky, kde chodila do německé školy: „A když mně bylo dvanáct roků, tak si pro mě mamka přijela a odvezla mě do Sovětského svazu. Samozřejmě, že jsem neznala ruštinu, znala jsem jenom češtinu a němčinu, tak mně najali učitelku a učila jsem se ruský jazyk.“

Poté se dostala do ruské školy a přihlásila se i do Pionýra. Ale 22. června roku 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a Jarmila byla internována. Měla totiž protektorátní pas a najednou byla občanem nepřátelského státu na území Sovětského svazu: „Všichni, kteří nebyli Rusové, byli internovaní. Moji rodiče měli starý ruský pas, tak zůstali doma a mě odvezli do Rostova, kde bylo středisko a kde se všechno soustřeďovalo.“

Internace a gulag v Akťubinsku

Zatčení byli odvezeni do Moskvy a do Novgorodu: „Tam jsme seděli ve sklepích mezi lidmi, kteří třeba zabíjeli, kradli a podobně. Byla to hrůza. A mně bylo sedmnáct, takže to nebylo vůbec nic lehkého. Na procházku nás vezli, tam rostl tabák a nádherně voněl. Když jsme potřebovali, tak tam byla bečka. A každý večer nás kamsi vedli. Seděla jsem tam měsíc. Najednou v noci volali moje jméno. Jak byla černá zasklená auta, tak mě tam prostě do toho auta posadili, byli tam ještě jiní, kteří seděli v jiných celách, a odvezli nás do Oranek.“

Z Oranek byla transportována do lágru u města Akťubinsk: „Když jsme jeli, byla hrozná zima. Staří lidé i děti v těch vagonech zmrzli. Netopilo se.“ V lágru chodili vězni pracovat, Jarmila Kaplanová vyráběla mýdla. Po roce přišla amnestie a to už Jarmila od ruských dozorců věděla, že se tvoří československá armáda v Buzuluku. Město Šachty, kde bydleli rodiče mladé Jarmily, měli v držení Němci, nemohla se tedy vrátit a přihlásila se v Buzuluku do československých jednotek.

V Buzuluku

Jarmila Kaplanová byla dne 16. června 1942 odvedena, dostala kmenové číslo 855 a hned přešla na čtrnáct dní do karantény. Poté se dostala do budovy s dalšími děvčaty, na palandách bydlely mladé dívky nahoře a starší ženy dole. „A začal výcvik. A pořádný výcvik. Ještě jsme nebyli u žádných rot. Museli jsme se naučit všemu. Museli jsme umět zacházet s plynovými maskami. Byla tam budova, kde nám pustili yperit nebo chloracetofenon. Museli jsme sundat masky a tak. Prostě, abychom byli přichystaní, protože Němci měli plyn a Rusové taky.“

 Jarmila Kaplanová prodělala zdravotnický kurz, aby mohla na frontě působit jako sanitárka a ošetřovatelka. Koncem léta byl z československých vojáků vytvořen 1. polní prapor a Jarmila Kaplanová byla zařazena do 1. roty nadporučíka, později kapitána Otakara Jaroše. V rotě byly ještě další čtyři ošetřovatelky. Ještě před odchodem na frontu umrzl Jarmile Kaplanové palec u nohy, což zapříčinilo její odvoz do vězení: „Že jsem si zničila nohy a taky boty. Ale co teď? Začalo mi to téct a palec úplně zčernal. Tak doktor Široký, to byl náš doktor roty, mi to ošetřil a říkal: ,Zůstaň v náhradním pluku, půjde se na frontu a ty nepůjdeš.‘ Já jsem říkala: ,To teda ne.‘ Tak on mně to ošetřil, to shnilé mně uštípl a zavázal. Dali mně o číslo větší válenky, protože tam byla hrozná zima, vatované kalhoty a fufajfku.“

Sanitárkou u Sokolova

Do Charkova putovala Jarmila Kaplanová s dalšími spolubojovníky obrovskou vzdálenost 340 kilometrů. Nedělal se rozdíl mezi muži a ženami, přestože Ludvík Svoboda prý ženám půjčoval svého koně, aby ulehčil jejich nohám. Vojáci museli jít pouze v noci, aby německá letadla jednotku nezpozorovala a neostřelovala. Po příchodu do Charkova vojáky sice ubytovali, ale hned v noci putovali do Sokolova. „My jsme neměli žádný odpočinek. Hned v noci v jedenáct nás vzbudili a museli jsme pochodovat dvěma proudy k městečku Sokolovo. Tam jsme drželi obranu patnáct kilometrů dlouhou a první rota tam byla předsunutá. Druhá rota byla v Arťuchovce a třetí rota v Mirgorodě.“

U Sokolova bojovalo 38 děvčat, Jarmila Kaplanová byla s Danutou Drnkovou[1], Vandou Biněvskou[2], Ritou Novákovu[3] a s Editou Tobiášovou[4]. Ráno 8. března byla Jarmila Kaplanová ve škole v Sokolově, kde bylo obvaziště: „Potom začaly přijíždět tanky. Bylo jich hodně, bylo jich šedesát, přijížděly pořád blíže, ale první útok byl odražen, protože stříleli ruští dělostřelci. My jsme stále obvazovali raněné. Bylo jich tam hodně. V první linii byly protitankové pušky a kulomety, ale bylo tolik tanků, že to nebyl žádný med. (…) Nám řekli, ať to okamžitě zabalíme a jdeme na kraj vesnice, kde bylo hodně raněných. Tak jsme šli, ale nebylo to nic platné. My jsme obvázali raněné, ale (…) dostali jsme rozkaz vzít zdravotní materiál a odejít do toho kostelíka. A v prostoru kostelíka jsme nesměli chodit, kdyby něco spadlo. Už tam na nás čekali ranění a my jsme je obvazovali u zdi kostela. Tanky pořád přijížděly a plamenomety vše zapalovaly. Když jsme tam šli, tak jsem viděla, že jednomu chlapci padl plamenomet na záda. Samozřejmě úplně shořel. A člověk se nesměl bát, prostě jsme museli obvazovat raněné.“

Rota byla úplně zdecimovaná. Jarmila Kaplanová měla s dalšími děvčaty odejít přes řeku Mži na velitelství praporu k Ritě Novákové: „Představte si to, my jsme zapomněli v kostele pytel obvazového materiálu. Teď tam někdo měl pro něj jít, protože to byla vzácnost. Nikomu nic neřekla, to byla taková drobná holka, pro ten obvazový materiál letěla a přinesla ho.“ Poté vojáci odjeli přes Doněck do vesnice Veseloje.

Cesta z Novochoperska do Kyjeva

Po bojích u Sokolova byl polní prapor díky příchodu dalších vojáků v Novochopersku reorganizován na 1. československou brigádu. Po dalším výcviku odcestovala brigáda směrem na Kyjev. Jarmila Kaplanová prodělala spojařský výcvik a byla zařazena do dělostřelecké baterie: „Jeli jsme, byl večer. Přijeli jsme do vesnice a bylo vidět jako ve dne. Bylo jedenáct hodin. Vlak stál. Přiletěl messerschmitt. (…) Jedna bomba spadla do vagonu, kde byli vojáci. Ten vagon stál na mostě. Já jsem byla nahoře na palandě a najednou jsem byla sesypaná dole. Všechno spadlo. Nic jsem nevěděla. Teď jsem slyšela strašný nářek, pláč, volání. Teď: ,Honem vstávej, přepadli nás Němci.‘ Všechno hořelo, celá vlaková souprava hořela, všude dým. Musela jsem si vzít brašničku a musela jsem obvazovat raněné.“ Bylo 54 mrtvých, padl i velitel baterie.

Dobytí Kyjeva

Dělostřelecký oddíl byl zařazen mezi ruská děla a probíhala masivní dělostřelecká příprava na dobytí Kyjeva. Za československými jednotkami stály ruské minomety: „Teď jsem viděla, jak letěly německé messerschmitty a hodily bombu. Jedna bomba padla do těch ruských minometů, tak teď si představte, abyste nespletl povel, protože kdybyste to řekl špatně, tak se mohlo napadnout také naše nebo ruské dělostřelectvo.“

Po dělostřelecké přípravě nastoupila pěchota a tanky, které Kyjev dobyly. Po bojích u Kyjeva proběhly další boje o Bílou Cerkev, Zaškov, Rudou a o pravobřežní Ukrajinu. Poté se československá brigáda dostala na Volyň, kde byli mobilizováni volyňští Češi. Po jejich příchodu byla brigáda reorganizována na 1. československý armádní sbor.

Karpatsko-dukelská operace

I v armádním sboru zůstala Jarmila Kaplanová v první brigádě u dělostřeleckého pluku. V Černovicích a Sadaguře proběhl výcvik nováčků a poté armádní sbor putoval do jižního Polska. Jarmila Kaplanová se do přímých bojů v Machnówce nedostala, ale vzpomíná, že tam padla volyňská děvčata. Poté vypukla Karpatsko-dukelská operace. „My jsme byli v údolích a oni byli na kótách. A nejhorší byla kóta 534, té říkali Kóta smrti. Protože to přecházelo – Němec, náš, Němec, náš. Tam byli mrtví Němci, to byla kupa.“

Dukla byla zaminovaná, Němci měly svá děla zakopaná na kótách, všude bylo bahno, své udělaly i chladné podzimní počasí. Původní plán byl, že se armádní sbor během několika dnů dostane na Slovensko, ale cesta na hranice trvala tři měsíce. „Najednou takový strašný dým. Přišel povel, že si máme nachystat masky, jestli Němci nepustili plyn. My jsme měli ty masky nachystané, ale nemuseli jsme si je obléct, protože to nebyl žádný yperit, ale Němci se prostě chtěli zamaskovat, že budou odcházet po silnici. Tak jsme byli šťastní, že to nebyl plyn.“

Po válce v letectvu

Konec války zastihl Jarmilu Kaplanovou ve Vsetíně. Poté odjela do Ústí nad Orlicí, aby pozdravila své známé a příbuzné. Po slavnostním defilé v Praze se Jarmila Kaplanová dostala do Vraného u Loun, kde se cvičila na kluzácích. Poté se dostala do třetí letecké oblasti v Brně: „Chodila jsem po těch posádkách a tak. Potom už se mně to nelíbilo, tak jsem šla do civilu.“ 

To se psal rok 1946, Jarmila Kaplanová odešla do Ústí nad Orlicí, kde v textilní továrně pracovala jako účetní, poté změnila trvalé bydliště a pracovala v Letovicích. Vdala se a také se jí stalo, že v jednom roce porodila tři děti: „Kdybych byla neprošla vojnou a tím vším utrpením, hlad, zima, bída, horka, strach a všechno, tak bych to asi nezvládla.“

Otec i maminka se po válce vrátili do Československa, otec i nadále pracoval jako dispečer. V době natáčení rozhovoru žila Jarmila Habrštátová v Moravské Třebové. Zemřela 2. prosince 2020 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

 [1] Danuta Drnková – nar. Jako Danuta Čermáková dne 10. 3. 1924 ve Lvově, dne 13. 7. 1942 odvedena v Buzuluku do armády. U Sokolova působila jako zdravotnice v 1. rotě. Po válce podporučíkem, šéflékařem dělostřeleckého oddílu. Pracovala na klinice ministerstva národní obrany. Od roku 1972 byla v invalidním důchodu. Manželka generála Václava Drnka. Zemřela 23. 6. 2004 v Praze. (BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2006. ISBN 80-7278-365-3).

[2] Valentina Biněvská – nar. 27. 9. 1922 v Umáni na Ukrajině, dne 27. 2. 1942 odvedena v Buzuluku do armády. U Sokolova působila jako pozorovatel. Měla zdravotnický a ostřelovačský kurz. Příslušnice paradesantní brigády, která byla v roce 1944 vysazena na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení se stala příslušnicí partyzánské skupiny Stalin. Koncem února 1945 byla v Dolní Lehotě zajata a od 3. 3. do 17. 3. 1945 vězněna v Banské Bystrici. Utekla a v dubnu 1945 se opět spojila s armádním sborem. Po válce vojákem z povolání a pracovnicí ministerstva národní obrany. V roce 1951 odešla z armády, pracovala jako prodavačka. Provdaná Lísková. Zemřela 26. 3. 1991. (BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2006. ISBN 80-7278-365-3)

[3] Markéta Nováková – nar. 17. 2. 1910 v Praze, dne 11. 2. 1942 odvedena v Buzuluku do armády. U Sokolova působila jako velitel zdravotní hlídky v 1. rotě. Dne 10. 4. 1944 se neopatrným zacházením se zbraní zastřelila, pochována v Lucku. (BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2006. ISBN 80-7278-365-3)

[4] Edita Tobiášová – nar. 20. 7. 1924 ve Varšavě, židovská národnost. Dne 21. 5. 1942 odvedena v Buzuluku do armády. U Sokolova  působila jako zdravotnice u 1. roty. Po válce poručíkem, spojovacím důstojníkem. Absolvovala letecké učiliště a stala se vojenským pilotem. V roce 1949 se přestěhovala do Izraele. (BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2006. ISBN 80-7278-365-3)