Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Halama (* 1956  )

Byla to kafkárna

  • narozen 8. dubna 1956 v Praze
  • v roce 1976 povolán k vojenské službě
  • na vojně zatčen za odmítnutí jít manifestačně k volbám
  • odsouzen k podmíněnému trestu
  • roku 1980 přijat ke studiu na teologické fakultě
  • od roku 2002 učitelem na gymnáziu v Turnově

Byla to kafkárna

Komunistický režim viděl nepřátele v lidech, kteří se odmítali podřídit jeho ideologii. Z toho důvodu se komunisté výrazně vymezovali vůči představitelům církve. Ondřej Halama se tedy jako syn faráře českobratrské církve nenarodil do nejlepší doby. Halamovi měli čtyři syny a jednu dceru. Syn Ondřej se narodil 8. dubna 1956 v Praze, rodina s dětmi však žila v Mladé Boleslavi. „Tatínek byl farář. Maminka byla vystudovaná učitelka, ale tím, že se v padesátých letech provdala za faráře, tak vlastně skoro celou dobu nesměla učit.“

Maminka získala možnost učit jen v krátkém období v roce 1968, kdy se tzv. reformní komunisté snažili o jisté uvolnění poměrů ve státě. Ondřej Halama od dětství miloval sport. Hrál závodně hokej, basketbal a pak se začal věnovat atletice. Jeho snem bylo sport učit i ostatní, a chtěl tedy studovat pedagogiku a stát se učitelem tělocviku. Základní školu absolvoval s vyznamenáním a přihlásil se na gymnázium v Mladé Boleslavi. „Dělal jsem zkoušky do Mladé Boleslavi na gymnázium. Dostal jsem se, ale pak přišlo rozhodnutí, že nejsem přijat.“

Nevěřil jsem, že by mně to mohlo vyjít

Rodiče pamětníka v jeho snaze studovat gymnázium podporovali, a přihlásili ho tedy na gymnázium do Mnichova Hradiště. Po neúspěchu zkoušeli i gymnázium v Tanvaldu, kde měla rodina přátele, u kterých by mohl Ondřej Halama přes týden bydlet. „Vždy to bylo stejné. Nejdřív se zaradovali, protože neměli moc dětí, ale pak je asi někdo informoval, a tak oznámili, že můžu studovat, ale musím mít doporučení z ONV. Ve skutečnosti na ONV ani žádné takové doporučení nedávali. Taková kafkárna.“

Halamovi se však nevzdali a psali přímo na ministerstvo školství, ale bez úspěchu. Pamětník tedy musel v roce 1971 místo na gymnázium nastoupit do práce. Bylo mu patnáct let. Práci našel ve středisku geodézie jako figurant. „Byla to docela hezká práce na vzduchu, ale hodně náročná... Do toho střediska se začali stahovat lidi, kteří neprošli politickými prověrkami.“ Šéf střediska byl sice komunista, ale jeho manželka patřila do českobratrské komunity v Mladé Boleslavi, a šéf k nim měl tedy také blízko. Umožnil Ondřeji Halamovi po roce práce dálkové studium na Zemědělské průmyslové škole v Praze. Po nějaké době mu byl povolen přestup na denní studium na průmyslovou školu do Mladé Boleslavi.

Touto oklikou se Ondřej Halama dostal na školu zakončenou maturitou, ač o gymnáziu si mohl nechat jen zdát. Průmyslovka ho nebavila, ale potkal tam hodně přátel. „Rodičům jsem řekl, ať ode mě nečekají hezké známky, ale že nejsem hloupý, abych to nedotáhl k maturitě.“ Na průmyslové škole opravdu odmaturoval a poté přemýšlel, co dál. Rozhodl se studium na pedagogické fakultě ani nepokoušet. Halamovi byli součástí silné evangelické komunity okolo osobnosti faráře Alfréda Kocába. Odsud znal pamětník několik kamarádů, kterým jejich snaha o učitelské povolání nevyšla. „Viděl jsem, jak zatočili s mými kamarády křesťany, když studovali na pedagogy, takže jsem nevěřil, že mně by to mohlo vyjít.“

Nakonec se rozhodl zkusit studium na teologické fakultě. „Tehdy se totiž říkalo, že když se někdo hlásí na teologii, tak je stejně pro ten režim už ztracený. Režim ví, že z něj už svého příznivce mít nebude, a měl představu, že ty církve vyhynou.“ Zkoušky na fakultu pamětník sice složil, ale nebyl pravděpodobně opět z kádrových důvodů přijat a nějakou dobu střídal různá zaměstnání. Pracoval například jako odečítač vodoměrů nebo listonoš.

Měl jsem s tím dvojí problém

Ještě než přišly další přijímací zkoušky na fakultu, tak mu v roce 1976 přišla obávaná obálka s modrým pruhem – předvolání k vojenské službě. „Já jsem s tím měl problém, a to hned dvojí. Vyrostl jsem v té komunitě českých bratří, která byla vlivem Petra Chelčického orientovaná pacifisticky... Ta druhá věc byl problém armády, která byla služkou komunistického režimu.“ Mnoho kluků se v té době snažilo získat tzv. modrou knížku, která je ze zdravotních důvodů z povinnosti nastoupit k vojenské službě vyjímala. „Modrá knížka byla tehdy hodně ceněná. Někteří to hráli na psychiatrii a nechali se na nějakou dobu zavřít, aby nemuseli na vojnu. Já jsem byl v tu dobu docela úspěšný sportovec. Rukoval jsem do sportovního oddílu.“

Ondřej Halama byl poslán na vojnu do Kutné Hory k oddílu Civilní obrany. Zvažoval i možnost na vojnu nenastoupit, ale znal několik přátel, kteří se rozhodli jít touto cestou, a věděl, co by ho čekalo. Odpůrci vojny byli posíláni na dva roky do vězení a pak byli znovu povoláni na vojnu. Pokud opět odmítli, byli zavřeni na další tři roky. Ondřej Halama tedy na vojnu nastoupil. Civilní obrana, u které sloužil, patřila k těm lepším místům, kde si povinnou službu „odkroutit“.

V době jeho pobytu u jednotky v Kutné Hoře se však konaly volby. Komunistické volby byly volbami jen naoko, ve skutečnosti bylo možné volit jen jedinou stranu. „Volby byly ze zákona dobrovolné, nebyla to občanská povinnost, ale výsada. Málokdo si ale dovolil k volbám nejít... Mělo se manifestačně volit, ani ne jít za urnu, ale jen říct něco jako: ,Tak volím!‘ Já jsem řekl, že využiji zákonné možnosti volit nejít. To jsem ale netušil, co takový postoj na vojně způsobí.“

Ťukali jsme si morseovkou přes zeď

Ondřej Halama tedy prohlásil, že k manifestačním volbám nepřijde. Ihned začaly výslechy, během kterých se ho vyptávali především na jeho pobyt na vojně. „Samozřejmě ze mě dostali ty názory, co jsem měl, že vojna je mi vysoce nepříjemná, že si nedovedu představit, že bych po někom střílel, že bych použil zbraň proti člověku.“ V předvečer volebního dne přijel do kasáren vojenský anton a odvezl pamětníka do vazební věznice na Pankráci. Hlavním cílem jeho uvěznění však nebyla snaha o nápravu jeho postojů. Důvod byl mnohem praktičtější. „Tím uvězněním jsem byl přeřazen z pluku v Kutné Hoře a ten pluk díky tomu stoprocentně odvolil. To byl vlastně celý vtip, protože velitel toho pluku si asi dovedl představit, co by se stalo, kdyby musel hlásit, že neodvolil stoprocentně.“

Ondřej Halama byl zatčen v říjnu 1976. V tu dobu již probíhal nechvalně známý proces s undergroundovou kapelou The Plastic People of the Universe. „Chvíli jsem tam seděl s bubeníkem Plastiků a vedle na cele seděl Sváťa Karásek, se kterým jsme si ťukali morseovkou přes zeď jako hrabě Monte Christo.“ Nejprve mu byl přidělen nějaký advokát, ale nakonec se ho ujal budoucí ombudsman Otakar Motejl, který pomáhal křesťanským disidentům. Pro mladého Ondřeje bylo velmi nepříjemné, že mu prokurátor i jeho advokát stále říkali, ať nedělá zbytečného hrdinu. „Ten prokurátor mi jako první říkal: ,Člověče, co si přiděláváte problémy? Proč jste nešel k volbám? Nemusel jste tady být.‘“

Do vazby ho zavřeli proto, aby nekazil jednotnost své jednotky v manifestačních volbách, ale ve vazbě ho postupně dotlačili k tomu, že vlastně odmítá vojenskou službu, a tedy se proviňuje proti zákonu. „Řekli mi, že když nechci střílet do lidí, tak se vyhýbám rozkazu velitele.“ Otakar Motejl pamětníkovi otcovsky radil, že nesmí dělat problémy. „On mi tehdy říkal: ,Podívej se, já jsem schopen tě odsud dostat, když řekneš, že jsi připraven složit přísahu.‘ Bral jsem to tak, jako kdyby Jan Hus, když ho chtěli upálit, nakonec řekl: ,Tak víte co, já to beru zpátky.‘“

Po měsíci stráveném ve vazební věznici se Ondřej Halama podvolil a vojenskou přísahu složil. „Já jsem byl tehdy dvacetiletý kluk a ještě docela jelito. Najednou člověka semele ta mašinerie... Nakonec jsem v tomhle rezignoval a dodnes to vidím trochu jako selhání, že jsem nevydržel v tom husovským: Ne a ne, i kdybyste mě upálili.“ Pamětník byl následně odsouzen k podmíněnému trestu dvaceti měsíců odnětí svobody a byl poslán zpět na vojnu, tentokrát do Bučovic u Brna. „Z vojny jsem se vrátil se škraloupem – měl jsem v posudku napsáno, že jsem byl ve vazbě.“ Později se dozvěděl, že jeho odmítnutí voleb mělo i další důsledky. K Civilní obraně se dostal díky tomu, že byl členem lehkoatletického oddílu v Dukle Mladá Boleslav. Předseda oddílu dostal vynadáno za to, že vychoval v pamětníkovi špatného atleta.

To je úžasný svět, v němž jsme

Po návratu z vojny získal Ondřej Halama práci v Automobilových závodech v Mladé Boleslavi, v budoucí Škodovce. Zde pracoval na nejnižší možné pozici zauhlovače. Práce mu však nevadila, protože se pracovalo na turnusy. Vždy jeden týden pracoval v podstatě nepřetržitě a pak měl týden volno. Během volných dní se připravoval na další přijímací zkoušky na teologickou fakultu. V roce 1980 šel k dalším přijímacím zkouškám a byl překvapen, když ho tentokrát i se zápisem v trestním rejstříku na fakultu přijali.

Studium na teologické fakultě bylo v komunistickém školství oázou. Fakulta totiž nepatřila pod ministerstvo školství, ale kultury, kde na ni nebyl takový dohled. „Ta teologie byla tehdy nejsvobodnější studium, jaké bylo možné... Třeba na semináři jsme už v roce 1983 četli Havlovu Moc bezmocných.“ Studenti měli k dispozici třeba obrovskou knihovnu, kde bylo i mnoho knih, které byly tehdy zakázané a pro jiné lidi v podstatě nedostupné.

Ondřej Halama fakultu dostudoval v roce 1986 a následně působil jako farář českobratrské církve nejprve ve východních Čechách a od roku 1997 v Turnově. Oženil se a s manželkou v Turnově zrekonstruovali historický dům. Po tzv. sametové revoluci si mohl splnit i svůj sen – doplnil si učitelské minimum a v roce 2002 začal vyučovat na gymnáziu v Turnově základy společenských věd. Má dvě dcery a syna. Kromě profese faráře a učitele se věnuje také hudbě. S kamarády má kapelu Pranic.

„To je úžasný svět, v němž jsme. Tuhle jsem seděl v hospodě a tam nějaký chlapi nadávali na to, jak je to teďka jako za minulého režimu. Já jsem jim říkal: ,Tak, pánové, koukejte: Prezident Zeman je vůl.‘ Nikdo se nezvedl a neutekl. Říkal jsem jim: ,Podívejte se, Jiří Škutina to takhle jednou pronesl, a šel do katru. Chápete, jaký je to rozdíl?!‘“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů