Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hajný (* 1927  †︎ 2018)

• narozen roku 1927 na Volyni; otec byl legionář od Zborova; bratr odveden na nucené práce do Německa v roce 1942

• absolvoval přípravný výcvik ve vojenském táboře Rudé armády

• v červenci 1944 vstoupil v Rovně do československé armády, prošel výcvikem v Besarábii, v Króliku Polském byl přidělen k jednotce zásobovacích řidičů

• bojově nasazen při dukelské operaci v říjnu 1944; účastník těžkých bojů u Vyššího Komárníka; zásoboval tankové jednotky ve Slezsku

• po válce hlídal na Bruntálsku opuštěný německý majetek; demobilizován v září 1945

• vrácen zpět na Volyň, v roce 1947 v rámci reemigrace přijel s rodinou zpět do Československa a osidloval pohraničí na Šumpersku a posléze v západních Čechách

• po roce 1950 pracoval jako vedoucí skladu velkoobchodu s potravinami

• po válce povýšen na desátníka, jako veterán povýšen na podporučíka; několikrát vyznamenán

• zemřel v roce 2018

Václav Hajný se narodil v rolnické rodině volyňského Čecha v roce 1927. Václav měl jednoho bratra a čtyři sestry. Rodina Hajných přišla na Volyň z Čech v roce 1875 z obce Čmelíny u Nepomuku. Václavův otec bojoval za první světové války v ruské armádě, z které přeběhl do československých legií. Otec se 2. července 1917 přímo účastnil bitvy u Zborova.

Oblast Volyně byla tehdy součástí Polska a Václav navštěvoval polskou školu. V rámci výuky však ve škole probíhaly i hodiny českého jazyka. V jejich vesnici nicméně vládlo české vlastenecké nadšení a působilo zde mnoho kulturních a sportovních českých sdružení, jako je např. pěvecký soubor, divadlo, orchestr, oddíl Sokola. Václav Hajný je přesvědčen, že volyňští Češi byli daleko větší vlastenci než samotní obyvatelé Československa. „Protože jsme toužili po vlasti,“ vysvětluje.

V září 1939 bylo Polsko přepadeno Německem a Sovětským svazem a oblast Volyně byla zabrána Rudou armádou. Václav vzpomíná na první zkušenosti s komunismem. Vypráví o kolektivizacích, zabírání soukromých podniků a nedostatku zboží v obchodech. V roce 1941 do Volyně přišla německá armáda. Václav vypráví, jak z německých vojáků čišelo sebevědomí a jistota brzkého vítězství nad Sovětským svazem. Ve městě Luck byl obrovský zajatecký tábor plný sovětských vojáků. „Nikdo jim nesměl dát kus chleba ani třeba hodit jablko nebo něco takového.“ Václavův bratr byl v roce 1942 odveden na nucené práce do Říše.

Výcvikový tábor Rudé armády pro mladíky

V okolí domovské vesnice se v té době začaly objevovat partyzánské oddíly a zároveň se začínala šířit zpráva o utváření samostatné československé armády v Buzuluku pod velením generála Svobody. „U nás se všude utvářely buňky, který si říkaly bratrstvo, a ty dělaly přípravy, aby se mohlo jít ne do ruský, ale do československý armády.“ Pan Hajný vypráví o svém bratranci Bohuslavovi Hajném, který v roce 1944 po příchodu Rudé armády odmítl vstoupit do uměleckého souboru sovětských vojsk a místo toho se připojil k Čechoslovákům, šel bojovat a ve válce padl. V roce 1944 byl na Volyni do armády Ludvíka Svobody zmobilizován celý ročník 1926. Václava se tím pádem tato mobilizace netýkala. Avšak nechtěl zůstat stranou a z toho důvodu se připojil k tzv. přípravě na vstup do armády. Jednalo se o výcvikový tábor, ale pod ruským velením, kde mladíci v civilu a s dřevěnými maketami pušek dostávali první vojenský dril. Dokonce si do tábora museli nosit vlastní zásoby potravin. Tím však zatěžovali své rodiny v období, kdy se potraviny stávaly nedostatkovým zbožím. Václav vzpomíná, že poté, co bratr odešel na nucené práce, tatínek onemocněl a on místo toho, aby pomáhal matce a sestře na hospodářství, musel odejít do výcvikového tábora. „A ještě jsem z domova tahal chleba. Doba už byla tehdy špatná. Vždycky jsme měli zásoby na týden a šli jsme do okresního městečka Mlýnova, kde jsme spali ve vybombardovaný škole. Měli jsme dřevěný pušky. Dril byl obrovskej. Já byl po válce několikrát na cvičení v československý armádě jako záložák a to byla lehárna. Rusové říkali: těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Václav popisuje denní režim v tomto výcvikovém táboře. Z domova do tábora chodil devět kilometrů pěšky a jednou se mu stalo, že na cvičiště přišel pozdě. Sovětský důstojník Pilko ho nechal zavřít na několik dní do sklepa. Tady se Václav rozhodl, že z tábora uteče a pojede za československou armádou. Jakmile byl propuštěn, z tábora utekl, stopl si na silnici nákladní auto a vydal se do Rovna, kde byl tehdy velitelský štáb čs. armády.

Vstup do československé armády

Po příchodu do Rovna zažil své první bombardování. „Hned jsme se museli schovávat do sklepa.“ V Rovně na velitelském štábu pobyl několik týdnů, než se zde sešlo větší množství rekrutů a byli převeleni do Černovce v Besarábii a posléze na výcvik do tábora v Sad Goru blízko dnešní ukrajinsko-rumunské hranice, kam dorazili 22. července 1944. Na místě vyfasovali zbraně a anglické uniformy. Václav vzpomíná, jak mu zásobovací rotmistr radil, aby si z čepice odstřihl zlaté knoflíky, „protože ty se blejsknou a Němec tě střelí do hlavy.“ Výcvik probíhal pouze několik týdnů a jejich jednotka se stěhovala směrem ke frontě. Několikrát změnili místo, až se na delší dobu jejich jednotka usadila v Króliku Polském poblíž Deszna, což už bylo nedaleko Dukelského průsmyku.

Řidičem studebakeru

Václav byl vycvičen jako pěšák, ale vždy chtěl sloužit u jednotky řidičů. Nakonec se mu toto přání splnilo. Když jeho velitel major Tesařík vybíral z nastoupené jednotky muže na řízení nákladních a obrněných vozidel, Václav se osmělil a přihlásil se: „Povídám: ‚Pane majore, já bych také rád k těm autům jako řidič.‘ Tesařík mi povídá: ‚Vy byste se nestyděl, aby starý chlapi lezli do tanků a vy byste se vozil v autě!?‘ Tak jsem zůstal stát jako oukropeček, bylo mi sedmnáct let. Říkal jsem si, tak to je hotový. Ale on vybíral dál a pak se nějak obměkčil, ukázal na mě a povídá: ‚Vy! Pojďte taky.‘ Popadl jsem ten svůj pingl a tak jsem se tam dostal.“ Poté Václav absolvoval krátký výcvik jako řidič nákladního automobilu značky Studebaker. (Pozn.: Jedná se o vozy americké výroby dodávané Rudé armádě v rámci spojenecké pomoci.)

Na frontě

Řidičský kurz jednoho říjnového večera 1944 přerušil rozkaz, který zavedl Václava Hajného na frontu přímo do první linie. V Króliku Polském vyfasovali každý tři sta nábojů do samopalu, dva granáty a nákladními vozy se přesunuli k frontě. „Vůbec jsme nevěděli, kam jedem. Byl večer a najednou československá hranice ověnčená pentlema. Celej jsem zjihnul a říkám si, tak poprvé vidíš československou zem.“ Kolona automobilů dovezla jejich jednotku o 85 vojácích až do Vyššího Komárníku, odkud pokračovali pochodem. Václav vzpomíná na své první zážitky. „Když jsme vylezli z těch aut, najednou takový rány, popadali jsme k zemi, jako když nás podetne. Ten jeden z velitelů, co nás měl vést, povídá: ‚Vy jste ale zajíci, to střílí naše děla!‘“ Z Vyššího Komárníku je spojka vedla lesem na stanoviště polního štábu. „Rozpršelo se a byla tma jak v pytli, drželi jsme se za cípy plášťů, abychom se neztratili. Promokli jsme na kost. Když jsme tam došli, tak nás rozdělili do tří čet. Našim velitelem byl nějaký rotný Kulja, podkarpatský Rus. Odtamtud nás spojka vedla dál lesem už přímo do první linie. Pochopitelně jsme zabloudili. Abychom nevlezli Němcům do pasti, tak jsme tam museli přespat. Lehli jsme mokrý na tu mokrou zem, a jak jsem byl utahaný, tak jsem hned usnul. Pak se mnou zaklepal, že musím na stráž. Ale já jsem úplně ztuhnul, nemohl jsem se vůbec pohnout a zuby udržet, aby mi nedrkotaly.“ Taková byla první noc na frontě. Nakonec došli až na stanovenou pozici, což byla obranná linie, kterou hlídali a hájili před útoky asi měsíc. Václav zde působil jako spojka mezi pozorovatelnou a minometným stanovištěm. Václav vzpomíná na jeden noční německý přepad vedlejší jednotky, která strážila sousedící úsek obranné linie. „Tam protékal takový potůček a Němci tím potůčkem rádi chodili, protože tam nebyly miny. Dostali se k jejich bunkru a zastřelili jednoho dobrýho chlapa, Rak se jmenoval, byl z Podkarpatský Rusi. Pak hned naši spustili palbu a odrazili je. Takový tam byly přepady.“

Pan Hajný také popisuje, jak vypadaly jejich obranné bunkry. „Vykopala se díra, na to se daly nějaký dřeva, na to větve, tráva a hlína. Mělo to vylézací otvor. Když pršelo, tak jste si nahoru dal pláštěnku. Ale to nebylo moc platný, když pršelo hodně, tak přišla spodní voda a kolikrát jsme se vzbudili a byli jsme úplně mokrý.“

Jejich služba zde skončila, když Rudá armáda společně s některými československými jednotkami nastoupila k ohromné ofenzivě a celá fronta se posunula kupředu. Václav vypravuje o obrovské dělostřelecké přípravě. „Rusáci to tam minometama a dělostřeleckýma granátama rozsekali. To byly mraky kouře po celým tom německým kopci, na který útočili.“

Dobývání opevněného vrchu

Četa pana Hajného byla potom stažena do týla. Avšak hned druhý den byli převeleni k dobývání vrchu nad silnicí vedoucí z Vyššího Komárníka na Svidník. „Tam už bylo opravdu zle.“ Na vrch, opevněný německou obrannou linií, podnikla jejich četa celkem sedm útoků. Václav si dodneška pamatuje na zranění, které utrpěli jeho kamarádi při prvním z těchto útoků, kdy je němečtí vojáci nechali přiblížit se ke svým bunkrům, aby je posléze zasypali kulometnou palbou a granáty. „Jen já jedinej jsem zůstal neškrábnutej. Sršeň, který dostal kulku mezi lopatky do zad, tak ten se nemohl hnout. Tak jsem ho tahal po zemi, než jsem ho dotáhl takových deset patnáct metrů. Pak jsem ho nesl na zádech asi pět set metrů na první ošetření. Dával jsem mu do pusy sníh, jestli bude reagovat, on nic. Dotáhl jsem ho na tu ošetřovnu, tam mu sundali plášť, ostatní rozstříhali, aby to nemuseli svlíkat. Kluk byl na tom špatně, už jsem ho pak neviděl, ale je malá pravděpodobnost, že to přežil. Tak to byl můj první útok.“

Po prvním útoku následovalo ještě šest dalších na tentýž vrch. Nakonec z pětaosmdesátičlenné jednotky zůstalo pouze devět vojáků, mezi nimi i Václav Hajný. „Ostatní všichni ranění nebo zabitý.“ Václav popisuje, jak při posledním útoku ležel na zemi mezi mrtvolami kamarádů a z kapes jim vybíral poslední náboje do samopalu. Nakonec vrch dobyli, byli doplněni jinou jednotkou, ale nevydrželi a opět ustoupili. Václav však přiznává, že v tomto konkrétním případě jim všem chyběla větší statečnost. „Ustupovat jsme nemuseli, byli jsme v zákopech, mohli jsme je pobít. Granáty i náboje jsme měli. Ale stačí, aby jeden začal zdrhat, pak druhej, třetí… Jak začnou lítat granáty a samopaly, tak chlapům prasknou nervy a začnou utíkat.“ Po jejich ústupu se však kopec znovu dobýval. Pan Václav si dnes bohužel nepamatuje přesný název tohoto vrchu a zároveň lituje, že si nedělal z pobytu na frontě poznámky. „Ale na to tam nemyslíte. Chcete se jenom dostat domů živej.“

Řidičem zásobovací jednotky

Po zničení jejich jednotky se pan Hajný vrátil k řidičům, kde dělal spolujezdce řidičovi jménem Čundrlík. „Ten pak padnul a přišel tam nějakej Sova. To jsem tehdy ještě dělal jenom spolujezdce, kdyby padnul, tak jsem to vzal za něj.“ Vypravuje zážitky z cesty do slezského města Zorau, kam vezli jídlo pro tankovou brigádu. Rudá armáda se probojovala asi pět kilometrů za řeku Odru a společně se sovětskými zde bojovaly i československé tanky. „Tam byly přes Odru pontonový mosty. A byl tam nával ruskejch gaziků, který to zásobovaly. Byli tam důstojníci, který regulovali cestu přes tu Odru, protože jinak by se tam pobili. My jsme tudy museli projíždět, ale to nebyla žádná sranda. Němci byli na tyhle pontonový mosty vysazený a messerschmitty tam lítaly a pořád to tam kosily.“ Václav o této zkušenosti hovoří jako o horkých chvilkách. Kolem jejich auta neustále vybuchovaly bomby a nálety německých stíhačů byly skoro pravidelné. Jídlo nakonec přenášeli přímo k bojujícím jednotkám. „Auto jsme nechali vzadu, várnice s polévkou jsme vzali na záda a šli jsme k těm našim tankům. Tanky byly v palebným postavení a pod tankama měli samopalníci vykopaný díry a tam byli jak králíci zalezlí.“

Volný čas a stravování na frontě

Václav také popisuje stravu, kterou dostávali na frontě. Vypráví, že přestože dostávali potraviny z Anglie, jídelní porce byly velmi malé. „Já jsem byl mladej, ale maso jsem neukousl. Fasovali jsme 800 gramů černýho žitnýho chleba.“

Volný čas na frontě prakticky neexistoval, „protože jsme furt byli v první linii. Tam jsem spal, stravoval se, tam jsem si promluvil s kamarádama. Jinak volno jsem tam neznal.“ Václav si stěžuje, že dnes už si nikdo v naší civilizaci nedokáže představit, co to je, když jste odloučen od rodiny, nevíte, kdy budete zabit, spíte na zemi ve sněhu. Když se pan Hajný ve vzpomínkách vrací k tomuto období svého života, děkuje osudu, že se z války vrátil živý.

Se sovětskými vojáky má pan Hajný jen samé pozitivní zkušenosti. Dodnes obdivuje jejich bojovnost, odvahu a vlastenectví. Samotní rudoarmějci prý vždy Čechoslováky uznávali jako statečné vojáky. Na Německo naopak pohlíží jako na tradičního agresora. „Už můj tatínek bojoval proti Němcům a Německo nás vždycky ohrožovalo.“

Osvobození republiky

Václav ještě dnes s pohnutím vypráví o vítání osvobozeneckých vojsk civilním obyvatelstvem. „Když jsme přijeli desátého do Prahy, na Žižkově nás vítali. Jedna paní si mě vzala hned domů, nechala mě vykoupat se, dala mi najíst a tak.“

Po osvobození republiky stála jednotka pana Hajného v Dolních Měcholupech. K tomu se váže příběh o továrně plné dárkových balíčků. „Nevím, jak se ten náš velitel dozvěděl, že u Lovosic byla nějaká výrobna cukrovinek. Jeli jsme tam autem a tam byly plný sklady dárkových balíčků pro německý vojáky. Byly tam nějaký cukrovinky, čokoláda a cigarety. Prostě věci, který my jsme už skoro neznali. Hlavně ty cigarety! Civilisti tady hrozně toužili po cigaretách, tak jsme to vyměňovali.“

Po válce

Po válce byl jejich prapor přemístěn do Bruntálu, kde měli hlídat vysídlený německý majetek před ustupujícími sovětskými jednotkami, které zabíraly dobytek a potraviny. „Protože oni to nerozlišovali. Bydleli tam Němci, tak si mysleli, že jsou v Německu. My jsme tam jednak přidělovali Němcům práci, aby tam dobytek nepochcípal a podobně, a přitom jsme hlídali obec, aby nebyla rozkrádána.“ Na toto období vzpomíná pan Hajný jako na dny plné klidu a odpočinku. Měl zde i vlastního koně, se kterým se projížděl po kraji a vychutnával poválečný klid.

V září roku 1945 byl pan Hajný v ruzyňských kasárnách demobilizován. Protože celou válku toužil vrátit se domů, nastoupil do vlaku, který odvážel volyňské Čechy zpět. Cesta byla tehdy velmi dlouhá, protože železnice byla poškozená válkou. Jenomže jakmile dorazil domů, našel zde jenom ukrutnou bídu a trápení. Václav se hned vydal zpět na štáb do Rovna, aby zažádal o povolení vrátit se do Československa. Avšak oblast Volyně už byla pod správou Sovětského svazu a do Čech se mohl vrátit až v rámci reemigrace v roce 1947.

Reemigrace 1947 a osidlování pohraničí

Cestou do Československa zemřel ve vlaku Václavův tatínek. Rodina nakonec dojela do Králíků a v pohraničí obsadila hospodářskou usedlost v Boříkovicích, která byla opuštěná po odsunutých Němcích. Zde žili od dubna 1947 do podzimu. Na přání maminky se přestěhovali do západních Čech, kde žili jejich známí a příbuzní. Z tohoto důvodu se celá rodina přesunula do Beranovky u Teplé na Mariánskolázeňsku. Přibližně v roce 1950, znechucen kolektivizací a konfliktem s místním stranickým funkcionářem, odešel pan Hajný ze zemědělství a začal pracovat ve velkoobchodě s potravinami jako skladník a posléze jako vedoucí skladu. Václav byl dokonce navržen na ředitelskou pozici, ale poté, co odmítl vstoupit do KSČ, byl z výběrového řízení vyřazen. „Já jsem se o stranu nikdy nezajímal, protože i bez strany můžu pro republiku udělat hodně.“ Pan Hajný také vzpomínal, že neuspěl u zkoušek na myslivce, „a to jsem znal všechny pušky, hájení a tak dál. Všichni, kdo neměli stranickou knížku, tak zkoušky neudělali.“ Tatáž situace se opakovala, když Václav žádal o vydání zbrojního pasu, protože v pohraničí stále nebylo stoprocentně bezpečno.

Shledání s bratrem

Václav začal po návratu do Československa hledat svého bratra, který byl odvezen na nucené práce do Německa. Jediná informace, kterou měl, byla, že bratr se vrátil a žije nyní někde v Čechách, ale vzájemně o sobě nevěděli. Václav začal své pátrání na pražském konzulátu, který disponoval seznamy nuceně nasazených. Zde byl odkázán do továrny v Hloubětíně. Bohužel zjistil, že tato informace již neplatí, a jen náhodou se dozvěděl, že bratr by snad měl touto dobou pracovat ve fabrice ve Vrchlabí. „Dodneška to vidím, jak jsem šel do tý továrny. A najednou brácha jde! My jsme se neviděli od roku 1942. Tak to bylo setkání, na to nezapomenu do smrti.“

Politické procesy

Pan Hajný vzpomíná, že velmi prožíval inscenované soudní procesy s generály ze západní fronty. „Já jsem nemohl ale dělat vůbec nic, naopak jsem mohl jenom uškodit sobě nebo své rodině.“ Vypráví, že i veteráni z bojů u Dukly měli problémy najít zaměstnání.

Dnešní česká společnost

V dnešní době pana Hajného velice mrzí přístup mladé generace, která zapomíná a nemá sebemenší úctu k historii své země, a lituje také toho, že všem Čechům dnes absolutně chybí vlastenectví. „Také mi vadí, jak se vždycky rychle k někomu přimknem, hned k Rusku, hned zas k Americe. My bychom měli být víc hrdý.“