Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ela Hadwigerová (* 1933  †︎ 2016)

Byl tam krásný výhled a každé ráno slunce

  • narozena 4. září 1933 v obci Kamenné (německy Steingrund)

  • německé národnosti

  • otec za války ve Volkssturmu

  • Muna Mikulovice

  • rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

  • v roce 1951 v oblastním sběrném středisku v Liberci

  • vdala se za Němce Aloise Hadwigera

  • zemřela 3. února 2016

Při procházce lesní cestou ze Skorošic k sedlu Peklo narazíte uprostřed Rychlebských hor na rozlehlou horskou louku. Je to velmi hezké místo s výhledem na polskou rovinu. Při bližším prozkoumání však zjistíte, že je něčím zvláštní. Na jejích okrajích rostou staré ovocné stromy, mohutné lípy a v remízkách se nacházejí podivně uspořádané kamenné valy. Jedná se o pozůstatek osady Kamenné (německy Steingrund), kterou v roce 1961 srovnala se zemí ženijní vojska československé armády. Domy sice již dnes nestojí, ale osadu tvořili především lidé, kteří zde přes dvě stě padesát let prožívali své osudy. Většinu rodáků odsunuli v roce 1946 do Německa, ale několik rodin v Československu zůstalo. Jednou z posledních rodaček je také Ela Hadwigerová.

S výhledem do kraje

Ela Hadwigerová, rodným příjmením Schubertová, se narodila 4. září 1933 v obci Kamenné (Steingrund). V této pohraniční oblasti tehdy žili v naprosté většině obyvatelé německé národnosti. I v Kamenném prý bydlel jen jediný český obyvatel, hajný Jílek, který sem ale s německou manželkou přišel až někdy během druhé světové války. Elini rodiče nebyli rodáci z této horské obce. Otec se sem se svou rodinou přistěhoval jako malý chlapec a matka až po svatbě. Bydleli pak spolu v malé dřevěné roubence na samém konci obce, jejíž průměrná nadmořská výška byla šest set metrů. Nad nimi stála již jen chalupa Luxových. „Byl tam krásný výhled a každé ráno slunce,“ vzpomíná Ela Hadwigerová, nejmladší ze čtyř sester rodiny Schubertovy.

V době narození Ely Hadwigerové žilo v obci necelých dvě stě obyvatel. Stál tam hostinec, škola, hasičská zbrojnice i kaple sv. Josefa. Lidé tam žili skromně a většina rodin obdělávala jen malá horská políčka s malou výnosností. Muži si proto často přivydělávali prací v lese. Ela ale vzpomíná, že její rodina si žila dobře. Měli sice také jen čtyřhektarové pole, ale matka Marta (Bösse) pocházela z velkého hospodářství a do manželství přinesla slušné věno. Otec pracoval po okolí jako zedník, a když bylo málo práce, přivydělával si v lese. Na rozdíl od ostatních měli v domě díky agregátu elektřinu, a dokonce vlastnili mlátičku. Jako všechny místní děti musela i Ela od dětství pomáhat v hospodářství. Více času na hraní se tak našlo v zimě, kdy nebylo tolik práce a v Kamenném napadly desítky centimetrů sněhu. „Sáňkovali jsme a lyžovali. My jsme vyrostli venku,“ dodává pamětnice.

Válečné dětství

Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, nebylo Ele ještě ani šest let, a tak si ani nemohla uvědomovat, co to znamená. Žila v kruhu rodiny a kamarádů a okolní svět jí byl zcela cizí. Tak jako pro každé malé dítě představovala středobod světa její maminka. Ta ji ale v lednu 1940, ve třiačtyřiceti letech, navždy opustila. Při návratu z kostela ji totiž náhle zasáhla srdeční mrtvice. „Už jí nebylo pomoci. Pan Lux jí dal první pomoc, ale už byla mrtvá. Čekala jsem na ni a nevěděla, že umřela. Až potom, když ji dovezli mrtvou domů. Stalo se to sto metrů před naším barákem. Táta mě držel v náručí a říkal, že maminka... Byli tam ještě další lidi a radili mu, aby se mnou odešel, abych se na to nedívala. Bylo to v lednu. Sníh, zima. Rakev vzali na saně do Skorošic. Potom to bylo špatný. Měli jsme těžký život.“ O tři roky později se otec znovu oženil s Marií Linke, pocházející z pruské části Slezska. Ela vzpomíná, že ona ani její sestry neměly ze svatby radost a zpočátku s novou matkou moc nevycházely.

Rok po vypuknutí války Ela nastoupila do první třídy dvoutřídky v Kamenném. Ve škole se učili paralelně žáci osmi ročníků a kvůli nedostatku učitelů probíhalo vyučování dvoufázově v dopoledních a odpoledních hodinách. Nejprve prý dostali mladého učitele, který však musel narukovat do Wehrmachtu. Po něm přišel postarší učitel Gross. „Byl pro Hitlera a my jsme nebyli, a tak nás neměl rád,“ vzpomíná Ela Hadwigerová, jejíž otec podle ní rozhodně nepatřil mezi zastánce nacistické ideologie. Jeho dcery na rozdíl od většiny mladých dívek ani nevstoupily do Svazu německých dívek (Bund Deutscher Mädel), což byla ženská odnož Hitlerjugend.

Ela také vzpomíná, že i v Kamenném žilo několik zapálených nacistů. Bez rozdílu názorů ale museli všichni mladí muži narukovat do Wehrmachtu. Nikdo z nich se údajně nevrátil, protože ti, kteří válku přežili, již zůstali v Německu. „Hodně jich padlo, i šestnáctiletí kluci. Rodina Schubertova ve válce ztratila čtyři kluky a jejich matka se zbláznila,“ vzpomíná pamětnice na rodinu, se kterou však nebyli v žádném příbuzenském svazku. Ve válce ale padl i její strýc Rudolf Schubert z Kamenného. Když narukoval, byla jeho přítelkyně právě těhotná.

Na sklonku války musel do německé armády nastoupit i jedenapadesátiletý otec pamětnice Josef Schubert. V jednotkách Volkssturmu (německá lidová domobrana) ho poslali k frontě. „Už tam dlouho nepobyl. Brzo nastal konec války a on pak vyskočil z vlaku, aby ho pak ještě někam nevzali.“ Otec se poté za několik dní vrátil do Kamenného, kterým těsně předtím prošli sovětští vojáci. V obci se prý ale jen mihli a nic podstatného se tam neudálo.

Zůstali jako jedni z posledních

Ani první měsíce po válce nijak dramaticky nezasáhly do života obce, kromě zatčení sotva dvacetileté Gabriely Eslerové. Jako úřednice se nechala zapsat do složek Werwolfu, organizace, jež měla po příchodu Spojenců provádět záškodnickou činnost. Ela Hadwigerová říká, že šlo jen o zápis a Gabriela Eslerová se nikdy aktivně nezapojila, přesto byla s několika muži a ženami zatčena a odvezena na Sibiř. V lágrech pak strávila více než osm let, než ji poslali do západního Německa, kde se později provdala.

V průběhu roku 1946 probíhalo vysídlování Němců z Československa. Na Jesenicku je nejdříve soustředili v areálu Muna Mikulovice, který za války sloužil jako zajatecký tábor, muniční továrna a sklad. Na jaře 1946 tam odvezli i Němce z Kamenného a většinu z nich pak transportovali do Německa. Dvanáct rodin, mezi nimi i rodinu Ely Hadwigerové, si ale na práci v lese vyžádal polesný Jílek, a z Mikulovic se tak mohli vrátit do Kamenného. „Měla jsem třináct roků a už jsem dělala v lese. Bylo nás tam sedm dětí a sázely jsme stromky. Nikdo tu nezůstal, a tak neměli nikoho na práci,“ dodává pamětnice.

V roce 1947 ale většinu rodin odvezli na Jihlavsko. Jednalo se o státní akci, kdy v rámci rozptýlení zbylých Němců posílal stát obyvatele německé národnosti z pohraničí do vnitrozemí, kde si je na práci rozebírali hospodáři. Otce pamětnice ale tehdy v blízkých Skorošicích potřebovali na zednické práce, a tak mohla rodina zůstat v Kamenném. Spolu s Paulou a Hildou Feikovými tam zbyli jako jediní Němci. Do vyprázdněných domů se nastěhovali slovenští reemigranti z Podkarpatské Rusi. Ti však v odlehlé obci dlouho nevydrželi a postupně odešli. Při sčítání lidu v roce 1950 tak v Kamenném žilo jen 25 obyvatel.

Chtěli do Německa, ale nepustili je

Všichni rodinní známí a příbuzní byli pryč, a tak Schubertovi na úřadech zažádali o dodatečný odchod. V březnu 1951 rodina s veškerými osobními věcmi odjela do oblastního sběrného střediska v Liberci, odkud pak měli pokračovat do Spolkové republiky Německo. Z technických důvodů si s sebou nesměli vzít nábytek. V souladu s předpisy ho proto poslali do Německa napřed. Oblastní sběrné středisko v Liberci se nacházelo v dnešní Husově ulici a za války sloužilo k umísťování pracovníků organizace Todt. Ela Hadwigerová vzpomíná, že tam tehdy bydleli asi s třemi sty dalšími Němci. „Měli jsme postele nad sebou a žilo nás šest rodin v jednom pokoji,“ dodává. V táboře se sice nacházela vrátnice, kde museli hlásit odchod a příchod, ale jinak prý měli úplnou volnost pohybu. Otec v táboře onemocněl rakovinou, a tak většinu času strávil na lůžku nemocničního oddělení.

Rodinu nakonec opět do odsunu nezařadili a v táboře strávila celkem dvanáct měsíců. „Celý rok jsme neměli nic, ani peníze, akorát jídlo. Já jsem pletla ubrusy a svetry. Šly jsme s jednou paní na jarmark, tam jsme to prodaly. Kdo nechtěl, nedělal nic.“ Z tří set lidí v táboře prý do Německa nakonec odcestovala necelá polovina a ostatním již odjezd nebyl povolen. „V Jablonci byli samí němečtí specialisté na broušení skla. Všichni chtěli do Německa a oni je nechtěli ztratit, tak nás tam nepustili, aby si také nezažádali o odchod,“ vysvětluje Ela Hadwigerová důvody, proč podle ní rodinu nepustili do Německa. Podle diplomové práce Lenky Štopperové „Oblastní sběrné středisko Liberec v letech 1945–1952“ byl poslední transport se sto dvaceti Němci z tábora v Liberci vypraven v dubnu 1951.

V březnu 1952 se rodina vrátila na Jesenicko. Krátce nato, 4. července 1952, otec zemřel na rakovinu. „Ztratili jsme rodiče v nejhorší době. Nebylo to pro nás tehdy moc dobré,“ dodává pamětnice, která se v necelých devatenácti letech stala sirotkem. Rodina se nastěhovala do obce Nýznerov nedaleko Kamenného. Tam také postupně přicházely další německé rodiny a také rodáci z Kamenného. V této malé obci na Jesenicku dodnes několik těchto rodin zůstalo. „My se tady i dneska občas bavíme německy.“

Pamětnice pak pracovala na pile a ještě v padesátých letech se provdala za Aloise Hadwigera, jehož rodina pocházela z Nýznerova a také ji nezařadili do odsunu Němců. Šest let ale museli nedobrovolně strávit pracemi na státním statku u vesnice Stará Hora na Jihlavsku. Po narození dvou potomků Ela i Alois Hadwigerovi již upustili od odchodu do Německa a smířili se s tím, že zůstanou v Československu, zatímco většina jejich příbuzných a známých žila v okolí Stuttgartu.

Kamenné, rodná obec pamětnice, se v průběhu padesátých let minulého století zcela vylidnilo. Posledními obyvateli zůstaly matka a dcera, Paula a Hilda Feikeovy. I ony se ale krátce před zbořením odstěhovaly. Domy s často vyřezávanými krovy byly již v dezolátním stavu, a tak v roce 1961 zbouralo ženijní vojsko československé armády všechny zbylé budovy. „Od té doby jsem tam nebyla. Člověk musí na všechno zapomenout. Nejde to jinak. Musíte jít dál,“ říká Ela Hadwigerová. Dnes se již nedá rozeznat, kde stála jednotlivá stavení. Krajina se podstatně změnila a vše zarostlo stromy a křovinami. Před odsunem do Německa prý místní obyvatelé často v osadě zakopali své cennosti, které si s sebou nesměli vzít. Nikdo z nich ale již později nebyl schopen úkryty lokalizovat. „Když tam bydleli Slováci, tak pořád hledali. Kameny přebírali. Bylo tam dost schovaného. Nějaké věci našli, ale něco tam ještě je. Gabriela Eslerová, co byla u Werwolfu a potom ji odvezli do Ruska, se tam byla podívat. Potom říkala, že měli zlato a schovali to někde ke stromům, ale už přesně nevěděla kde.“

Ela Hadwigerová zemřela 3. února 2016.

ŠTOPPEROVÁ, L., Oblastní sběrné středisko v Liberci v letech 1945–1952. Technická univerzita Liberec – diplomová práce, 2006.

www.zanikleobcejesenicka.cz

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)