Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Habermann (* 1928)

• narodil se 6. ledna 1928 v Bukovicích

• pocházel z české rodiny žijící v převážně německé obci

• za války navštěvoval německou školu

• v roce 1945 zažil odsun sudetských Němců

• v letech 1946–1948 absolvoval zimní zemědělskou školu ve Štítech

• kvůli selskému původu v roce 1950 zařazen k Pomocným technickým praporům

Otto Habermann se narodil 6. ledna 1928 v Bukovicích u Písařova jako nejmladší ze čtyř sourozenců Františkovi a Anně Habermannovým. Zatímco v Bukovicích tehdy bydlelo vesměs německé obyvatelstvo, ve vedlejším Písařově žili většinou Češi.  Anna s Františkem se hlásili k československé národnosti. Když se zde usadili a zakoupili usedlost číslo třináct, silně se zadlužili. Tyto dluhy pak spláceli velmi obtížně a dlouho. Otto Habermann vzpomíná, že kolem třináctihektarového hospodářství měla hodně práce celá rodina. „Když jsme jako malí přišli ze školy, otec už čekal ve dveřích a přidělil nám práci na poli.“ Veškerá půda se obdělávala ručně, bez mechanizace. I sečení luk. „Otec byl sekáč v pravém slova smyslu, všechno to posekal sám kosou,“ dodává Otto Habermann.

Němčinu nikdo z nás neuměl

Otto v šesti letech nastoupil do české školy. Po mnichovské dohodě spadaly Bukovice i okolní české obce do pohraničního území obsazeného nacistickým Německem, z nějž byla následně vytvořena Říšská župa Sudety. Veškerá výuka se přesunula do německé školy. Nastoupit do ní musel i pamětník se sourozenci. Vyučování probíhalo pouze v němčině a s německými učiteli. „Němčina byla novinka pro všechny, nikdo ji neuměl,“ říká. Spolu s nástupem nacistického teroru se postupně měnilo i ovzduší ve společnosti. Otto Habermann vzpomíná, že mezi dětmi se to nijak zvlášť neprojevovalo, ovšem mezi dospělými ano. Někteří Němci zde dávali Čechům najevo svoji nadřazenost. Jiní zase museli narukovat do wehrmachtu a vyměnit poklidnou ves za vzdálená evropská bojiště. Mnoho z nich se už domů nevrátilo.

Jako úplatek se dávalo hlavně maso

Během války si Habermannovi pořídili koňskou žačku a obracečku, které jim pomohly zjednodušit práci na poli. „Mechanizační prostředky se nedaly pořídit bez úplatku, dávalo se hlavně maso,“ říká Otto Habermann. Maso ovšem za války patřilo k méně dostupným surovinám. Sedláci maso měli, ale museli odvádět dodávky a veškerý dobytek a zemědělská zvířata byly přísně evidovány. Zabíjet načerno si v té době dovolil málokdo. I proto tehdy bujel černý obchod s potravinami. Otto Habermann si z těchto let pamatuje, jak na udání někoho z Bukovic došlo k zatčení jistého Josefa Kašpara, který tajně obchodoval s osivem. To byla podle něj v letech 1939 až 1945 jediná událost, která rozčeřila jinak poklidný život tamních obyvatel. Blížil se konec války a ke krvavým událostem mělo teprve dojít.

Dodnes se neví, kdo je zabil

Psal se květen 1945 a vojsko Spojenců se blížilo od východu. „Když jsme slyšeli, že postupuje fronta, tak jako kluci jsme se vypravili směrem na Jakubovice. Bylo odtud vidět až k Postřelmovu. Bylo slyšet, jak se tam střílí. Dívali jsme se, že se tam dole už střílí, pak jak jsme viděli, že už se to valí sem, každý prchal domů a za nějakou hodinu byla v Bukovicích sovětská vojska. Vojáci přijeli na chudých náklaďáčkách a za nimi přijeli další s koňmi,“ vypravuje pamětník.

Otto Habermann dále vzpomíná, že někdo z Bukovic navedl vojáky na opuštěné německé ženy, jejichž muži museli v průběhu války narukovat k wehrmachtu. Muži, kteří v květnu 1945 leželi mrtví na bitevním poli anebo padli do zajetí. Ve vsi se pak tvrdilo, že sovětští vojáci tyto ženy hromadně znásilňovali. Krutému osudu neušla ani německá rodina Schierových, kteří se před běsněním ukryli ve stodole. „Dodneška se neví, není to vysvětlené, kdo je zabil. Někdo to ví, ale není to doložené. Všechny tři tam potom našli mrtvé, ta dcera byla uškrcená a ten otec a ta jeho žena podřezaní,“ vypravuje pamětník.

Sovětští vojáci se podle všeho zdrželi v Bukovicích jen krátce, snad jednu noc. Na zahradě u Habermannových zaparkovali dělo. „Přišel jeden důstojník od toho děla, přišel k nám, že by tam chtěl přespat, no a jak to u nás dřív bylo, rodiče a my čtyři děti jsme spali v jedné místnosti, všecko v kuchyni, to byla velká kuchyň, no, a teď on tam chtěl taky spát. A ta nejstarší holka začala, jako že kde budeme my spát, že my tady spíme, no a tak to ho rozčílilo. Na opasku měl ruční granát, a tak se trochu rozčílil a jako vyhrožoval, že nás tady oddělá, a tak když mu to vysvětlil otec, ten znal rusky perfektně, dal si říct a odešel,“ vzpomíná na poslední válečné události Otto Habermann.

Otec měl dobrou intuici, když mne nechal zapsat jako osídlence

V poválečných měsících většina německých obyvatel musela z pohraničí odejít a zbyly po nich prázdné usedlosti. „Byly případy, že jich nebylo škoda, že jdou pryč, ale byli někteří takoví, třeba staří lidé, kteří opravdu ani dřív neškodili a dál by taky neškodili, ale museli odejít taky,“ říká pamětník. Několik opuštěných statků zbourali. Do těch větších a lepších, které zůstaly, se brzy nastěhovali obyvatelé z vedlejšího Písařova. Vedle domu Habermannových jeden takový dům stál. Postupně se zde vystřídali asi tři noví majitelé, ale protože šlo o dům, ke kterému patřilo jen malé hospodářství, nikdo v něm dlouho nevydržel. František Habermann jej tedy nechal připsat jako novému osídlenci svému synovi Ottovi, což se později, v době nástupu komunistické totality, ukázalo jako velmi dobrý a promyšlený tah.

Komunisti na nás tlačili víc než Němci

Ottovým snem byla práce v zemědělství. Měl silný vztah k půdě a k rodinnému hospodářství. Když v roce 1946 nastoupil na zimní dvouletou zemědělskou školu ve Štítech, počítal s tím, že až ji vystuduje, začne se naplno věnovat práci na rodném statku. O dva roky později však tyto sny přeťal tzv. Vítězný únor. Nastal čas kolektivizace, znárodňování a politického teroru, které se nevyhnuly ani Habermannovým. „To bylo něco. To byl značný tlak zapojit se do kolektivního hospodaření. Dá se říct, že to byl větší tlak než za těch Němců,“ vypravuje pamětník.

Jednotné zemědělské družstvo sice v Bukovicích vzniklo až v roce 1958, ale již o osm let dříve, kdy Otto rukoval na základní vojenskou službu, bylo jasné, že mu otcův třináctihektarový grunt jen tak neprojde. Otto Habermann nastoupil do vojenského přijímače v Šumperku, kde záhy prošel přísnou politickou prověrkou, na jejímž základě došlo k jeho okamžitému zařazení k Pomocným technickým praporům. A zde se naplno projevila ona prozíravost a intuice Františka Habermanna. Když příslušné orgány zjistily, že pamětník nemá s usedlostí svého otce papírově nic společného a že mu naopak patří jen to stavení po Němcích, které předtím nikdo nechtěl, byl z PTP opět převelen k běžné vojenské službě do Milovic jako minometčík.

Nebylo žádoucí, abych byl povýšen

Z vojenských let vzpomíná Otto Habermann v dobrém pouze na přátelství, která tam vznikla, a mnohá z nich přetrvala celá desetiletí. Ihned po nástupu byli všichni branci ostříháni dohola. Každý den měl přesně nalinkovaný program tak, aby vojáci měli jen minimum času pro sebe. V šest hodin ráno budíček. Zaměstnání do čtyř hodin odpoledne. Hodina dvě volno. Večer nástup na politickovýchovnou světnici, kde se povinně hrály společenské hry. O tom, že by v tu dobu někdo zůstal na pokoji a četl si třeba knihu, nemohla být řeč. V deset hodin večerka a ráno všechno znovu.

Otto Habermann se během dvou let vojenské služby dostal domů jen dvakrát, vždy na dva dny o Vánocích. Vojáci tehdy nestříhali metr na znamení blížícího se odchodu do civilu, místo toho zatloukali cvočky do dřevěných vojenských kufrů. Co cvoček, to odsloužený měsíc. „Na vojně byl podán návrh na moje povýšení. Napřed na svobodníka, ale zkrátka to  neprošlo. Neprovedl jsem nic, ale před každým povýšením byl dotaz na obec nebo na stranu. Já jsem si pak vyhledal tu zprávu a pamatuju si ji dodneška doslova: ,Není žádoucí, aby byl povýšen!‘ Pak byl podán návrh na desátníka a bylo to to samé,“ vypravuje pamětník.

Politické procesy byly pro normálního člověka nepochopitelné

V roce 1952 se Otto vrátil z vojny na rodný statek. Rodina zde až do vzniku jednotného zemědělského družstva pracovala na svém i přes neustále se zvyšující povinné dodávky. Tlak komunistů na soukromníky sílil v celém Československu. Otto Habermann vzpomíná na dobu politických procesů padesátých let, při nichž byly posílány na smrt a do těžkých žalářů desítky nevinných lidí: „Pro normálního občana to bylo nepochopitelné, že může něco takového existovat.“ Když v roce 1958 vzniklo v Bukovicích jednotné zemědělské družstvo, Habermannovi do něj vstoupili. Otto Habermann zde našel práci jako agronom. Po dalších dvou letech se JZD přeměnilo ve státní statek, kde pamětník pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1988.

Byli jsme v Rakousku těsně po invazi v roce 1968

Uvolnění ve společnosti během šedesátých let nikdo v Bukovicích příliš nevnímal. Otto Habermann říká, že politika a celková nálada většiny společnosti na tak malou vesnici většinou nedoléhaly. Když v srpnu 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, hořely v Praze budovy a na mnoha místech se stávkovalo. V Bukovicích prý měli na sklonku léta příliš práce na to, aby se někdo situací zabýval, nebo dokonce protestoval.

Těsně po invazi vojsk Varšavské smlouvy jeli Otto a jeho žena Hana na zájezd do Rakouska. „My jsme byli všichni zaměstnanci státního statku, ale v Šumperku přisedli dva mladí občané. Kluk s holkou, přijeli do Vídně, a když jsme vystupovali, řekli otevřeně, že už zpátky nejedou, a zůstali tam,“ vypravuje pamětník. Sami tehdy s manželkou neuvažovali o tom, že by v Rakousku zůstali. Měli v Československu tři malé děti, Otta, Hanu a Libuši.

Važte si toho, co dnes všechno máme

V listopadu 1989 komunistický režim definitivně padl. „To jsme měli radost, to každý,“ říká Otto Habermann a dodává: „Teď je to lepší než za komunismu, a nejenom za komunismu. Pamatuju život ve staré Československé republice, kdy jsme byli hodně chudí. Mladí ať si váží toho, co dneska všechno máme.“