Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Grosman (* 1924  †︎ 2012)

• narozen 13. srpna 1924 v Roztokách u Jilemnice

• roku 1944 nuceně nasazen v továrně Daimler-Benz v Nové Pace

• nelegálně překročil hranice do Polska, přešel východní frontu a byl zajat Rudou armádou; obviněn ze špionáže a odsouzen k vězení; při transportu do gulagu utekl a dostal se k čs. armádnímu sboru

• v čs. zahraniční armádě Ludvíka Svobody sloužil jako pěšák; účastnil se bojů v dukelském průsmyku v září 1944, byl raněn; po návratu přeřazen ke spojařům

• po komunistickém převratu roku 1948 odešel do emigrace

• přijal nabídku americké tajné služby a působil jako „agent chodec“ – převáděl emigranty přes hranice

• v roce 1948 při pokusu o únos bývalého ministra Prokopa Drtiny byl prozrazen a zatčen Státní bezpečností

• po brutálních výsleších odsouzen k 20 letům vězení, ztrátě majetku a občanských práv; propuštěn roku 1963

• pronásledován Státní bezpečností až do 80. let

• zemřel 2. dubna 2012 ve věku 87 let

Jaroslav Grosman byl začátkem roku 1944 jako dvacetiletý totálně nasazen do továrny v Nové Pace, pobočky firmy Daimler-Benz. Spolu s přáteli začal dělat drobné sabotáže s cílem poškodit nacistický válečný průmysl. Brzy ale usoudili, že nestačí jen „paběrkovat“: přerušili elektrické vedení a podařilo se jim vyřadit z provozu část továrny. Případ ovšem začalo ihned vyšetřovat gestapo a mladíci po předběžných výsleších usoudili, že nejlepší bude vzít nohy na ramena.

Nakonec utíkali jen dva: Jaroslav Grosman a jeho kamarád Jan Horáček. Předstírali, že jedou na výlet na Slovensko, odkud chtěli pokračovat dál a přidat se k bojům na východní frontě. V doprovodu ruského vojáka prchajícího ze zajetí přešli slovensko-polskou hranici, dostali se k partyzánskému oddílu a s ním pak do bezprostřední blízkosti frontové linie, kterou překonali a vzdali se jednotce Rudé armády. Chtěli spolu se Sověty bojovat proti Němcům, ale čekalo je překvapení: převzala je sovětská tajná služba (NKVD) a po krátkém vyšetřování byli odvedeni do improvizovaného shromaždiště. Zřejmě měli být obviněni ze špionáže a posláni do gulagu. Ve zmatku se jim ale podařilo utéct – a šťastně se dostali k čs. armádnímu sboru. Po krátkém výcviku šel Grosman k pěchotě a Horáček k dělostřelectvu.

V září 1944 byl Jaroslav Grosman nasazen do bojů na Dukle, které líčí jako čirou hrůzu: „Nakonec si ale zvyknete a jednáte trochu jako stroj, navíc nám dávali vodku, abychom se nebáli. Strach jsem stejně měl. Vzpomínám si, jak jsem jednou zůstal trčet v zákopu s židovským vojákem. Nemohli jsme nic dělat. Já se modlil po svém a on taky, seděli jsme vedle sebe, já drmolil otčenáš a on se kýval ze strany na stranu.“ Při jednom útoku byl raněn, strávil měsíc v nemocnici, načež se znovu vrátil na bojiště, tentokrát jako spojař. Domů do Roztok se vrátil přesně rok po útěku.

Když se v únoru 1948 chopila moci KSČ, odmítl se zapojit do budování socialismu a odešel do emigrace. V utečeneckém táboře mu nabídla spolupráci americká tajná služba, a tak začal působit jako „agent chodec“ – tajně přecházel hranice a převedl několik lidí z Československa. Jednou dostal zvláštní úkol: v době sokolského sletu v roce 1948 se měl podílet na únosu bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, tehdy upoutaného na lůžko po pokusu o sebevraždu. Jaroslav Grosman měl tohoto blízkého spolupracovníka prezidenta Beneše dostat na Západ.

Právě při této akci však Jaroslava Grosmana opustilo štěstí: jeden z jeho spolupracovníků ho udal a Státní bezpečnost ho zatkla. „Odvedli mě do Bartolomějské, a jen co zašli do baráku, začali mě řezat, lítal jsem z ruky na ruku, z nohy na nohu… Jak jsem se dostal do čtvrtého patra, si vůbec nepamatuju. Když jsem se probral, chyběly mi peníze, čtyři zuby a tělo jsem měl plné podlitin. V protokolu pak stálo, že jsem spadl ze schodů.“

Jaroslav Grosman byl odsouzen k dvaceti letům vězení, ztrátě majetku a občanských práv. Jeho cesta po českých i slovenských věznicích – Borech, Iľavě, Leopoldově a jáchymovských a příbramských lágrech skončila až 18. dubna 1963. Po propuštění se vrátil zpět do Roztok u Jilemnice a pracoval v dělnických profesích. Státní bezpečnost mu však nedala pokoj až do osmdesátých let.