Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristýna Gorolová (* 1959)

• narodila se 7. července 1959 v Žatci

• pochází z romské rodiny

• dětství strávila na východním Slovensku

• od šesti let žila na pražském Žižkově

• stala se členkou romského souboru Perumos

• v 90. letech žila krátce v Belgii

• ve škole na Praze 3 vedla romský kroužek pro děti

Jako malá jsem pořád tancovala

Kristýna Gorolová, za svobodna Marcinová, se narodila 7. července 1959 v Žatci, ale krátce po narození se s rodiči a sourozenci odstěhovala na východní Slovensko do obce Matiašovce. „Maminka měla sestru v Žatci, byla se mnou těhotná, porodila mě a vrátila se se mnou na Slovensko. Do mých šesti let jsem byla na Slovensku, a pak jsme se vrátili zpátky do Čech.“

Tatínek Jan na Slovensku pásl krávy a jezdil s koňmi, maminka Marie se doma starala o děti. Kristýna totiž měla pět dalších sourozenců. Z dětství hlavně vzpomíná na to, jak její rodina moc ráda tancovala, zpívala a bavila se. „Jako malá jsem vždycky tancovala.Byla jsem u toho pořád, nešla jsem spát, tancovala jsem s nima,“ vzpomíná.

Když se Marcinovi přestěhovali ze Slovenska do Čech, bydleli v Praze, kde taky Kristýna chodila do školy – na Žižkově do Komenského školy. A dodnes moc ráda vzpomíná na místní učitelky. „Hrozně hodný to byly paní učitelky. Jezdili jsme s nimi na školy v přírodě do Krkonoš,“ chválí Kristýna. Po vychození školy začala pracovat v tiskárně na Václavském náměstí.

Se svým budoucím manželem se seznámila v partě kamarádů. „Chodili jsme celá parta do Kina Obzor ,chodili jsme ven, na ‚Komeňák‘ a tak jsme se nějak seznámili. Byl hodnej, sympatickej, líbil se mi,“ říká. Svatbu měli v květnu roku 1979. Nejdříve spolu bydleli u manželovy maminky a za nějaký čas dostali byt vlastní. Děti se jim narodily čtyři, ale bohužel dva synové již nežijí.

Ve Francii jsme měli opravdu úspěch

Díky své sestře se v roce 1986 zapojila do nově vzniklého romského souboru Perumos. „Šla jsem a najednou na rohu, tam byl agiťák, a tam hráli. Slyším romskou hudbu a říkám si: ‚Co to je? Kdo tam hraje?‘ Tak jsem se zastavila a poslouchala jsem. Říkám: ‚Hmm, dobrý.‘ No, ale šla jsem domů. A druhý den přišla sestra Agnesa, že založej soubor a jestli bych tam nechtěla jít taky tancovat. Tak to vlastně vzniklo. Tak jsem tam začala chodit a chodily tam i děti,“ vzpomíná. Ostatně celý soubor tvořila rodina – byli v něm strýcové, tety, sourozenci i neteře a synovci.

Se souborem se podívali do mnoha zemí, třeba do Turecka, Švýcarska, Německa a Skotska. Ale největší úspěch zažili ve Francii v létě roku 1989. „Měli jsme romské kroje a oni to vlastně nikdy neviděli. Opravdu jsme tam měli úspěch.“ A protože to bylo ještě v době komunistického režimu v Československu, vzpomíná Kristýna i na to, jak s nimi Praha 3 poslala i „dozor“, aby ve Francii nezůstali. To ale tehdy vůbec nezvažovala, protože v Praze zůstaly její děti.

V polovině 90. let žila Kristýna nějaký čas se svou rodinou v belgickém Gentu, který měl být jen zastávkou na cestě do Kanady. „Ale náš vedoucí se tam usadil a už nikam nechtěl. My jsme chtěli jet dál a on že už ne a už tam byly nějaký neshody, tak jsme se rozešli,“ vysvětluje. Během pobytu v Belgii měla s rodinou pronajatý byt, děti chodily do školy a dospělí na jazykové kurzy. Nakonec se její rodina vrátila zpátky do Prahy. Dcera se totiž v Belgii zamilovala, ale po porodu syna ji její muž opustil. A tak ji Kristýna odvezla zpátky domů, aby na nešťastnou lásku zapomněla.

Děti miluju!

Po návratu pracovala Kristýna jako uklízečka v telefonní ústředně a v několika školách na Žižkově a nakonec i v té, kam sama jako malá chodila. A v ní se také dostala k práci s dětmi. Tehdejší ředitelka ji brávala na školy v přírodě, z čehož vzniklo i to, že později vedla pro děti ve škole kroužek. „Začala jsem s dětičkama tancovat a bavilo mě to – já děti miluju!“ Kromě tancování dětem předávala také romské tradice, vyprávěla jim třeba o vánočních a velikonočních zvycích nebo o tom, jaké to bylo, když byla malá. Ve škole skončila po patnácti letech a na konci roku 2020 odešla do důchodu.

Aby se pořád neříkalo, že jsme nepřizpůsobiví

Romsky se Kristýna naučila až v partě kamarádů, protože doma mluvili jen slovensky. Sama se svými dětmi romsky příliš nemluvila, což ji trochu mrzí. Moc by si ale přála, aby si mladí Romové své romství udrželi a znali svou řeč. „Je vzácná ta naše řeč, s ní se všude domluví,“ říká a hlavně by chtěla, aby mladí lidé byli vytrvalí: „Aby vystudovali, aby se učili, prostě aby z nich něco bylo. Aby se pořád neříkalo, že jsme nepřizpůsobiví. Vím, že naše děti nejsou hloupé. Kdyby chtěly, tak to dokážou, dokážou. A jsou chytré. Jenom kdyby chtěly. To bych jim moc ze srdce přála, aby to tak prostě bylo a vyšlo to.“