Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Goretti Boltnarová (* 1934  )

Nám komunisté nemohli dát červenou

  • narozena 1. ledna 1934 ve Svatobořicích u Kyjova
  • zbožná rodina
  • docházka do ošetřovatelské školy Pod Petřínem Kongregace sester sv. Karla Boromejského
  • vstup do kláštěra
  • složení věčných slibů
  • přenášení tajných zpráv do vězení
  • tisk ilegálních materiálů
  • založení Nadace Dobré dílo

Sestra Marie Goretti Boltnarová se narodila 1. ledna 1934 ve Svatobořicích u Kyjova do početné rodiny – měla sedm sourozenců. Tatínek byl povoláním úředník, maminka byla v domácnosti. Rodiče maminky pocházeli z Jugoslávie.

Krátce před vypuknutím druhé světové války se rodina přestěhovala do Prahy, ale Marie zůstala s babičkou a dědečkem z otcovy strany ve Svatobořicích. „Stařenka mě měla velmi ráda a nechtěla mě do Prahy pustit. Já jsem bývala taková častěji nemocná a možná i z toho důvodu mě na Moravě nakonec rodiče nechali.“

Během války však babička zemřela, Marie tedy zůstala na Moravě jen s dědečkem. Během květnového povstání odjela k rodičům do Prahy natrvalo. „To bylo tenkrát hrozné. Rusové mamince vzali bratříčka z náruče a odvezli ho pryč. Maminka za nimi běžela a plakala. Od té doby neměla Rusy ráda a nevzpomínala na osvobození v dobrém.“

Sověti odvezli chlapce do motolské nemocnice, a až když se rodině podařilo zjistit, kam ho odvezli, byl jim vrácen. Rodiče ale již Sovětům nedůvěřovali. Důsledky konce války pro německé obyvatelstvo v Praze na sebe nedalo dlouho čekat. „U nás bydleli Němci, byli to takoví hodní lidé. Celou válku nám pomáhali. Když třeba byly prohlídky, tak se nás zastávali.“

Všichni Němci bez rozdílu měli být odsunuti a to se týkalo samozřejmě i sousedů. „Maminka byla velmi statečná, protože sbalila nějaké jídlo a věci a odnesla jim to do tábora. Oni měli také malé dítě. Hrozilo jí tehdy obvinění, že Němcům pomáhá. Ona se ale nebála. A později si s tou německou rodinoudopisovali.“

Matřinec Pod Petřínem

Rodina Boltnarových byla velmi zbožná. Nebylo tedy nijak překvapivé, když rodiče zapsali Marii do ošetřovatelské školy Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem. Zde se setkávala s prací sester a jejich životním posláním. „Svěřila jsem se sestře Terezii, že bych chtěla vstoupit do kláštera. Moji rodiče to ještě vůbec nevěděli. Sestra mě vzala ke Generální Matce Bohumile. Mluvily jsme o tom spolu a ona mi navrhla, abych vstoupila k 1. lednu. Netušila tenkrát, že je to den mých patnáctých narozenin.“

Rozhodnutí dcery otec i matka respektovali a 1. ledna roku 1949 po obědě ji s kufříkem do kláštera přivedli. Sami tušili, že její cesta bude složitá. V té době totiž politickou moc již pevně drželi v rukou komunisté a ti obecně církev nepodporovali. V mateřinci Pod Petřínem zůstala čekatelka Marie do roku 1952, kdy byla ještě Kongregací převelena do nemocnice v Pelhřimově. V srpnu téhož roku byl náhle mateřinec Pod Petřínem rozpuštěn. Část mladých sester byla odvezena do továren na práci a zbytek byl rozvezen po celé republice. Generální Matku Bohumilu zatkli. „Dostaly jsme nějaké echo, že se to chystá, přijely jsme, ale nestačily jsme se už rozloučit. Všechny je odváděli do připravených vozů.“

Věčné sliby jsem složila tajně

Následoval život ve skrytu. Marie pracovala v nemocnici jako ošetřovatelka, současně ještě studovala střední zdravotní školu, aby mohla pracovat u nemocných. Bydlela v komunitě s ostatními čekatelkami, novickami a dohled nad nimi měla některá ze starších sester. „Vždycky jsme žily pohromadě a mezi námi jedna starší sestra a ta nás učila. Všechno to bylo tajné, předávaly jsme si zprávy a později jsme i tiskly pro svou potřebu tajně tiskoviny.“

Všechny komunistům známé sestry, novicky i čekatelky boromejky, byly sledovány. Čas od času byly přesunuty, „to vždycky přišli v noci a mohly jsme si vzít jen kufříček a pár věcí“.

Sestra Marie Goretti postupně pracovala na mnoha místech. Z Pelhřimova byla poslána do Podlesí, kde tajně složila věčné sliby: „Tatínek a maminka ani nevěděli, že už mám šaty.“

V 50. letech nenápadná a drobná sestřička byla tajným zpravodajem mezi sítí sester na svobodě a vedením ‒ Generální Matkou Bohumilou ve vězení. Měla domluvený signál a v tajných šifrách na návštěvě Matce předávala zprávy. „Jednou jsem nestihla včas návštěvu, a tak jsem stejně šla do věznice a oni mě odbyli, že už návštěva proběhla, a já plakala a plakala, že chci vidět tetičku (Matku Bohumilu) a tak jsem tam vyváděla, až mě k ní na chvilku pustili.“

Zprávy však nepředávala jen mezi sestrami boromejkami, ale posílala je dál ‒ kněžím. „Já jsem měla výhodu, že jsem měla řidičský průkaz. Musely jsme se pravidelně hlásit, ale když jsem chtěla někam jet, tak jsem utekla a někde v lese se oblékla do civilu a pak na zpáteční cestě jsem v tom lesíku zase oblékla řádový oblek.“

Pamětnice vzpomíná, že jim všem v tu dobu dodávala sílu zejména pozdější Generální matka Vojtěcha. „Vždycky říkala: ,Nám komunisté nemohou dát nikdy červenou, my máme díky Ježíši Kristu pořád zelenou.‘ Nebály jsme se a s radostí jsme žily veselý partyzánský život.“

Po revoluci roku 1989 boromejky získaly zpět některé své budovy a pozemky. Především ale Nemocnici Pod Petřínem. „Vše bylo v hrozném stavu, zdevastované. Takže jsme musely shánět peníze na opravy. Hodně nám pomohly sestřičky boromejky ze zahraničí, a abychom mohly peníze shánět, založily jsme Nadaci Dobré dílo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století