Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Mgr. MgA. Jan Gogola (* 1971)

• narodil se 24. srpna 1971 v Uherském Hradišti

• jeho otcem je dramaturg Jan Gogola starší

• signatář petice Několik vět

• účastník protirežimních demonstrací během roku 1989

• účastník sametové revoluce 1989

• v letech 1989 - 1996 studoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy

• v letech 1995 – 2001 studoval na Katedře dokumentární tvorby FAMU

• členem v organizacích ARAS, FITES a umělecké radě ZUŠ v Uherském Hradišti

• dramaturg, režisér, publicista a pedagog

„Normalizační nesvobodu jsem si poprvé uvědomil na základní škole. Měli jsme si vést čtenářský deník a spolužák přišel s tím, že chce psát o Rychlých šípech. Učitelka na to reagovala velmi rezervovaně a mě překvapilo, že s něčím takovým může být problém. Najednou jsem si uvědomil, že tady existuje svět, který se projevuje mocenským způsobem,“ říká Jan Gogola mladší.

 

Doma se vedly vzrušené debaty

Narodil se 24. srpna 1971 Janovi a Manuele Gogolovým. Přesto, že oba rodiče patřili spíše ke střední vrstvě ovlivněné intelektuálním prostředím uherskohradišťského disentu, Jana odmala zajímal pouze sport. Vedle toho, že veškerý volný čas trávil venku s kamarády, hrával aktivně basketbal, fotbal a hokej. Téma totalitní nesvobody k němu však i přesto doléhalo. Jeho rodiče udržovali styky s lidmi, kteří měli s komunistickým režimem problémy, a malý Jan byl těmto setkáním často přítomen.

„Doma se o všem hodně mluvilo. Otec s matkou patřili do šedé zóny, navštěvovali se s manželi Vaculkovými či výtvarníkem Otmarem Olivou. Mluvilo se o Havlovi, Chartě a Dubčekovi. Jako dítě jsem také věděl, že o tom nesmím mluvit venku,“ říká Jan Gogola a dále vzpomíná na rodinná setkání, kde se vždy protnuly názory dvou odlišných myšlenkových táborů: „Byly to vzrušené debaty. Matčini rodiče byli straníci, věřili, že komunismus je lepší systém než ten západní. Dodnes si pamatuju, že jedna babička byla zastánkyní Tomáše Garrigua Masaryka a ta druhá ne, protože jako malá musela chodit bosky do školy. To jsem si neuměl představit, že někdo chodí do školy bez bot. Měl jsem tehdy jako malý kluk pocit, že mají obě dvě pravdu.“

 

Našel jsem si nové kamarády

Jan Gogola v roce 1986 nastoupil na uherskohradišťské gymnázium. Jeho dosavadní kamarádi, se kterými až dosud sportoval, se mu myšlenkově vzdalovali. „Začal jsem více číst a najednou jsem viděl, že kluci z fotbalu řeší úplně jiné věci než já. Našel jsem si nové kamarády,“ říká Jan Gogola. Se spolužáky z gymnázia začali psát a vydávat časopis Tučňák, založili studentskou kapelu a vytvářeli různá kabaretní představení. V tu dobu začal v bývalém Sovětském svazu proces demokratizace, dodnes známý jako perestrojka. Stál za ní tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov. Úkolem perestrojky byla především restrukturalizace sovětské ekonomiky, na kterou ovšem navazovaly širší změny, jež vedly k celkové demokratizaci společnosti, což se postupně promítlo i do politiky států bývalého východního bloku. „Začaly k nám proudit odvážné filmy ze sovětské produkce. Například Pokání, symbolický film o stalinismu, nebo Plumbum – nebezpečná hra. Takové filmy by tehdy u nás vůbec nesměly být natočené. Psal jsem o nich do Tučňáku. Těm společenským tématům se při tom nešlo vyhnout,“ vzpomíná Jan Gogola.

 

Zatčení, výslech a výhrůžky

Na jednom školním výletě přinesl Jan spolužákům ukázat samizdatové Lidové noviny, za jejichž znovuobnovením stála skupina disidentů v čele s Janem Rumlem, Jiřím Dienstbierem a Ladislavem Hejdánkem, a které pravidelně odebíral jeho otec. Některé spolužačky prý začaly plakat. „Měly strach, že je kvůli tomu zavřou,“ líčí pamětník a dodává k tomu: „Později na fakultě žurnalistiky mi zase spolužáci přesvědčeně tvrdili, že to je všechno placené ze Švýcarska a že ti disidenti se mají u nás královsky dobře. To bylo dva měsíce před listopadem 1989. Dnes se na to vzpomíná, že tehdy už bylo všechno jasné. Že se ten režim hroutí a tak. Ale nebylo. Uvolnění a svobodní jsme se rozhodně necítili.“

Během studia na gymnáziu Jan Gogola spoluzaložil pěvecký soubor Tomahawk, který navazoval na tradici slováckých lidových souborů s tím rozdílem, že Tomahawk namísto tradičních lidovek performativně zhudebňoval známé country písně. Tomahawk se postupně prozpíval až na slavný festival Porta, který proběhl na plzeňském amfiteátru v roce 1989. Během jednoho z oblastních kol, jež tomu předcházela, se Jan Gogola naplno střetl s totalitní mocí.

Ve Strážnici na nádraží několik lidí ze souboru zatkli. Záminkou byl hlasitý zpěv a zákaz fotografování. „Zatkla nás železniční policie. Části basového kanálu se podařilo uprchnout. Kamarádovi vytrhli z foťáku film a pak nás na dvě tři hodiny zadrželi na stanici,“ vzpomíná na dramatickou událost Jan Gogola. Výslech probíhal dle klasického vzoru hodného a zlého policisty. Pamětníka nejvíce děsilo to, když jim policisté oznámili, že celou záležitost předají do školy. Část studentů se právě nacházela uprostřed maturitního ročníku a hrozilo, že nebudou připuštěni k maturitě. „Měl jsem strašný strach. Byl jsem jednou z vůdčích osobností souboru a nechtěl jsem ty lidi mít na svědomí, zkazit jim život,“ říká pamětník. Celá událost dopadla dobře. Jan Gogola spolu s dalšími členy Tomahawku odmaturovali v květnu 1989.

 

Měl jsem strach ze všeho, krom vlastního svědomí

Půl roku po maturitě nastoupil Jan Gogola do Prahy na studium žurnalistiky. V tu dobu měl již za sebou podpis petice Několik vět, kterou společně s bratrancem šířili v rodném Uherském Hradišti. A čekala ho další konfrontace s režimem. Dne 28. října se při příležitosti oslavy 71. výročí vzniku první republiky naposledy před sametovou revolucí střetl početný dav protestujících lidí se státními orgány. Ty reagovaly na pokojné protesty surovým bitím a zatýkáním.

Jan Gogola na celou událost vzpomíná: „Ty policejní kordony šly z obou stran. My jsme před nimi s kamarádem utíkali směrem do Jindřišské ulice. Měl jsem přes rameno takové somradlo, a jak jsem běžel, utrhl se mi třmen a vypadl mi foťák. Oni mě doběhli, vytáhli mi z něj film a dostal jsem ránu obuškem. Úder do stehna, nic brutálního, spíš takové upozornění to bylo. Pak mi vrátili foťák a nechali mě jít.“ Krátce nato psal Jan Gogola krátký žurnalistický útvar právě na téma proběhnuvší demonstrace. Se spolužákem to pojali tak, že si vzájemně kladli otázky. „Při otázce, z čeho jsem měl největší strach, jsem odpověděl, že ze všeho, kromě vlastního svědomí,“ uzavírá pamětník. O tři týdny později začala v Československu sametová revoluce.

 

Vystoupil jsem ze SSM

Na přelomu října a listopadu 1989 sepsal Jan se spolužačkou Rebekou Křižanovou, dcerou jednoho z hlavních iniciátorů Několika vět, petici za vystoupení z mládežnické organizace SSM. „Překvapilo mě, že tehdy z pětatřiceti lidí to podepsali jen čtyři,“ říká Jan Gogola. Dopad petice, kterou Jan s Rebekou odeslali na ústředí Svazu socialistické mládeže, zcela zanikl v následujících událostech. Dne 17. listopadu se na pražském Albertově sešli studenti pražských vysokých škol, aby uctili památku Jana Opletala a výročí uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Přestože šlo o povolenou pietu spoluorganizovanou Socialistickým svazem mládeže, režim z ní měl strach a již dopředu se na ni připravoval. Od osmi ráno byla na rozkaz tehdejšího ministra vnitra Františka Kincla vyhlášena mimořádná bezpečnostní akce, která měla za úkol udržet ve městě pořádek. Začátek pádu komunistického režimu se dal toho dne počítat na hodiny.

 

Nikdo neodešel, nikdo se nevzdal

Jan Gogola si živě vybavuje události, jež se toho dne ve večerních hodinách odehrály na Národní třídě. „Byli jsme rozhodnuti, že se necháme zbít. Po nějaké době, co jsme tam na Národní seděli na zemi před nastoupeným kordonem, nám bylo jasné, že k nějakému střetu dojde. Pak se to dalo do pohybu. Hnali nás do průchodu vedle Reduty. Tam stáli z obou stran a kdo prošel, dostal ránu. Nebyl jsem nijak zvlášť zbitý, na rozdíl od ostatních jsem měl docela štěstí. Když jsme prošli tím kordonem, viděli jsme, že spousta lidí se schovává ve vchodech domů. S kamarádem jsme také do jednoho zaběhli a tam jsme čekali, dokud se to neuklidní. Celkem se mi tam nic moc nestalo, ale vnímal jsem tu brutalitu, křik a paniku. Nejsilnější pro mne bylo to, že nikdo z těch lidí neodešel, že to nikdo nevzdal,“ vzpomíná Jan Gogola na dramatické události 17. listopadu 1989.

 

Žena za pultem a Václav Havel

Během následujících dnů se Jan Gogola v rámci fakulty žurnalistiky zapojil do studentského revolučního výboru, kdy byl vyslán na zasedání Svazu českých dramatických umělců, aby zde podal svědectví o dění na Národní třídě. Na pódiu seděla tehdejší předsedkyně svazu, herečka Jiřina Švorcová, přesvědčená komunistka, kterou krom jiného proslavila role v Dietlově normalizačním seriálu Žena za pultem. „V jednu chvíli si vzala do pusy Havla, že to je opilec, zkrachovalec a že ho nikdo nezná. To jsem nevydržel a začal jsem křičet, že to není pravda, že jsem četl jeho eseje, hry a že pozítří přijde k nám na školu,“ vypravuje pamětník. Když to pak na fakultě vyprávěl, všichni se zhrozili. Vyvstala obava, že díky vyzrazení Havlovy návštěvy dojde i k jeho zatčení. „A tím skončila i moje kariéra ve studentském revolučním výboru. Vnímal jsem to jako svoje selhání a složil funkci,“ usmívá se pamětník.

Brzy nato se Jan Gogola zapojil do revolučního dění v rodném Uherském Hradišti. Jeho otec zde spoluzakládal Občanské fórum. „Pomáhal jsem administrativním způsobem. Začali jsme vydávat cyklostylový věstník Nezávislost, kde byly rozhovory s představiteli Občanského fóra, ale i s předsedou národního výboru či záznamy z našich výjezdů do fabrik a družstev, to jsem sepisoval já. Myslím, že na této lokální úrovni jsem byl užitečnější, v Praze to místo mne mohl dělat kdokoliv,“ říká Jan Gogola.

 

Nevypořádali jsme se s komunisty

Společensko-politický vývoj 90. let vnímá Jan Gogola ambivalentně. Mnoho lidí, kteří za režimu trpěli perzekucí a šikanou, má za zlé porevolučnímu prezidentu Václavu Havlovi, že se lépe nevypořádal s čelními představiteli komunismu. Jan Gogola říká, že tehdy místo dalších politických procesů mělo spíše přijít vysvětlení, proč v prosinci zpíval na Václavském náměstí československou hymnu vedle Karla Kryla také Karel Gott, nebo proč se prvním porevolučním premiérem stal bývalý první místopředseda vlády Marián Čalfa: „Havel nenabídl verzi, že musíme pojmenovat křivdu a trestat tam, kde to je adekvátní. Ale zároveň že je zapotřebí tu dobu vnímat i empaticky. Že ne každý, kdo nepodepsal Chartu, byl kolaborant. A toto si myslím, že se nezvládlo, a důsledkem toho všeho je jistá kocovina.“