Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Glajch (* 1925)

„Prostě to nebyla žádná ceremonie, nic, jak jsme byli na stavbě, oblečení, tak nás sebrali - a už jsme byli na vojně.“

  • narozen 22. listopadu 1920 v městečku Kuněv na Ukrajině v české rodině

  • roku 1936 nastupuje na vysokou školu stavební

  • 1941 během studií mobilizován do ruské armády, 53., později 51. ženijní prapor. Téměř jediný Čech, jinak Ukrajinci, Rusové.

  • 1942-43 účast v bitvě u Stalingradu

  • po 1945 se žení, má v úmyslu dokončit studia, narození syna

  • 1947 stěhuje se s rodinou za bratrem do ČSR. Nejdříve žije v Žatci, později v Praze. Zaměstnancem, později ředitelem Konstruktivy.

Předválečné období

Rostislav Glajch se narodil 22. listopadu 1920 v české rodině v Kuněvě (dnes Chmelnická oblast) na Ukrajině. V Kuněvě absolvoval i prvních sedm let školní docházky, později studoval v Záslavě, okresním městě.

Jak vzpomíná na toto období, ani „tam před to válkou nebyl žádný med… to byla ta kolektivizace a tak dále, to byla hrůza…“ Jeho otec byl podnikatel, během kolektivizace přišel mimo jiné o hlasovací právo, později pracoval jako pohraniční stráž.

Ve válce

V roce 1936 Rostislav Glajch nastoupil na vysokou školu stavební. Zde pro něj v roce 1941 začala válka. Jak vzpomíná: „Začala válka, tak jak kdo kde byl, tak šel“. Spolu se svými spolužáky byl odveden do ruské armády přímo z praxe: „tak jak to tam bylo, tak z toho udělali prapor a už jsme rukovali, všichni… prostě to nebyla žádná ceremonie, nic, jak jsme byli na stavbě, oblečení, tak nás sebrali – a už jsme byli na vojně … v jedné košilce a v jedněch kalhotech.“

Rostislav Glajch se tak stal příslušníkem 53. (později 51.) ženijního praporu. Neprošel žádným výcvikem, tedy vyjma „vojenského výcviku“, jednoho z povinných předmětů během studia. Jeho prapor se zaměřoval zejména na opravu mostů a cest, do přímého střetu se tedy nedostal. „Buď jsme byli před nima, nebo za nima… Já jsem měl postavit most, když už vojska byla na druhým břehu… Abych střílel po Němcích, to se mi nikdy nestalo.“

S Němci přišel do styku jen jako s válečnými zajatci, kteří k nim byli Rusy přiděleni. „Oni museli vždycky chodit dělat… Já bych řekl, že na ty poměry, na to všechno zlo, co Němci udělali, se Rusové k německým zajatcům chovali v celku slušně.“

53. ženijní prapor byl z Kyjeva odvelen na Stalingrad, na své první nasazení si ovšem Rostislav Glajch nevzpomíná: „To byl takový zmatek, to se nedá říct.“

Na bitvu o Stalingradu má naopak poměrně výrazné vzpomínky, bohužel o nich nechtěl příliš hovořit. „Nejhorší to bylo - Stalingrad… To bylo hrozný, to se nedá popsat krátce, to se nedá popsat… Němci byli v převaze… Později, když se to začalo měnit, to bylo střídavý… Jednou jsme ustoupili my, jednou postoupili oni, to se nedá popsat… to byl zmatek, na nějaké přemýšlení, to nebyl ani čas.“

Stručně popisuje i zásobování ze střední Asie: „To chodilo všelijak, jednou jsme dostali, pak zas ne – já bych řekl, na ty poměry, co byly, ještě v celku slušný, na tu situaci… Ale to se stalo, že jsme několik dní neměli nic, to se stalo, no…“

Po Stalingradu měli asi dva týdny na odpočinek ve Střední Asii - „pak zas zpátky a už to šlo…“, pokračovali dále směrem do Pobaltí, odkud měli táhnout zpět na Německo, k čemuž ovšem nedošlo, válka skončila.

Prapor, ve kterém Rostislav Glajch sloužil, se skládal téměř výhradně z Rusů a Ukrajinců. „Tam Češi nebyli… tam byl jedinej Čech“, s čímž ovšem neměl problém „já jsem celkově moc dobře vycházel s Rusáky, Ukrajinci, prostě těmihle národy…“

V armádě nevzpomíná na diskriminaci, ať už na základě rasy, národnosti nebo vyznání: „Náboženství vůbec šlo stranou, to nikdo nezkoumal… A jinak vztahy byly dobrý… Já jsem pomáhal a oni mně taky… Za té situace mezi námi byly celkově kamarádské vztahy, … perzekuci Židů? Tu jsem nezažil…“ V armádě zároveň s ním sloužila jako lékařka jeho budoucí manželka, se kterou se znal už z doby studií, původně studovala stomatologii.

Během války vzpomíná nejvýrazněji na celkový chaos. „Volný čas? Tam neexistoval, tam nebyla ani volná sobota, ani neděle, ani noc, prostě to byl zmatek.“

Celou válku byl bez kontaktu s domovem, „protože rodiče byli v okupované zóně a já jsem byl na druhé straně.“ Stejně tak jen obtížně získávali jakékoliv informace o tehdejším dění: „Tam byl zmatek, žádné jsme zprávy neměli… my když jsme uviděli Pravdu, noviny, tak to byl vždycky svátek.

„Okamžiky, které byly humorné? Za války humor neexistuje… Dá se to vykládat dneska jako humorný příběh, ale nikomu to nepřeju.“

Po válce

Rostislav Glajch byl demobilizován v Rusku. „To se dá těžko popsat, hrozná atmosféra, bída, no, po válce, co může být dobrého, všechno rozbité, rozsekané, to bylo hrozné.“

S odchodem z armády měl problémy: „Nechtěli nás pustit, dlouho jsem válčil, aby nás pustili, protože jsem chtěl dodělat vysokou školu.“ Nakonec byl na Ukrajině opět přijat do čtvrtého ročníku. V té době se také oženil.

Zatímco Rostislav Glajch sloužil v sovětské armádě, jeho bratr za války narukoval do české. Po válce řekl, že se na Ukrajinu už nevrátí. Toto rozhodnutí zásadně ovlivnilo další život celé rodiny. „Tak jsme tu situaci řešili tak, že jsme jeli sem, protože jsme nechtěli rozdělit rodinu.“

V roce 1947 tedy Rostislav Glajch, s manželkou, synem Igorem a rodiči „ přijeli se dvěma kufříky sem“, tedy do Žatce. „Tak jsem se nastěhoval bez řádného dekretu, bez ničeho.“ „Když jsem začínal, neměli jsme nic, oba v uniformách, to už jsem měl i syna – ale dostali jsme se z toho, byli jsme spokojení.“

Manželka „Ukrajinka, se naučila česky, udělala si tu školu, dělala vychovatelku ve škole…“ Rostislav Glajch už školu nedokončil, nejdříve dojížděl pracovat do Stalinových závodů v Litvínově, než dostal práci v Žatci u Konstruktivy. Později se přestěhovali do Prahy, kde dostali byt. V době odchodu do důchodu byl Rostislav Glajch ředitelem závodu.

Po válce udržoval kontakty se svými kamarády z armády: „Byl jsem i na návštěvě, ještě s manželkou v SSSR, v Kyjevě a v Moskvě. Oni byli i tady za mnou, taková parta, ale nemohli mě najít, tak jsem se dozvěděl až potom, že mě sháněli a nemohli mě najít, protože neměli mojí adresu…“ Později se kontakt postupně ztratil: „Po válce jsme psali, oni jezdili sem… ale teď už ne. My jsme si přestali psát, ten umřel, ten umřel, možná nás zůstalo pár, já už s nimi nemám kontakt.“

Válku ukončil jako nadporučík, dnes je major, podplukovník. „Já už nevím… To mě povýšili v civilu, to je k ničemu.“

Do komunistické strany vstoupil Rostislav Glajch hned po příchodu do ČSR. „Jaký pro mě byl komunismus? Já jsem mu nerozuměl. Protože jsem vyrostl jinde, za jiných poměrů, měl jsem jiné návyky. A tady se to bralo trošku jinak, no měl jsem s tím někdy i problémy…“ S režimem se ale nikdy do většího konfliktu nedostal, nikdy nezažil perzekuci. „To byli dílčí problémy, v celku bezpředmětné, to se nedá říct, že by mi něco hrozilo, to ne.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Trlifajová)