Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Gardavský (* 1944)

Na podzim rodiče podepsali družstvo, od nového roku už nám sbírali dobytek, koně, všechno

  • narozen 21. srpna 1944 v Kojetíně

  • odmalička pomáhal rodičům s hospodářstvím, o které koncem 50. let přišli

  • v 50. letech vychodil základní a poté zemědělskou učňovskou školu v Kojetíně

  • vojnu odsloužil v letech 1963 až 1965 v Dobčicích, coby hospodář měl na starost tamní PZH

  • od 60. let až do svého odchodu do důchodu (2004) pracoval v kojetínském JZD

  • po roce 1989 získal zpět zdruštevněné polnosti

  • dodnes (2021) aktivně hospodaří na 14 hektarech navrácené půdy

Od útlého věku pomáhal rodičům s chodem hospodářství. Po vynuceném vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) rodina přišla o zvířata i polnosti, a jelikož se chtěl nadále pohybovat v zemědělství, nezbylo než pracovat pro družstvo. Byť vynucenou kolektivizaci doprovázela komunistická šikana a vydírání, nakonec jí přišel na chuť. „Dalo by se říct, že tam pak bylo pomalu líp jak za toho soukromničení. Když byli rozumní vedoucí, tak v družstvu se neměli lidi špatně, to budu tvrdit,“ vzpomíná Ladislav Gardavský a dodává: „Myslím, že po tom převratu, když se to zas povracelo, že to bylo stejně špatně. Byla chyba, že se to tak rozbilo, družstva už byla na úrovni, a kdybyste viděl, co se všechno tady zničilo…“

Než Němci odešli, obývali nám dvůr i kuchyň

Ladislav Gardavský se narodil 21. srpna 1944 v Kojetíně jako nejmladší ze tří dětí Marie rozené Šimkové (nar. 1915) a Josefa Gardavského (nar. 1908). V Kojetíně rodiče vlastnili hospodářství, které zdědili po dědečkovi z otcovy strany – chovali zvířata a obdělávali deset hektarů půdy. Naproti rodinnému statku bydlela Marie Gardavská (1871–1937), rovněž kojetínská rodačka, malířka hanáckého folklóru, která svou tvorbou přispěla k zachování tamního lidového umění. Na její počest byla pojmenována jedna z kojetínských ulic. „Pocházela z rodu Ořechovských. Její maminka si vzala Gardavského, těch tu bylo poměrně dost. Rod Gardavských pochází z Polska. […] Jezdila tady po té oblasti, zajímala se o kroje a folklór a malovala lidi v krojích.“

Strýc z matčiny strany, František Šimek, se za druhé světové války nevyhnul totálnímu nasazení v Třetí říši. „Byl z Křenovic [u Kojetína] a [nasazen] byl v Rakousku. […] Když byla zima, tak nocovali ve stájích, kde byly krávy. Někteří leželi kravám ve žlabech a někteří na hnoji. Nebo ve stodole zavrtaní ve slámě, nebyla to žádná slast.“ Konečnou fázi války strávila rodina Gardavských ve sklepním úkrytu. „Není to velký sklep, je to tři krát dva metry široké a naši vždycky říkávali, že nás tam bylo, myslím, dvanáct. Tak si to představte, týden jsme tam museli být. Sestra měla necelých pět, brácha tři a já osm měsíců.“ Z vyprávění rodičů si také pamatuje, že „než Němci odešli, tak obývali tady ten dvůr. A používali i kuchyň, něco si tam vařili.“ 

Výnosy nebyly vysoké, tatínek říkával, že pracujeme za slámu pro dobytek

Po válce rodiče nadále rozvíjeli hospodářství, což bylo po roce 1948 čím dál těžší. „Odevzdávalo se mlíko, maso – hovězí i vepřové, vajíčka, a když se vymlátilo, tak i obilí. Bylo předepsané, kolik rodiče musí zanést do mlékárny mlíka. Měli jsme povolené jedno prase za rok, a když nebyly splněné podmínky, kolik toho máme dodat, tak vám to prase nepovolili ani zabít. Takže maso nebylo, všechno na lístky, v obchodě se nic nedostalo. A mouku, to rodiče vždycky vlastní obilí, jak žito, tak pšenici nechali semlít a chleba maminka každý týden – to byla taková nádoba, tomu se říkalo díža, to umíchala a zavezlo se to k pekařovi, který to upekl. Bylo asi devět kilo chleba a to jsme měli celá rodina na týden. Máslo jsme viděli, já nevím, až když jsem měl dvanáct třináct let. Naštěstí rodiče vždycky zabili jedno prase, takže jsme měli trochu sádla a nějakého masa. Tak se žilo. Skromně.“

Ladislav odmalička s chodem hospodářství pomáhal. „Když se sekalo obilí, měl jsem osm let a pro nás neexistovalo jít někam k vodě nebo na hřiště. […] Museli jsme do pole, tatínek mě posadil na sekačku taženou koňmi, já jsem řídil koně, tatínek dělal snopy a žádnou úlevu jsme neměli. A když už jsme chodili do školy, tak jsme měli napsané na stole, co máme všechno udělat: umýt nádobí, dát kačenám, nachystat krmení.“ Mělo to však i své výhody: „Než jsme vyšli školu, už jsme měli práci.“ Přestože se rodině před kolektivizací poměrně dařilo, peněz příliš nebylo. „Výnosy v tu dobu tak vysoké nebyly, tatínek říkával, že jsme pracovali za slámu, kterou máme pro dobytek.“

V PZH nebyl kluk, který by tomu trošku rozuměl. Bylo to tam v hrozném stavu

Nakonec museli Gardavští vstoupit do jednotného zemědělského družstva. „Bylo to s náporem, ale že by nás nějak pranýřovali, to nemůžu říct. […] Dva roky to tak trvalo. Ne každý den, ale třeba jednou týdně rodiče otravovali, jinak se to nedá říct.“ Nátlaku nakonec rodiče podlehli dle vzpomínek až koncem padesátých let. „V padesátém osmém to na podzim podepsali, no a od nového roku už nám posbírali dobytek, koně, všechno.“ Podpisu krom přesvědčování předcházelo i vydírání. Pamětníkova sestra tou dobou pracovala v kojetínském cukrovaru. „Ten se pak rušil a měli argument, že když nepodepíšou družstvo, tak že si ji rodiče můžou nechat doma.“ Soudruzi rádi sahali i po dalších nekalých praktikách: „Každý měl svoje pozemky a oni posbírali pozemky nejblíž Kojetína a rodičům to začali vyměňovat. Třeba na podzim si ještě tatínek zoral pole a na jaře mu vyměřili jiné pole, které nebylo zorané, tak musel orat znovu. Víte, taková to byla dobrota.“

Od roku 1950 navštěvoval Ladislav základní školu v Kojetíně, po absolvování následné učňovské školy zemědělské (1959 až 1960) začal pracovat v JZD. V družstvu působil i jeho otec Josef. „První výplata, když jsem začal dělat v družstvu, tak jsem měl myslím 350 korun za ten měsíc,“ popisuje začátky v šedesátých letech. V roce 1963 narukoval na vojnu k dělostřeleckému pluku v Dobčicích na Českobudějovicku. „Tenkrát se podporovalo PZH [pomocné zemědělské hospodářství], aby se zužitkovaly zbytky, když se škrábaly brambory pro vojáky. Bylo toho hodně, a aby se to zužitkovalo, tak se chovala na rotě prasata. Jenomže než jsem přišel, tak tam nebyl kluk, který by tomu trošku rozuměl, bylo to tam v hrozném stavu. Oni to hrozně podporovali a my jsme doma měli zvířata, tak jsem věděl, jak se to dělá.“

Pořád říkali, že všechno dovezeme a nakonec nemáme vlastní

Díky zkušenostem s (původně) vlastním hospodářstvím se Ladislavu Gardavskému naskytla příležitost rozvíjet armádní PZH a v rámci vojenského výcviku se tak především staral o prasata, což se ukázalo jako výhodné. „Tam to nebylo moc práce, to bylo deset prasat, skoro žádná práce. […] A na té rotě byl i kousek polností, tak to jsem měl taky k tomu na starosti, ale to byla maličkost. […] Celou vojnu jsem měl prakticky leháro. Měl jsem se dobře,“ vzpomíná se smíchem. Po vojně, v roce 1965, se vrátil do Kojetína, kde si doplnil vzdělání na dvouleté zimní škole. Zároveň nadále působil z tamním JZD. „Já jsem měl rád zvířata a to mě tam vtáhlo, mě to bavilo. […] Vozil jsem na farmě zelené krmení, dělal jsem zásobovače pro zvířata.“

Na skutečnost, že původně vlastní polnosti už neobhospodařuje pro sebe, si po čase zvykl. „Dalo by se říct, že tam pak bylo pomalu líp jak za toho soukromničení. Když byli rozumní vedoucí, tak v tom družstvu se neměli lidi špatně, to budu tvrdit. […] Mě ta práce bavila, celý život jsem prožil s koňmi.“ To, že po revoluci přešly zabavené pozemky zpět do soukromého vlastnictví, dodnes vnímá nelibě. „Myslím, že co se udělalo po tom převratu, že se to zase povracelo, že to bylo stejně špatně, protože vymizela zvířata. Pořád říkali, že všechno dovezeme a nakonec nemáme vlastní. […] Byla chyba, že se to tak rozbilo. Družstva už byla na úrovni, a kdybyste viděl, co se všechno tady zničilo…“

Poslední mohykáni s bryčkou

V srpnu 1967 se Ladislav oženil. S manželkou Marií se seznámili na kojetínské taneční zábavě. Společně vychovali dvě děti, dceru Kateřinu a syna Ladislava. Ten se v dospělosti vydal v otcových šlépějích. „To, co on obhospodařuje, to dřív měli velcí sedláci, tolik polností. A k tomu chodí ještě do práce, protože zemědělství na uživení - to musíte mít hodně hektarů.“ Rok po svatbě – v den, kdy pamětník slavil čtyřiadvacáté narozeniny – vypukla invaze vojsk Varšavské smlouvy. „U nás to nebylo nějak drastické. Akorát že tady projížděly ty tanky. Ale nic výjimečného se tady nestalo.“ Nejistota mezi obyvateli Kojetína však údajně byla znát. „Byli jsme z toho celí špatní, nevěděli jsme, co bude.“

V družstvu působil Ladislav Gardavský až do sametové revoluce. Dodejme, že za celou dobu komunistické nadvlády nikdy nevstoupil do KSČ. Když nastal listopad 1989, „na náměstí se to trochu shromáždilo. […Ale] my jsme se do takových věcí nezapojovali.“ Naopak družstvu se údajně podobné akce vyhnuly. „Stávky dělali takoví lidi, kterým se nechce dělat,“ dodává. Po sametové revoluci získala rodina nazpět zabavené polnosti. V roce 2004 odešel Ladislav do důchodu, dodnes (2021) však nadále hospodaří na 14 hektarech navrácené půdy. „My už jsme poslední mohykáni, co jezdí s koňmi v zápřahu. Zrovna včera jsme byli na vyjížďce na bryčce,“ dodává závěrem. 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)