Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Imrich Gablech (* 1915  †︎ 2016)

Rusák vytáhl pistoli, přiložil mi ji ke spánku a povídá, ať podepíšu protokol

  • pilot narozený 4. listopadu 1915 ve slovenském Hrachovišti
  • dne 7. června 1939 uletěl společně s dalšími třemi piloty ze Slovenska do Polska
  • v Polsku se mu při bombardování letecké základny Deblin podařilo uletět
  • společně s dalšími polskými i československými letci byl nedaleko rumunských hranic zatčen Rudou armádou
  • prožil dva roky v sovětském lágru
  • po vypuknutí války se SSSR se po strastiplné cestě dostal 13. října 1941 do Anglie
  • při jednom ze cvičných letů prožil tzv. black-out
  • poté, co musel ze zdravotních důvodů přestat létat, pracoval jako dispečer u RAF
  • dne 2. srpna se vrátil z Anglie do vlasti a zajišťoval leteckou kontrolu na letišti v Ruzyni
  • i přes příslib náčelníka štábu Velitelství letectva brig. gen. J. Hanuše, že může zůstat v Praze, byl po léčebném pobytu v lázních odvelen do Havlíčkova Brodu
  • v únoru 1949 byl vyhozen od armády
  • čtyřikrát byl následně vyhozen ze zaměstnání
  • v roce 1951 byl zatčen a krátce vyšetřován v Jihlavě
  • v roce 2005 vyšla na Slovensku jím napsaná životopisná kniha „Hallo, airfield-control, go ahead! (Spomienky vojnového pilota)“
  • dosáhl hodnosti plukovníka a je držitelem mnoha vyznamenání a medailí
  • zemřel 16. října 2016

Imrich Gablech se narodil 4. listopadu 1915 ve slovenském Hrachovišti, kde také navštěvoval obecnou školu. „Jako dítě samozřejmě válku nepamatuji, ale pamatuji den osvobození čili 28. říjen. Já jsem rodem Slovák a po vesnicích lidé křičeli: ‚Máme svobodu, máme svobodu.‘ Tak to si pamatuji. To byl první začátek mojí paměti. Rodiče byli Daniel a Anna Gablechovi. Otec byl malozemědělec a bylo nás sedm sourozenců. V rodině nás žilo celkem deset: rodiče, sedm dětí a invalidní teta, matčina sestra.“ Po absolvování obecné školy nastoupil ve čtrnácti letech do gymnázia v Novém Mestě nad Váhom. Po počátečních problémech s prospěchem se nakonec stal premiantem třídy a získal i slušné prospěchové stipendium.

Když se v roce 1936 v novinách dočetl, že se chystá v rámci akce 1000 nových pilotů republice nábor, neváhal a přihlásil se, přestože rodina by z něho měla raději kněze. Dne 1. října nastoupil vojenskou základní službu v Píšťanech a následně byl převelen na leteckou a poddůstojnickou školu do Chebu. Od ledna 1937 působil na pilotní škole v Prostějově. Po dokončení školy byl zařazen k cvičné letce a následně k polní letce působící nedaleko Bratislavy ve Vajnorech a následně i v Žilině, kde prožil krásné časy.

Už na gymnáziu vnímal Imrich skrze vyprávění některých profesorů sílící hitlerovské nebezpečí. Když došlo 14. března ke vzniku tzv. Slovenského štátu a bezprostředně i k okupaci Čech a Moravy, nemyslel Imrich Gablech na nic jiného, než že chce za vlast (Československo) bojovat a že uletí do zahraničí. Dne 7. června 1939 se konečně naskytla vhodná příležitost. „Tenkrát nás uletělo celkem osm na čtyřech letadlech – tři 328 a jedna AB 101. Ta měla potíže. Já jsem byl z nich nejstarší, už jsem měl titul polního pilota-letce a tohle byl mladej kluk, ostatní byli také jednoročáci, a on říkal, že tu AB 101 neznal. První odstartoval Lazar, po něm Josef Káňa, já třetí. Šel jsem až na stanoviště, odkud se startovalo, a čekal jsem, jak dopadne ten poslední. Ten byl zpanikařený. V půlce letiště to otočil a viděl, že se řítí na železobetonový hangár, tak to utrhl a ono mu to spadlo, tak to utrhl podruhé a potřetí a teprve pak se mu podařilo, že přes ten hangár doslova přeskočil. Já si říkám: To je průser. Tam byl židovský hřbitov. Až za pár vteřin jsem ho viděl, že se vznesl nahoru, a teprve potom jsem startoval. Když jsem se podíval na křídlo, tak tam byli piloti-žáci civilní a drželi mi křídlo. Tak jsem se jenom usmál, dal plný plyn, kopnul do toho a všechny jsem je srazil k zemi. Odstartoval jsem, a když jsem se blížil k Žilině, tak jsem se letěl rozloučit, já jsem tam měl dvě děvčata asi sedm kilometrů od Žiliny. A koukám, Káňa mě následoval. Tak jsme udělali nálet – rodeo a teprve pak jsme se dostali na kurz na Polsko.“ V roce 1942 byl Imrich Gablech za svůj čin (zběhnutí a vyzvědačství) na Slovensku odsouzen vojenským soudem na dvacet let těžkého žaláře a degradován.

Poláci až po přistání zjistili, že do Deblinu přiletěli zahraniční piloti. Kromě Imricha Gablecha dosedli na letiště i piloti Jozef Káňa, Ján Lazar a Jozef Hrala. Jednalo se pravděpodobně o vůbec první odlet ze Slovenska. Protože Polsko v té době ještě nebylo ve válečném stavu, nemohlo oficiálně do svých řad přijmout piloty ze Slovenska. Přesto zažili uctivé zacházení a množství omluv za násilně zabrané Těšínsko. Nakonec se po několikatýdenním vyšetřování ve Varšavě vrátili do Deblinu a začali působit v rámci polského letectva. Kromě pravidelných letů si mladí kluci užívali i zábavu. Vše skončilo vypuknutím války.

Již koncem srpna ostentativně nalétávala německá letadla nad polská letiště včetně toho v Deblinu. Dne 2. září 1939 uskutečnily německé bombardéry na Deblin silný nálet. Imrich Gablech ještě stačit uletět, ale byl pronásledován a následně havaroval. Když se probral, vydal se na nedaleké pomocné letiště, kde se mu podařilo najít letuschopný stroj, a vydal se na místo domluveného setkání na letiště Góra Pulawska, kam přiletěl jako první. U Pulawy se soustředilo jádro letců z vybombardovaného Deblinu. Imrich Gablech působil v letce kapitána Chriniewicze. Na jeho žádost se s ještě dalšími piloty vydal zpět do Deblinu, kde měla být připravena letadla pro odlet k Pulawě. Po strastiplné cestě se skutečně dostal do Pulawy, kde si vyzvedl svoji pistoli a uniformu, a po objevení letuschopného aeroplánu se vydal zpět ke své letce. Skupina se postupně dostala až nedaleko rumunských hranic do Lucku, kde přistála. Imrich Gablech s kamarády začal shánět jídlo po okolních domech, nežli je vyrušil vzrušený křik jednoho z Poláků, který volal, že se blíží bolševici. Imrich Gablech varování nevěnoval mnoho pozornosti a vracel se ke svému letadlu. Bylo 18. září, když došlo k obklíčení a zatčení celé skupiny letců Rudou armádou. Během osobní prohlídky přišel o letecký zápisník i diplom leteckého pilota. Společně s ostatními byl odvezen do ukrajinského městečka Gorodenka a internován bez jídla i vody. Až po třech dnech jim bylo umožněno sehnat si něco k jídlu. Začalo rabování. „Ráno nás vyvedli na políčko a tam začala rekvizice – zabavování. Líbil se jim oblek, kalhoty, košile, tak ho nechal svlíknout a zůstal jenom v podvlékačkách, nic víc. A jeden polský financ měl krásnou novou uniformu, nádherné černé holiny, jak ze škatulky. Rusák řekl svléknout a nechal mu jenom košili a spodky. Pak ještě uviděl, že má prstýnek, a povídá mu: ‚Davaj!‘ A ten marně prosil, ať mu ho nechá, že to je památka na manželku. A ten zase povídá: ‚Davaj!‘ Vzal ho za křoví, pak už bylo slyšet jenom výstřel, a bylo to. To byl první zážitek krutosti.“

Imrich Gablech zažil i vyšetřování NKVD. Byl obviněn ze špionáže, pro kterou měl být v Polsku vycvičen. Trest zněl na pět let nucených prací v sibiřských lágrech. Výslech málem ani nepřežil. Když odmítl podepsat protokol, přiložil mu nadporučík NKVD pistoli ke spánku a hrozil mu zastřelením, když nepodepíše. Po několika dnech byl odtransportován na práci do uhelných dolů. Vše snášel společně s kamarády-letci Zdeňkem Bachůrkem a Miroslavem Havlíčkem. Po nějakém čase přišel další transport přes celé Rusko do povodí řeky Pečora. Imrich Gablech byl zařazen do pracovního tábora č. 19 v autonomní sovětské socialistické republice Komi. Dne 4. března 1940 ho opustili kamarádi Bachůrek a Havlíček, kteří odjeli do Buzuluku. Gablech jako Slovák musel zůstat až do jara 1941. Na svatodušní svátky propukla v táboře vzpoura, když Poláci odmítali jít na práci. Došlo k potyčkám a k odsouzení vybraných viníků. Imrich Gablech byl mezi nimi a „vysloužil“ si dalších deset let nucených prací a korekci v ledovém bunkru bez jídla a pití.

Po vypuknutí války se Sovětským svazem se z lágru dostal i Imrich Gablech. Střídavě pěšky a vlakem se vězni dopravovali až k Moskvě. Transport pokračoval do Archangelsku a v září 1941 vypluli do Británie. Dne 13. října 1941 doplul Imrich Gablech do Skotska, vlakem se přesunul k polské bombardovací peruti a následně pokračoval na český inspektorát a k československé jednotce do Wilmslow. Brzy se opět sešel s kamarádem Bachůrkem a ostatním vyprávěli, co v SSSR zažili. Nikdo jim však tenkrát nevěřil. V Anglii prožil první Vánoce, jezdil k anglickým rodinám a prodělal i operaci slepého střeva. Jeho touhou však bylo létat. Prodělal nutné zdravotní přezkoušení, a přestože nedopadlo úplně v pořádku, po dvou letech zasedl do letadla. Při přistání však padl do bezvědomí a prodělal tzv. black-out. „Udělal jsem trošku prudší nálet na letiště a v téhle pozici jsem omdlel. Takže aeroplán se již dotočil sám, v podvědomí jsem vyhodil přistávací klapky a šel jsem na zádech na přistání. Vzpamatoval jsem se až dvacet nebo třicet metrů nad zemí, těžko říct, a vyhnal jsem to nahoru. Zavřel jsem podvozek, udělal dvě rundy, znovu vyhodil klapky a šel jsem na přistání. Jak se kola dotkla země, tak jsem omdlel znovu – akorát jsem stačil vypnout motor. Letadlo se řítilo a všichni utíkali, aby nebyli na ráně. Aeroplán se zastavil, přišel velitel školy, otevřel kabinu a vytáhl mě jako králíka. To byl chlap jak hora, tak mě vytáhl a povídá, co že se to stalo. A já říkal, že nevím, že jsem měl black-out. Posadil mě do auta, odvezl mě k sobě, otevřel skříň, vyndal a nalil whisky. Kopli jsme to do sebe. Nabídl mi cigaretu a znovu nalil whisky. Začal mě zpovídat. Tak napůl anglicky, francouzsky, česky a polsky jsem mu řekl, že jsem se vrátil z koncentračního tábora v SSSR. A on mi říkal: ‚Proč chcete lítat? My máme vlastní piloty, kteří čekají rok, nežli jdou na bojové létání.‘“

Po krátkém pokusu létat alespoň v bombardovací peruti, kde jsou vždy dva piloti, nabyly zdravotní obtíže takových rozměrů, že musel s létáním přestat. V důsledku věznění v sovětském gulagu totiž ztrácel zrak a měl značné obtíže se žaludkem. Novou životní etapu zahájil Imrich Gablech s pomocí svého bývalého velitele z Píšťan Josefa Dudy. Díky němu byl přijat do kurzu airfield-control, tedy letecké kontroly. Nejprve vykonával profesi kontrolora přímo na dráze, později po absolvování kurzu flying controller byl odeslán k letové kontrole na letišti Coltishall nedaleko města Norwich. Tuto dispečerskou funkci vykonával až do konce války.

Domů se Imrich Gablech vrátil 2. srpna 1945. Byl pověřen leteckou kontrolou na letišti v Praze-Ruzyni, za což měl od náčelníka štábu Velitelství letectva brig. gen. J. Hanuše příslib, že může zůstat sloužit v Praze. Po návratu z léčebného pobytu v karlovarských lázních byl však okamžitě odvelen do Havlíčkova Brodu. Opět sloužil u letecké kontroly a po odstranění většiny tzv. zápaďáků vykonával i funkci velitele letiště a letecké základny. V únoru 1949 obdržel telegram, že se má hlásit na leteckém okruhu v Brně. Dozvěděl se, že je z armády okamžitě propuštěn. Zaměstnání nemohl sehnat, až byl nakonec přijat ke stavebním závodům, kde pracoval jako pomocný plánovač a likvidátor faktur. V roce 1951 byl krátce zatčen a vyšetřován. „Byl jsem v kanceláři, když přišli. Ptali se, zda jsem soudruh Gablech, a že mám jít s nimi. Tak jsem řekl, že nejsem žádný soudruh, ale pan Gablech. Posadili mě do auta a odvezli. Ještě jsem dal jedné účetní klíče od domu, ať je dá manželce a řekne jí, že mě zabásli. Pobyl jsem tam týden. Vyšetřoval mě nějakej blbec, ale opravdu blbec, to musím upřímně říct. Začal: ‚Jméno?‘ Povídám: ‚Gablech.‘ ‚Vy nemáte křestní jméno?‘ se rozčiloval. Já mu povídám, že mám. A pokračoval: ‚Narodil jste se?‘ Já mu říkám, že narodil, ale že se musí ptát trošku inteligentně. A nakonec, když pořád řval, tak on seděl a já jsem stál proti němu, tak jsem ho popadl pod krkem do kravaty a říkám mu: ‚Ty zk...syne, jestli na mě budeš řvát, tak já umím řvát lépe než ty, to si nemysli, já se tě nebojím!‘ Načež se otevřely dveře, o kterých jsem vůbec nevěděl, že tam jsou, a chlap mu povídá, ať vypadne. A Franta vypadl a on mi povídá, že to je blbec. Tak já mu říkám, že jsem to věděl hned, že je to blbec. A ten začal zase čistě akademicky. Ptal se, kde jsem byl a co jsem dělal. Tak jsem mu vykládal, jak jsem uletěl, byl jsem v Polsku, SSSR, kde jsem si užil, a pak jsem byl v Anglii a teď jsem tady. A říkám mu, proč mě vyhodili. A on, že mě nevyhodil. Tak mu povídám, že jeho strana. Nakonec mu říkám, jestli mi může sdělit, proč jsem tam. A on na to, že zrovna mi stejnou otázku chtěl položit. Tak mu říkám: ‚Nebuďte blbej. Přece bych se sám dobrovolně nenechal zavřít.‘ Povídám mu: ‚Kdybych byl chtěl utéct, tak jsem utekl s celou rodinou a odstěhoval jsem ještě půlku Havlíčkova Brodu. Vždyť jsem měl aeroplány k dispozici.‘ On se divil a povídá, že si to neuvědomili. Tak mu říkám, že alespoň vidí, jak jsou blbí. A tím to zvadlo a po týdnu mě pustili.“

Počátkem padesátých let byl Imrich Gablech rovněž vyhozen ze zaměstnání a na přímluvu kamaráda přijat do pilníkárny jako účetní. V roce 1958 neprošel čistkami a byl odeslán na kontrolu pilníků. Projevily se i letité zdravotní problémy a musel podstoupit operaci žaludku. Nakonec nezůstal ani v pilníkárně a po neshodách s vedoucím až do důchodu pracoval v podniku s obvazovými materiály. Poté, co byl několikrát rovněž vyhozen z bytu, rodina se zadlužila a na přelomu roku 1959/1960 si postavila vlastní dům.

Imrich Gablech má z každého manželství jednoho syna. Přivítal demokratické změny v listopadu 1989, i když jak sám říká, nečekal takovou džungli. V roce 2005 mu vyšla na Slovensku životopisná kniha „Hallo, airfield-control, go ahead! (Spomienky vojnového pilota)“. Do dnešních dnů navštěvuje školy a vypráví své vzpomínky. Je držitelem mnoha vyznamenání a medailí, a to nejen československých, ale i polských, anglických a ruských.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století