Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Fritsch (* 1933  †︎ 2016)

• narozen 9. května 1933 v česko-německé rodině

• v dubnu 1945 nastoupil spolu se svou českou babičkou, matkou, otcem, bratry Gerhardem a Willym do uprchlického vlaku

• po týdnu cesty skončili putování v Blatné

• od května do června 1945 internováni ve sběrném táboře na strahovském stadionu

• v létě a na podzim 1945 s matkou a bratrem pracuje na nucených pracích v Kralupech nad Vltavou

• mladší bratr Willy zemřel

• v říjnu 1945 rodina převezena do internačního tábora Lešany-Prosečnice

• během zimy roku 1946 pamětníkovi umírá starší bratr, babička, matka i otec

• do léta roku 1946 pamětník přebývá sám na mužském bloku tábora Lešany-Prosečnice

• v letech 1946–1948 pobýval v internátní škole salesiánů v Praze

• v roce 1948 vycestoval do Bavorska k babičce

• studoval německé církevní školy

• pracoval jako bankovní úředník v Německu

Pro většinu lidí začal nový život. Avšak nenávist v hloubi srdce zůstala

Hugo Karl Armin Fritsch se narodil 9. května 1933 v Brně. Jeho otec byl Němec, zaměstnáním úředník. Vždy s oblibou říkal, že je československý občan německé národnosti. Udržoval dobré vztahy s Němci, Čechy, s Židy. Jeho matka byla poloviční Češka a po svatbě, jak bylo tehdy zvykem, se vzdala československého občanství. Pamětník měl ještě staršího bratra Gerharda a mladšího brášku Willyho, tomu byly na konci války pouhé tři měsíce. Celá rodina uměla výborně česky. Také s nimi bydlela babička české národnosti.

Byl duben roku 1945, blížil se konec války a k Brnu se stahovala ruská vojska. Rodinu Fritschových začala sužovat myšlenka, že by se jim Češi a Rusové mohli mstít za to, co prožili za války, a za to, že jsou Němci. I tatínkovi jeho čeští a němečtí přátelé doporučovali, aby z Brna i se svou rodinou emigroval. Pamětníkova rodina nejdříve váhala, ale poté se rozhodla také uprchnout. Babička jako Češka s nimi jet nemusela, trvala však na svém, že svoji rodinu neopustí. Dostat se z Brna ale nebylo vůbec jednoduché, jelikož nebyly k sehnání žádné povozy ani auta, jedinou jejich šancí byl uprchlický vlak, který měl jet do Horního Rakouska. Do takového uprchlického vlaku se jejich rodina přihlásila. Organizátoři uprchlických transportů brali ohledy zejména na matky s dětmi a staré lidi a právě do této kategorie rodina Fritschových spadala. S sebou do vlaku si vzali jen to nejnutnější, předpokládali, že pojedou maximálně týden, ale jejich cesta se nakonec neuvěřitelně protáhla. Cestovali skoro po celé republice, zastavili se i v Praze, nakonec po týdnu vlak s uprchlíky definitivně zůstal stát v Blatné kousek od rakouských hranic, protože partyzáni vyhodili do povětří koleje a železniční most. Pro obyvatele Blatné to byl problém, už tak měli ve městě hodně uprchlíků. Nejdříve umístili rodiny s malými dětmi, ubytovali je ve škole, protože tam byly vhodné podmínky pro vaření, a v ní pamětníkova rodina přečkala konec války.

„Půl kilometru od Blatné už byli Rusové. Dne 10. května přišli z druhé strany, před Blatnou zastavili, byli v lese. Hlídali nás s puškami, bylo jim tak sedmnáct osmnáct let. Jednu noc je český chlapec nechal, pustil je do té školy na ženy, ale to bylo jenom tu jednu noc. Protože příští noc už stál vedle českého i Američan a už si žádní Rusové netroufali.“

Nastal konec války a němečtí vojáci z Blatné odešli, aby se vzdali Američanům. Obec Blatná byla ještě v zóně, kterou osvobodili Američané, ale kousek za Blatnou už jiné vesnice a obce osvobodili Rusové. Po několika týdnech byli Fritschovi a všichni ostatní uprchlíci ze školy vyhozeni, protože školu potřebovali pro děti. Chovali se k nim přitom velmi surově, museli si rychle zabalit. Rodina Fritschových na sebe raději navlékla co nejvíce oblečení, i když bylo léto. Spousta lidí nedokázala svoje zavazadla unést, a tak je házeli podél cesty. Slitoval se nad nimi jeden sedlák, který staré lidi a zavazadla naložil na svůj koňský povoz a jel za průvodem. Dostali se do ruské zóny, kde jim však hned vzali všechny cennosti a peníze a řekli jim, že je to poplatek za německé zločiny. Také jim oznámili, že budou všichni internováni ve sběrných táborech, a znovu zkontrolovali všechny chlapce a muže, jestli nemají vytetované znamení SS. Fritschovým vzali doslova všechno cenné, co jim ještě zbylo, a některé kufry pak zahodili, protože už jim k ničemu nebyly.

Ještě tentýž den je naložili do vlaku, aniž věděli, kam vlastně jedou. V noci dojeli do Prahy na smíchovské nádraží. Ani na Smíchově se k nim lidé nechovali slušně, nadávali jim a házeli po nich odpadky. Potom je hnali směrem ke strahovskému stadionu. Bylo hrozné vedro, zavazadla byla těžká a cesta vedla do kopce. Nebylo divu, že zvlášť staří lidé byli vyčerpaní a nemohli dál. Celí zoufalí nechávali svoje zavazadla u cesty a snažili se pokračovat. Pamětníkův tatínek měl nemocné srdce a brzy se zhroutil, po něm i babička. Maminka s chlapci jim nemohla pomoci, protože je další lidé tlačili dál do kopce. Odpočinout si mohli až před stadionem. Bratři Gerhard a Hugo hlídali zavazadla a maminka běžela zpátky z kopce pro tatínka a babičku, ale marně, už je nenašla. Setkali se s nimi znovu až na podzim, po celou tu dobu neměli tušení, co se s nimi stalo.

„Nás hnali na ten stadion, na strahovském stadionu bylo už internovaných 10 000 Němců pod širým nebem. Tam jsme ztratili tatínka a tatínek a babička byli potom poslaní do Ženských domovů. My jsme o nich nic nevěděli, my jsme byli na stadionu. Tam se každých čtyřiadvacet hodin dostala polévka, kousek chleba a dvakrát trošku kávy, já nemůžu říct, káva je něco jiného. Jídlo nebylo. Ke konci června nebo na začátku července nás potom poslali na venkov na nucenou práci.“

Maminka se vrátila zoufalá, že je nenašla, a bratříček Willy plakal, protože měl hlad. U vchodu do stadionu je znovu po jednom prohlíželi a jejich majetek se opět o něco zmenšil. Na strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem, napospas počasí, jídla dostávali málo a navíc se tam rozšířily vši a úplavice. V těchto otřesných podmínkách strávili měsíc a poté byli transportováni do Kralup nad Vltavou na statek Strachov, kde pomáhali při žních. Když selka na statku uviděla maminku s Willym, tak mu uvařila kašičku z čerstvého mléka – trochu snědl, ale bylo mu po tom špatně. Ráno, když maminka vzala Willyho do náruče, zjistila, že je mrtvý. Celou cestu trpěl hlady, nedostával celé týdny jídlo vhodné pro miminka, a poté co snědl normální jídlo, které by ho nasytilo, zemřel. Maminku s mrtvým chlapcem odvezli na plošině nákladního auta na hřbitov, ale bratři Gerhard ani Hugo s nimi nesměli. Byl pochován stranou ostatních hrobů. Hugo Fritsch později pátral, kde je jeho bratr pohřbený, ale nikdy to nezjistil.

Když se maminka vrátila z pohřbu, musela na velitelství, kde jí vynadali, že za Willyho smrt je zodpovědná ona, protože se o něj dostatečně nepostarala, a že se kvůli ní všichni zpozdili s prací. Maminka byla nešťastná ze smrti svého nejmladšího syna i z toho, že nevěděla, co se stalo s tatínkem a babičkou. Ty odvezli ze Strahova na Anděl do nemocnice, v říjnu 1945 je prohlásili za vyléčené a přestěhovali je do internačního tábora v Praze na Hagibor, kde se na podzim shledali se zbytkem své rodiny, bohužel už bez malého Willyho.

Koncem října roku 1945 byl už dávno konec války a pamětníkův otec stále doufal, že se jim podaří dostat se do transportu, který by je odvezl z těchto otřesných podmínek někam do Rakouska nebo do Německa. Bohužel, štěstí jim nepřálo. Znovu seděli v dobytčáku na svých skromných zavazadlech, a když vlak konečně zastavil, zjistili, že jsou jižně od Prahy v osadě Prosečnice na břehu řeky Sázavy. Vojáci s bajonety je nahnali do tábora v sousedních Lešanech. Když tam dorazili, byli zděšeni z podmínek, které tam panovaly. Babička, jindy optimistická žena, prohlásila: „Z tohoto tábora už živí nevyjdeme!“ Tábor byl vybydlený, ubytovny rozbité, Rusové vyšroubovali i vodovodní kohoutky a nezůstala tam ani kamna. Němci si museli nejprve všechno opravit a znovu postavit. Z nedostatečné hygieny, špatné stravy a těžké fyzické práce se rychle šířily nemoci. Přestože Hugo Fritsch už předtím prodělal těžký zápal plic, byl z celé rodiny nejzdravější. Během zimy postupně onemocněli všichni členové jeho rodiny, patrně dostali břišní tyfus. Nejdříve skonal jeho bratr Gerhard, po něm následovala babička a pak maminka. Jeho otec až do svých posledních hodin doufal, že by se on a jeho syn mohli dostat z tábora pryč, ale nakonec i on podlehl nemoci. Nebyli to jediní mrtví, během půl roku v tomto táboře zemřelo téměř čtyři sta lidí, hlavně dětí a starých lidí.

„Bylo to v lednu, to zemřel bratr, potom babička a maminka a naposled, v únoru, zemřel otec a já jsem zůstal sám.“

Pamětník zůstal z rodiny jediný; bylo mu tehdy teprve třináct let. V rodinném bloku, kde dříve bydlel s bratrem a maminkou, byl nyní na obtíž, nikdo se o něj nechtěl starat, a tak se musel přestěhovat do mužského bloku. Ale ani tam nevěděli, co s ním, protože byl jediné dítě mezi dospělými muži.

Jednou šel na kontrolu velitel tábora a při nástupu uviděl stát mezi muži malého chlapce. Divil se, co tam dělá. Nechal si zavolat tlumočníka a přes něj se zeptal, co tam dělá a kde má rodiče. Hugo Fritsch správně předpokládal, že by měl odpovědět česky, a to také udělal. Tím se veliteli tábora zalíbil. Nechal si ho za tři dny zavolat a učinil ho svým „osobním chlapcem“, což znamenalo, že mohl volně procházet pracovními tábory a také mohl chodit ven a nikdo kromě velitele mu nesměl rozkazovat. Pamětník tohoto privilegia brzy využil a začal do tábora pašovat cigarety a jídlo. Díky tomu se mu podařilo v těchto nelidských podmínkách přežít, a dokonce si ušetřil i nějaké peníze.

Díky bratrovi jeho babičky, který žil ve Švýcarsku, se v létě roku 1946 přes Červený kříž konečně dostal z tábora pryč, ale bohužel nemohl odjet za ním, protože byl starý a nedokázal se o něj postarat. A tak ho Červený kříž poslal zpátky do pražských Kobylis k bratrům salesiánům, kde žil dva roky v jejich internátní škole. Červený kříž mezitím vypátral jeho žijící příbuzné: strýčka ve Vídni a babičku, již dříve odsunutou do Německa, která žila a pracovala na statku u sedláka. Jenomže české ministerstvo zahraničí mu nechtělo odjezd do Vídně povolit, protože neměl „papíry“. Problém byl v tom, že žádný odsunutý Němec neměl „papíry“. Nakonec mu povolili odjet do Bavorska k babičce, a protože na německém venkově nebylo možné dál studovat, salesiáni mu zaplatili další církevní školu a umožnili mu další vzdělání. Hugo Fritsch se v dospělosti stal bankovním úředníkem. V Německu pak již zůstal a založil rodinu.

Hugo Fritsch prokázal neuvěřitelně pevnou vůli a vnitřní sílu, když za těchto rodinných podmínek dokázal vystudovat a nakonec se stal bankovním úředníkem, stejně jako jeho otec.