Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

John Freund (* 1930)

Začal jsem o nás mluvit jako o Birkenau Boys

  • narozen 6. června 1930 v Českých Budějovicích

  • podílel se na vydávání židovského dětského časopisu Klepy

  • pobyt v ghettu Terezín v období od dubna 1942 do prosince 1943

  • transport do Osvětimi v prosinci 1943

  • selekce v dubnu 1944 – zařazení mezi Birkenau Boys

  • pochod smrti v lednu 1945

  • pobyt v koncentračním táboře Flossenbürg

  • studium gymnázia v Praze v období 1946–1948

  • přesídlení do Kanady

  • spoluautor a vydavatel sborníku After Those Fifty Years: Memoirs of Birkenau Boys (1992)

  • autor vzpomínkové publikace Údolím stínů smrti

Bylo jich devadesát a podle zvrhlých nacistických pravidel měli jít v koncentračním táboře Osvětim na smrt – patřili totiž ještě mezi děti, tedy do kategorie „práce neschopní“, ačkoli jim bylo kolem čtrnácti let. Při selekci se ale některý z nich odvážil požádat o práci. Esesman Josef Mengele žádost vyslyšel a vznikla tak skupina mladých chlapců, kteří dostali jistou šanci na život.

Po válce mezi sebou neměli kontakt a až o desetiletí později jeden z nich začal pátrat, jaký byl osud ostatních, a začal připravovat knihu. Když sám dál nemohl, štafetu po něm převzal John Freund, který také patří mezi někdejší Birkenau Boys a vydává o svých zkušenostech svědectví...

Jan Hanuš, nebo John?

John Freund se měl původně jmenovat Hanuš, v rodném listu z Českých Budějovic má ale zapsáno Jan Hanuš. Sžil se se jménem Jan a v kanadských dokladech dnes stojí jméno John. Má i český pas a zůstává Čechem. „Jsem Čech, Kanaďan i Žid, vše současně,“ směje se své trojjediné identitě.

Narodil se 6. června 1930 v rodině dětského lékaře židovského původu Gustava Freunda. Nebyli chudí a tatínek si mohl dovolit jezdit autem a chudé pacienty léčil zadarmo. Rodina Freundových žila v běžném bytovém domě v Jírovcově ulici v Českých Budějovicích. Staré fotografie z 19. století dokumentují rozvětvené rodinné kořeny Johna Freunda. Fotografie se zachránily šťastnou náhodou. Po nástupu nacismu a deportaci Freundových do Terezína uložil otec kolekci snímků na půdě za trám a tam přečkala bez úhony až do té doby, kdy se mladý John Freund vrátil z Osvětimi a začal je hledat.

John-Jan Freund vyrůstal společně se starším bratrem Karlem. Oba rodiče se hlásili k židovství, ale nebyli ve víře ortodoxní. Na sklonku 30. let napětí narůstalo a John Freund si vzpomíná na jméno Nicholase Wintona, které se doma probíralo. Rodiče ale nenašli odvahu syna poslat do neznáma. Navíc doufali, že Němci si s Hitlerem sami poradí, když je jeho politika nehumánní a tak do očí bijící. Vývoj jejich naděje zklamal.

Když přišel rok 1939, všechno to začalo. Čeští Židé se ocitli pod trvalým a stupňujícím se tlakem. Jejich život svazovala řada restrikcí. Děti například nesměly chodit do školy. To byl jeden z důvodů, proč vznikl časopis Klepy. Z iniciativy Kurta Stadlera začaly českobudějovické židovské děti připravovat časopis, v němž publikovaly svoji tvorbu: obrázky, fotografie, povídky a básničky. John Freund vzpomíná: „Jmenoval se Klepy, byl krásně ilustrovaný, my děti jsme tam psaly povídky, básničky a bylo k tomu hodně fotek a ilustrací. Vydával se vždy v jednom exempláři.“ Celkem takhle vyšlo asi dvaadvacet čísel. Kupodivu se je podařilo zachránit a v nedávné době o nich vyšla kniha s mnoha reprinty a s anglickým názvem The Underground Reporters.

Pro děti ghetto nebylo vůbec zlé

Rodina Freundových nastoupila do transportu v dubnu roku 1942. Poslední noc před odjezdem strávili na shromaždišti na budějovickém nádraží.

V Terezíně to podle vzpomínek Johna Freunda vůbec nebylo zlé, alespoň pro ně jako děti. Zle na tom byli naopak staří a nemocní. Pamětník nežil s rodiči, ale v domově mládeže, který fungoval v budově bývalé školy. V pokojích z bývalých tříd jich žilo asi čtyřicet chlapců dohromady. K jeho kamarádům z té doby patřili Jiří Diamant, Toman Brod, Pavel Fried, Egon Jordán. Staral se o ně Arno Ehrlich. Ačkoli neměli učebnice, Arno Ehrlich se je snažil vzdělávat a vychovávat. Jinou výraznou osobností světa terezínských dětí byl Fredy Hirsch. Pocházel z Německa, byl to velký sionista a sportovec a v Terezíně organizoval sportovní hry a makkabiády. Později v Osvětimi Hirsch spáchal sebevraždu, protože nemohl vydržet představu, že půjde do plynu s dětmi a uvidí je umírat. Díky svým známým lékařům si dokázal opatřit vhodné léky...

Cesta do neskutečna

Cestu z Terezína do Osvětimi absolvovali v dobytčích vagonech. Byl to příšerný zážitek, ve vagoně jich jelo snad 150, celou cestu stáli, posadit se nebylo možné a k dispozici měli jediný kbelík na potřebu. Byl to takzvaný prosincový transport z roku 1943. „První dojem byl téměř neskutečný: ty dráty s elektřinou, esesáci se psy, selekce – jako by to ani nebylo na Zemi.“

Příchozí z Terezína nacisté umístili do takzvaného rodinného tábora, izolované části koncentračního tábora, která byla určena pro celé rodiny českých Židů. Podle Johna Freunda to souviselo s inspekcí dánského Červeného kříže v Terezíně. Inspektoři chtěli vědět, co se dál dělo s obyvateli ghetta, a z toho důvodu nacisté zřídili rodinný tábor. Zde však směli čeští Židé strávit pouze šest měsíců a pak šli k selekci a mnozí pokračovali rovnou do plynových komor.

V červnu roku 1944 už nacisté rodinný tábor nepotřebovali a rozhodli se ho zlikvidovat. Ale protože se jim naopak hodila každá pracovní síla, vybrali mimo jiné i těch devadesát chlapců, které John Freund v knize After Those Fifty Years označil jako Birkenau Boys.

Jak se mezi nimi ocitl on sám? Po půlroce v Osvětimi došlo na selekci a pamětník předstoupil nahý ve špalíru vězňů před Josefa Mengeleho. Bylo to přesně 7. července 1944: „On se mě ptal: ‚Jak jsi starý?‘ Já jsem mu říkal: ‚Čtrnáct let a jeden měsíc‘, protože to bylo přesně měsíc po mých narozeninách,“ vzpomíná John Freund. Hlavní emocí té chvíle byl strach: „Bojíte se, když víte, že je to buď smrt, nebo život. Skoro jsem se třásl. Ale to jste nemohl ukázat, že máte strach, to by vám moc nepomohlo.“ Mengele Johna Freunda vybral k ostatním chlapcům. V rodinném táboře jich bylo v tom věku na 900. Šanci jich dostalo jen 90 a válku z nich přežila polovina.

Selekcí tehdy prošel i tatínek a bratr Freundovi. Maminka ale ne. Přišla se s nimi rozloučit. „Seděli jsme spolu s maminkou a bratrem na kavalci a maminka nám zpívala Hašlerovu Tu naši písničku českou,“ vzpomíná John Freund. Písnička ji možná doprovázela i v posledních chvílích. Podle svědectví těch, kteří pracovali u plynových komor, šli tehdy čeští Židé na smrt zpívajíce českou hymnu a hatikvu.

Z vlaku jsem viděl náš dům

Birkenau Boys neměli jiné zacházení než ostatní vězni. Byli určeni na těžkou práci. Tahali vozy místo koní, písek nebo sníh, vozili dřevo. Pohybovali se často v blízkosti plynových komor.

Když se v lednu 1945 přiblížila Rudá armáda, Němci tábor rozpustili. Jeden pamětníkův přítel se tam tajně schoval do hromady uhlí a dočkal se příchodu Sovětů. Ostatní měli před sebou ještě měsíce strádání. Cílem pochodu smrti bylo německé vnitrozemí. Částečně vězně vezli v nákladních vlacích na uhlí. Vlak projížděl i přes Čechy. „Když jsme jeli přes České Budějovice, tak jsem tam viděl náš dům, ve kterém jsme bydleli. Tak si umíte představit, jak jsem se asi cítil. Byli jsme hladoví, bez jídla, museli jsme v tom nízkém nekrytém vagonu stát.“ John Freund skončil ve starém táboře pro kriminálníky ve Flossenbürgu a byl tu držen asi dva měsíce.

Pak přišel další pochod smrti. Tuto část cesty absolvovali pěšky. Mnohadenní vyčerpávající pochod stál život mnoho vězňů. Během jednoho z evakuačních pochodů zřejmě zemřeli i pamětníkův otec a bratr. Snad se to stalo tak, že bratr upadl, otec se mu pokusil pomoct, ale dozorci je oba zastřelili, vypráví podle svědectví druhých John Freund. „Byli jsme obklopení esesáky, a kdo se oddělil nebo zdržel, toho zastřelili,“ vysvětluje.

Vězňů bylo čím dál méně, neměli jídlo a zesláblí umírali. Během jednoho odpočinku v lesíku uslyšeli motory a mezi stromy se najednou vynořily tanky. Mohlo jich být snad 100. Vězňové mysleli, že to jsou Němci, a tak utíkali. Ale pak se ukázalo, že to je omyl, že tanky patří k americké armádě. Bylo 24. dubna 1945. Johna Freunda vzal nějaký černý voják k sobě na tank a dal mu čokoládu. Tehdy si pamětník uvědomil, že je konec...

Dočasný návrat

Američané dopravili české vězně k hranicím a tady už je čekalo uvítání. Se strojvedoucím na lokomotivě dojel John Freund až do Budějovic a vydal se domů. Byt byl obsazený a domácí ho nechala přespat u sebe doma. Když se začal v dalších dnech rozhlížet, zjistil, že celá rodina je pryč a nezbývá než čekat, kdo se vrátí. Potřeboval se zdravotně i psychicky dát do pořádku, a proto odjel na léto k jedné české rodině na venkov a pracoval v zemědělství. Ještě měsíc po návratu vážil jako patnáctiletý sotva třicet kilogramů.

S novým školním rokem se musel vrátit do lavic. Ačkoli měl ukončené jenom čtyři třídy obecné školy, podle věku patřil na gymnázium. V budějovickém gymnáziu, kam ho zavedl jeho vzdálený příbuzný, ho čekal velmi nepříjemný zážitek. „My tam přijdeme,“ vzpomíná John Freund, „on mě představí a ten pan řídící – ještě teď je mi špatně, když o tom mluvím – pan řídící mi říká, že tady má nařízení, že nesmí připustit ke vzdělání židovské děti. Že to nikdy nebylo zrušeno, takže mě nemůže vzít do školy, představte si to!“ Nebyl tedy přijat a odešel do Prahy.

Vzala ho k sobě otcova sestra, teta Anna Weissová, která se vrátila z Terezína. Bydlel u ní až do roku 1948 a chodil na gymnázium ve Slovenské ulici. Pak dostal nabídku kanadské židovské obce přestěhovat se do Toronta. Výzva se týkala sirotků, kterým ještě nebylo osmnáct let, což splňoval. Někteří jeho kamarádi a navrátilci z koncentračních táborů odjížděli do Izraele, ale tam se tehdy ještě bojovalo a na to se John Freund necítil dost silný. Byl únor 1948, atmosféra v zemi opět houstla a tehdy sedmnáctiletý pamětník tři dny po pohřbu Jana Masaryka opustil Československo a vydal se s kamarádem do neznámé Kanady.

O padesát let později

„Děsivých zážitků z války se člověk nikdy nezbaví, je to jako nemoc,“ říká John Freund na otázku, jak se mu podařilo vypořádat se se zkušeností všudypřítomné smrti. Možná právě proto o věcech mluví a píše. Pro své děti a vnuky napsal útlou knížku vzpomínek Údolím stínů smrti. Vydává knihu o časopise Klepy, který připravovaly v roce 1940 budějovické děti.

A především dotáhl pátrání po chlapcích, kteří v Osvětimi nemuseli hned zemřít. Po dlouhém společném pátrání se jemu a kamarádům podařilo identifikovat a dohledat všechny, až na dva. Kontakt s těmi, kdo zůstali za železnou oponou, byl dlouhá léta složitý, ne-li nemožný, a tuto část se proto podařilo propátrat až po rozpadu sovětského bloku. Někteří z Birkenau Boys se také nechtěli do knihy zapojit, protože se rozhodli minulost vymazat a nevracet se. Přes to všechno vznikl pozoruhodný sborník textů a fotografií, který vydal John Freund v roce 1992 v prvním vydání. A protože tehdy uplynulo právě padesát let od okamžiku, kdy museli nastoupit do terezínského transportu, dal knize název, v němž uvedl do života pojem Birkenau Boys: After Those Fifty Years. Memoirs of Birkenau Boys.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)