Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Mária Franzdóttir (* 1937)

• narodila se 25. srpna 1937 v Jilemnici

• studovala angličtinu a japonštinu na Univerzitě Karlově

• roku 1960 se vdala za Islanďana Hallfreðura Orna Eirikssona

• roku 1963 se s manželem přestěhovala na Island

• s rodinou v Československu zůstala v korespondenčním kontaktu, který ale byl kontrolovaný

• společně s manželem přeložili hru Václava Havla Largo desolato do islandštiny

Když jel tatínek za pacienty, vozil nás s sebou, to bylo překročení všech zákonů

Olga Maria Franzdottir, rozená Šramová, se narodila 25. srpna 1937 v Jilemnici. Její tatínek byl lékařem a maminka ošetřovatelkou. V roce 1939 se Olga s rodiči a starším bratrem Františkem přestěhovala do Nového Města nad Metují, kde prožívala svoje dětství i druhou světovou válku. „Z války si toho pamatuju hodně  – například si pamatuju, jak nás tatínek, když jel za pacienty, vozil s sebou. Vždycky mě a mého bratra přikryl dekou a vzal nás s sebou, což bylo úplné překročení všech zákonů.“ Také vzpomíná, jak byl její tatínek výborný muzikant a přijížděli k nim na návštěvu přátelé z Prahy a společně pořádali koncerty komorní muziky.

V roce 1945 se rodina znovu stěhovala, tentokrát do Litoměřic. „Naši jeli na vyzvání rozhlasu do Terezína, kde propouštěli vězně a volali lékaře a ošetřovatelky. Ty vězně vlastně uzavřeli do karantény, protože se tam šířily infekční choroby. Tak naši v Terezíně zůstali a potom tatínka přemluvili, aby zůstal i nadále a přesídlil do Litoměřic.“

V Litoměřicích také Olga vychodila jedenáctiletou střední školu, kterou ale dokončila o něco později než její spolužáci. V šestnácti letech se totiž nakazila na brigádě, kde pomáhala očkovat dobytek, brucelózou a během léčení pak ještě žloutenkou, a tak maturovala později. Ve studiích pak pokračovala na Karlově univerzitě, kde si vybrala obory angličtina a japonština. Se svým budoucím manželem Hallfreðurem Orna Eirikssonem se seznámila díky svému bratrovi – bydleli v Praze na stejné koleji a Hallfreður byl na Františkově svatbě.

Tenkrát se to prosím pěkně takhle dělalo, že se naše dopisy četly

31. prosince 1960 se Olga provdala a o rok později se se svým manželem přestěhovala na Island. „Nebylo těžké se rozhodnout. Věděla jsem, kam se budu stěhovat, protože nejdříve jsem sem přijela. My jsme se brali v roce šedesátém, na konci roku, přímo na Silvestra. A v jednašedesátém jsem poprvé jela na Island jenom na návštěvu už jako provdaná za Hallfreðura. Můj manžel studoval v Praze folkloristiku a rozhodně se chtěl vrátit na Island a samozřejmě mě bral s sebou.“ Do Reykjavíku přijeli lodí 13. června 1963, po příjezdu se hned začala učit islandsky a občanství získala o čtyři roky později. „Potěšila mě islandská pohostinnost, jak mě všichni dobře přijali. A nadchla mě islandská příroda, která je odlišná od té české. Je tu krásně.“

Olga vzpomíná také na to, jak povědomí alespoň některých Islanďanů o Československu bylo velmi malé. „Když jsme byli pozvaní na české vyslanectví na nějakou recepci, tak se jedna islandská dáma ptala, jaké to je na jižním pobřeží. Měli mnohdy takovéhle informace, kde Československo je. Já jsem říkala: ‚No bylo by to lepší, kdyby tam bylo jižní pobřeží.‘“

Po přestěhování se Olze samozřejmě stýskalo po rodině a přátelích. „Telefonování nepřicházelo v úvahu, to byla drahá záležitost. Psala jsem hodně dopisů a dostávala jsem hodně dopisů.“ Jak se ale dozvěděla od své maminky, tak jejich korespondenci  v Československu otevírali a kontrolovali. „Maminka pracovala na středisku jako ošetřovatelka a přišel tam jeden pacient, který říkal: ‚Paní Šramová, vy máte dceru na Islandu. Já jsem v úřadě, kde se čtou vaše dopisy.‘ Víc neříkám. Tenkrát se to prosím pěkně takhle dělalo, že se naše dopisy četly.“

Olga na Islandu pracovala na různých místech, ale nejdéle ve statistickém úřadě. Její manžel jako folklorista jezdil po celé zemi a díky studijnímu stipendiu nějaký čas strávili i v Irsku a Kanadě. Společně také přeložili do islandštiny hru Václava Havla Largo desolato. „[Václav Havel] viděl provedení své hry, když letěl do Ameriky přes Island. To bylo pěkné.“

Na otázku, kde se jí líbí víc, jestli v Čechách nebo na Islandu neumí Olga odpovědět. „Nesrovnám, kde se mi líbí víc. Strašně se mi líbí na mnoha místech v Čechách a taky se mi moc, moc líbí na Islandu. Nesnažím se dávat nějaké zemi přednost.“

Když jel tatínek za pacienty, vozil nás s sebou, to bylo překročení všech zákonů

Olga Maria Franzdottir, rozená Šramová, se narodila 25. srpna 1937 v Jilemnici. Její tatínek byl lékařem a maminka ošetřovatelkou. V roce 1939 se Olga s rodiči a starším bratrem Františkem přestěhovala do Nového Města nad Metují, kde prožívala svoje dětství i druhou světovou válku. „Z války si toho pamatuju hodně, například si pamatuju, jak nás tatínek, když jel za pacienty, vozil s sebou. Vždycky mě a mého bratra přikryl dekou a vzal nás s sebou, což bylo úplné překročení všech zákonů.“ Také vzpomíná, jak byl její tatínek výborný muzikant a přijížděli k nim na návštěvu přátelé z Prahy a společně pořádali koncerty komorní muziky.

V roce 1945 se rodina znovu stěhovala, tentokrát do Litoměřic. „Naši jeli na vyzvání rozhlasu do Terezína, kde propouštěli vězně a volali lékaře a ošetřovatelky. Ty vězně vlastně uzavřeli do karantény, protože se tam šířili infekční choroby. Tak naši v Terezíně zůstali a potom tatínka přemluvili, aby zůstal i nadále a přesídlil do Litoměřic.“

V Litoměřicích také Olga vychodila jedenáctiletou střední školu, kterou ale dokončila o něco později než její spolužáci. V šestnácti letech se totiž nakazila na brigádě, kde pomáhala očkovat dobytek, brucelózou a během léčení pak ještě žloutenkou, a tak maturovala později. Ve studiích pak pokračovala na Karlově univerzitě, kde si vybrala obory angličtina a japonština. Se svým budoucím manželem Hallfreðurem Orna Eirikssonem se seznámila díky svému bratrovi – bydleli v Praze na stejné koleji a Hallfreður byl na Františkově svatbě.

Tenkrát se to prosím pěkně takhle dělalo, že se naše dopisy četly

31. prosince 1960 se Olga provdala a o rok později se se svým manželem přestěhovala na Island. „Nebylo těžké se rozhodnout. Věděla jsem, kam se budu stěhovat, protože nejdříve jsem sem přijela. My jsme se brali v roce šedesátém, na konci roku, přímo na Silvestra. A v jednašedesátém jsem poprvé jela na Island jenom na návštěvu už jako provdaná za Hallfreðura. Můj manžel studoval v Praze folkloristiku a rozhodně se chtěl vrátit na Island a samozřejmě mě bral s sebou.“ Do Reykjavíku přijeli lodí 13. června 1963, po příjezdu se hned začala učit islandsky a občanství získala o čtyři roky později. „Potěšila mě islandská pohostinnost, jak mě všichni dobře přijali. A nadchla mě islandská příroda, která je odlišná od té české. Je tu krásně.“

Olga vzpomíná také na to, jak povědomí alespoň některých Islanďanů o Československu bylo velmi malé. „Když jsme byli pozvaní na české vyslanectví na nějakou recepci, tak se jedna islandská dáma ptala, jaký to je na jižním pobřeží. Měli mnohdy takovýhle informace, kde Československo je. Já jsem říkala: ‚No bylo by to lepší, kdyby tam bylo jižní pobřeží.‘“

Po přestěhování se Olze samozřejmě stýskalo po rodině a přátelích. „Telefonování nepřicházelo v úvahu, to byla drahá záležitost. Psala jsem hodně dopisů a dostávala jsem hodně dopisů.“ Jak se ale dozvěděla od své maminky, tak jejich dopisy byly v Československu otevírané a kontrolované. „Maminka pracovala na středisku jako ošetřovatelka a přišel tam jeden pacient, kterej říkal: ‚Paní Šramová, vy máte dceru na Islandu. Já jsem v úřadě, kde se čtou dopisy vaše.‘ Víc neříkám. Tenkrát se to prosím pěkně takhle dělalo, že se naše dopisy četly.“

Olga na Islandu pracovala na různých místech, ale nejdéle ve statistickém úřadě. Její manžel jako folklorista jezdil po celé zemi a díky studijnímu stipendiu nějaký čas strávili i v Irsku a Kanadě. Společně také přeložili do islandštiny hru Václava Havla Largo desolato. „On viděl provedení své hry, když letěl do Ameriky přes Island. To bylo pěkný.“

Na otázku, kde se jí líbí víc, jestli v Čechách nebo na Islandu neumí Olga odpovědět. „Nesrovnám, kde se mi líbí víc. Strašně se mi líbí na mnoha místech v Čechách a taky se mi moc, moc líbí na Islandu. Nesnažím se dávat nějaké zemi přednost.“