Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Frait (* 1961)

• narozen 28. listopadu 1961 v Hořicích

• v roce 1977 nastoupil do učení na elektromechanika

• sblížil se s undergroundovou komunitou

• podařilo se mu vyhnout vojenské službě

• od roku 1983 přepisoval samizdatovou literaturu

• od roku 1988 začal vydávat samizdatový hořický časopis Sklepník

• účastník sametové revoluce v Hořicích

Rozdělená společnost i rodina

Pavel Frait se narodil 28. listopadu 1961 v Hořicích. Maminka pracovala jako vazačka kapesníků v hořickém podniku Mileta a tatínek v závodu na výrobu svářecích zařízení pojmenovaném ZEZ. Společně s rodiči a o čtyři roky mladší sestrou Lenkou bydleli nejprve v domě a v roce 1971 se přestěhovali do podnikové bytovky.

V rodných Hořicích prožil pamětník celé dětství. Obrysy příjemných vzpomínek na lesní výlety a sáňkování s dědou, který ho na sáňkách vozil do školy, lemují rozepře pramenící z odlišných politických názorů členů rodiny, především z otcovy strany. Na jedné straně stál dědeček, prvorepublikový četník a zároveň komunista, ještě větší zastánce komunismu strýc, a na straně druhé otec pamětníka: „Myslím, že děda byl hodný člověk, ale byl věřícím komunistou. Ale bratr mého otce, ten už byl kovaným komunistou až stalinistou. Kdežto můj otec k tomu komunistickému zřízení zase moc kladný vztah neměl.“

Jak pamětník dospíval, dozvídal se o tomto „boji“ uvnitř rodiny čím dál víc. Především v 50. letech se prý situace velmi vyhrotila: „Strejda po jedné hádce prohlásil, že tátu nechá zavřít a že se o to postará, a táta prohlásil, že až ho pustí, tak ho zabije. Tam to bylo hodně tehdy rozdělené.“ Bratři mezi sebou přestali komunikovat úplně a nepromluvili spolu až do smrti.

Pamětník se se svým strýcem Ludvíkem Fraitem vůbec nestýkal. Jedna ze vzpomínek na něj souvisí s pamětníkovým dědečkem. „Jednou u dědy, v roce 1969, měl projev Gustáv Husák. Strýc vykládal, jak to byl obrovský projev. Děda kýval a já si myslel svý.“ Už v dětství pamětník vnímal, že něco není v pořádku a začal si pomalu, ale jistě vytvářet názory na okolní dění, které bylo jistě ovlivněno i otcem – nejprve komunistou a posléze příznivcem obrodného procesu.

 

První třída a kresby okupačních tanků

Pavel krátce po sovětské okupaci v září roku 1968 nastoupil na základní školu Na Daliborce do Hořic. „Paním učitelkám se ještě říkalo paní učitelky, existoval Skaut a Pionýr nebyl povinný. Do něj jsem nastoupil jako poslední někdy až v páté třídě.“ Jako malý kluk prý v roce 1968 uměl vyjmenovat veškeré členy tehdejší vlády. Okupaci 21. srpna 1968 jako dítě vnímal a pak události kreslil: „Dokonce jsem za to tehdy dostal od jedné paní zadarmo zmrzlinu. V Hořicích byli Poláci, ne Rusové, a já je kreslil společně s československými tanky tak, že jsme je nakonec porazili.“

Rodiče s politickou situací nesouhlasili, ale přizpůsobili se. To si pamětník vysvětluje událostmi 50. let – jako většina národa rezignovali a nevybočovali, koupili si chatu a tam trávili čas. Později, když se začal věnovat samizdatu, Pavlovi rodiče nikdy nebránili. Mrzela ho ale ona typická dvoukolejnost a rozdílnost názorů doma a ve škole. „Měl jsem instrukce, co mám a nemám říkat, kdy mlčet.“

Vzdělání za minulého režimu vnímá pamětník kriticky. Zajímala ho literatura, dějepis, ale později si vše musel znovu projít a revidovat. Vědomosti byly přizpůsobené dobovým doktrínám. Vzpomíná, jak pomáhal tehdejšímu řediteli, „kovanému komunistovi“, vyzvednout zasklený diplom podepsaný od Štrougala a Husáka, na který byl ředitel velice hrdý.

 

Kamarádka mi kulmovala vlasy, aby byly opticky kratší

Pavel se dobře učil a nevybočoval až do puberty. S posledními ročníky na základní škole se to ale změnilo. V bytovce se přidal do party starších kluků a díky nim se dostal poprvé k rockové muzice, která patřila v normalizačním Československu k rizikovým koníčkům. Hned za první brigádu po základní škole v ZEZ si koupil svůj vlastní kazetový magnetofon. „Když jsem tu hudbu pustil poprvé rodičům, byli zděšení.“ Během posledního ročníku si nechal narůst dlouhé vlasy jako symbol vzdoru a rebelie. To zpočátku všem doma vadilo – maminka mu dokonce jeden pramen vlasů ve spánku ustřihla a pamětník musel chodit několik měsíců s pěkným zubem. Nejinak tomu bylo také ve škole, kam nosil pamětník raději vlasy nakulmované, aby vypadaly kratší a on za ně nebyl potrestán.

Po devítiletce, v roce 1977, nastoupil do učení na elektromechanika. První rok strávil na učilišti a následné dva na praxi v elektrodílně, kde vykonával podřadné práce. „To byla fabrika se 400 lidmi. Tam viděl člověk tu normalizaci z první ruky.“ Nechyběla závist ohledně peněz a názorové proměny lidí. Většinou nadávali, ale když mělo přijít na lámání chleba, stáhli se. Pamětník tam postupně navázal přátelství a během dvou let si dodělal ještě nástavbu s maturitou – aby oddálil hrozící nástup na vojnu. 

Milovníků „bigbeatu“ v Hořicích přibývalo. Kromě dlouhých vlasů s nimi bylo spjaté i jakési bohémství a konzumace alkoholu. Čas od času docházelo ke střetům se „spořádanými“ občany. Víkendy patřily výjezdům za muzikou a přáteli. „V Hradci Králové se chodilo na Hrad, jezdilo se do Pardubic, Chvaletic, na festivaly, pořádaly se fotbalové zápasy.“ Bigbeat a hard rock postupně vystřídaly nahrávky alternativní hudby a undergroundu (Plastic People, Umělá Hmota, DG 307 apod.) Velký podíl na formování kultury i hudby měl pro pamětníka festival ve Veselí nad Moravou (1981), kde hrály kapely jako Extempore, Zikkurat nebo Švehlík. „Hodně mě to ovlivnilo. Sešlo se kolem pěti set lidí a z Hořic nás jelo asi pět.“ K ránu společně s ostatními čekali na vlak a za sezení v trávě dostali od StB pokutu 50 korun, což nebylo při hodinové mzdě 10 korun zrovna zanedbatelné

Manipulativní televizní dokument z roku 1977 s názvem Atentát na kulturu, jehož cílem bylo očernit zejména undergroundovou kapelu The Plastic People of the Universe, inspiroval pamětníka k založení první kapely Space People. „Bolševik byl hysterik. Kdyby toto nenatočili, tak o undergroundu ví jen pár lidí.“ Naopak seriál 30 případů majora Zemana vlasatcům zavařil. „To byl seriál o hodných estébácích, jak já říkám.“ Kvůli dílu „Mimikry“ dostal tenkrát málem „nakládačku“ v hospodě. Nezřídka se o stoupencích nezávislé kultury mluvilo také jako o feťácích.

 

Druhá generace undergroundu

„První generace undergroundu byla hodně uzavřená, do nich proniknout nebylo jen tak. My byli underground druhé generace. Člověk tam musel proniknout, aby ho tam zvali, musel člověk mít kontakty, jinak to nešlo, nic se nesmělo dávat do éteru, nebo na poslední chvíli přišla pozvánka a na nádraží že jsou spojky. Člověk nevěděl, kdy přijdou, nepřijdou. Jaké budou důsledky. Ten strach tam byl. Člověk je jednou nohou v kriminálu,“ vypráví pamětník.

Se zakázanou kulturou byla samozřejmě spjatá také literatura. S ostatními doslova „lovili“ v antikvariátech zakázané knihy, které si nejdříve půjčovali, nejvíce asi od Romana „Prezidenta“ Jiráska v roce 1983. Ten patřil ke starším ročníkům (narodil se v roce 1943) a vlastnil velkou zásobu všeho podstatného a zakázaného. Prvním samizdatem, který pamětník dostal do rukou, byla kniha o Jaroslavu Hutkovi od autora Tomáše Mazala z Přelouče. „Člověk to chtěl vlastnit, ale pak i šířit.“ A tak začala v roce 1983 v Hořicích výroba samizdatu.

Pamětník vypráví, že v Hořicích razili „klasickou“ metodu výroby samizdatu - přepis na stroji pomocí 10 až 12 leteckých papírů. „Mezi to se daly kopíráky, srovnalo se to a dalo se to do psacího stroje a psalo se. Stránka mi trvala asi půl hodiny. Když jsem si dělal v roce 1989 seznam, zjistil jsem, že jsem přepsal asi 2 000 stran.“ Pavel přepisoval sám doma a nejprve si knihu musel přečíst, aby věděl, jestli za přepis stojí. Občas vznikaly i chyby z únavy a překlepy. Prvním samizdatovým počinem hořických byla Orwellova vizionářská alegorie totality Farma zvířat. Pamětník následně krom jiného přepsal Mirákl od Josefa Škvoreckého, zakázaný Slovník československých spisovatelů či Paměti Václava Černého. Na výrobě a distribuci se podílely další osobnosti undergroundu - Luboš Novotný, František Tomeš, jeho bratr Václav a Roman Jirásko. Celkem společně rozmnožili asi 60 titulů.

 

Cesta za modrou knížkou

Povinná vojenská služba tehdy strašila mnoho mladých mužů. Nejinak tomu bylo u Pavla. Kvůli odkladu nastoupil na večerní dvouletou školu. K tomu se příhodně přidalo zhoršení zdravotního stavu, spojené především s divokým životním stylem a pravidelnou konzumací alkoholu nebo nekvalitních potravin, hlavně uzenin. Ke zdravotním problémům se žaludkem se postupně přidaly i návštěvy na psychiatrii. Tyto návštěvy využil pamětník ve svůj prospěch a začal se doktorovi „svěřovat“. Od jiných vlasatců totiž věděl, že i tímto způsobem může získat modrou knížku neboli průkaz o trvalém zproštění vojenské služby ze zdravotních důvodů. To se nakonec podařilo a propustka k náznaku svobody – modrá knížka – byla na světě.

 

Sklepník

V podniku ZEZ poté podal výpověď a po delším hledání začal v roce 1985  pracovat u geodetů. Od roku 1988 pak nastoupil do keramičky v Hořicích – pracoval ve sklepě s hlínou a podle toho pojmenoval svůj samizdatový časopis.

Pamětník ho připravoval společně s Lubošem Novotným a dali mu jméno Sklepník. Obsah z prózy, poezie a historie vybírali podle kvality i aktuálnosti a nechyběla ani autorská tvorba jako básně, cestopisy, politické komentáře, kritiky, fotky nebo zprávy z demonstrací. Je zajímavé, že na samizdat se až do roku 1989 vůbec nepřišlo a ani ve svazku, který na něj vedla Státní bezpečnost a který později pamětník o sobě četl, o něm nebyla zmínka.

První výslech zažil roku 1982 ještě jako zaměstnanec podniku ZEZ. Společně s dalšími psal na záchody protikomunistické nápisy, ke kterým se po čtyřech hodinách na stanici doznal. „Ptali se mě na jména a kam jezdím, a pak mě půl roku tahali na výslechy, ale pak dali pokoj.“ I když měl u svého jména paragraf 100 – pobuřování na veřejnosti, jak se později dozvěděl ze svazků, nikdy z toho nebylo nic vážného. Štěstěna stála při Pavlovi i při návštěvě pražské demonstrace v říjnu roku 1988 na počest vzniku republiky. Skončil totiž zadržený v policejní volze s několika příslušníky Státní bezpečnosti v civilu. Po chvíli zůstal v autě ale jen s jedním, ten mu zničehonic občanský průkaz vrátil a pustil ho ven.

 

Setkání nezávislé československé kultury ve Wroclavi

Počátkem listopadu roku 1989 se v tehdy již mnohem svobodnějším Polsku, konkrétně v městě Wroclavi nedaleko od československých hranic, konal festival, na kterém se poprvé po letech mohli setkat domácí folkoví zpěváci se svými kolegy z exilu. Pavel patřil k těm šťastlivcům, kterým se podařilo přejet tehdy přísně střeženou hranici (příslušné „orgány“ o této akci věděly a náležitě se na ni připravili).

„První noc jsme spali v jednom parku ve Wroclavi a pak nastal víkend z říše snů. Poláci se o nás starali skvěle, poté jsme už spali na vysokoškolské koleji, měli tam otevřený i krám s exilovou literaturou, kde se za hubičku daly koupit skvosty jako Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna. Sjelo se tam asi tisíc Čechů, možná i víc. Pro nás to byl zážitek, vidět tam poprvé naživo Karla Kryla, Jaroslava Hutku. Atmosféra byla úžasná. V tom divadle kde se to konalo... já si myslel, že spadne.“

 

Hořický občasník

„Tenkrát v srpnu 1989 jsem šel jednou lesem a říkal jsem si, že je ve vzduchu změna. Byl to zvláštní pocit. Do poslední chvíle kolem sebe bolševik kopal, spousta lidí bylo zavřených. Tenkrát jsme podepisovali i hodně petic, za propuštění Magora, Několik vět... Už jsme byli naštvaní,“ popisuje pamětník atmosféru roku 1989.

„16. listopadu jsem jel do Prahy na koncert kapely Paprsky ing. Garina, ale zase jsem viděl známou vývěsku „Z technických důvodů zrušeno“. Tak jsem odjel stopem do Hořic a druhý den v noci si pustil Svobodnou Evropu.“ Z rádia pak zaznamenal falešnou zprávu o smrti Martina Šmída. O konci režimu přestal pochybovat, když ve čtvrtek 23. listopadu přišel domů za rodiči po vylepování plakátů a viděl na hlavní televizní stanici záběry z demonstrací. „To jsem si poprvé uvědomil, že je to vyhrané. Další měsíce se nesly na vlně euforie a Občanského fóra. Lidé k sobě začali být slušní a milejší, pomáhali si. Tato solidarita ale za čas přestala.“

Společně s dalšími stál u zrodu Občanského fóra v Hořicích. Schůze se zúčastnilo až 60 lidí a většinu neznal. Nakonec je napadlo vydávat a psát, co se v takovém fóru děje, a tak založili časopis Hořický občasník. Kromě zápisů ze schůzí obsahoval novinky i převzaté věci a rozhovory. Za nějaký čas z OF odešel a nechtěl se věnovat politice, i když mu nabízeli místo na kandidátce ve volbách. Daleko raději pokračoval ve vydávání Sklepníku. S nově nabytou svobodou zároveň stoupaly postupem let i finanční náklady a Sklepníka se i přes veškerou pomoc ostatních nepodařilo zachránit. Poslední číslo vyšlo v roce 1994.

Pamětník se musel začít živit jinak – nejprve sběrem tulipánových cibulek v Holandsku a od roku 1994 prořezávkou ovocných stromů. Mimo to se věnuje organizaci hořického Vítání jara. „Chtěl bych, aby ti starší dostali rozum. Abychom se nenavraceli k autoritářskému režimu a těm mladším vzkazuji, ať si svobody váží a ať si to nenechají vzít. Měli bychom být aktivní, účastnit se akcí, chodit k volbám a být k sobě slušní. Jakmile bude stát něčí firma, tak je to špatně. To už není demokracie. Za těch 30 let se toho změnilo hodně, dříve bylo všechno šedivé. Plusy ale zatím převažují. Nepřítel byl dříve snazší k rozeznání.“